ECLI:CZ:US:2019:2.US.511.19.1
sp. zn. II. ÚS 511/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Eduarda Beneše, advokáta se sídlem Na Rozcestí 1434/6, Praha 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 21 Cdo 3016/2018-1072, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, č. j. 24 Co 220/2017-1058, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozhodl usnesením ze dne 22. 12. 2014, č. j. 26 Sd 17/2014-28, že ve prospěch příjemců přijímá do úschovy od složitelky, Investiční společnosti České spořitelny, a. s. (nyní Erste Asset Management GmbH), finanční částku ve výši 35.409.979,20 Kč. Tentýž soud ustanovil stěžovatele, jenž působí jako advokát, usnesením ze dne 18. 2. 2015, č. j. 26 Sd 17/2014-31, opatrovníkem "neznámých osob oprávněných", přičemž jej usnesením ze dne 20. 12. 2016, č. j. 26 Sd 17/2014-1014, z této funkce odvolal. Usnesením ze dne 23. 10. 2017, č. j. 26 Sd 17/2014-1051, určil obvodní soud stěžovateli výši odměny a hotových výdajů částkou 111.804 Kč. Vycházel přitom z ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu (při výkonu funkce opatrovníka se považuje za tarifní hodnotu částka 1.000 Kč) a ustanovení §7 a §12a odst. 1 advokátního tarifu (odměna opatrovníka činí 400 Kč za jeden úkon).
4. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Ústavní stížností napadeným usnesením však Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") závěry soudu I. stupně potvrdil, když odmítl stěžovatelův názor, že při určení výše odměny měl obvodní soud vycházet z tarifní hodnoty podle ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu (tj. měl vycházet z výše uschované finanční částky).
5. Dovolání stěžovatele zamítl Nejvyšší soud shora citovaným usnesením podle ustanovení §243 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť je sice shledal přípustným, ale nikoliv opodstatněným. Uvedl, že "řízení o tzv. soluční úschově je upraveno v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.") [srov. §2 písm. g) a §289 a násl. z. ř. s.]; podle tohoto zákona se proto postupuje i při ustanovení (jmenování) opatrovníka neznámému věřiteli, který je (jako příjemce) po právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy účastníkem řízení (srov. §292 z. ř. s.) a jehož zastoupení v řízení je - jak vyplývá z ustanovení §1953 odst. 2 o. z. - třeba zařídit. Vzhledem k tomu, že zákon o zvláštních řízeních soudních neobsahuje zvláštní úpravu jmenování opatrovníka neznámému příjemci, použije se na toto jmenování opatrovníka ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. (srov. §1 odst. 3 z. ř. s.). Použití uvedeného ustanovení občanského soudního řádu však nemění nic na tom, že jde o jmenování opatrovníka soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní, neboť opatrovník se neznámému příjemci ustanovuje v řízení o úschovách upraveném tímto zákonem a pro účely tohoto řízení. Závěr soudů, že při určení odměny za zastupování příslušející opatrovníku ustanovenému (jmenovanému) soudem v řízení o úschově neznámým příjemcům (příjemcům, o nichž měly za to, že jsou neznámí) se vychází z tarifní hodnoty stanovené v §9 odst. 5 advokátního tarifu (1 000 Kč) a že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 400 Kč (§7 bod 2 a §12a odst. 1 advokátního tarifu), je proto správný."
6. Stěžovatel předkládá obdobné námitky, jež byly uplatněny již v odvolání a dovolání, i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že jeho odměna měla být určena podle ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu. Obecným soudům vytýká, že nevzaly v potaz právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v předchozím rozhodnutí v tomtéž řízení (usnesení ze dne 1. 6. 2017, č. j. 21 Cdo 337, 339, 340, 341, 343, 344/2017-1038). Uvádí, že "v řízení o soudní úschově dle zákona o zvl. ř. s. nelze ustanovit či jmenovat opatrovníka, není ho třeba, kdo předloží cenný papír, tomu se úschova vydá."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.
10. Ústavní soud dále uvádí, že respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3209/18 ze dne 23. 10. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), z níž vyplývá, že by v nyní posuzovaném případě mohl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze za situace, kdy by jejich závěry bylo možné označit za extrémní, tedy pokud by uvedené soudy zjevně vykročily z mezí volného uvážení, které jim, s ohledem na to, že v nyní projednávané věci jde toliko o interpretaci a aplikaci podústavního práva, náleží. To však v posuzovaném případě shledáno nebylo.
11. Výše uvedená zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů je nadto ještě zvýrazněna v případech týkajících se otázek odměňování advokátů. Ústavní soud se totiž v minulosti opakovaně zabýval ústavními stížnostmi týkajícími se výkladu a aplikace §9 odst. 5 advokátního tarifu, přičemž otázce výpočtu odměny advokáta ustanoveného opatrovníkem nepřiznal ústavněprávní relevanci. Obsahově i právně shodné problematice (kritice způsobu rozhodování obecných soudů o odměně advokáta za výkon funkce opatrovníka ustanoveného soudem) se tak Ústavní soud již mnohokrát věnoval, a to například ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10 či III. ÚS 2160/10, I. ÚS 2296/10, II. ÚS 2237/10 nebo II. ÚS 881/11, kdy ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl.
12. Ústavní soud v citovaných rozhodnutích prohlásil interpretaci ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu za věc právních úvah obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (např. sp. zn. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10). Z novějších rozhodnutí týkajících se obdobné problematiky lze přitom odkázat např. na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2530/12, I. ÚS 1230/11 nebo II. ÚS 1713/16.
13. Rozumný důvod odchýlit se od závěrů, ke kterým v minulosti v tomto směru dospěl, přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. V podrobnostech proto na již učiněné závěry odkazuje, aniž by považoval za nutné je znovu doslovně opakovat.
14. Pokud stěžovatel poukazuje na údajně rozporná rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší ani sjednocování judikatury obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I ÚS 3127/16 ze dne 16. 5. 2017). Současně lze namítnout, že pokud nyní stěžovatel uvádí, že v řízení o soudní úschově nelze ustanovit či jmenovat opatrovníka, měl tuto otázku soudům předložit k posouzení již dříve, tj. v okamžiku, kdy byl shora citovaným usnesením obvodního soudu ze dne 18. 2. 2015 právě do této funkce ustanoven. Jen tak by totiž došlo k respektování principu subsidiarity ústavní stížnosti coby prostředku ochrany základních práv teprve po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práva, vyhrazených obecným soudům.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu