ECLI:CZ:US:2018:2.US.3087.18.1
sp. zn. II. ÚS 3087/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 8 To 246/2018, a proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 2. oddělení ze dne 5. 3. 2018, č. j. NCOZ-4466-654/TČ-2017- 412301-C, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozhodnutí Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 2. Oddělení (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením zajistil policejní orgán podle ustanovení §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř.") za použití §79a odst. 1, 2 tr.ř. jako náhradní hodnotu věci finanční prostředky na blíže specifikovaném bankovním účtu, jehož majitelem je stěžovatel, až do výše 47 424 637,75 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž argumentuje, že k zajištění finančních prostředků na účtu banky nebyly splněny zákonné podmínky. Policejní orgán opřel zajištění o domněnku stran stěžovatelova vlastnictví finančních prostředků, která se opírala toliko o trestní oznámení, které bylo na stěžovatele podáno. Policejní orgán sám nikterak neprověřoval, kdo je vlastníkem zajištěných finančních prostředků na bankovním účtu, o čemž svědčí skutečnost, že k účtu měla dispoziční oprávnění rovněž manželka stěžovatele z titulu společného jmění manželů. Současně se na účtu vyskytovaly i finanční prostředky manželky stěžovatele. Jak je z výpisů z účtu patrné, na účet nepřicházely žádné prostředky, které by mohly být považovány za výnosy z trestné činnosti, naopak z tohoto účtu odcházely platby související s vedením domácnosti. Dále namítá, že byť se účet a finanční prostředky na něm nacházely v režimu společného jmění manželů, napadené usnesení policejního orgánu nebylo manželce stěžovatele doručeno a manželka tak neměla možnost se proti němu jakkoliv bránit. Současně byl v daný moment stěžovatel policejním orgánem zadržen, následně byl umístěn do vazby, a tak ani on nemohl ve věci učinit žádné právní kroky, informovat manželku apod., čímž se celá stěžovatelova rodina ocitla bez finančních prostředků nutných k běžnému fungování. Městský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stížnost proti napadenému usnesení policejního orgánu je důvodná, byť z důvodů jiných, než v ní namítaných. Usnesením městského soudu bylo napadené usnesení policejního orgánu zrušeno a nově městský soud rozhodl tak, že jako náhradní hodnota se zajišťují peněžní prostředky na totožném účtu, avšak jen do výše 352 044,37 Kč. V rozhodnutí městský soud připomenul, že stěžovatel je důvodně podezřelý, že státu způsobil s ostatními obviněnými škodu převyšující cca 48 000 000 Kč, a tedy že může mít z předmětné trestné činnosti výnos v řádech milionů. Současně však v souvislosti s tím, že stěžovateli byl zajištěn další movitý i nemovitý majetek v několikamilionové hodnotě, městský soud částku zajištěných finančních prostředků na účtu stěžovatele výrazně ponížil tak, aby souhrnná hodnota zajištěných věcí odpovídala hodnotě výnosu z trestné činnosti, nikoliv aby ji převyšovala.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Poukázal na to, že v napadeném usnesení policejního orgánu absentuje konkrétní odkaz na předchozí souhlas státního zástupce se zajištěním, který bývá obyčejně v usnesení o zajištění minimálně datován a je rovněž uvedeno jeho číslo jednací, což v jeho případě nenastalo. Nadto se stěžovatel domnívá, že ani nemohla být řádně podána žádost o předchozí souhlas státního zástupce, což dovozuje z datace jednotlivých dokumentů založených do spisu a konstruuje vlastní závěr, že žádost o vyslovení souhlasu státního zástupce se zajištěním byla zřejmě do trestního spisu přidána až zpětně.
4. Druhý okruh stěžovatelových námitek se týká rychlosti rozhodování městského soudu o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu. Městský soud se prý totiž nemohl v tak krátkém časovém intervalu, v němž bylo rozhodnuto, stihnout seznámit se všemi podklady, zejména s usnesením o zahájení trestního stíhání, s napadeným usnesením policejního orgánu a se stížností stěžovatele. Městský soud rozhodoval o stěžovatelově stížnosti po dobu 10 minut, kdy tento čas je zjevně vzhledem k obsáhlosti materiálů, se kterými by bylo nutné se pro vynesení kvalifikovaného rozhodnutí seznámit, rozhodně nedostatečný. O rychlosti, jakou městský soud ve věci rozhodl, svědčí též řada chyb (i faktických) vyskytujících se v usnesení městského soudu. Městský soud se rovněž dostatečně nevypořádal s námitkami, které stěžovatel vznesl ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Rovněž namítá, že usnesení městského soudu nebylo doručeno obhájci stěžovatele, ale pouze stěžovateli samotnému, přesto je napadené usnesení městského soudu orgány činnými v trestním řízení považováno za pravomocné.
5. Další námitky stěžovatele se pak váží k samotnému trestnímu stíhání a k nedostatečnému prokázání naplnění formálních znaků skutkových podstat trestných činů, pro které je stíhán, z čehož stěžovatel dovozuje i nenaplnění podmínek pro zajištění náhradní hodnoty věci.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, přičemž pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že stěžovatel napadl u Ústavního soudu i další usnesení o zajištění náhradní hodnoty vydaná v téže trestní věci.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
10. Ústavní soud v právě projednávané věci konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí pro stručnost odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám předmětná odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další]. O tom, že městský soud v daném případě nepostupoval jen mechanicky či ledabyle, jak stěžovatel naznačuje v ústavní stížnosti, ostatně dostatečně svědčí již samotná okolnost, že napadené usnesení policejního orgánu zrušil a výrazně moderoval výši zajištěné náhradní hodnoty peněžních prostředků.
11. Ústavní soud je rovněž přesvědčen, že výhrady k časové posloupnosti jednotlivých úkonů při rozhodování v posuzované věci, ani námitka stran vlastnického práva stěžovatelovy manželky alespoň k části zajištěných finančních prostředků na bankovním účtu, nedosahuje ze shora předestřených důvodů ústavní rozměr.
12. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů veřejné moci v nyní projednávaném případě žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu