ECLI:CZ:US:2018:4.US.1284.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1284/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 3 To 61/2017, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Tdo 153/2018-43, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z toho důvodu, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby tato rozhodnutí zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") ze dne 11. 4. 2017, č. j. 42 T 10/2016-2746 uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s ustanovením §21 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost ve statutárním orgánu a být společníkem u všech forem obchodních společností a dále v zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty na dobu sedmi let.
3. Skutek, jímž se stěžovatel tohoto činu dopustil, spočíval, zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel měl v průběhu let 2011 a 2012 organizovat účelový řetězec obchodních společností provozujících fiktivní nákupy a prodeje DVD nosičů s volně šiřitelnými programy, jejichž jediným skutečným účelem bylo vylákat neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty u posledního článku řetězce, čímž měla být dohromady neoprávněně uplatněna daňová výhoda ve výši přesahující 22 milionů Kč (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel podal proti rozsudku nalézacího soudu uvedeného výše sub 2. odvolání proti výroku o vině i trestu a proti výroku o trestu podal odvolání i státní zástupce, a to v neprospěch stěžovatele. K těmto odvoláním Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil svým v návětí konkretizovaným rozsudkem předmětný rozsudek nalézacího soudu a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokračujícím zločinem dle §240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, za nějž jej odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil vzhledem k novele trestního zákoníku provedenou zákonem č. 58/20014 Sb. do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev a v zákazu podnikání fyzické osoby s registrací plátce daně z přidané hodnoty na dobu sedmi let. Odvolací soud toliko z hlediska argumentace stěžovatele nepodstatným způsobem upravil popis skutku, čemuž odpovídala i změna právní kvalifikace na dílem pokus a dílem dokonaný pokračující zločin dle §240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, uložil stěžovateli delší trest odnětí svobody a vypustil z formulace trestu zákazu činnosti zákaz být společníkem obchodních společností. Z hlediska skutkových zjištění a závěru o vině stěžovatele se však s nalézacím soudem ztotožnil.
5. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl svým usnesením specifikovaným v návětí tohoto usnesení.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel závěr o porušení svých ústavně zaručených základních práv opírá o argumentaci 1) zamítnutím důkazního návrhu na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem na duševní stav stěžovatele v době předmětného skutku, 2) neaplikováním ustanovení §19 trestního zákoníku, 3) nedostatečným provedením dokazování ohledně zdravotního stavu stěžovatele, 4) nepřihlédnutím k situaci stěžovatele v době roku 2011, 5) nesprávným zhodnocením kriterií pro ukládání trestu, 6) nerespektováním dřívější judikatury, 7) nedostatečným zvážením ustanovení o zmenšené příčetnosti. Tyto námitky lze v podrobnostech přiblížit následovně:
7. Ad 1) stěžovatel vytýká obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek ohledně otázky jeho duševního stavu v době předmětného skutku. Dle stěžovatele existovalo vícero znaleckých posudků, které potvrzovaly, že stěžovatel od roku 2000 do současnosti trpí paranoidní schizofrenií, z čehož stěžovatel usuzuje, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti nemohly být v době předmětného skutku zachovány. Obecné soudy se dle jeho názoru nevypořádaly se skutečností, že je stěžovatel duševně nemocen, a tedy snadno ovlivnitelný. Znalecký posudek MUDr. Klára, z jehož zjištění obecné soudy při řešení otázky příčetnosti stěžovatele vycházely, vyznívá přitom dle stěžovatele ambivalentně a v kontinuitě i s jinými znaleckými posudky ve věci z něj nelze dospět k jednoznačnému závěru o příčetnosti stěžovatele v době předmětného skutku.
8. Ad 2) stěžovatel argumentuje pro závěr, že v jeho věci mělo být aplikováno ustanovení §19 trestního zákoníku o právním omylu, neboť dle jeho názoru stěžovatel nemohl vědět, že jeho čin je protiprávní, protože byl dlouhodobě nemocen a léčen v řadě psychiatrických léčeben a byla dána jeho nepříčetnost dle §26 trestního zákoníku.
9. Ad 3) stěžovatel tvrdí, že obecné soudy na něj naléhaly, aby souhlasil s přečtením některých výpovědí svědků z přípravného řízení, kde se otázka jeho zdravotního stavu vůbec neřešila, a rovněž nevyslyšely jeho návrh na vyslechnutí svědků, kteří měli relevantní poznatky o jeho soudobém i dřívějším duševním stavu, přičemž po výslechu těchto svědků by obecné soudy nemohly stěžovatele uznat vinným ani mu uložit trest. Stěžovatel ve své stížnosti podrobně rozvedl svědky a svědkyně, jejichž výslech obecným soudům navrhl, s uvedením důvodů, proč by o jeho duševním stavu mohli a měli vypovídat.
10. Dále stěžovatel k podpoření této námitky uvedl, že o jeho onemocnění svědčily i další důkazy, zejména posudky o jeho invaliditě, z nichž ten nejnovější dovozuje u stěžovatele invaliditu třetího stupně a pokles pracovních schopností o 70 %.
11. Stěžovatel rovněž v oboru této námitky nesouhlasí zcela se závěrem obecných soudů, že i osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům může být trestně odpovědná, neboť v takových případech záleží zejména na rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům či na tom, zda jí určitá osoba byla úplně zbavena. Tyto okolnosti však musí být řešeny jako předběžná otázka, o níž orgány činné v trestním řízení nemohou rozhodovat samy.
12. Ad 4) stěžovatel upozorňuje, že v roce 2011 nebyl vzhledem ke svému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, onemocnění a absenci prostředků a rodiny schopen založit a organizovat řetězec několika obchodních společností, z nichž jedna byla registrována ve Spojených státech amerických. To potvrdili i někteří vyslechnutí svědci, jejichž výpovědi stěžovatel ve své stížnosti v podstatných bodech přetlumočil.
13. Ad 5) stěžovatel brojí proti způsobu, jakým obecné soudy zhodnotily polehčující okolnosti. Dle jeho názoru měly dovodit na jeho straně polehčující okolnosti dle §41 písm. e), h) a n) trestního zákoníku a měla být zvolena některá z variant upuštění od potrestání dle §46, §47 či §48 trestního zákoníku či mělo být uvažováno o mimořádném snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 trestního zákoníku.
14. Ad 6) stěžovatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 67 To 129/2015 (sic! usnesení Nejvyššího soudu s touto spisovou značkou neexistuje - pozn. Ústavního soudu) prosazuje závěr, že jeho duševní stav v době předmětného skutku nebyl dostatečně zjištěn, neboť mezi různými znaleckými posudky byly v této otázce rozpory, což si žádalo zpracování revizního znaleckého posudku, jenž však obecné soudy nevyžádaly ani neprovedly. Bez dostatečného zjištění této skutkové okolnosti pak dle názoru stěžovatele nebylo možno rozhodnout ani ve věci samé.
15. Ad 7) stěžovatel konstatoval, že dopustil-li se pachatel trestného činu ve zmenšené příčetnosti, měl by takový stav vliv zpravidla na snížení míry zavinění takového pachatele. K tomu stěžovatel odkázal na ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku, které se však týká podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a se zmenšenou příčetností nemá žádnou přímou souvislost. Dále stěžovatel zrekapituloval, kdo se v právním slova smyslu považuje za příčetného a kdo za nepříčetného, přičemž odkázal i na některé poznatky forenzní psychiatrie v této oblasti.
IV. Posouzení Ústavním soudem
16. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Jádrem stěžovatelovy ústavní stížnosti je problematika zjišťování příčetnosti či nepříčetnosti stěžovatele v době předmětného skutku. Z hlediska ústavněprávního sestává tato problematika obecně z mezí přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků Ústavním soudem a zvláště z ústavněprávních požadavků na znalecké dokazování v trestním řízení.
19. Ohledně obecné problematiky dokazování a ustalování skutkového stavu obecnými soudy Ústavní soud již mnohokráte v minulosti rozhodl, že může přezkoumávat pouze proces, nikoliv výsledek hodnocení důkazů. To je odrazem zásady volného hodnocení důkazů, jíž je ovládáno české trestní řízení, a podle nějž je mírou důkazu vnitřní přesvědčení rozhodujícího orgánu, v nynějším případě soudu. Důsledkem této zásady je, že pokud rozhodující orgán nevykročí při provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkového stavu z nich z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho závěry přehodnocovat, a to ani kdyby hypoteticky sám tyto procesy zopakoval a dospěl k odlišným závěrům. To je projevem vnitřní dělby moci soudní, vyjadřující rozdílné úlohy a jim odpovídající pravomoci obecného soudnictví a Ústavního soudu.
20. Ústavní soud tak proti průběhu či výsledkům dokazování může zasáhnout jen velmi omezeně ve výjimečných situacích. Ty nastávají tehdy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119) - pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná ze serveru https://nalus.usoud.cz] či jestliže na základě provedených důkazů nelze bez důvodné pochybnosti uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
21. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], v nichž předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
22. Co se týče ústavněprávních specifik znaleckého dokazování v trestním řízení, stanovil Ústavní soud již v minulosti jednoznačně požadavek, aby toto zjišťování bylo provedeno na podkladě procesního uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě znaleckého posudku, byť otázka, zda byl pachatel v době činu příčetný či nikoliv, je otázkou právní, jejíž zodpovězení náleží výhradně orgánům činným v trestním řízení, v posledku soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].
23. Znalecký posudek pak hodnotí orgány činné v trestním řízení jako kterýkoliv jiný důkaz dle zásady volného hodnocení důkazů [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1796/15 ze dne 24. 11. 2015 (U 19/79 SbNU 617), nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381) či nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)] v kontextu všech dalších provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471)], berouce však přitom v potaz jeho odbornou hodnotu a majíce na vědomí, že odborné závěry nelze nahrazovat vlastním dojmem, že případné rozpory či nejasnosti ve znaleckém posudku je třeba dalším dokazováním odstranit a že dospějí-li k odlišným závěrům než jaké by odpovídaly závěrům znaleckého posudku, musí to pečlivě odůvodnit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 77/01 ze dne 10. 7. 2001 (N 104/23 SbNU 45)].
24. Ve stěžovatelově věci má však Ústavní soud za to, že obecné soudy všem těmto ústavněprávním požadavkům vyhověly. Znalecký posudek MUDr. Klára souzněl i s dalšími provedenými důkazy, včetně výslechu svědků, kteří stěžovatele osobně znali (srov. zejména odůvodnění na s. 20 napadeného rozsudku odvolacího soudu), přičemž odvolací soud se stěžovatelem předloženými lékařskými zprávami a znaleckými posudky, byť velmi stručně, přesto však stále v souladu s ústavněprávními požadavky na odůvodnění soudního rozhodnutí, vypořádal (k tomu viz blíže sub 26. a násl.). Dospěly-li tak obecné soudy k závěru, že stěžovatel byl v době spáchání předmětného skutku příčetný, tento závěr se s ohledem na provedené dokazování nikterak nevymyká rámci ústavní konformity procesu dokazování a jeho výsledků.
25. Konkrétně se s jednotlivými námitkami stěžovatele pak Ústavní soud vypořádává následovně:
26. Na námitky 1), 6) a 7) je v obecné rovině třeba uplatnit východiska uvedená v předchozích odstavcích. Ohledně revizních znaleckých posudků z ústavněprávního hlediska zásadně platí, že při zpochybnění odbornosti či správnosti znaleckého posudku musí soud nařídit revizní znalecký posudek, nebo přesvědčivě odůvodnit, proč tak neučinil [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747), bod 20]. Samotné nevyhovění návrhu na vyžádání revizního znaleckého posudku, je-li řádně odůvodněno, pak žádné ústavně zaručené základní právo jednotlivce neporušuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999 (N 100/15 SbNU 31)].
27. Obecné soudy se ve svých napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly s tím, proč nepovažovaly za potřebné nechat revizní znalecký posudek ke znaleckému posudku MUDr. Klára zpracovat. Stěžovatel nikterak nezpochybnil odbornou úroveň tohoto posudku, jeho argumentace proti němu se koncentrovala v zásadě do dvou námitek - jednak že MUDr. Klár formuloval své závěry "poněkud ambivalentně", kdy dovodil ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatele jako narušené pouze nepatrně toliko alternativně, jednak že tento závěr neobstojí v porovnání se závěry jiných posudků a lékařských zpráv, které stěžovatel předložil.
28. První tato námitka je zjevně nedůvodná, neboť ono alternativní formulování vyplynulo toliko z respektu presumpce neviny soudním znalcem, který svůj závěr o ovládací a rozpoznávací složce stěžovatele formuloval pro případ, že se předmětného skutku dopustil, v kterémžto scénáři dle soudního znalce nemohly být jeho duševní schopnosti natolik postiženy, aby byl schopen organizovat poměrně náročnou a fundovanou koordinaci, již spáchání předmětného skutku vyžadovalo, a současně aby nebyl schopen své chování ovládat či rozpoznat, co činí. Tento postup byl zcela korektní, neboť soudní znalec závěr o vině předjímat nesmí. Stěžovatel sám přitom nijak dále svou námitku nekonkretizoval, a to ani ve své ústavní stížnosti, ani ve svém odvolání, ani ve svém dovolání, jejichž kopie Ústavnímu soudu zaslal. Neuvedl tedy nic jiného, v čem by tato ambivalentnost či nejednoznačnost závěrů znaleckého posudku měla spočívat.
29. I druhá tato námitka je zjevně nedůvodná, neboť žádný ze stěžovatelem předložených dokumentů znaleckému posudku MUDr. Klára nekonkuroval, neboť neřešil problematiku duševních ovládacích a rozpoznávacích schopností stěžovatele ve vztahu k předmětnému skutku. Stěžovatel tuto svou námitku formuloval zcela obecně, aniž by specifikoval, co konkrétně z dalších jím předložených posudků či lékařských zpráv závěry MUDr. Klára vylučuje, přičemž ty z těchto dokumentů, které zaslal Ústavnímu soudu přílohou, se vztahují k jiným skutkům a časovým obdobím, případně toliko obecně mapují léčbu duševního onemocnění stěžovatele v průběhu let, aniž by se jakkoliv specificky vztahovaly k předmětnému skutku a stěžovatelovým duševním ovládacím a rozpoznávacím schopnostem při něm.
30. Jelikož stěžovatel nijak blíže nespecifikoval, co přesně z jím předložených dokumentů o jeho zdravotním stavu mělo vylučovat závěry znaleckého posudku MUDr. Klára, nemůže za těchto okolností Ústavní soud konstatovat, že by nevyžádáním revizního znaleckého posudku obecné soudy porušily některý z ústavněprávních požadavků přiblížených výše sub 20. až 23.
31. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel přitom tuto námitku (tj. že jím předložené dokumenty o jeho zdravotním stavu vyvrací závěry znaleckého posudku MUDr. Klára) uplatnil jak ve svém odvolání, tak ve svém dovolání. Které informace v těchto dokumentech obsažené konkrétně měly závěry MUDr. Klára vyvracet a jak, nespecifikoval stěžovatel ani v těchto podáních. Neidentifikoval tedy žádný extrémní rozpor v procesu dokazování, který by odvolacímu soudu, Nejvyššímu soudu jakož i Ústavnímu soudu umožňoval zasáhnout proti skutkovému stavu tak, jak byl zjištěn soudem nalézacím. Námitka 3) stěžovatele tedy po celou dobu řízení před obecnými soudy i před soudem Ústavním setrvala ve zcela obecné rovině, v níž nebyla způsobilá vyvolat důsledek, v nějž stěžovatel doufal.
32. Závěrem k této námitce Ústavní soud ještě dodává, že stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl rovněž rozsudek nalézacího soudu uvedený výše sub 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom v zásadě převzal skutkový stav, k němuž dospěl nalézací soud, a vycházel z něj, přičemž ve svém odůvodnění se musel vypořádat pouze s odvolacími námitkami stěžovatele, nikoliv znovu s celým procesem dokazování, jejž provedl v rozhodujícím rozsahu nalézací soud. Proto ani na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nelze klást stejné nároky jako na odůvodnění nenapadeného rozhodnutí nalézacího soudu.
33. Pro námitku 2) platí do značné míry to, co pro námitku 1). Jestliže obecné soudy dokazováním vedeným v mezích ústavněprávní konformity dospěly k závěru, jenž Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, že stěžovatel byl v době předmětného skutku příčetný a jeho trestná činnost spočívala v koordinaci poměrně složitého tzv. podvodu na DPH, nemá námitka 2) naději na úspěch. Jak správně poznamenal Nejvyšší soud na s. 14 svého napadeného usnesení, již jen z jeho faktického postavení musel stěžovatel mít přehled o skutečném objemu uskutečňovaných obchodů, jakož i vědomost o nepravdivosti údajů v podávaných daňových přiznáních a záměr získat neoprávněně nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že to k vyloučení právního omylu negativního postačuje.
34. Irelevantní není ani skutečnost, že stěžovatel již byl za obdobnou trestnou činnost v minulosti odsouzen. Byť je toto jeho odsouzení již zahlazeno a nelze z něj vyvozovat žádné závěry ve vztahu k jeho vině v nynější věci, nebrání předchozí zahlazené odsouzení za stejnou trestnou činnost závěru, že stěžovatel vzhledem k této své předchozí zkušenosti měl vědomost o protiprávnosti obdobných skutků. Předchozí, byť zahlazené odsouzení za obdobnou trestnou činnost proto může být obecnými soudy vyhodnoceno jako vylučující právní omyl negativní obviněného.
35. K námitce 3) Ústavní soud odkazuje na své předchozí závěry uvedené výše sub 20. až 23. a 26. až 32. a kromě nich ještě doplňuje, že otázky způsobilosti k právním úkonům ve smyslu občanskoprávním (dnes svéprávnosti) a nepříčetnosti ve smyslu trestněprávním mohou, ale nemusí mít společný původ v duševní poruše osoby, což je však v zásadě to jediné, co tyto dva instituty spojuje. Skutečnost, že určitá osoba trpí duševní poruchou, neznamená, že by byla dána en bloc její nepříčetnost ve vztahu ke každému skutku naplňujícímu znaky trestného činu, jehož se taková osoba dopouští. V každém individuálním případě je tak třeba posoudit vliv takové duševní poruchy na konkrétní skutek. Z dokumentů, které stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal, vyplývá, že jeho duševní stav se v období od roku 2000 do současnosti vyvíjel a postupně se zlepšoval a zhoršoval v závislosti mimo jiné na nasazené léčbě.
36. Z hlediska nyní posuzované věci je tak relevantní pouze duševní stav stěžovatele v období předmětného skutku, tj. v letech 2011 až 2012, a to pouze v relaci k jeho ovládacím a rozpoznávacím schopnostem organizovat trestnou činnost provozovanou řetězem obchodními společnostmi účelově zřízenými k fiktivním obchodním výměnám s cílem vylákat podvodně neoprávněný odpočet na dani z přidané hodnoty na posledním článku tohoto řetězce. Žádný jiný dokument o zdravotním stavu stěžovatele než s takto vymezeným obsahem nebyl způsobilý závěry znaleckého posudku MUDr. Klára vyvrátit. Stěžovatel přitom, jak uvedeno výše, neuvedl žádnou podrobnost o tom, který z těchto dokumentů tak měl konkrétně učinit právě v těchto parametrech.
37. 4) Námitka 4) směřuje proti skutkovým zjištěním obecných soudů, která však, jak opakovaně uvedeno výše, byla učiněna na základě procesu dokazování, který byl v plné konformitě s ústavněprávními požadavky.
38. Ohledně námitky 5) musí Ústavní soud poukázat na svou předchozí judikaturu ohledně ústavněprávního přezkumu ukládání trestů. V této oblasti Ústavní soud konstatuje, že ani ukládání trestů se nemůže nacházet mimo rámec ústavní konformity [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 či sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827)], přesto je na místě obdobná zdrženlivost jako při přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 492/17 ze dne 17. 4. 2018, bod 49. a další judikaturu tam uvedenou], neboť ačkoliv jsou obecné soudy vázány ústavněprávním požadavkem přiměřenosti každého zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod i zákonnými kriterii pro volbu druhu trestu a určení jeho výše, při respektu k těmto požadavkům požívají při ukládání trestu diskreci.
39. Ústavní soud tak může výrok o trestu přezkoumávat z ústavněprávních hledisek v zásadě jen tehdy, jestliže nebyly splněny zákonné předpoklady pro uložení určitého druhu trestu či jeho konkrétní výměry, jestliže by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, jestliže by se diskrece soudu při ukládání trestu nacházela mimo zákonná kriteria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či jestliže by takové rozhodnutí bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny (srov. II. ÚS 492/17 ze dne 17. 4. 2018, body 56. a 57.).
40. Ve stěžovatelově věci neshledal Ústavní soud nic, co by ve světle těchto východisek ospravedlňovalo jeho kasační zásah. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy, tj. z neprokázání nepříčetnosti ani zmenšené příčetnosti stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že se odvolací soud držel všech ústavněprávních požadavků pro ukládání trestu, jak byly naznačeny výše. Na s. 21nn pak odvolací soud dostatečným způsobem vyložil, jaké úvahy jej při ukládání trestu vedly a proč trest oproti trestu uloženému nalézacím soudem ještě o dvě léta zpřísnil.
V. Závěr
41. Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu