ECLI:CZ:US:2018:3.US.2390.17.1
sp. zn. III. ÚS 2390/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Matajsové, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017 č. j. 53 Co 435/2016-263 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. července 2015 č. j. 29 C 176/2009-164, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 8, sídlem Zenklova 1/35, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 7. 2015 č. j. 29 C 176/2009-164 bylo stěžovatelce jakožto žalované uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 25 214 Kč s v něm blíže specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 5. 2017 č. j. 53 Co 435/2016-263 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen.
4. Předmětem řízení bylo zaplacení uvedené částky jako bezdůvodného obohacení na podkladě, že stěžovatelka je neoprávněným uživatelem bytu v Praze, kde neplatí nájemné ani zálohy na služby.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud pominul její argumenty, že jí není dodávána teplá voda a zajištěno teplo, v zimě v bytě voda zamrzá, a jsou jí účtovány platby za dvě osoby místo jedné. Městský soud k nim pak toliko uvedl, že skutkový základ je spolehlivě zjištěn, a že stěžovatelka ani netvrdí, že by vedlejší účastnici oznámila nějakou potřebu oprav a požadovala slevu z předepsaných plateb.
6. Dále stěžovatelka uvádí, že městský soud k jejímu tvrzení, že neplatila z důvodů na straně samotné vedlejší účastnice, která jí neposkytla potvrzení o užívání bytu za účelem čerpání sociálních dávek, konstatoval, že jde o argumentaci směřující k tomu, že uplatněný nárok by neměl požívat právní ochrany, neboť je v rozporu s dobrými mravy. Té pak nepřisvědčil s tím, že stěžovatelka byt užívá již od roku 1992, aniž by jí kdy svědčilo právo nájmu bytu, sama nevyvíjí žádnou snahu opatřit si jiné bydlení, ačkoliv jí již v roce 2008 byla pravomocně uložena povinnost k vyklizení bytu, a neplacením za bydlení v bytě se dlouhodobě na úkor vedlejší účastnice bezdůvodně obohacuje. Stěžovatelka však tyto úvahy považuje za nepřiléhavé, neboť jestliže jí v minulosti byla pravomocným rozsudkem uložena povinnost vyklidit byt, tato byla svázána s povinností zajištění náhradního ubytování. Právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, avšak je podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002 sp. zn. 33 Odo 438/2001). Je to pak vedlejší účastnice, které bylo uloženo zajistit stěžovatelce náhradní bydlení, a která situaci dlouhodobě neřeší.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká občanskoprávního řízení vedeného proti stěžovatelce jakožto žalované na peněžitou částku ve výši jistiny 25 214 Kč.
9. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".
10. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09 ze dne 27. 1. 2010, I. ÚS 2763/11 ze dne 4. 10. 2011, II. ÚS 508/12 ze dne 1. 3. 2012, I. ÚS 4071/12 ze dne 13. 3. 2013, IV. ÚS 2294/13 ze dne 7. 8. 2013, II. ÚS 3687/13 ze dne 25. 2. 2014, II. ÚS 3079/14 ze dne 6. 1. 2015, II. ÚS 886/15 ze dne 15. 9. 2015 nebo III. ÚS 512/17 ze dne 30. 1. 2018 (všechna jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud má za to, že podaná ústavní stížnost je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv zásadnější argumentaci, když stěžovatelka toliko předkládá svůj nesouhlas se závěry obecných soudů, který však, sám o sobě, o žádném porušení jejích ústavě zaručených základních práv a svobod nesvědčí. Závěrem pak lze z širšího pohledu zdůraznit, že výsledek sporu se stěží může zdát vůči stěžovatelce jakkoliv nespravedlivý, když po ní není na bezdůvodném obohacení požadováno více, než aby za byt v centru Prahy uhradila částku odpovídající méně než 3 000 Kč měsíčně včetně plateb odpovídajících zálohám na energie.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu