ECLI:CZ:US:2020:2.US.3284.19.1
sp. zn. II. ÚS 3284/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Zemanové, právně zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 3. 2019 č. j. 13 Nc 1501/2019-427 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019 č. j. 23 Co 157/2019-464, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí o předběžném opatření a tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Na základě návrhu žalobkyně Letiště Příbram, s. r. o., rozhodl soud prvního stupně tak, že nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce nařídil zdržet se jakýchkoli zásahů do povrchů určených pozemků v jejím vlastnictví, případně do staveb, které se na těchto pozemcích nacházejí, neboť tyto pozemky jsou zatíženy věcným břemenem provozování letiště, když oprávněným z věcného břemene je žalobkyně. Současně soud uložil žalobkyni, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení podala u Okresního soudu v Příbrami ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 147/2018 návrh na rozšíření okruhu účastníků na straně žalované, a to o žalovanou 2 a dále, aby ve stejné lhůtě a ve stejné věci upravila odpovídajícím způsobem žalobní petit. Důvodnost nařízení předběžného opatření spatřuje soud prvního stupně v potřebě ochrany oprávnění žalobkyně plynoucí ze zřízeného věcného břemene provozování letiště mimo jiné k uvedeným pozemkům ve vlastnictví stěžovatelky za stavu, kdy její činností dochází ke ztížení výkonu tohoto oprávnění, např. odstraněním části přistávací a vzletové dráhy. Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací při svém rozhodování nesprávně zhodnotily důkazy a nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Stěžovatelka také tvrdí, že do předmětných pozemků nikterak nezasahuje a předběžné opatření je tudíž zbytečné.
4. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
8. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
9. Nelze přehlédnout, že zejména krajský soud se otázkou opodstatněnosti a zákonnosti nařízení předběžného opatření zabýval v potřebném rozsahu, s argumentací stěžovatelky se důkladně a přesvědčivě vypořádal, přičemž Ústavní soud v jeho odůvodnění neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
10. Po přezkumu obou napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti, směřující proti nařízenému předběžnému opatření, nijak nepředjímá další rozhodování civilních soudů ve věci samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu