ECLI:CZ:US:2014:2.US.1727.14.2
sp. zn. II. ÚS 1727/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 1727/14 ve věci ústavní stížnosti Karla Bučka, zastoupeného JUDr. Dušanem Navrátilem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Riegrova 376/12, 779 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2014 č. j. 69 Co 36/2014-40, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovateli byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, a jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení včetně náhrady nákladů právního zastoupení České televize, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, 147 00 Praha-Podolí, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcsem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Škroupova 719, 500 02 Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2014 č. j. 69 Co 36/2014-40 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. května 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 499/2013.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2013 č. j. 21 C 499/2013-28 bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 1 215 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni České televizi náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč (výrok pod bodem II). Proti tomuto usnesení, do výroku pod bodem II, podala žalobkyně odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2014 č. j. 69 Co 36/2014-40 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci ve výroku pod bodem II o nákladech řízení tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 5 119 Kč (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 968 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oprávněně očekával, vycházeje z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu v typově obdobných sporech vedených proti České televizi, že odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy že žalobci nepřizná náhradu nákladů právního zastoupení. Z tohoto pohledu bylo pro stěžovatele rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci překvapivým rozhodnutím, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že "okresní soud argumentoval na podporu svého rozhodnutí nesprávně", avšak s obsáhlou argumentací stěžovatele, kterou uplatnil ve svém vyjádření k odvolání žalobce, se nijak nevypořádal, ke stěžovatelem citovaným nálezům se nijak nevyjádřil a ke stěžovatelem citovanému novějšímu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 [(N 129/70 SbNU 193), dostupný též na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná] týkajícímu se typově velmi podobné věci odvolací soud pouze uvedl, že je mu toto rozhodnutí známo, avšak přiklonil se k závěrům vysloveným v usneseních Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1588/12 ze dne 24. 7. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2104/12 ze dne 9. 10. 2012 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud však vůbec nezohlednil, že Česká televize má dostatečné kapacity na to, aby ji v takovém sporu zastupovali vlastní zaměstnanci. Stěžovatel má tedy za to, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v rozporu s čl. 36 a 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel podotýká, že Česká televize má dostatečné kapacity na to, aby ji ve sporech zastupovali vlastní zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že předmět sporu tvoří relativně běžnou agendu České televize, která se navíc těší na poli svého působení výsadnímu postavení, a lze na ni proto klást nároky srovnatelné s nároky kladenými na orgány státní správy, lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení České televize k zabezpečení toho, aby byla schopna kvalifikovaně hájit své zájmy a práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V posuzované věci se nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování České televize advokátem, a tedy náklady České televize neměly být odvolacím soudem přiznány, neboť se nejednalo o účelně vynaložené náklady.
Stěžovatel poukazuje na to, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [viz například nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) a nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349)]. Stěžovatel uvádí, že předmětné nálezy se týkají sice ústředních orgánů státní správy, Ústavní soud však dal ve svých rozhodnutích opakovaně najevo, že podobný postup, kdy se prostřednictvím placených právních služeb přesouvají veřejné prostředky do rukou soukromých subjektů, a dochází tak mimo jiné k neúměrnému navyšování nákladů řízení, tolerovat nebude. Z tohoto pohledu je judikatura Ústavního soudu použitelná i ve věci náhrady nákladů právního zastoupení České televize zastoupené advokátem. Stěžovatel poukazuje na to, že zásadním je nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12, a to proto, že je z řady rozhodnutí Ústavního soudu v dané problematice nejnovější (a je tedy nutno v zájmu sjednocování judikatury a praxe se řídit předně tímto nálezem), a dále také proto, že tento nález přímo reaguje na dřívější (tedy časově starší) usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1588/12, na které odkazovala Česká televize a "ke kterému je třeba se přiklonit" rovněž podle Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, přičemž v daném "novějším" rozhodnutí Ústavního soudu se výslovně uvádí, že Ústavní soud nepovažuje argumenty v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1588/12, vzhledem k těžišti řešené problematiky - tedy k otázce účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize v soudních řízeních upínajících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek - za dostatečně a plně přiléhavé.
Stěžovatel dále uvádí, že podle §10 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, jsou finančními zdroji České televize zejména televizní poplatky a příjmy z vlastního podnikání. Důvodová zpráva vychází z toho, že Český rozhlas a Česká televize by eventuálně mohly být financovány přímo státem, a to prostřednictvím samostatné kapitoly ve státním rozpočtu anebo prostřednictvím zvláštní daně převáděné prostřednictvím státního rozpočtu ve prospěch České televize. Takovýto způsob financování, ať již nastíněnou variantou prvou nebo druhu, by však byl v rozporu s koncepcí nezávislosti jmenovaných médií na státu. Proto je od držitelů vybírán zvláštní poplatek sloužící k úhradě části nákladů zajišťujících veřejnoprávní vysílání. V případě poplatků ve smyslu §2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, nejde o správní poplatky za udělení koncese ani za jakékoliv jiné plnění státu, nýbrž o svého druhu daň z majetku, se zvlášť poukázaným výnosem nikoliv ve prospěch státního rozpočtu, ale ve prospěch zákonem určených provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání. Existence České televize je tedy konkrétním beneficiem (jedním z mnoha) společnosti uspořádané ve stát. Česká televize však z důvodů své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky ve formě zákonných záruk, a to dokonce takovým způsobem, že i sama státní moc může být (a je) předmětem kritické reflexe v rámci činnosti České televize. Občanský soudní řád hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. I kdyby přiznaná náhrada nákladů řízení byla skutečně výnosem rozpočtu České televize (a zde tedy zůstává otevřená otázka motivace s Českou televizí spolupracující advokátní kanceláře), nelze takovýto postup České televize považovat za konvenující principům spravedlnosti, jež by se právě televize měla snažit při všech svých činnostech (správu a vymáhání televizních poplatků nevyjímaje) naplňovat. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize. Při posouzení všech okolností je zřejmé, že podobné spory tvoří relativně běžnou agendu České televize, k jejímuž vyřizování byla dostatečně vybavena. Česká televize je nadto dostatečně materiálně a personálně vybavena, aby byla schopna hájit svá práva i bez zastoupení advokátem. Proto, nebude-li v konkrétním případě prokázán opak (což se v daném případě nestalo), neměly by být náklady České televize na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými. Podle stěžovatele není přiléhavé jako dominantní kritérium akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí pro to jak povaha samotného televizního poplatku (viz argumentace v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12), tak i postavení České televize jako takové. Činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky), a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (viz také usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12). Pokud jde o náklady na zastoupení, pak by tyto měly činit maximálně jednonásobek jistiny, tedy ekvivalent původní dlužné částky. Stěžovatel poukazuje na to, že Česká televize podala žalobu - návrh na vydání elektronického platebního rozkazu z titulu údajného neuhrazení televizních poplatků pro částku 1 215 Kč, tedy částku bagatelní. Otázka nákladů řízení by neměla být důležitější než věc sama [viz nález sp. zn. I. ÚS 3698/10 ze dne 14. 9. 2011 (N 160/62 SbNU 395) nebo nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)]. Výše odměny za zastupování advokátem v řízení požadovaná Českou televizí je však téměř pětinásobná oproti žalované částce a již v řízení před soudem prvního stupně byla téměř trojnásobná. Stěžovatel je přesvědčen, že nedošlo k žádnému zkrácení práv České televize, jelikož tato má právo (tj. možnost) nechat se v řízení před soudy zastoupit, avšak nelze podporovat zjevné nadužívání tohoto oprávnění. Náklady řízení tak byly podle stěžovatele v daném případě neúčelné a přiznání jejich náhrady je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel poukazuje na to, že Česká televize podala žalobu - návrh na vydání elektronického platebního rozkazu z titulu údajného neuhrazení televizních poplatků pro uvedenou bagatelní částku, přičemž se jedná o spor objektivně nijak právně složitý, ale naopak jak po stránce skutkové, tak po stránce právní jde o věc typově velmi jednoduchou. Podobné nároky Česká televize uplatňuje vzorovou žalobou - návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, jejíž vyplnění je rutinní činností nevyžadující žádné odborné znalosti, čímž se ze strany České televize jednalo spíše o administrativní úkon než o provedení úkonu právní služby. Nadto stěžovatel opakovaně podotýkal, že pokud by stěžovatelem uhrazená částka České televizi ve výši 1 252 Kč nebyla platbou, na základě které vznikl stěžovateli přeplatek na úhradu televizních poplatků na rok 2014, pak by se jednalo o úhradu dlužné částky, která již byla promlčena, tedy o úhradu evidentně promlčeného dluhu, což je jistě důvodem zvláštního zřetele hodného ve smyslu ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") k tomu, aby soud náhradu nákladů řízení České televizi nepřiznal. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem pak by, pokud jde o náklady řízení, měl podle stěžovatele soud ve smyslu §150 o. s. ř. rozhodnout tak, že vzhledem k tomu, že jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné, náhradu nákladů řízení České televizi nepřizná.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Usnesením ze dne 10. června 2014 sp. zn. II. ÚS 1727/14 Ústavní soud rozhodl, že vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2014 č. j. 69 Co 36/2014-40 se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a České televize jako vedlejší účastnice řízení k podané ústavní stížnosti.
Česká televize ve svém vyjádření uvedla, že vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity. Poukázala na individuální charakter každého sporu. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 podle názoru České televize klade důraz mimo jiné na to, že ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze paušálně očekávat uplatnění specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci útvaru České televize mající na starosti správu poplatků, avšak připouští, že výjimka je možná. V souzené věci není pochyb o tom, že žalovaný prostřednictvím advokáta uplatnil proti žalobě jednak odpor a jednak podal velice obsáhlé odborné vyjádření, kde nastolil otázky promlčení, zápočtů a podobně, a to vše za odborné pomoci renomovaného advokáta. Na nastalou situaci bylo nutno reagovat, situaci vysvětlit a rozhodně nešlo o nějaký formální automatizovaný postup, jenž by byl rutinního charakteru běžného administrativního pracovníka. Navíc z obsahu spisu je zřejmé, že jde o poplatníka, který je opakovaně upomínán od roku 2009 (celkem 9x), který uplatňuje různé zápočty a návrhy, jež jsou v rozporu s realitou, a který si musel být vědom toho, že bude-li se žalobě aktivně bránit za pomoci advokáta, může v případě neúspěchu hradit náklady řízení. Z tohoto pohledu jen proto, že předmětem sporu byla malá částka, jistě nebylo lze legitimně očekávat bez dalšího jakési automatické odmítnutí nákladů řízení žalobkyní s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 3344/12, a rozhodnutí tak nemohlo být překvapivým. V tom je, uvedla Česká televize, odlišnost souzené věci od věci, jež byla předmětem nálezu. Z tohoto pohledu pak nelze rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit jako extrémně vybočující, jako překvapivé a jako protiústavní, ale naopak jako rozhodnutí soudní praxí respektované a všeobecně akceptované a odpovídající specifikům daného sporu. Odvolací soud se podle názoru České televize s námitkami stěžovatele vypořádal, a to se všemi, a své rozhodnutí podrobně a přesvědčivě zdůvodnil. Náklady řízení nejsou pojaty jako sankční mechanismus, ale jsou důsledkem stále se opakujícího postoje stěžovatele, který své zákonné povinnosti plní vždy až po výzvách, nerespektuje lhůty a plnění činí dle svých úvah, a nikoli v souladu s reálným stavem jeho účtu. Ani výtka, že jsou téměř 5x vyšší než jistina, není přesná. Jednak zahrnují zaplacený soudní poplatek, jednak zahrnují zákonnou daň DPH 21% a paušální náhrady. Tedy tzv. "odměna advokáta" není totožná se sumou přisouzených nákladů řízení. Ostatně v tomto směru problematiku výše odměn a náhrad vyřešila novelizace vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, která odměny a paušální náhrady stanovila na takovou úroveň, že náklady spojené s podáním automatizovaného návrhu (tj. náklady na mzdové, odvodové povinnosti, technické vybavení, energie, teplo, světlo, prostory, materiál, software, poštovné, jízdné, poplatky telefonní apod.) jsou v takové výši, že jsou srovnatelné, ať už je žaloba podána advokátem, či žalobkyní samotnou. To však podle názoru České televize nemá pro souzenou věc význam, jde jen o další vývoj otázek nákladů řízení. Má to však souvislost s tím, že Ústavní soud se ve své praxi posledních let zaměřil v těchto věcech na otázku účelnosti vynaložených nákladů řízení, aniž by jakkoli zpochybnil právo České televize nechat se advokátem zastoupit, a zdůrazňoval neúčelnost tzv. "přesouvání veřejných prostředků do rukou soukromých" tam, kde stát či jeho složka nebo organizace napojená na rozpočet má vlastní aparát k hájení svých zájmů. Nepomineme-li fakt, že Česká televize opakovaně v těchto věcech poukazovala na to, že nemá předpokládaný aparát, jenž by byl vedle běžné agendy spojené se správou a mimosoudním vymáháním poplatků schopen zejména s ohledem na množství neplatičů agendu vyřizovat i ve fázi soudního vymáhání, aniž by musela navýšit počty pracovníků a tím vynaložit mzdové a materiální náklady právě z prostředků získaných od řádně platících koncesionářů na úkor své hlavní činnosti, potom je ona údajně chybějící ratio v jejím postupu zřejmá. Jako příjemce části svých příjmů od poplatníků musí mít prostor k racionálnímu využití těchto na hlavní činnost. Jestliže pak přenesla náklady spojené s potřebnou administrativou, technikou a materiální náklady na advokáta, který systémem substitučně spolupracujících advokátů vytvořil síť s celorepublikovou působností a kterého honoruje jen z přisouzených a skutečně zaplacených nákladů řízení, které jsou jejím příjmem stojícím mimo prostředky poplatníků, potom nelze dospět k závěru o neúčelnosti jejího postupu a hlavně o přesouvání peněz poplatníků do soukromých rukou. Česká televize tak uzavřela, že v souzené věci jen proto, že jde o dlužný poplatek a spor byl zahájen návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, nelze dospět k názoru, že jde o věc totožnou s věcí, jež byla předmětem nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12, a že jsou tu dány podmínky pro to, aby postup odvolacího soudu byl paušálně posouzen jako naplňující předpoklady pro vyhovění dané ústavní stížnosti. Česká televize vyjádřila své přesvědčení, že ústavní stížnost v souzené věci je zjevně neopodstatněná, napadené rozhodnutí není způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele a ústavní stížnost tak postrádá ústavněprávní dimenzi. Navrhla proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Vyjádření České televize Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice, neboť neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005].
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné [např. sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006].
Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 259/02 ze dne 13. 8. 2002 a další), v daném případě shledal důvod pro svůj zásah, a to s ohledem na níže uvedené.
V souzené věci Okresní soud v Olomouci žalobci nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení, neboť dovodil neúčelnost těchto nákladů žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12, resp. usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12. Odvolací soud však po posouzení věci dospěl k závěru, že náklady na právní zastoupení jsou náklady účelnými. Krajský soud uvedl, že je mu známo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž se Ústavní soud neztotožnil s postupem krajského soudu, který přiznal České televizi náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí však stojí usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1588/12, v němž Ústavní soud dospěl k tomu, že Česká televize má právo na náhradu nákladů řízení, když konstatuje, že nelze aplikovat nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 195/11, neboť Česká televize je sice veřejnoprávní instituce, nicméně nejde o subjekt hospodařící s majetkem státu, nýbrž s majetkem svým, na státu a státním rozpočtu je Česká televize nezávislá, je financována prostřednictvím televizních poplatků vybíraných na základě zákona a příjmy z vlastní podnikatelské činnosti. Je tedy tak jejím ekonomickým kalkulem, uvážením a rizikem, zda bude k vymáhání pohledávek angažovat externí odborníky či využije vlastní pracovníky. Odvolací soud poukázal na to, že Ústavní soud rovněž ve svém dalším usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12 konstatuje, že Česká televize není orgánem veřejné moci, respektive netěší se postavení "státního orgánu" a nelze dospět k závěru o tom, že jednání advokáta při zastupování před soudem ve věci vymáhání televizních poplatků ztělesňuje neúčelný náklad, který by soudy bez dalšího neměly České televizi přiznávat, přičemž je třeba vycházet z konkrétních okolností případu. Okresní soud tedy podle krajského soudu argumentoval na podporu svého rozhodnutí tímto rozhodnutím nesprávně. Za této situace, kdy je judikatura nejednotná, krajský soud dospěl k závěru, že je třeba přiklonit se k závěrům vysloveným v usneseních Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1588/12 a sp. zn. II. ÚS 2104/12, tedy že nelze dospět k závěru, že by Česká televize měla postavení státního orgánu a náklady na její zastoupení advokátem nebyly náklady účelnými. V okolnostech uplatňovaných žalovaným v průběhu řízení krajský soud neshledal ani okolnosti zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Okolnost, že žalovaný vznesl námitku promlčení a některé poplatky považoval za promlčené, přesto však dluh uhradil, není okolností zvláštního zřetele hodnou. Jestliže žalovaný dluh uhradil po podání žaloby a žaloba byla z toho důvodu vzata zpět, pak není ani prostor zabývat se tím, zda byly nároky promlčené, či nikoliv, neboť procesně byla žaloba podána důvodně. Nelze tak namítat, že žaloba nebyla důvodná a z tohoto dovozovat okolnosti zvláštního zřetele hodné. Stejně tak nelze podle odvolacího soudu považovat za okolnost zvláštního zřetele hodnou skutečnost, že žalovaný uhradil dluh dříve, než mu byl doručen platební rozkaz, neboť žalovaný byl vyzván upomínkou ze dne 10. června 2013 (která mu byla doručena dne 17. června 2013, kdy se dostala do jeho dispozice, a žalovaný si tuto vyzvedl dne 27. června 2013) k úhradě dlužné částky ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Jestliže tak žalovaný učinil až dne 27. října 2013 (žaloba podána dne 14. října 2013), pak se tak stalo více než tři měsíce po termínu stanoveném žalobcem. Jestliže žalobkyně v této době podala žalobu o zaplacení a vznikly jí náklady řízení tvořené náklady právního zastoupení, nelze shledat důvody k byť i jen částečnému nepřiznání náhrady nákladů řízení. Krajský soud proto rozhodnutí okresního soudu ve výroku pod bodem II o nákladech řízení změnil (§220 o. s. ř.). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a §224 odst. 1 o. s. ř., když žalobce měl v odvolacím řízení úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, která sestává z odměny za právní zastoupení ve výši 500 Kč [§7 bod 3 a §11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k tomu 1x režijní paušál po 300 Kč a DPH 21 %, tj. celkem 968 Kč.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 Ústavní soud vyslovil, že Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků. Tyto (společně s rozhlasovým poplatkem) jsou nyní stanoveny zákonem č. 348/2005 Sb., a to včetně určení jejich základu i výše, vymezení předmětu poplatků, definování poplatníka, vymezení osvobození od placení poplatků, určení způsobu placení poplatků a případné přirážky k nim atp. Podstatou poplatku je majetkový transfer (jehož podmínky jsou stanoveny formou zákona - srovnej v podstatě všechny právní předpisy citované shora) upínající se k zařízení schopnému reprodukovat televizní vysílání. Poplatníkem televizního poplatku je vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání; je přitom lhostejno, zdali poplatník hradí poplatek například převodem ze svého bankovního účtu nebo zda za něj technicky vlastní transfer poplatku provádí poplatníkem pověřený subjekt. Pro stručnost uvedl Ústavní soud, budiž přijato (či přesněji řečeno převzato) rovněž východisko, že forma společenského uspořádání označovaného jako stát (dnešní demokratický právní stát z toho nevyjímaje) se vyvinula (zjednodušeně řečeno) proto, aby pomohla jednotlivci realizovat sféru jeho vlastní autonomie - svobody. Zvláště z ekonomického hlediska nutno také akcentovat, že bez existence státu by nemohly být realizovány mnohé činnosti člověka, jež vyžadují značné úsilí; takové úsilí, které jednotlivec může vynaložit jen s neúměrně velkými obtížemi nebo je není schopen vyvinout vůbec. V kontextu právě posuzované věci pak lze podle Ústavního soudu soudit, že existence České televize je konkrétním beneficiem (jedním z mnoha) společnosti uspořádané ve stát. Česká televize však z důvodů své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky - ve formě zákonných záruk - a to dokonce takovým způsobem, že i sama státní moc může být (a je) předmětem kritické reflexe v rámci činnosti České televize. Není přitom třeba podle Ústavního soudu jakkoliv hlouběji zdůvodňovat, že postavení České televize (respektive Českého rozhlasu) je z hledisek výše naznačených, ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru, značně odlišné. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usoudil, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé - jako dominantní kritérium - akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí pro to podle názoru prvního senátu Ústavního soudu jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové. První senát Ústavního soudu se ztotožnil se závěrem obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky), a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci (shodně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3092/13 ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 617/14 ze dne 25. 2. 2014).
Ústavní soud dále ve své nálezové judikatuře ?srov. například nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3191/10 ze dne 21. 2. 2011 (N 19/60 SbNU 197) a nálezy sp. zn. II. ÚS 2238/09 ze dne 22. 3. 2012 (N 56/64 SbNU 689), sp. zn. II. ÚS 1172/12 ze dne 19. 9. 2013 (N 165/70 SbNU 535), sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715) a sp. zn. IV. ÚS 3131/10 ze dne 19. 10. 2011 (N 179/63 SbNU 81)? konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností nemůže být zastoupení (státu advokátem), mající povahu účelného uplatňování či bránění práva, připuštěno. Zastoupení státu advokátem lze tudíž akceptovat jako výjimku z pravidla, již nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Pokud dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení pouze s poukazem na zásadu úspěchu, přičemž otázkou, zda náklady účastníka řízení - státu na zastoupení advokátem byly účelně vynaloženy, se nezabýval, dopustil se porušení práva na spravedlivý proces.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) Ústavní soud vyslovil, že pravidlo, dle něhož lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Za účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.
Závěry obsažené ve výše uvedených nálezech Ústavního soudu lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci však výše uvedené otázky nevzal vůbec v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů prvostupňového řízení odůvodnil jen odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že tento soud se s odkazem na nejednotnost judikatury přiklonil k usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1588/12 a sp. zn. II. ÚS 2104/12, avšak otázkou účelnosti nákladů řízení vynaložených Českou televizí se nezabýval. Otázku, zda skutečně jde o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, vůbec nezkoumal. V této skutečnosti Ústavní soud shledal vadu, mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tedy tím spíše i pro samotný Ústavní soud, resp. jednotlivé senáty Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. K odkazům krajského soudu na výše uvedená usnesení Ústavního soudu Ústavní soud uvádí, že usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nemají tutéž právní relevanci jako nálezy (ať už vyhovující, či zamítavé) - viz §13 a §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373). Navíc ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 Ústavní soud výslovně uvedl, že s právním názorem vysloveným ve dříve vydaných usneseních sp. zn. II. ÚS 1588/12 a sp. zn. II. ÚS 2104/12, ke kterým se v souzené věci při svém rozhodování přiklonil krajský soud, se neztotožňuje. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že vždy je nutné vycházet i z konkrétních okolností daného případu.
Ústavní soud konečně poukazuje i na nález sp. zn. II. ÚS 405/14 ze dne 26. 8. 2014 (N 160/74 SbNU 375), jenž se týká rovněž nákladů řízení vznikajících České televizi při soudním vymáhání televizních poplatků, v němž vyslovené právní názory se uplatňují i v nyní posuzované věci. Ústavní soud v něm uvedl, že pokud obecné soudy při úvaze o úhradě nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, kterou jim ponechává občanský soudní řád, přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své závěry dostatečně odůvodní, nelze - v souladu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu - jejich postup považovat z hlediska základních práv a svobod za svévolný a nepřiměřený. To se však v dané věci nestalo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2014 č. j. 69 Co 36/2014-40 zrušil.