ECLI:CZ:US:2017:4.US.2348.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2348/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Ivou Horoškovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Žižkova 52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017 č. j. 3 Tdo 407/2017-37, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2016 č. j. 50 To 317/2016-518 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 10 T 176/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo. Uvádí, že závěr o jeho vině byl opřen pouze o výpověď poškozeného a jeho matky, přičemž oba tito svědkové vůči němu chovali zášť z osobních důvodů, nesouvisejících s trestním řízením. Upozorňuje také na některé rozpory v obou zmíněných výpovědích, jakož i na pochybnosti ohledně místa a času stíhaného skutku. Usvědčující výpověď poškozeného považuje stěžovatel za důsledek jeho mentální retardace a z ní vyplývajícího silného ovlivnění jeho matkou a zpochybňuje znalecký posudek potvrzující věrohodnost výpovědi poškozeného. Trestní soudy podle stěžovatele opomenuly některé důležité důkazy navržené obhajobou. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že výpovědi některých svědků potvrzovaly, že jeho spoluobžalovaný K. byl v době činu na zcela jiném místě, což rovněž zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy).
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Nalézací soud si byl vědom, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a jeho spoluobžalovaného a na straně druhé výpověď poškozeného, podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů poměrně běžná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13). Z tohoto důvodu trestní soudy v rámci hodnocení důkazů věnovaly mimořádnou pozornost výpovědi poškozeného, stěžovatele a jeho spoluobžalovaného a posuzovaly je v kontextu ostatních důkazů.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že trestní soudy nedostatečně ověřily věrohodnost výpovědi poškozeného. Za tímto účelem byl zpracován znalecký posudek, přičemž znalec vyloučil, že by měl poškozený sklony fabulovat a že by jeho výpověď byla výsledkem sugesce ze strany jeho matky (viz č. l. 11 rozsudku Okresního soudu Plzeň-město). Ústavní soud neshledal důvod zpochybňovat hodnocení tohoto znaleckého posudku, k němuž dospěly trestní soudy, zvláště když byl závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného podepřen dalšími důkazy.
Poukázat je třeba zejména na důkaz v podobě otisku pachových stop odebraných z kapsy riflové bundy poškozeného. Stěžovatel sice zdůrazňuje, že pachové stopy neprokázaly jeho přítomnost na místě činu, avšak zcela přechází skutečnost, že byla zjištěna shoda s pachovými vzorky jeho spoluobžalovaného K. (srov. č. l. 13 rozsudku Okresního soudu Plzeň-město). Tento důkaz tedy jednak zpochybnil výpovědi některých svědků potvrzujících spoluobžalovanému K. alibi (přičemž pochybnosti o věrohodnosti těchto výpovědí vyplývaly i z jiných okolností - srov. č. l. 13-14 rozsudku Okresního soudu Plzeň-město) a jednak potvrdil věrohodnost výpovědi poškozeného, který uváděl, že to byl právě spoluobžalovaný K., kdo mu při činu sahal do kapsy pro peníze.
Odmítnout je třeba i námitku stěžovatele ohledně údajně neúplného dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). V posuzovaném případě trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč považují skutkový stav za objasněný (srov. č. l. 7 usnesení Krajského soudu v Plzni), a proč proto není třeba provádět další dokazování. Ústavní soud tak nemá důvod tento jejich závěr přehodnocovat.
Ústavní soud uzavírá, že ve způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy a jakým dospěly k rozhodným skutkovým zjištěním, neidentifikoval žádné logické rozpory a neshledal ani jiný důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu