ECLI:CZ:US:2020:2.US.3941.19.1
sp. zn. II. ÚS 3941/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem 28. října 184, Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 10. 2019, č. j. 4 Nt 2307/2019-55, a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení obecné kriminality ze dne 16. 9. 2019, č. j. KRPS-24253-50/TČ-2019-011171-VZ, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") a rozhodnutí Police České republiky, Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená mu čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně namítá, že napadenými rozhodnutími byly překročeny mantinely čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil následující. Proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu ze dne 13. 9. 2019 zahájeno trestní stíhání pro obvinění ze spáchání přečinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a dále zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V rámci tohoto trestního stíhání bylo napadeným usnesením policejního orgánu ze dne 16. 9. 2019 rozhodnuto podle §79g odst. 1 ve spojení s §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") o zajištění náhradní hodnoty - osobního automobilu, který je blíže specifikován právě v napadeném usnesení policejního orgánu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením okresního soudu zamítnuta.
3. Stěžovatel namítá, že v dané fázi trestního řízení vedeného proti němu nebyl dán sebemenší důvod pro rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty, neboť neexistují žádné důkazy, které by prokazovaly, že stěžovatel měl svojí údajnou trestnou činností nabýt takového majetku, aby byl postup zajištění náhradní hodnoty jakkoliv odůvodněn. Z prozatímní důkazní situace pouze vyplývá, že stěžovatel měl snad prodat 24g pervitinu v ceně 48 000 Kč. Ve vztahu k této částce představující domnělé výnosy z trestné činnosti je hodnota zajištěného vozu, která činí 20 000 EUR, v příkrém nepoměru.
4. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1121/15, podle kterého by měla být zřejmá souvislost mezi trestním řízením a zabranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Podle nálezu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15, je vždy nutné hodnotu věci, která má být zabrána, přesně specifikovat a až poté je možné přistoupit k zabrání náhradní hodnoty. Veškerá stěžovatelem uváděná judikatura Ústavního soudu se sice vztahuje k zabrání věci, stěžovatel však argumentuje, že aby věc mohla být zabrána, musí být nejprve zajištěna, a proto jím uváděná judikaturu v plném rozsahu dopadá i na předmětná - ústavní stížností napadená - rozhodnutí.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
9. Dále je třeba uvést, že s totožnými námitkami stran zásahu do práva vlastnit majetek vznesenými v nyní projednávané ústavní stížnosti se již jednou vypořádal okresní soud (viz poslední odstavec na str. 3 napadeného usnesení okresního soudu) a Ústavní soud se se zde obsaženou argumentací soudu ztotožňuje.
10. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která se však bezvýhradně vztahuje k institutu zabrání věci, je možné k tomu pouze říci, že se jedná o odkazy zcela nepřípadné. Zabrání věci na rozdíl od zajišťovacích institutů představuje právní následek trestného činu, tzn. o zabrání věci je rozhodováno v případě, kdy byl pachatel trestné činnosti již odsouzen. Jedná se o druh ochranného opatření a rozhoduje o něm výlučně soud. Z uvedeného je tedy patrné, že institut zabrání věci nelze k zajišťovacím prostředkům jakkoliv připodobňovat.
11. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelé uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další].
12. Závěrem lze proto shrnout, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu