ECLI:CZ:US:2019:3.US.3328.18.1
sp. zn. III. ÚS 3328/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky, kterou je O. B. T. K., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2018 č. j. 12 Co 111/2018-346, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla I. výrok v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud I. výrok napadeného rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici náhrady škody, která jí měla být způsobena v řízení probíhajícím v prvém stupni u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 43 T 2/2010. Uvedla, že v rámci přípravného trestního řízení u ní byla dne 18. 1. 2005 provedena domovní prohlídka, při níž jí byly zajištěny finanční prostředky ve výši 24 610 Euro, 292 500 Kč a 400 USD. Stěžovatelka žádala od února 2011 o jejich vrácení. K tomu došlo až na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 3 To 44/2015, a to pro již nepřiměřenou dobu trvání zajištění. Stěžovatelka byla zastoupena Mgr. Janem Boučkem, jemuž zaplatila odměnu ve výši 84 591,10 Kč. Tuto částku tak požadovala po vedlejší účastnici podle §31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jako náhradu nákladů právního zastoupení, které vynaložila na odstranění nezákonného rozhodnutí, respektive zajištění finančních prostředků. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 31C 93/2017-311 - po provedeném rozboru jednotlivých advokátem deklarovaných úkonů - žalobě vyhověl částečně, když uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 37 981,90 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 2. 4. 2016 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 46 609,20 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 2. 4. 2016 do zaplacení zamítl (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 180 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
3. Městský soud k odvolání stěžovatelky (proti zamítavému II. výroku a proti III. výroku o nákladech řízení) i vedlejší účastnice (proti vyhovujícímu I. výroku a rovněž proti III. výroku) rozsudkem ze dne 24. 7. 2018 č. j. 12 Co 111/2018-346 ústavní stížností napadeným výrokem I. rozhodl, že rozsudek obvodního soudu se v zamítavém výroku o věci samé potvrzuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka má za to, že provedené rozlišení, které úkony právní služby lze honorovat, je nepřezkoumatelné. Tvrdí, že i úkony, které byly soudy označeny za neúčelné, přispěly k předmětnému zrušení zajištění. Šlo o úkony směřující ke zrušení nezákonného rozhodnutí (nikoliv k odstranění nesprávného úředního postupu, jak situaci posoudily soudy) a z tohoto důvodu také stěžovatelce přísluší jejich plná náhrada. Stěžovatelka upozorňuje, že na právo na takovou náhradu Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně upozornil, přičemž odkazuje na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/06, I. ÚS 367/99, I. ÚS 1628/07, I. ÚS 134/08, II. ÚS 1774/08 a III. ÚS 3647/14.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena dle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká výroku nepřiznávajícího stěžovatelce částku ve výši 46 609,20 Kč.
7. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv."
8. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn. I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.
9. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatelka ani nezmiňuje, že by se snad nacházela v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro ni představovala nějakou vysokou zátěž. Nemohlo tedy jít o zásah do jejích práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.
10. Pro úplnost lze k argumentům stěžovatelky uvést, že z rozhodnutí obecných soudů se se nejeví, že by vykazovala známky nějaké libovůle při rozhodování. I když lze se stěžovatelkou souhlasit v tom směru, že možnost dosáhnout náhrady nákladů právního zastoupení má v obecnější rovině ústavněprávní rozměr, není na druhou stranu jistě možné, aby částka požadovaná právním zástupcem nepodléhala jakékoliv kontrole. Nesouhlas stěžovatelky s tím, že některé úkony právní služby nebyly shledány účelnými, má přitom charakter polemiky pohybující se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková