ECLI:CZ:US:2018:2.US.3086.18.1
sp. zn. II. ÚS 3086/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 247/2018 ze dne 27. června 2018 a proti usnesení Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, č. j. NCOZ-4466-421/TČ-2017-412301-C ze dne 5. března 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítal zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením zajistil policejní orgán podle §79g odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr.ř.") za použití §79a odst. 1, 2 tr.ř. a §79c tr.ř. jako náhradní hodnotu bytovou jednotku v bytovém domě v k.ú. K., která je ve společném jmění manželů, přičemž jedním ze spoluvlastníků je stěžovatel. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel i jeho manželka stížnost. K námitce stěžovatele, že policejní orgán postupoval svévolně, neboť měl selektivně rozhodnout o zajištěné nemovitosti, a že tím citelně zasáhl do jeho rodinného života, neboť zajistil právě tu nemovitost, jejíž zajištění nejvíce pociťuje, obecné soudy uvedly, že předmětný byt má určitou hodnotu a jeho zajištění nic nebrání. To, že v něm stěžovatel (jako obviněný) i s rodinou bydlí, neznamená, že by měl policejní orgán tento byt vyjmout ze zajištění a být k obviněnému a jeho manželce benevolentní, neboť naopak důsledné zajišťování majetku pocházejícího z trestné činnosti a pokud tento majetek zajistit nelze, zajišťování náhradní hodnoty a jeho následné odčerpávání, je plně v zájmu společnosti. Pokud nebyly zajištěny další nemovitosti ve vlastnictví obviněného pak patrně proto, že na nich váznou zástavní práva třetích osob a jejich zajištění by proto nebylo vhodné. Městský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že zajištěním se předmětná nemovitost jako vlastníkům neodnímá, nýbrž se pouze zakazuje jakákoliv dispozice s ní. Stěžovatel a jeho rodina tak tím nepřichází o možnost tuto nemovitost užívat, a proto nelze přisvědčit argumentu, že uvedeným opatřením bylo výrazně zasaženo do života stěžovatelovy rodiny. K námitce, že byla porušena zásada proporcionality a že chybí určení výše výnosů z trestné činnosti, Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí připomenul, že stěžovatel je důvodně podezřelý, že státu způsobil s ostatními obviněnými škodu převyšující cca 48 000 000 Kč, a tedy, že může mít z předmětné trestné činnosti výnos v řádech milionů, jehož výše celkově zajištěný majetek zjevně nedosahuje.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel poukázal na to, že v napadeném usnesení policejního orgánu absentuje konkrétní odkaz na předchozí souhlas státního zástupce se zajištěním, který bývá obyčejně v usnesení o zajištění majetku minimálně datován a je rovněž uvedeno jeho číslo jednací, což v jeho případě nenastalo. Stěžovatel se dále domnívá, že nemohla být řádně podána žádost o předchozí souhlas státního zástupce. Stěžovatel dále namítá rychlost, kterou bylo rozhodováno o jeho stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu Městským soudem v Praze. Městský soud se pak podle stěžovatele nevypořádal s jeho argumentací o majetku patřícímu do společného jmění manželů. Stěžovatel nad to tvrdí, že zajištěná bytová jednotka byla pořízena z majetku jeho manželky a z majetku, který jí poskytli její rodiče.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
8. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další]. Ústavní soud je přesvědčen, že výhrady k časové posloupnosti jednotlivých úkonů při rozhodování v posuzované věci, ani námitka o majetkovém podílu stěžovatelovy manželky na pořízení zajištěné bytové jednotky nedosahuje ústavního rozměru.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly, neboť napadená rozhodnutí nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na odůvodnění obdobných rozhodnutí.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu