ECLI:CZ:US:2018:2.US.2114.18.1
sp. zn. II. ÚS 2114/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., zastoupeného Mgr. Jaromírem Parobkem, advokátem, se sídlem Sokolská tř. 451/11, Ostrava, Moravská Ostrava, proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, Oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPT-193507-1261/TČ-2016-070781 ze dne 9. března 2018, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2018 č. j. 0 Nt 28010/2018-58, usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPT-193507-1305/TČ-2016-070781 ze dne 3. května 2018 a proti usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 31. května 2018 sp. zn. 3 Zt 84/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, Oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPT-193507-1261/TČ-2016-070781 ze dne 9. března 2018, policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 5. března 2018 sp. zn. 3 Zt 84/2017 rozhodl o zajištění osobního vozidla, typ PORSCHE PANAMERA 4S 970 (dále jen "zajištěné vozidlo"), jehož uživatelem je stěžovatel, neboť představuje náhradní hodnotu dle §79g odst. 1 trestního řádu místo výnosu z trestné činnosti. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2018 č. j. 0 Nt 28010/2018-58, byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení. Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPT-193507-1305/TČ-2016-070781 ze dne 3. května 2018, policejní orgán rozhodl o prodeji zajištěného vozidla, což potvrdil svým usnesením ze dne 31. května 2018 sp. zn. 3 Zt 84/2017 i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, neboť zamítl stěžovatelovu stížnost.
3. Policejní orgán své rozhodnutí o zajištění věci odůvodnil tím, že dne 11. 5. 2017 bylo státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Ostravě podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání skupiny osob včetně syna stěžovatele pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, představující odměnu za trestnou činnost spočívající ve vývozu cigaret značky Benson & Hedges v hodnotě 3 150 000 Kč z České republiky na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, čímž měli získat finanční odměnu v britských librách, které následně směnili na území ČR za české koruny ve výši 1 268 933,78, ze kterých pak syn stěžovatele část použil k investici do rodinného domu třetí osoby. Současně je realizováno prověřování rozsahu uvedené trestné činnosti, přičemž z výsledků přípravného řízení je zřejmé, že za dobu od roku 2016 nakoupil stěžovatel, další obviněný a jimi ovládané právnické osoby ve spolupráci s dalšími fyzickými osobami cigarety Benson & Hedges v hodnotě převyšující 87 000 000 Kč. Dalším postupem policejního orgánu bylo zjištěno, že cigarety uvedené značky lze na černém trhu zpeněžit za 2,2 násobek pořizovací ceny, což by při uvedeném finančním objemu činilo hrubý obrat cca 171 000 000 Kč. Výnos z popisované trestné činnosti měl vždy charakter peněžních prostředků v hotovosti, které se však nepodařilo v celém objemu zajistit, z tohoto důvodu přistoupil policejní orgán k postupu podle §79g trestního řádu. Předmětné zajištěné osobní motorové vozidlo je v registru vozidel evidováno na stěžovatele - otce obviněného, nicméně zápis o vlastnictví vozidla, který je uveden ve správním informačním systému, je účelový, neodpovídající faktickému vlastnictví zajištěné věci, motivován snahou o vyvedení trestnou činností získaných finančních prostředků z dosahu orgánů činných v trestním řízení. K osobě obviněného syna stěžovatele bylo zjištěno, že tento je evidován jako dlužník a k realizaci svých záležitostí využívá bankovního účtu své matky. V odůvodnění napadených rozhodnutí je vysvětleno, že není důležité, kdo je faktickým majitelem zajištěného motorového vozidla, nýbrž jaké finanční prostředky byly použity k jeho nákupu. V projednávané věci je zajištěné motorové vozidlo ekvivalentem finančních prostředků, které syn stěžovatele získal, resp. mohl získat, stíhaným trestným činem. K prodeji předmětného vozidla podle napadených rozhodnutí došlo, aby se nesnižovala jeho hodnota, přičemž finanční ekvivalent v penězích zůstává zajištěnou hodnotou, tudíž prodej není nevratným zásahem do vlastnictví stěžovatele.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho vlastnické právo a právo na spravedlivý proces. Dále tvrdí, že je výlučným vlastníkem zajištěného vozidla. Stěžovatel disponuje jedním originálním vyhotovením kupní smlouvy, na základě které stěžovatel nabyl předmětné motorové vozidlo, s tím, že fotokopie tohoto vyhotovení kupní smlouvy byla orgánům činným v trestním řízení poskytnuta, což potvrdil i svědek. Stěžovatel a jeho manželka jsou přes důchodový věk stále ekonomicky aktivní, protože oba pracují. Investici do zajištěného vozidla za takovou kupní cenu stěžovatel důvodně považoval za velmi výhodnou.
5. Stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil dalším podáním, jímž nad rámec původní ústavní stížnosti vytkl orgánům činným v trestním řízení procesní pochybení, které podle něj spočívá v tom, že rozhodly o zajištění a následném prodeji motorového vozidla stěžovatele ještě dříve, než stěžovateli přiznaly procesní postavení zúčastněné osoby a poučily jej o jeho právech jako zúčastněné osoby. Stěžovatel v té souvislosti odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1849/17 ze dne 22. 5. 2018, které podle něj nebyly v postupu příslušných orgánů respektovány. Zejména se jedná o myšlenku, že nepostačuje pouhá pravděpodobnost, že byl určitý majetek nabyt za výnosy z trestné činnosti, nýbrž soud o tom musí být též vnitřně přesvědčen bez důvodných pochybností. Stěžovatel dále poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 184/17 ze dne 14. 11. 2017 o procesních právech vlastníka zabrané nemovitosti a pominutí jeho postavení osoby na trestním řízení zúčastněné.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
10. Jakkoli může vynucený prodej majetku stěžovatel považovat za určitý druh zásahu do vlastnického práva, nelze než konstatovat, že takový prodej nepředstavuje jeho další omezení, neboť k zásadnímu omezení výkonu vlastnického práva došlo již samotným zajištěním věci. Smyslem ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona č. 279/2003 Sb. není poškodit vlastníka věci, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty. V případě prodeje zajištěného majetku se tak jedná o zásah, který s sebou pro vlastníka nenese negativní důsledek - újmu, neboť naopak zabraňuje snižování hodnoty jeho majetku v průběhu času (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3198/14 ze dne 3. 12. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 374/15 ze dne 24. 2. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3667/13 ze dne 9. 2. 2016). Lze tedy uzavřít, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele.
11. Konečně Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci (v tomto případě majetková hodnota zajištěného vozidla) a není tedy zásadní vztah vlastníka věci, která je výnosem z trestné činnosti, k této trestné činnosti samotné (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1829/15 ze dne 21. 7. 2015).
12. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další].
13. K procesním námitkám stěžovatele, že nebyl včas formálně přibrán jako osoba zúčastněná na trestním řízení, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel měl materiálně dostatek možností bránit se proti zajištění a prodeji věci - zajištěného vozidla, přičemž příslušné orgány se jeho námitkami v napadených rozhodnutích zabývaly. K odkazu na oba své výše citované nálezy (v bodě 5 tohoto rozhodnutí) Ústavní soud poukazuje na to, že se v obou případech jednalo o odlišné skutkové i procesní okolnosti, které jej vedly k zásahu ve prospěch ochrany vlastnických či procesních práv tam vystupujících stěžovatelů. Obecná východiska těchto nálezů tedy nemohou být z důvodů výše uvedených aplikována na případ stěžovatele nyní posuzovaný.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly, neboť napadená rozhodnutí nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu