ECLI:CZ:US:2015:2.US.1476.15.1
sp. zn. II. ÚS 1476/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky TCP Advisory s.r.o., se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2, právně zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 3. 2015, č. j. 10 C 187/2013-111, za účasti Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud v Chrudimi pochybil, když dospěl k závěru o neplatnosti Smlouvy o členství ze dne 24. 2. 2012 uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou Zorkou Řezníčkovou (dále jen "žalovaná"). Postup soudu byl dle stěžovatelky v rozporu s dosud ustálenou judikaturou a současně soud aplikoval nesprávný právní předpis. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud měl ohledně otázky platnosti pověření k uzavírání smluv o členství mezi stěžovatelkou a její zaměstnankyní aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku (zejména §15), nikoli občanského zákoníku. Stěžovatelka má za to, že z výkladu §15 obchodního zákoníku a z ustálené judikatury soudů vyplývá, že toto ustanovení nevyžaduje, aby pověření bylo určitým způsobem formalizováno, a vznik oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona je možný bez zvláštní plné moci. V dané věci stěžovatelka jednala jako podnikatel, který v rámci své podnikatelské činnosti pověřil podpisem smluv o vzniku členství svou zaměstnankyni, jejíž zmocnění k uzavření takové smlouvy vyplývá přímo ze zákona. Závěr soudu, že v důsledku absence písemně uzavřené dohody o udělení plné moci je neplatná následně mezi stěžovatelkou a žalovanou uzavřená smlouva o členství, tedy nemůže obstát.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 10 C 187/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 24. 3. 2015, č. j. 10 C 187/2013-111, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 7 950 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného poplatku za členství v klubu "Wellness klub - Resort Pivovar Chrudim" za měsíce červen 2012 - říjen 2012. Okresní soud v Chrudimi na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky není opodstatněný, neboť mezi stranami nebyla platně uzavřena smlouva o členství žalované v předmětném klubu. Důvod neplatnosti uvedené smlouvy soud spatřuje vtom, že za stěžovatelku smlouvu uzavírala Zuzana Soudková, která nebyla k tomuto úkonu stěžovatelkou řádně zmocněna. Protože v souvislosti se členstvím v klubu vznikly členům práva a povinnosti, mimo jiné spočívající v úhradě členského příspěvku, nebyla žalovaná zavázána k jeho úhradě ani k důsledkům plynoucím z případného porušení této povinnosti.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v Chrudimi nedošlo.
5. Ústavní soud již mnohokrát judikoval [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, nověji usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1307/10 ze dne 3. 6. 2010 a další rozhodnutí, dostupná v databázi http://nalus.usoud.cz], že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.
6. Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Takový přístup nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 ze dne 8. 4. 2004 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1 940 Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky." Podobně v usnesení sp. zn. I. ÚS 2599/09 ze dne 29. 4. 2010 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 3119/09 ze dne 27. 1. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 2763/11 ze dne 4. 10. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 508/12 ze dne 1. 3. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4071/12 ze dne 13. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3687/13 ze dne 25. 2. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3079/14 ze dne 6. 1. 2015.
7. Ačkoliv stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu příslušných ustanovení a tím za projev libovůle, Ústavní soud namítaný exces v rozhodování Okresního soudu v Chrudimi neshledává; jeho rozhodnutí je srozumitelně a logicky odůvodněno a dostatečně z něj vyplývá, z jakých důvodů vyhodnotil otázku řádného zmocnění zaměstnankyně stěžovatelky jinak, než argumentovala stěžovatelka, což je pro výsledek ústavněprávního přezkumu určující.
8. Je tomu tak proto, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodnit pouhým uvedením příslušného zákonného důvodu.
10. Takovým zákonným důvodem je v dané věci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
11. Jak se podává z výše řečeného, tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu byla proto ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v Chrudimi nedošlo.
5. Ústavní soud již mnohokrát judikoval [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, nověji usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1307/10 ze dne 3. 6. 2010 a další rozhodnutí, dostupná v databázi http://nalus.usoud.cz], že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.
6. Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Takový přístup nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 ze dne 8. 4. 2004 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1 940 Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky." Podobně v usnesení sp. zn. I. ÚS 2599/09 ze dne 29. 4. 2010 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 3119/09 ze dne 27. 1. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 2763/11 ze dne 4. 10. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 508/12 ze dne 1. 3. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4071/12 ze dne 13. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3687/13 ze dne 25. 2. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3079/14 ze dne 6. 1. 2015.
7. Ačkoliv stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu příslušných ustanovení a tím za projev libovůle, Ústavní soud namítaný exces v rozhodování Okresního soudu v Chrudimi neshledává; jeho rozhodnutí je srozumitelně a logicky odůvodněno a dostatečně z něj vyplývá, z jakých důvodů vyhodnotil otázku řádného zmocnění zaměstnankyně stěžovatelky jinak, než argumentovala stěžovatelka, což je pro výsledek ústavněprávního přezkumu určující.
8. Je tomu tak proto, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodnit pouhým uvedením příslušného zákonného důvodu.
10. Takovým zákonným důvodem je v dané věci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
11. Jak se podává z výše řečeného, tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu byla proto ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu