ECLI:CZ:US:2020:3.US.1588.20.1
sp. zn. III. ÚS 1588/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Trešla, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, č. j. 20 Cdo 466/2020-316, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2019, č. j. 19 Co 127/2019-287, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2019, č. j. 94 C 180/2015-273, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a ústavních principů zaručených v čl. 4 odst. 3, odst. 4, čl. 8, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, čl. 90, čl. 92 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") zastavil dovolací řízení, neboť stěžovatel, v daném řízení vystupující jako žalovaný, nezaplatil ve lhůtě, která mu byla určena usnesením téhož soudu ze dne 21. 2. 2019, č. j. 94 C 180/2015-271, a která uplynula dne 13. 3. 2019, soudní poplatek za podané dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2017, č. j. 19 Co 145/2017-236, kdy soudní poplatek byl připsán na soudní účet až dne 14. 3. 2019.
3. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel odvoláním, v němž namítl, že byl sice vyzván k zaplacení soudního poplatku, avšak nikoliv za dovolání, nýbrž - jak bylo nepřesně uvedeno ve výzvě - za odvolání, aniž by ovšem bylo odvolání podáno. Z uvedeného dovodil, že nebyl správně vyzván k úhradě soudního poplatku, a tudíž nemohl být sankcionován zastavením dovolacího řízení.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
5. K dovolání stěžovatele ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud předně odkázal na vlastní ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že je-li soudní poplatek placen bezhotovostním převodem, splní poplatník poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu. Jestliže byl v daném případě poplatek připsán na účet soudu teprve den po uplynutí dodatečné lhůty, soudní poplatek nebyl zaplacen včas, v důsledku čehož došlo k zastavení dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud odmítl rovněž stěžovatelovu námitku, že k úhradě soudního poplatku byl vyzván formálně nesprávným způsobem, neboť usnesení o stanovení lhůty pro dodatečné zaplacení soudního poplatku obsahovalo přesmyčku slov dovolání a odvolání. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v uvedeném případě nebylo pochyb o tom, k úhradě jakého podání byla výzva směřována, neboť stěžovatel v dané době neučinil žádné jiné podání, přičemž předmětné usnesení obsahovalo jednoznačný odkaz na konkrétní položku sazebníku soudních poplatků, která upravuje právě soudní poplatek za dovolání.
7. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž namítá, že k zastavení řízení došlo neoprávněně, přičemž předkládá argumenty, které zazněly již v průběhu předchozího řízení. Znovu tedy uvádí, že "je na místě spíše uvažovat o tom, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku bude lhůtou pro tzv. odnosné, nikoli donosné plnění, a tedy bude zachována, zadá-li účastník řízení posledního dne lhůty platbu k provedení." Opětovně poukazuje na nesprávnost obsaženou ve shora citovaném usnesení, jímž mu byla stanovena lhůta pro dodatečné splnění poplatkové povinnosti, z kteréžto nepřesnosti dovozuje, že řízení bylo zastaveno neoprávněně. Odvolacímu soudu vytýká, že věc neposoudil komplexně, když např. nevysvětlil, z jakého důvodu aplikoval na výběr soudních poplatků daňový řád, přičemž své výhrady směřuje rovněž vůči Nejvyššímu soudu, který se dle jeho tvrzení nevypořádal se všemi jím předloženými argumenty.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně uvádí, že Listina v čl. 36 odst. 1 zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu). Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě ani ve svém celku však tyto požadavky nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Uplatnění řady práv je podmíněno zaplacením příslušného poplatku, což je též součástí stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 40].
11. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539) či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1286/16 ze dne 24. 5. 2016 a sp. zn. II. ÚS 438/18 ze dne 17. 4. 2018]. Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu soudu (srov. ustanovení §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní.
12. Ústavní soud též opakovaně konstatoval, že platná úprava obsažená v ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (tj. ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) je ústavně přijatelná: zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň 15 dnů není ani nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již - jak je uvedeno shora - o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu [srov. ustanovení §4 odst. 1 písm. a), písm. c) zákona o soudních poplatcích]. Nadto je možné se negativnímu následku zastavení řízení vyhnout podle ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tedy včasným vysvětlením důvodů, pro které poplatník dosud nemohl poplatek zaplatit.
13. Poplatníkům nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání návrhu. Pokud tak neučiní, a to dokonce ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, která sama je již do jisté míry beneficiem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2593/19 ze dne 12. 11. 2019), je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018 či sp. zn. III. ÚS 841/19 ze dne 28. 5. 2019).
14. Co se týče včasnosti zaplacení soudního poplatku, judikatura Ústavního soudu zcela konzistentně aprobuje závěr obecných soudů, že za datum úhrady soudního poplatku je při bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, resp. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu (vedle usnesení citovaných v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 689/06 ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 1730/08 ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 26/09 ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09 ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 685/12 ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 1831/12 ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12 ze dne 29. 10. 2013 nebo sp. zn. III. ÚS 2865/15 ze dne 23. 3. 2016). Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl v tomto řízení výše vyslovený právní názor jakkoliv přehodnocovat. Tento závěr je ostatně bohatě reflektován rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu, na niž byl stěžovatel upozorněn již v ústavní stížností napadených rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 1; usnesení krajského soudu, bod 4).
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce poukazující na nesprávnost obsaženou v usnesení (zmíněná přesmyčka slov "odvolání" a "dovolání"), jímž městský soud stěžovateli poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění poplatkové povinnosti. Ačkoliv zde došlo na straně městského soudu skutečně k pochybení, toto zcela jistě nemá ústavněprávní rozměr. V daném případě je totiž podstatné, jak již ostatně správně zdůraznily obecné soudy (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2; usnesení krajského soudu, bod 4), že stěžovatel učinil v dané době vůči soudu toliko jediné podání, a to dovolání směřující proti shora citovanému rozsudku krajského soudu, tudíž mu nemohla vzniknout žádná jiná poplatková povinnost. Jak se navíc podává z obsahu napadených rozhodnutí, výzva k dodatečnému zaplacení soudního poplatku obsahovala jednoznačný odkaz na konkrétní položku sazebníku, týkající se právě poplatku za dovolání.
16. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že orgánům veřejné moci, a především obecným soudům, netoleruje formalistický postup, přičemž tomuto požadavku podrobuje rovněž vlastní judikaturu [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551), nebo sp. zn. IV. ÚS 719/18 ze dne 3. 4. 2018 (N 69/89 SbNU 79)]. Pokud by proto Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí pouze z tohoto čistě formálního důvodu, že předmětná výzva k zaplacení soudního poplatku nesprávně poukazuje na stěžovatelem podané odvolání, ačkoliv se v daném případě - jak již bylo vysvětleno výše - jednalo o dovolání (čehož si musel být vědom nejenom stěžovatel, ale rovněž soud, který při určení výše poplatku správně odkázal na příslušnou část sazebníku), představoval by takový postup právě jen projev přepjatého formalismu, a jako takový proto musí být bez dalšího odmítnut.
17. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu