ECLI:CZ:US:2019:3.US.1842.19.1
sp. zn. III. ÚS 1842/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti obchodní společnosti DPÚK, a. s., sídlem Rotavská 2656/2b, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. 2 As 151/2018-63, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ministerstva vnitra, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, 2) Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem a 3) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 č. j. 2 As 151/2018-63 zrušil jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 4. 2018 č. j. 15 A 174/2016-158 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost druhého vedlejšího účastníka řízení (osoby zúčastněné na řízení I) považoval za důvodnou.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, protože se domnívá, že byla splněna podmínka stanovená v §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když v důsledku aplikace napadeného rozsudku může být upřeno právo na soudní ochranu nejen stěžovatelce, ale všem účastníkům správních řízení vedených úředníky územně samosprávných celků v samostatné působnosti.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08, usnesení ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
7. Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byl na základě kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení zrušen předchozí (rovněž kasační) rozsudek krajského soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
8. S ohledem na to, že věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].
9. Jde-li o posuzování podmínek aplikace §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře. Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti nesplňující předpoklady přípustnosti i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky z hlediska jejího významu [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 599/02 (N 122/31 SbNU 101), usnesení ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 556/17 nebo usnesení ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 836/09].
10. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159); nález ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57); usnesení ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4234/12]. Takovéto okolnosti by mohly vyplynout např. z vlastní judikaturní praxe Ústavního soudu, judikatury obecných soudů, odborné literatury nebo jakýchkoliv jiných dostupných zdrojů. Předmětný přesah by Ústavní soud naopak nemohl odvozovat z vlastního přesvědčení o opodstatněnosti námitek stěžovatelky, neboť ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, mu nepřísluší tyto námitky jakkoliv meritorně posuzovat [srov. např. usnesení ze dne 12. 4. 2012sp. zn. IV. ÚS 1671/11; usnesení ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04].
11. Stěžovatelka sice tvrdí, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, nicméně toto tvrzení dále nerozvíjí žádným relevantním způsobem, když pouze poukazuje na to, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu může upřít právo na soudní ochranu i jiným účastníkům správních řízení. Toto tvrzení ovšem nelze považovat za podstatný přesah jejích vlastních zájmů podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. července 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj