ECLI:CZ:US:2015:1.US.2948.15.1
sp. zn. I. ÚS 2948/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Lovičové, právně zastoupené Mgr. Rudolfem Leškou, LL. M., advokátem se sídlem Voršilská 130/10, Praha, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2015 č. j. 103 EXE 1407/2015-23 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudní exekutorkou JUDr. Vendulou Flajšhansovou, Exekutorský úřad Plzeň-sever, dne 7. 7. 2015 pod č. j. 121 EX 2127/15-368, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 10. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že dne 2. 10. 2013 vydal Okresní soud v Teplicích pod č. j. EPR 278359/2013 - 4 elektronický platební rozkaz, kterým se vedlejší účastník, společnost MIDESTA, s. r. o., domáhal zaplacení částky ve výši 52 115, 83 Kč s příslušenstvím proti vedlejšímu účastníkovi Jiřímu Lovičovi, manželovi stěžovatelky. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 27. 10. 2014 č. j. 46 EXE 61/2014-59 exekuci zastavil, protože zjistil, že předmětný platební rozkaz nenabyl právní moci. Uvedeným rozhodnutím byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů ve výši 4 622 Kč za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, návrh na zastavení exekuce). Vzhledem k tomu, že společnost MIDESTA, s. r. o., neuhradila stěžovatelce ve stanovené lhůtě tuto částku, stěžovatelka podala dne 18. 3. 2015 návrh na nařízení exekuce na vymožení částky ve výši 4 622 Kč s příslušenstvím. Dne 5. 5. 2015 bylo exekučním příkazem napadeným touto ústavní stížností rozhodnuto o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu k vymožení povinnosti společnosti MIDESTA, s. r. o., k zaplacení pohledávky stěžovatelky ve výši 4 622 Kč, nákladům stěžovatelky ve výši 484 Kč a nákladům exekuce ve výši 7 865 Kč. Stěžovatelka podala námitky, neboť měla za to, že rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení jejího nároku na náhradu nákladů. Soudní exekutorka podaným námitkám nevyhověla a dne 28. 5. 2015 je postoupila Městskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 27. 7. 2015 č. j. 103 EXE 1407/2015-23 potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudní exekutorskou.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že příkazem soudní exekutorky k úhradě nákladů exekuce byly náklady stěžovatelky určeny pouze ve výši 484 Kč. Skutečně vynaložené náklady na právní pomoc, sjednané v standardní hodinové sazbě pražské advokátní kanceláře 2500 Kč + DPH, celkem za 2 započaté hodiny poskytnutých služeb (1 hodina při přípravě návrhu, vč. komunikace s klientem, 1 hodina při podání námitek), tj. 5000 Kč + DPH, jsou však v hrubém nepoměru k nákladům přiznaným jí jako úspěšnému účastníku. Dle názoru stěžovatelky je postup podle §14b advokátního tarifu možný pouze ve věcech tzv. formulářových, nikoli v běžném občanskoprávním sporu nepodávaném na ustáleném vzoru. Jediný ústavně konformní výklad tak podle jejího přesvědčení je, že bylo namístě postupovat podle obecných ustanovení tarifu, tj. přiznat náhradu za tři úkony právní služby po 500 Kč a náhradu nákladů po 300 Kč, celkem tedy 2400 Kč + DPH.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307).
7. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce, přičemž částka, o kterou se jedná, činí 2 904 Kč (částka, jež stěžovatelka považuje za správnou), kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
9. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo. Jak soudní exekutorka, tak i Městský soud v Brně své rozhodnutí řádně zdůvodnily (srov. §157 o. s. ř.), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. V ústavní stížnosti jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, které však ústavněprávní roviny nedosahují. Pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jí ústavně zaručena.
10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutími soudu a soudní exekutorky k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu