ECLI:CZ:US:2016:4.US.1202.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1202/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) D. M. a 2) L. P., zastoupených JUDr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Brno, Jana Uhra 171/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 4 Tdo 1385/2015-37, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2015 č. j. 4 To 165/2015-340 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2015 č. j. 11 T 172/2014-305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byli uznáni vinnými ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl stěžovateli D. M. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč a trest propadnutí věci, a stěžovateli L. P. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále navrhují zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání.
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé namítají, že byli odsouzeni de facto na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozeného. Podle jejich názoru soud prvního stupně bezdůvodně označil jejich obhajobu jako nevěrohodnou a výpověď poškozeného jako věrohodnou, přičemž nevěnoval výpovědi poškozeného, jakožto jedinému přímému usvědčujícímu důkazu, zvýšenou pozornost. Stěžovatelé následně poukazují na celou řadu konkrétních částí výpovědi poškozeného a dalších svědků, které si podle nich odporují a jsou nedůvěryhodné. Podle stěžovatelů měly rovněž trestní soudy povinnost provést některé důkazy, které mohly potvrdit či vyvrátit výpověď poškozeného.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud setrvale vychází z předpokladu, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů podložené podústavním právem. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
V posuzované věci stěžovatelé a poškozený v rámci svých výpovědí předkládali vlastní verze skutkového děje. Trestní soudy se přiklonily k verzi obsažené ve výpovědi poškozeného a na ní založily svůj závěr o vině stěžovatelů ze spáchání přečinu vydírání. K tomu Ústavní soud připomíná svou judikaturu, z níž vyplývá, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že Městský soud v Brně nevěnoval dostatek pozornosti výpovědi poškozeného, která představovala stěžejní usvědčující důkaz. Soud v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil své úvahy, kterými se při hodnocení výpovědi poškozeného a výpovědi stěžovatelů řídil. Poukázal přitom na některé důležité rozpory ve výpovědích obou stěžovatelů, zejména pak pokud jde o důvod přítomnosti L. P. při daném incidentu. Důležitou roli sehrály i výpovědi dalších svědkyň, které podpořily verzi skutkového děje prezentovanou poškozeným. Ústavní soud v žádném případě nemůže akceptovat tvrzení stěžovatelů, že výpověď poškozeného a dvou svědkyň je třeba hodnotit jako jednu a tu samou výpověď. Považuje se zcela běžné, že některé z provedených důkazů, a to třeba i důkazů odvozených, slouží primárně k prověrce důkazů jiných, jako tomu bylo i v posuzovaném případě. To však nic nemění na autonomii jednotlivých důkazů.
Městský soud v Brně tedy postupoval v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 a §125 trestního řádu a není v pravomoci Ústavního soudu, aby zasahoval do hodnocení důkazů, které je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Údajné nesrovnalosti ve výpovědi poškozeného a dalších svědků, na které stěžovatelé upozorňují, považuje Ústavní soud částečně za nepodstatné, částečně za spekulativní. V dané věci nelze hovořit o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
V návaznosti na to pak je třeba odmítnout i námitku stěžovatelů ohledně údajně neúplného dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). V posuzovaném případě Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat závěr trestních soudů o tom, že skutkový stav byl dostatečně prokázán, a že proto není třeba provádět další dokazování.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu