ECLI:CZ:US:2018:4.US.2039.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2039/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem Sadová 171/40, Opava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 8. 2017, č. j. 80 T 117/2016-178, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2017, č. j. 5 To 296/2017-202, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 8 Tdo 289/2018-27, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů proto, že jimi byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva na zachování důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby tato rozhodnutí zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví dle ustanovení §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho měsíce, jehož výkon byl dle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku.
3. Skutek, v jehož spáchání obecné soudy spatřovaly trestný čin, spočíval v tom, že stěžovatel měl dne 12. 5. 2016 v době kolem 16.00 hodin ve F. poblíž cyklostezky s kalhotami staženými do půli stehen masturbovat otočený směrem k osobám projíždějícím po této cyklostezce (dále jen "předmětný skutek").
4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel a v jeho neprospěch i státní zástupce odvolání, jež Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") svým napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel proto podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel snáší pro závěr, že jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 10 odst. 1 Listiny, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny byla porušena, snáší argumenty 1) nesprávného výkladu pojmu "hrubá neslušnost", 2) extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, 3) neprovedení rekognice bezprostředně po předmětném skutku, 4) libovůle obecných soudů. V jednotlivostech shrnuje obsah těchto námitek Ústavní soud následovně:
6. Ad 1) stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně právně kvalifikovaly jednání kladené stěžovateli za vinu, tj. přetahování předkožky penisu poblíž cesty, za "hrubou neslušnost" ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 trestního zákoníku. Obecné soudy posoudily toto jednání jako masturbaci, ačkoliv technika oklepávání penisu a její možná vizuální záměna s masturbací je ryze odbornou otázkou, již obecným soudům nepřísluší hodnotit. Stěžovatel k tomu rovněž uvedl, že tohoto jednání se dopustila jiná osoba než on.
7. Ad 2) stěžovatel uvádí, že obecné soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly se skutečností, že provedené důkazy neprokázaly, že by stěžovatel poblíž cyklostezky masturboval (resp. že to byl stěžovatel, kdo se na daném místě touto aktivitou zaobíral), ale že byly naopak v souladu s jeho tvrzením, že poblíž cyklostezky pouze vykonával malou potřebu. Toto jednání je přitom postižitelné nejvýše jako přestupek.
8. Ad 3) stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že bezprostředně po předmětném skutku neprovedly rekognici, a tedy totožnost podezřelé osoby nebyla dostatečným způsobem určena. Před obecnými soudy tak nebyl proveden jediný důkaz, který by mohl s jistotou vést k závěru, že stěžovatel je osobou, která se předmětného skutku dopustila. V důsledku toho byl stěžovatel podroben ponižujícím osobním prohlídkám, procedurám před sexuology a PPG měřením, které přitom neprokázaly, že stěžovatel je pachatelem předmětného skutku.
9. Ad 4) stěžovatel vytkl obecným soudům, že k jimi učiněným závěrům absentují srozumitelná kriteria a že tato rozhodnutí jsou zatížena libovůlí.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podstata stěžovatelovy argumentace v ústavněprávní rovině tkví především v problematice ústavní konformity procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu.
13. K problematice dokazování a zjišťování skutkového stavu obecnými soudy v trestních věcech se Ústavní soud ve své judikatuře konstantně vyslovuje tak, že v zásadě může přezkoumávat pouze to, zda při těchto procesech byly dodrženy garance práva na obhajobu a na soudní ochranu, nikoliv výsledek těchto procesů. To je odrazem zásady volného hodnocení důkazů, jíž je ovládáno české trestní řízení a podle níž je zásadně věcí orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, jaké důkazy provedou k objasnění té které skutečnosti. Mírou důkazu, tedy kriteriem toho, zda rozhodující orgán určitou skutečnost považuje za prokázanou jednotlivým důkazem či jejich spojením, je přitom kvalifikované vnitřní přesvědčení takového orgánu, v nynějším případě soudu.
14. Tím není obecným soudům umožněna libovůle, neboť vnitřní přesvědčení musí být v daném případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, tedy racionálně obhajitelné a zejména dostatečně přesvědčivě odůvodněné. Důsledkem respektu k této zásadě však je, že pokud rozhodující orgán nevykročí při provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkového stavu z nich z mezí ústavní konformity, požívá při hodnocení důkazů a formování svých skutkových závěrů diskrece a Ústavní soud nemůže takové jeho závěry přehodnocovat, a to ani kdyby hypoteticky sám tyto procesy zopakoval a dospěl k odlišným závěrům. To je projevem vnitřní dělby moci soudní, vyjadřující rozdílné úlohy a jim odpovídající pravomoci obecného soudnictví a Ústavního soudu.
15. Ústavní soud tak proti průběhu či výsledkům dokazování může zasáhnout jen velmi omezeně ve výjimečných situacích. Ty nastávají tehdy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293 či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze bez důvodné pochybnosti uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
16. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], v nichž předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
17. Ve stěžovatelově věci má však Ústavní soud za to, že obecné soudy se všech těchto vad, které by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu, vyvarovaly. Konkrétně se s jednotlivými námitkami stěžovatele pak Ústavní soud vypořádává následovně:
18. K námitce 1) musí Ústavní soud předně ve shodě s Nejvyšším soudem (viz bod 21. jeho napadeného usnesení) uvést, že se vztahuje k jinému skutkovému stavu, než k jakému dospěly obecné soudy, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší jimi učiněná skutková zjištění měnit, doplňovat či jakkoliv jinak revidovat (viz výše sub 13. a 14.). Obecné soudy dospěly po korektně provedeném procesu dokazování, a to především na základě očitého svědectví k závěru, že stěžovatel se dopustil předmětného skutku, tedy že s kalhotami staženými do půlky stehen čelem k cyklostezce nacházeje se v její bezprostřední blízkosti a drže svůj penis v ruce s ním manipuloval rapidními pohyby směrem nahoru a dolů s nejméně deseti opakováními (srov. zejména s. 6 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Pokud za těchto okolností uzavřely, že se jednalo o masturbaci, a nikoliv o oklepání penisu po močení, nelze z toho vyvodit, že by takový závěr byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
19. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s úvahou stěžovatele, že vizuální záměna mezi oklepáváním penisu a masturbací je otázkou odbornou, již obecným soudům nepříslušelo řešit. Za skutkového stavu tak, jak jej shledaly obecné soudy, bylo totiž z hlediska právní kvalifikace irelevantní, zda ze sexuologického hlediska šlo o masturbaci či nikoliv (to by se eventuálně mohlo projevit jen v popisu skutku - pozn. Ústavního soudu), neboť rozhodující bylo pouze to, zda stěžovatelovo jednání bylo možno kvalifikovat jako "hrubou neslušnost" ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 trestního zákoníku. Tato otázka je pak otázkou ryze právní, již naopak nikomu jinému než orgánům činným v trestním řízení, v konečném důsledku soudům, řešit nepřísluší.
20. Ústavní soud k tomu připomíná závěr nalézacího soudu vyjádření na s. 7 jeho napadeného rozsudku, že i kdyby jednání stěžovatele na místě činu technicky vzato nebyla masturbace, stále by se jednalo o hrubou neslušnost ve smyslu §358 odst. 1 trestního zákoníku. Právní kvalifikace a výklad právních norem podústavního práva přísluší v prvé řadě obecným soudům, nikoliv zdejšímu soudu [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03 ze dne 19. 2. 2004 (U 6/32 SbNU 479)], byť jsou při něm i tyto vázány povinností zvolit výklad ústavně konformní [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 236/05 ze dne 4. 4. 2007 (N 59/45 SbNU 23), nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257), nález sp. zn. IV. ÚS 537/01 ze dne 10. 4. 2002 (N 45/26 SbNU 17) či nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555)].
21. Výklad nalézacího soudu uvedený v předchozím odstavci Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní, neboť z hlediska typové společenské škodlivosti je nerozhodné, zda pachatel úmyslně na veřejnosti masturbuje či zda "pouze" na veřejnosti či místě veřejnosti přístupném úmyslně manipuluje se svým penisem při jeho oklepávání způsobem z hlediska délky a intenzity obdobným jako při masturbaci, aniž by se však takto snažil dosáhnout ipsačního uspokojení, přičemž se nesnaží nijak skrývat (srov. s. 6 napadeného rozsudku nalézací soudu in fine), neboť trestný čin dle §358 odst. 1 trestního zákoníku není trestným činem proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, ale proti pořádku ve věcech veřejných, přičemž míra narušení veřejného pořádku je v obou případech obdobná a liší se jen subjektivním prožitkem pachatele. Z ústavněprávního hlediska by se stěžovatelova situace tedy nezměnila ani v případě, že by jeho jednání nebylo masturbací, ale toliko ji připomínalo.
22. Námitku 2) stěžovatel nijak podstatněji nerozvinul. Ačkoliv nalézací soud vyložil na s. 6 svého napadeného rozsudku srozumitelně a konkrétně, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak ke zjištěnému skutkovému stavu dospěl, a ačkoliv Nejvyšší soud v bodech 24. - 27. svého napadeného usnesení rovněž velmi konkrétně uvedl, proč v tomto postupu nalézacího soudu neshledává nedostatků, stěžovatel se s těmito argumenty obecných soudů v zásadě nijak nevypořádal a nenabídl Ústavnímu soudu žádné přesvědčivé důvody, které by je vyvracely. Ostatně o jejich vyvrácení se stěžovatel pokusil v zásadě jen námitkou 3), která však Ústavní soud nepřesvědčila (k tomu viz níže sub 24.).
23. Odkazované pasáže napadených rozhodnutí obecných soudů nevyvolávají žádné pochybnosti o své konformitě s ústavněprávními požadavky na odůvodnění soudního rozhodnutí a Ústavní soud nemá, čeho by k nim dodal. Lze pouze ve stručnosti shrnout, že pokud nalézací soud vyšel při ustalování skutkového stavu zejména z výpovědi očité svědkyně, která jednoznačně popsala jednání stěžovatele, jak je uvedeno výše sub 3., přičemž výpovědi této svědkyně plně zapadaly i do kontextu nepřímých důkazů, reprezentovaných zejména výpověďmi dalších svědků, nemá Ústavní soud obdobně jako soud Nejvyšší i odvolací postupu nalézacího soudu při zjišťování skutkových závěrů z ústavněprávních pozic co vytknout.
24. Ohledně námitky 3) Ústavní soud poukazuje na výše sub 13. a 14. uvedená východiska své dřívější judikatury tangující otázku volného hodnocení důkazů obecnými soudy. K tomu lze pouze zopakovat, že zásada volného hodnocení důkazů s určitými výjimkami spočívajícími např. v instančním přezkumu nadřízeným soudem v opravném řízení či ve zjevné libovůli soudu provádějícího dokazování neumožňuje žádnému vnějšímu aktérovi předepisovat konkrétním soudům v jednotlivých věcech, jaké důkazní prostředky mají využít. Jakkoliv je provedení rekognice ihned po zadržení podezřelého možno obecně považovat za vhodný procesní postup k vyloučení veškerých pochybností, Ústavní soud přikládá zásadní význam skutečnosti, že žádná důvodná pochybnost o totožnosti stěžovatele a osoby, která spáchala předmětný skutek, po provedeném dokazování v řízení před nalézacím soudem ani následně v řízeních opravných nepanovala. Za povšimnutí v této souvislosti stojí, že cyklostezka, na níž, respektive poblíž níž, leželo místo činu, vytvářela okruh, přičemž klíčoví svědci jej projeli opakovaně.
25. Z napadených rozhodnutí přitom nevyplývá, že by svědci viděli poblíž místa činu ještě nějakou další podezřelou osobu či že by její existenci indikovaly jiné důkazy, ostatně ani sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdil, že by se na místě činu kromě něj nacházela ještě nějaká jiná osoba, s níž by mohl být zaměněn. Ve své argumentaci se tak omezil toliko na opakování tvrzení, že v trestním řízení proti němu nebyl proveden jediný důkaz, který by mohl vést s jistotou k závěru, že stěžovatel je pachatelem předmětného skutku, což rekognice mohla potvrdit či vyvrátit. Jak v rámci řízení před obecnými soudy, tak i ve své ústavní stížnosti přitom v podstatě připustil, že na místě činu byl a že se svým penisem manipuloval, nicméně nemasturboval, ale pouze si oklepával penis po vymočení se.
26. Ústavní soud tedy nemůže konstatovat, že by nalézací soud porušil některé ústavně zaručené základní právo stěžovatele, pokud za těchto okolností po provedeném dokazování nezískal žádný poznatek, že by se na místě činu vyskytovala kromě něj ještě další osoba, která mohla být pachatelem předmětného skutku, a tím ani důvod k pochybnostem o totožnosti stěžovatele jakožto osoby, která se předmětného skutku dopustila.
27. Konečně co se námitky 4) týče, stěžovatel ji formuloval pouze jedinou větou a nijak blíže ji nespecifikoval. Vzhledem k vypořádání předchozích námitek nemůže Ústavní soud uzavřít, že by odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vykazovalo takové nedostatky, které by zakládaly protiústavnost některého z nich.
V. Závěr
28. Napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i řízení, které předcházelo jejich vydání, obstála v konfrontaci s ústavně právními požadavky, jejichž porušení stěžovatel namítal, a Ústavní soud neodhalil proprio motu v nyní posuzované věci ani žádná jiný flagrantní ústavněprávní deficit. Neshledal proto porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, a tedy rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu