ECLI:CZ:US:2015:3.US.937.15.1
sp. zn. III. ÚS 937/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Sedláka, zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 31, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 20 Co 256/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho exekuční věci, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek zaručených Listinou základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím potvrdil Krajský soud v Brně usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ve výroku II., kterým soudní exekutor rozhodl o tom, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Exekuce byla zastavena na návrh stěžovatele (povinného), který se domáhal, aby oprávněnému byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení. Soud však dospěl k závěru, že zavinění na straně oprávněného nelze dovodit a soudní exekutor rozhodl správně, jestliže náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal.
V ústavní stížnosti stěžovatel s tímto závěrem polemizuje a prosazuje názor, že soud posoudil otázku zavinění na zastavení exekuce v rozporu se skutkovým stavem věci. Poukazuje též na to, že praxe soudů je v této otázce nejednotná, a předkládá příklady rozhodnutí, ve kterých v obdobných případech zavinění oprávněného dovodily. Napadené rozhodnutí je dle stěžovatele zároveň v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně konstatoval, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nejsou způsobilým předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, jakož i všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Stejně tak Ústavní soud dává najevo, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, a jemu nepřísluší "v detailech" taková rozhodnutí přezkoumávat (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z dotčených procesních pravidel, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole; věci, v nichž Ústavní soud otevřel ústavní stížnost věcnému posouzení, jsou povýtce výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Ačkoliv stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu příslušných ustanovení a tím za projev libovůle, Ústavní soud namítaný exces v rozhodování Krajského soudu v Brně neshledává; jeho rozhodnutí je srozumitelně a logicky odůvodněno a dostatečně z něj vyplývá, z jakých důvodů se soud neztotožnil s názorem stěžovatele a vyhodnotil otázku zavinění na zastavení exekuce odlišně, což je pro výsledek ústavněprávního přezkumu určující.
Není rovněž bez významu, že v posuzované věci jde o částku 6 316 Kč, tedy o věc tzv. bagatelní, kdy úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno typicky není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Jak Ústavní soud zde zhusta zaznamenává, nelze takový přístup chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".
Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Jak se podává z výše řečeného, tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu byla ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu