ECLI:CZ:US:2020:2.US.1465.20.1
sp. zn. II. ÚS 1465/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JPS PLASTIC s.r.o., se sídlem Zbraslavice 412, zastoupené JUDr. Radimem Hanákem, advokátem, se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. 1 KZV 217/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že příslušný policejní orgán vydal dne 7. 4. 2017 pod č. j. KRPA-3837804/TČ-2016-097 rozhodnutí, jímž bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný formou účastenství - pomoci spočívající v tom, že měla napomoci dalším osobám i za pomoci společnosti Genito s.r.o., se sídlem Zbraslavice 412 v úmyslu zkrátit spotřební daň z tabákových výrobků a opatřit tak majetkový prospěch sobě i dalším osobám, tak že v budově, kterou vlastnila, umožnila nejméně v době od 1. 7. 2015 do 6. 8. 2015 skladování a úpravu 11.060,40 kg surového tabáku, tím, že ji pronajala spolu se strojem na úpravu tabáku společnosti Genito s.r.o., a ta v rozporu s §134zz odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, nepřiznala a neuhradila spotřební daň ve výši 20.970.519 Kč. V rámci tohoto trestního stíhání bylo stěžovatelce zajištěno vozidlo jako náhradní hodnota a následně vydal policejní orgán rozhodnutí o prodeji vozidla. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila stížností, která byla napadeným rozhodnutím státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta jako nedůvodná.
3. V napadeném rozhodnutí bylo k námitce, že dle zákona o spotřebních daních nevznikla povinnost přiznat a zaplatit daň z důvodu skladování upraveného surového tabáku, uvedeno, že daňová povinnost v daném případě vznikla dle §131c písm. a) zákona o spotřebních daních, neboť došlo k použití surového tabáku pro jiný účel než pro výrobu tabákových výrobků, dodání surového tabáku pro výrobu tabákových výrobků, dodání do jiného členského státu nebo třetí země, a že je tedy zřejmé, že jednáním obviněných (tedy i stěžovatelky) vznikla škoda. K námitce, že vozidlo se do dispozice orgánů činných v trestním řízení dostalo nezákonným způsobem, napadené rozhodnutí poukázalo na skutečnost, že vozidlo bylo vydáno technikem spol. Auto I.S.R. a.s. k výzvě k vydání věci ve smyslu §78 trestního řádu, což je doloženo ve vyšetřovacím spise. K námitce stěžovatelky, že nebyly splněny podmínky, dané §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., napadené usnesení uvádí, že dle zákonodárce je dán předpoklad, že všechna běžná motorová vozidla a elektrozařízení rychle ztrácejí na tržní ceně v čase, a na základě tohoto předpokladu se mají prodávat. U běžných typů motorových vozidel nebo elektrozařízení není proto zapotřebí opatřovat znalecký posudek či odborné vyjádření za účelem osvědčení, že tento důvod nastal, ani tuto skutečnost rozsáhle odůvodňovat v usnesení o prodeji
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že orgány činné v trestním řízení nebyly schopny po dobu tří let trvajícího přípravného trestního řízení náležitě odůvodnit, jak přesně měla vzniknout daňová povinnost, která je předmětem trestního stíhání stěžovatelky a společnosti Genito, s.r.o. Orgány činné v trestním řízení by podle stěžovatelky měly být povinny prokázat, že surový tabák vůbec byl použit způsobem, s nímž zákonodárce spojuje povinnost uhradit spotřební daň. V daném případě stěžovatelka připouští, že by mohlo dojít k zajištění či propadnutí surového tabáku. Nebylo-li prokázáno, že byl tabák jakkoli použit, nevzniká podle stěžovatelky povinnost uhradit spotřební daň. Stěžovatelka se domnívá, že pokud je surový tabák pouze uskladněn u velkoobchodního dodavatele surového tabáku, který prokazatelně veškerý surový tabák ve svém vlastnictví vyváží mimo daňové území České republiky, pak nelze hovořit o "použití surového tabáku" ve smyslu §131c písm. a) zákona o spotřební dani. V předmětném případě stěžovatelka již tři roky uvádí, že veškerý surový tabák ve vlastnictví společnosti Genito s.r.o. byl určen pro vývoz do jiných členských států Evropské unie, což je použití surového tabáku, kdy daňová povinnost nevzniká. Podle stěžovatelky není možné, aby surový tabák, který je zajištěn při jeho skladování, a je prokazatelně určen k vývozům do jiných členských států Evropské unie, podléhal zdanění. Stěžovatelka se dále domnívá, že napadené rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno, pokud se týká její argumentace o tom, že společnosti Genito, s. r. o. nevznikla daňová povinnost. To je podle stěžovatelky problematické zejména proto, že výklad předestřený rozhodujícím orgánem (v tomto případě orgány činnými v trestním řízení) je v podstatě prvním v této věci, a není k dispozici další relevantní judikatura, jelikož řízení o spotřební dani ze surového tabáku se téměř nevedou.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
9. Jakkoli může vynucený prodej majetku stěžovatelky považovat za určitý druh zásahu do vlastnického práva, nelze než konstatovat, že takový prodej nepředstavuje jeho další omezení, neboť k zásadnímu omezení výkonu vlastnického práva došlo již samotným zajištěním věci. Smyslem ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona č. 279/2003 Sb. není poškodit vlastníka věci, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty. V případě prodeje zajištěného majetku se tak jedná o zásah, který s sebou pro vlastníka nenese negativní důsledek - újmu, neboť naopak zabraňuje snižování hodnoty jeho majetku v průběhu času (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3198/14 ze dne 3. 12. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 374/15 ze dne 24. 2. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3667/13 ze dne 9. 2. 2016). Lze tedy uzavřít, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky.
10. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno, vypořádává se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další]. Je pochopitelné, že napadené rozhodnutí rozsáhle neodpovídá na námitky stěžovatelky ohledně samé podstaty daňového deliktu či důvodů zahájení trestního stíhání, neboť tyto otázky byly a měly být primárně řešeny při rozhodování o zahájení trestního stíhání či při rozhodnutí o zajištění věci. Nyní napadené rozhodnutí nevykazuje ve vztahu k rozsahu svého odůvodnění žádný ústavněprávní deficit.
11. K námitce stěžovatelky o přílišné délce probíhajícího trestního stíhání Ústavní soud uvádí, že tímto argumentem mu nepřísluší se zabývat v této fázi řízení, kdy přezkoumává ústavní konformitu rozhodnutí o prodeji zajištěné věci. Pro případný nárok stěžovatelky vůči státu za příliš dlouhé trestní řízení jsou k dispozici jiné právní nástroje, které musí nejprve vyčerpat, a teprve poté tuto její výhradu může případně posuzovat Ústavní soud.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, porušeny nebyly, neboť napadené rozhodnutí nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu