ECLI:CZ:US:2019:3.US.724.18.1
sp. zn. III. ÚS 724/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Boučka, advokáta, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2018 č. j. 28 Co 21/2018-178, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Rostislava Lukosze a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 27. 12. 2017 č. j. 43 C 103/2016-172 přiznal stěžovateli jako ustanovenému zástupci odměnu za zastupování vedlejšího účastníka jako žalobce v dovolacím řízení ve výši 5 227 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že usnesením obvodního soudu ze dne 11. 7. 2016 č. j. 43 C 103/2016-58 byla zamítnuta žádost vedlejšího účastníka o ustanovení zástupce pro řízení. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 8. 9. 2016 č. j. 22 Co 310/2016-104 usnesení obvodního soudu potvrdil. Proti usnesení městského soudu podal vedlejší účastník dovolání a požádal o ustanovení právního zástupce. Usnesením městského soudu ze dne 22. 9. 2017 č. j. 28 Co 350/2017-136 mu byl pro dovolání ustanoven právním zástupcem stěžovatel. Stěžovatel jako zástupce vedlejšího účastníka požádal o přiznání odměny za zastupování v dovolacím řízení a vyúčtoval částku 12 342 Kč, včetně daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), sestávající z částky 9 300 Kč jako odměny za tři úkony právní služby, a to za převzetí zastoupení, nahlédnutí do spisu a podání dovolání a dále 900 Kč jako paušální částky náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby a 2 142 Kč, představující 21% DPH. Obvodní soud shledal požadavek stěžovatele důvodným pouze částečně a přiznal mu odměnu v celkové výši 5 227 Kč, což představuje odměnu advokáta ve výši 3 720 Kč podle §7 bodu 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení) a 1 úkon právní služby podle §11 odst. 2 advokátního tarifu (podání dovolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé), náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a §11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu ve výši 2 x 300 Kč a 21% DPH ve výši 907 Kč.
3. Obvodní soud nepřiznal stěžovateli náhradu za úkon právní služby spočívající v nahlížení právního zástupce do spisu podle §11 odst. 1 advokátního tarifu, neboť nejde o samostatný úkon právní služby, ale o úkon právní služby provedený v rámci úkonů podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, což je v souladu i s judikaturou městského soudu. Dále obvodní soud nepřiznal stěžovateli odměnu za úkon spočívající v podání dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není rozhodnutím ve věci samé a náleží za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny podle §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 advokátního tarifu.
4. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením městského soudu ze dne 19. 2. 2018 č. j. 28 Co 21/2018-178 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle městského soudu obvodní soud postupoval správně, když při stanovení tarifní hodnoty použil §9 odst. 4 písm. a) ve spojení s §7 advokátního tarifu. Za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží odměna ve výši 3 100 Kč a ta se ponižuje s odkazem na §12a odst. 1 advokátního tarifu o 20 %, odměna za jeden úkon právní služby je proto 2 480 Kč. Městský soud uvedl, že obvodní soud nepochybil ani tím, že přiznal zástupci vedlejšího účastníka odměnu za jeden a půl úkonu právní služby s odkazem na §11 odst. 1 advokátního tarifu za podání dovolání proti rozhodnutí, přičemž nešlo o rozhodnutí ve věci samé. Argumentace stěžovatele, že mu náleží ještě odměna za jeden úkon právní služby za nahlížení do spisu, neshledal městský soud důvodnou. Městský soud dovodil, že závěr obvodního soudu je v souladu s právním názorem vyjádřeným v usnesení městského soudu ze dne 16. 8. 2011 č. j. 20 Co 335/2011-2006, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3104/11 (veřejně dostupném v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Podle závěrů v něm uvedených uskutečnění náhledu do spisu není samostatným úkonem právní služby podle §11 advokátního tarifu, ale úkonem provedeným v rámci úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. b), tj. právní porady s klientem, včetně přípravy a zastoupení. K problematice stěžovatelem nastolené v odvolání podaném v této věci se Ústavní soud vyjádřil tak, že výklad §11 advokátního tarifu spočívající v nahlížení do spisu nevybočuje z principu, že nikoli všechny úkony právní služby (§16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle §11 advokátního tarifu. Městský soud poukázal na to, že s touto problematikou se judikatura Ústavního soudu vypořádala již v nálezu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1099/09 (N 183/54 SbNU 281), v usnesení ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06, v usnesení ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 791/07 a v usnesení ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1855/07.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že si je vědom skutečnosti že tuto ústavní stížnost podává proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci (a je si vědom judikatury Ústavního soudu týkající se bagatelních věcí), ale má za to, že problematika nahlížení zástupce do spisu a posuzování tohoto úkonu z hlediska advokátního tarifu je velmi frekventovaná a přesahuje svým významem bagatelnost věci. Stěžovatel považuje právní názor vyslovený soudy v předmětné věci za nesprávný. Podle stěžovatele není možné přistoupit na formální závěr, že: "Nahlížení do spisu není vyjmenováno jako úkon právní služby v §11 advokátního tarifu, a proto za takovouto práci advokáta nepřísluší žádná odměna." Takový závěr je podle stěžovatele nepochopením a ignorováním skutečnosti, že seznámení se spisem v jakékoliv fázi řízení je výkonem práce advokáta a advokát tuto činnost dělá proto, aby byl seznámen s podklady a mohl řádně poskytovat svou službu. Stěžovatel má za to, že kritériem pro přiznání či nepřiznání odměny advokáta za nahlížení do spisu je účelnost či neúčelnost takového úkonu právní služby. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v obdobné věci je vedeno u Ústavního soudu řízení pod sp. zn. I. ÚS 3906/17, přičemž v této věci vystupuje jako vedlejší účastník i Česká advokátní komora. S ohledem na skutečnost, že jde o téměř totožné právní otázky, je pak podle názoru stěžovatele na místě uvažovat o případném spojení věcí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165) a usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05].
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem §11 advokátního tarifu, resp. nesouhlas s názorem, že stěžovatelův úkon nahlížení do spisu nelze podřadit pod toto ustanovení, neboť uskutečnění náhledu do spisu není samostatným úkonem právní služby podle §11 advokátního tarifu, ale úkonem provedeným v rámci úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. b), a proto za něj stěžovateli odměna nepřísluší. Podle stěžovatele mu však odměna za tyto úkony náleží.
11. Stěžovatel tedy především nesouhlasí s použitím podústavního práva. Obecnými soudy provedený výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu však podle názoru Ústavního soudu není v rozporu se základním principem, že ne všechny úkony právní služby jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle §11 advokátního tarifu. Přitom na tento princip - v souvislosti s podobnými námitkami jako vznesl nyní stěžovatel - již judikatura Ústavního soudu opakovaně odkazovala, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1099/09, v usnesení sp. zn. II. ÚS 435/06, v usnesení sp. zn. III. ÚS 791/07 a v usnesení sp. zn. III. ÚS 1855/07.
12. V odkazované judikatuře Ústavního soudu bylo dále poukazováno na ustálený závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho vlastnické právo v podobě zisku z podnikání (čl. 11 Listiny) a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 odst. 1 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, odpovídá-li principu proporcionality a nemá zásadní průmět do sféry základních práv či svobod (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 225/05).
13. Proto Ústavní soud v uvedené judikatuře uváděl, že i kdyby mohly být námitky tehdejších stěžovatelů vůči nepřiznání odměny za kritické úkony právní služby (např. studium spisu) hodnoceny jako relevantní, spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a proto postrádají ústavněprávního významu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 435/06).
14. Ústavní soud se povahou odměny ustanoveného advokáta zabýval též ve stanovisku pléna ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471), na jehož odůvodnění lze odkázat, přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu (vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv [shodně nález ze dne 19. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 60/97 (N 51/11 SbNU 9)].
15. Ústavní soud konstatuje, že tyto úvahy vyvěrající z rozhodovací praxe Ústavního soudu je možné vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Existenci takové "rozhodné intenzity" zásahu ve věci stěžovatele dovodit nelze, neboť závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu. Z uvedeného lze dovodit, že výše uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů v dané věci splněny nejsou, neboť o ústavněprávně relevantní libovůli při výkladu a použití práva těmito soudy zde nejde. Stěžovatel toliko v rovině výkladu podústavního práva, nadto práva podzákonného, oponuje jen sporem o to, zda namítaný úkon právní služby je svou povahou a účelem nejbližší (viz §11 odst. 3) nějakému úkonu vyjmenovanému v §11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. To však k zásahu Ústavního soudu stačit nemůže.
16. Výše citovaná judikatura Ústavního soudu rovněž dovodila, že vzhledem k výše uvedenému není přijatelný ani názor, že bylo porušeno "legitimní očekávání" stěžovatele podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; to proto, že jím uplatněný nárok nelze kvalifikovat "jako majetkový nárok, který byl již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy" [srov. nález ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (č. 278/2004 Sb.) a usnesení sp. zn. II. ÚS 848/07].
17. Pokud jde o návrh stěžovatele na spojení této jeho věci s věcí vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3906/17, Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o věc skutkově odlišnou, a proto, aniž by předjímal výsledek řízení vedeného pod sp. zn. I. ÚS 3906/17, o spojení obou věcí nerozhodl.
18. Městský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu