ECLI:CZ:US:2020:4.US.1660.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1660/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 99, Brno, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2020 č. j. 3 To 30/2020-152 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2019 č. j. 8 PP 117/2019-83, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením ze dne 7. 11. 2019 č. j. 8 PP 117/2019-83 Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za použití §331 odst. 1 trestního řádu a contrario, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014 sp. zn. 40 T 6/2012, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2015, a to jednak trestu odnětí svobody v trvání šesti roků jako trestu souhrnného k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 88 T 83/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 8 To 217/2011, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 34 T 133/2008, jednak trestu odnětí svobody v trvání šesti roků jako trestu společného podle §45 odst. 1 trestního zákoníku ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 1 T 142/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2012 sp. zn. 8 To 393/2011.
2. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta usnesením ze dne 17. 3. 2020 č. j. 3 To 30/2020-152.
II.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení těchto rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
4. Poukazuje na to, že městský soud rozhodoval o žádosti o podmíněné propuštění
z výkonu dvou trestů odnětí svobody, jednak souhrnného trestu odnětí svobody v trvání šesti let (bod I. rozsudku krajského soudu) a jednak společného trestu odnětí svobody
v trvání šesti let (bod II. rozsudku krajského soudu). V této souvislosti namítá, že z druhého uvedeného trestu byl však již jednou formálně podmíněně propuštěn, a to rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 21 PP 4/2012 (byť tehdy se jednalo o trest původně uložený rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ve věci sp. zn. 1 T 142/2010), které nebylo nikdy zrušeno. V tom, že byl za část dílčích útoků uvedených v rozsudku krajského soudu již takto podmíněně propuštěn a za tytéž dílčí útoky ústavní stížností napadenými rozhodnutími z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn nebyl, a to přesto, že nikdy neporušil zkušební dobu podmíněného propuštění a fakticky dvě třetiny zkušební doby vykonal, stěžovatel spatřuje porušení zásady ne bis in idem.
5. Dále stěžovatel podotýká, že městský soud nepřihlédl k zaplacení části peněžitého trestu, v důsledku čehož byla již v době jeho rozhodování podmínka vykonání požadované části trestu splněna. Tím podle stěžovatele došlo k porušení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jakož i §2 odst. 4, odst. 5, odst. 6 a §9 odst. 1 trestního řádu.
6. Městský soud podle stěžovatele pochybil také v tom, že v návaznosti na postoj stěžovatele k náhradě škody konstatoval (v extrémním rozporu s provedenými důkazy)
i nesplnění prognózy vedení řádného života, a to přestože neprováděl žádné další dokazování.
7. Krajskému soudu pak stěžovatel vytýká, že nereflektoval argumentaci stěžovatele
a usnesení městského soudu nezrušil. Dle názoru stěžovatele řízení naopak zatížil dalšími procesními vadami, které vyústily v nezákonnost rozhodnutí. Konkrétně namítá, že krajský soud navzdory žádosti stěžovatele rozhodoval v neveřejném zasedání. Své rozhodnutí opřel o nové důkazy, o jejichž obsahu nebyl stěžovatel informován, a neměl žádnou možnost se k nim vyjádřit, stejně jako se neměl možnost vyjádřit k tomu, že u něj není dána prognóza vedení řádného života.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
IV.
9. Dle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku. Mnohokrát zdůraznil, že s ohledem na charakter uvedeného institutu neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhověno. Jde o mimořádný prostředek, který lze použít teprve po zhodnocení zákonem stanovených okolností nezávislým
a nestranným soudem. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Do nezávislého rozhodnutí obecného soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu a představovalo tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2832/13 ze dne 3. 6. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 1363/17 ze dne 18. 7. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 3243/19 ze dne 14. 1. 2020, usnesení sp. zn. III. ÚS 1642/20 ze dne 7. 7. 2020 a řada dalších; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Přestože tedy Ústavní soud do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného
o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zpravidla nezasahuje, ve výjimečných případech byl jeho zásah nezbytný. Ústavní soud tak v minulosti přikročil
k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko
o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze
a závažnosti spáchaného trestného činu [nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)], či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207)].
V.
12. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 21 PP 4/2012, jedná se o argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Městský soud vyložil, že stěžovateli byl nejprve uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků (rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 1 T 142/2010), který však nenastoupil, neboť požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu s konstatováním, že polovina výkonu trestu již uplynula započtením vazby, a Okresním soudem v Břeclavi byl podmíněně propuštěn. Dříve než uplynula celá zkušební doba podmíněného propuštění, byl Krajským soudem v Brně 14. 4. 2014 vyhlášen odsuzující rozsudek sp. zn. 40 T 6/2012 (s právní mocí dne 4. 3. 2015), kterým byl (kromě jiného) v souvislosti s ukládáním společného trestu odnětí svobody stěžovateli za skutek popsaný pod bodem II. podle §45 odst. 1 trestního zákoníku původní rozsudek Okresního soudu v Hodoníně zrušen. Přestože k datu 4. 3. 2015 byl tak tento rozsudek Okresního soudu v Hodoníně zrušen a zkušební doba podmíněného propuštění neskončila, poskytl Okresní soud v Břeclavi stěžovateli přípisem ze dne 13. 2. 2018 informaci, že dnem 11. 5. 2017 uplynula lhůta dle §91 odst. 3 trestního zákoníku, tímto dnem se osvědčil a má se za to, že celý trest odnětí svobody v trvání tří let vykonal dnem podmíněného propuštění. Městský soud proto uzavřel, že dnem 4. 3. 2015 byl zrušen výrok o vině a také výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o trestu svůj podklad, z odsouzení Okresního soudu v Hodoníně, k uvedenému datu tedy fakticky tříletý trest odnětí svobody stěžovatele přestal platit
a nebylo na místě řešit otázku, zda se ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil či neosvědčil (podrobně viz body 3. až 7. usnesení městského soudu). Okresní soud v Břeclavi v tomto směru pochybil také dle krajského soudu, který poukázal na to, že tato argumentace stěžovatele již byla předmětem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení (usnesení krajského soudu ze dne 26. 2. 2019 č. j. 40 T 6/2012-8864, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2019 sp. zn. 2 To 26/2019) a jeví se proto nadbytečné znovu opakovat důvody, pro které postup Okresního soudu v Břeclavi nelze akceptovat.
14. Obecné soudy tedy vysvětlily, proč ohledně výpočtu poloviny všech postupně vykonávaných trestů nepřistoupily na argumentaci stěžovatele, dle které by mu do společného trestu odnětí svobody v trvání šesti roků měla být započítána nejen doba strávená ve vazbě, ale také celý původní trest v délce tří let. Za daných okolností pak stěžovatelem tvrzené porušení zásady ne bis in idem neshledal ani Ústavní soud.
15. Uvádí-li stěžovatel, že městský soud nepřihlédl k zaplacení části peněžitého trestu
a nesprávně tak posoudil otázku splnění podmínky vykonání požadované části trestu, reagoval na tuto námitku již krajský soud, když poukázal na to, že stěžovatel platí peněžitý trest postupně v různých částkách a je tak nutno opakovaně rozhodovat o tom, jakou výši náhradního trestu odnětí svobody zaplacením peněžitého trestu odvrátil,
a jakou ještě musí vykonat, což si městský soud, vzhledem ke kompetenci krajského soudu, který rozhodoval ve věci samé, nemohl vyřešit jako otázku předběžnou.
16. Pokud tedy městský soud nevycházel z doposud nepravomocných rozhodnutí krajského soudu či dokonce z fotokopie dokladů z internetového bankovnictví předložených u veřejného zasedání, stěžovatelem namítaného pochybení se nedopustil ani dle náhledu Ústavního soudu. Krajský soud navíc v ústavní stížností napadeném usnesení konstatoval, že v době jeho rozhodování již byla situace ohledně doby vykonaného trestu jiná a podmínka výkonu zákonem stanovené doby pro podmíněné propuštění již splněna byla, z čehož je patrné, že nesplnění této podmínky v konečném důsledku důvodem k zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebylo.
17. Ve vztahu k prokázanému polepšení městský soud uvedl, že stěžovatel je zařazen
v první prostupné skupině vnitřní diferenciace, chováním ve výkonu trestu prokazuje polepšení, je dlouhodobě pracovně zařazen, dodržuje vnitřní řád věznice, není kázeňsky trestán a má opakované kázeňské odměny. Druhou podmínku podmíněného propuštění tedy měly obecné soudy vzhledem k pozitivnímu hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody shodně za naplněnou.
18. U třetí podmínky, tedy prognózy budoucího vedení řádného života, obecné soudy naopak shodně dospěly k závěru, že naplněna není. Dle městského soudu stěžovatel ani
s delším časovým odstupem od páchané trestné činnosti nedosáhl potřebné míry sebereflexe či kritického postoje k trestní minulosti. Stěžovatel se dle městského soudu trestné činnosti dopouštěl v období několika roků a v desítkách útoků. Celková způsobená škoda přesáhla částku celkem 12 000 000 Kč a je tedy nepochybné, že pro stěžovatele šlo v jistém období o výrazný zdroj nelegálních příjmů. Přes několikaletý časový prostor pro odškodnění desítek poškozených však stěžovatel poškozeným škodu dobrovolně neuhradil a její výši bagatelizuje (v této souvislosti lze odkázat na vyjádření stěžovatele u veřejného zasedání zaznamenané v bodě 3. usnesení městského soudu). S tímto hodnocením se ztotožnil i krajský soud, který taktéž poukázal na charakter, rozsah
a závažnost trestné činnosti stěžovatele, jakož i na to, že na spáchanou trestnou činnost nemá náhled a absentuje u něj představa, jak by při podmíněném propuštění závazky
z trestné činnosti řešil.
19. Namítá-li stěžovatel, že závěry učiněné obecnými soudy jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, zmiňuje tuto námitku pouze v obecné rovině, aniž by v ústavní stížnosti uvedl konkrétní skutečnosti, pro které výše uvedené závěry obecných soudů neobstojí. Především stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, že by snad (navzdory zjištění obecných soudů) způsobenou škodu (či alespoň její nikoliv nepodstatnou část) již uhradil. Podle přesvědčení Ústavního soudu se tak obecné soudy otázce prognózy vedení řádného života adekvátním způsobem věnovaly, v souladu s §88 odst. 3 trestního zákoníku přihlédly také k postoji stěžovatele k náhradě škody způsobené trestnou činností a své závěry také řádně zdůvodnily.
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas také s tím, že krajský soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Trestní řád však stížnostnímu soudu neukládá, aby rozhodoval ve veřejném zasedání (srov. §147 a §240 trestního řádu) a samotné projednání stížnosti v neveřejném zasedání tak porušení základních práv stěžovatele založit nemůže (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2604/19 ze dne 15. 10. 2019 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1357/20 ze dne 16. 6. 2020).
21. V souvislosti s rozhodováním krajského soudu v neveřejném zasedání pak stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405). V daném případě však byla důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu vadná interpretace hmotněprávní podmínky pro podmíněné propuštění, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě, a také skutečnost, že soud druhého stupně své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění učiněné v neveřejném zasedání opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval prvoinstanční soud, aniž by odsouzeného předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit. K této situaci však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť nosným důvodem pro zamítnutí stížnosti krajským soudem bylo přesvědčení, že dosud není možné učinit závěr, že by u stěžovatele v případě podmíněného propuštění bylo možné očekávat vedení řádného života, které shodně vyjádřil již městský soud
a stěžovatel tak na něj mohl reagovat prostřednictvím své stížnosti. Do práva stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení tak zasaženo nebylo, neboť rozhodnutí krajského soudu se neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké předtím aplikoval již městský soud. Taktéž odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019, který se týkal případu změny kladného rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu na záporné stížnostním soudem v neveřejném zasedání bez zohlednění vyjádření odsouzeného, není přiléhavý. Ani k této situaci v nyní posuzovaném případě nedošlo, jelikož řízení před krajským soudem bylo vedeno na základě stížnosti samotného stěžovatele a nikoliv ke stížnosti státního zástupce a stěžovatel tak nebyl nijak omezen v možnosti vyjádřit se k věci a předložit krajskému soudu argumentaci ve svůj prospěch.
22. Krajskému soudu stěžovatel vytýká také to, že své rozhodnutí opřel o důkazy,
o jejichž obsahu nebyl informován a v důsledku neveřejného zasedání neměl žádnou možnost se k nim vyjádřit. Konkrétně se mělo jednat o zprávu místopředsedy městského soudu ze dne 7. 2. 2020 sp. zn. Spr 178/2020 a usnesení krajského soudu ze dne 20. 11. 2019 č. j. 40 T 6/2012-9025.
23. Z ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že jelikož stěžovatel namítal, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, byla tato okolnost krajským soudem ověřována u městského soudu, který krajskému soudu sdělil své stanovisko, které bylo v návaznosti na prošetření jeho podnětu sděleno také stěžovateli. Zprávou ze dne 7. 2. 2020 sp. zn. Spr 178/2020 místopředseda městského soudu sdělil, že věc byla rozhodujícímu soudci přidělena v souladu s rozvrhem práce. Z uvedeného plyne, že stěžovatel byl o stanovisku městského soudu informován a mohl se k němu tedy vyjádřit.
24. Na usnesení ze dne 20. 11. 2019 č. j. 40 T 6/2012-9025 pak krajský soud odkázal toliko v souvislosti se závěrem, že stěžovatel v době jeho rozhodování již podmínku výkonu zákonem stanovené doby pro podmíněné propuštění splňoval. Sám stěžovatel přitom navrhl, aby krajský soud provedl důkaz tímto usnesením, jeho obsah mu tedy musel být znám a mohl jej tak reflektovat v rámci své stížnosti proti usnesení městského soudu. Navíc krajský soud na toto usnesení odkázal způsobem, který je zjevně ve prospěch stěžovatele, a není tedy zřejmé, jak by tím mohl do práv stěžovatele vůbec zasáhnout.
25. Není také pravdou, že by stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k závěru, že u něj není dána prognóza vedení řádného života - rozhodnutí městského soudu bylo sice do značné míry založeno na tom, že u stěžovatele v daném okamžiku nebyla splněna podmínka vykonání potřebné části trestu, nicméně, jak již bylo uvedeno, městský soud se věnoval také podmínce prognózy budoucího vedení řádného života a stěžovatel tak mohl zaujmout své stanovisko k jeho argumentaci právě ve stížnosti směřované krajskému soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel ostatně ani neuvádí, jaké konkrétní argumenty nemohl v neveřejném zasedání vznést a jakým způsobem by mohly ovlivnit rozhodnutí
o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ani těmto námitkám stěžovatele tak Ústavní soud nepřisvědčil.
26. Lze tedy shrnout, že obecné soudy při rozhodování o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody aplikovaly odpovídající zákonná ustanovení, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a svá rozhodnutí taktéž přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Jelikož stěžovatelem tvrzené porušení základních práv Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu