ECLI:CZ:US:2021:4.US.1102.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1102/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Zahumenského, insolvenčního správce, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 sp. zn. KSBR 33 INS 10077/2018, 71 ICm 887/2019, 29 ICdo 18/2021-106 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. září 2020 č. j. 71 ICm 887/2019, 18 VSOL 177/2020-88, KSBR 33 INS 10077/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Richarda Šuly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 4. 4. 2019 se vedlejší účastník domáhal vůči stěžovateli (insolvenčnímu správci dlužníka Michala Wagnera, dále též "insolvenční správce"), určení, že jeho "vykonatelná pohledávka č. 1 ve výši 51 841 Kč", přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Michala Wagnera, je po právu. Žalobu odůvodnil tím, že "zásadně nesouhlasí" s popřením pohledávky ve výši 30 678,30 Kč insolvenčním správcem. Svůj nárok považoval za oprávněný a nepromlčený.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2020 č. j. 71 ICm 887/2019-60 (KSBR 33 INS 10077/2018) žalobu zamítl pro předčasnost (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 5 000 Kč (výrok II.). V odůvodnění krajský soud uvedl, že vedlejší účastník přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka svoji vykonatelnou pohledávku na základě pravomocného směnečného rozkazu ve výši 25 839 Kč včetně příslušenství, tedy pohledávku v celkové výši 51 841 Kč. K přihlášce doložil směnečný platební rozkaz, vyrozumění o zahájení exekuce, originál směnky a smlouvu o úvěru a jeho administraci. Na základě výzvy insolvenčního správce vedlejší účastník přihlášku doplnil. Přihláška pak byla insolvenčním soudem co do částky 5 167,80 Kč odmítnuta. Podle přezkumného listu posoudil insolvenční správce "doplněnou přihlášku tak, že jde o závazek vzniklý na základě smlouvy o úvěru a jeho administraci." Protože pohledávka ze smlouvy byla splatná v roce 2013, považoval insolvenční správce celý nárok uplatněný jako jistinu za promlčený, a to včetně příslušenství v podobě úroků ve výši 8 707,39 Kč. Uznal pouze nárok v podobě nákladů řízení, nákladů odvolacího řízení a směnečné odměny, celkem ve výši 11 900,90 Kč. Podle soudu však vedlejší účastník řádně přihlásil vykonatelnou směnečnou pohledávku, kterou řádně doložil listinami. Byla-li tato přihláška řádná, neměl správce důvod vyzývat vedlejšího účastníka k doplnění přihlášky podle §188 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon"). Insolvenční správce totiž podle soudu přehlédl, že věřitel jako majitel směnky má právo přihlásit vedle sebe jak pohledávku zajišťovanou směnkou, tak i pohledávku ze směnky. Rovněž přehlédl, že s ohledem na povahu směnky se nevyžaduje, aby přihláška pohledávky obsahovala důvod vydání směnky, a věřitele nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní o skutečnostech doprovázejících vydání směnky. Za této situace bylo namístě vedlejším účastníkem řádně přihlášenou směnečnou pohledávku bez dalšího (tedy nadbytečné výzvy k doplnění přihlášky) přezkoumat v podobě, jak byla přihláška podána u soudu dne 7. 11. 2018 v přezkumném jednání. K tomuto však v důsledku nesprávného postupu insolvenčního správce nedošlo a nebyla tak řádně přezkoumána řádná přihláška vedlejšího účastníka. Bez výsledku řádného přezkumného jednání však není možné vést incidenční spor o pravost, výši či pořadí pohledávky. Proto soud žalobu, aniž se věcí meritorně zabýval, jako předčasnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na §202 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť tento spor byl vyvolán nesprávným postupem insolvenčního správce, a proto krajský soud přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud dovodil, že přiložil-li vedlejší účastník k přihlášce jak směnku, tak i smlouvu o úvěru, je opodstatněný závěr o tom, že důvod vzniku pohledávky nebyl dostatečně individualizován. Za této situace postupoval insolvenční správce správně, vyzval-li věřitele k opravě přihlášky pohledávky podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona, a náležitě ho poučil. Jde-li o doplnění a opravu přihlášené pohledávky, je podle vrchního soudu nepochybné, že vedlejší účastník upravil výši přihlášené pohledávky tím, že ji snížil. Podle vrchního soudu však nebyly odstraněny pochybnosti stran důvodu vzniku pohledávky a její určitosti. Vedlejší účastník sice uvedl, že pohledávka vznikla na základě smlouvy o úvěru, ale i nadále dokládal k přihlášce jak předmětnou smlouvu o úvěru, tak i směnku, a výši jistiny odvozenou ze směnečného platebního rozkazu jen částečně konkretizoval závazkem dlužníka ze smlouvy o úvěru ve výši 15 312 Kč. Vrchní soud považoval z hlediska vymezení právního důvodu vzniku pohledávky přihlášku pohledávky za vadnou, když nebylo i nadále zřejmé, jaký nárok vedlejší účastník v insolvenčním řízení uplatňuje. Na jedné straně doložení směnky a poukaz na vydaný směnečný platební rozkaz (včetně uplatnění úroku ze směnečné sumy a směnečné odměny) by mohlo nasvědčovat tomu, že vedlejší účastník přihlásil pohledávku ze směnky, oproti tomu však podle vrchního soudu nelze přehlédnout současně tvrzený důvod vzniku pohledávky ze smlouvy o úvěru, včetně uplatnění smluvní pokuty (a doložení smlouvy o úvěru), což by nasvědčovalo tomu, že byla přihlášena pohledávka, jejímž důvodem vzniku směnka není. Nejasnosti měl vrchní soud také o identifikaci jistiny na jedné straně směnečným platebním rozkazem (25 839 Kč), na druhé straně závazkem ze smlouvy o úvěru tvořícím jen část požadované jistiny (15 312 Kč) a neurčenou jednorázovou smluvní pokutou. Vrchní soud proto uzavřel, že takto pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce pohledávky činí bez dalšího přihlášku vadnou, a tudíž i nezpůsobilou řádného přezkumu. Za tohoto stavu krajský soud podle vrchního soudu správně dovodil, že o podané žalobě nelze pro její předčasnost rozhodnout.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání a současně i ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 3208/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta pro nepřípustnost. Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatel podal ústavní stížnost toliko z procesní opatrnosti, paralelně vedle dovolání, a dodal, že postupem zvoleným v tomto odmítavém usnesení Ústavního soudu není dotčeno právo stěžovatele brojit v budoucnu proti eventuálnímu nepříznivému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud uvedl, že v takovém případě nebude oprávněn odmítnout stěžovatelovu novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (odmítl-li by Nejvyšší soud dovolání pro nedostatky dovolacího důvodu), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Deklaruje-li totiž Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná.
6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §238 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako objektivně nepřípustné odmítl, neboť předmětem řízení o určení výše pohledávky byla pohledávka vedlejšího účastníka nepřesahující částku 50 000 Kč.
7. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozsudek vrchního soudu, tak i toto navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00).
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí vrchního soudu pro něj bylo překvapivé a nemohl se proti němu bránit. Vrchní soud stěžovatele nevyrozuměl o učiněném právním závěru před vydáním napadeného rozhodnutí a stěžovatel tak nemohl na vrchním soudem vyslovený právní názor reagovat. Tento právní názor je pro stěžovatele překvapivý, neboť stěžovatel ho nemohl očekávat. Uvedeným postupem soudů byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a z hlediska ústavněprávního tak bylo stěžovateli odepřeno právo vyjádřit se k takovému rozhodnutí, případně předložit nové důkazy, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že právní názor vyslovený vrchním soudem v napadeném rozhodnutí je ve zjevném rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a současně je ve zjevném rozporu se skutkovým stavem, který byl zjištěn v předmětném řízení. Za takového stavu je nutno hodnotit napadené rozhodnutí jako projev svévole vrchního soudu. Právní závěry prezentované vrchním soudem v napadeném rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
10. Stěžovatel uvádí, že stěžejní otázkou řešenou v řízení před obecnými soudy byla přezkoumatelnost pohledávky přihlášené vedlejším účastníkem do insolvenčního řízení dlužníka. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že přihláška pohledávky byla i po doplnění vedlejším účastníkem nepřezkoumatelná a považuje názor vrchního soudu za nesprávný, vnitřně rozporný a současně jako projev přepjatého formalismu. Věřitel přihlásil svou pohledávku přihláškou, z které nebylo patrné, co je důvodem vzniku, neboť věřitel připojil smlouvu i směnku a právní důvod jasně nevymezil. Stěžovatel proto vyzval věřitele, aby důvod vzniku upřesnil. Věřitel přihlášku doplnil a stěžovatel tak neměl pochybnosti o tom, co je důvodem vzniku věřitelem uplatněné pohledávky (v úvahu přicházelo pouze posouzení pohledávky z titulu smlouvy nebo z titulu směnky). Vrchní soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, který je ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Přicházelo-li v úvahu posouzení pohledávky věřitele jako právního nároku z titulu směnky nebo z titulu úvěru a věřitel výslovně uvedl, že nárokuje svou pohledávku z titulu úvěru, nemohlo být následně sporné, z jakého titulu je věřitelem uplatněná pohledávka nárokována. Výklad zaujatý vrchním soudem v napadeném rozhodnutí proto stěžovatel považuje za prvek svévole, když přijatý závěr nemá oporu v provedeném dokazování.
11. Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud potvrdil rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro předčasnost, aniž se zabýval tím, zda není pohledávka alespoň částečně přezkoumatelná a není tedy namístě žalobu alespoň částečně meritorně projednat. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 29 ICdo 50/2017. Stěžovatel dovozuje, že i kdyby byl nárok na jistinu nepřezkoumatelný, nemá to vliv na přezkoumatelnost nároku na náhradu nákladů řízení, které byly přiznány soudním rozhodnutím. Z uvedeného je patrné, že minimálně nárok na náhradu nákladů řízení je nepochybně přezkoumatelný. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí v rozporu se závěrem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020 sp. zn. 29 NSČR 118/2019.
12. Stěžovatel dovozuje, že na základě výše uvedeného nesprávného postupu vrchního soudu mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu, neboť nedošlo k věcnému přezkumu řízení. Krajský soud i vrchní soud dospěly k závěru o předčasnosti žaloby (každý ze soudů přitom z jiného důvodu) a stěžovateli tak bylo upřeno právo na to, aby soud přistoupil k rozhodování o tom, zda je podaný návrh důvodný či nikoli.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, proti I. výroku rozsudku vrchního soudu v části, ve které byl potvrzen výrok II. rozsudku krajského soudu, a proti II. výroku rozsudku vrchního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel nemusí být právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz bod 5 tohoto usnesení).
14. Domáhá-li se stěžovatel zrušení výroku I. rozsudku vrchního soudu v části, ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku krajského soudu, je ústavní stížnost tzv. subjektivně nepřípustná, neboť tímto výrokem napadeného rozsudku vrchního soudu nemohl být stěžovatel na svých právech žádným způsobem dotčen, když jimi byla žaloba vedlejšího účastníka směřující proti stěžovateli jako žalovanému pro předčasnost zamítnuta. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že vrchní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že i nadále "nebylo zřejmé, jaký nárok vedlejší účastník v insolvenčním řízení uplatňuje", a v důsledku čehož pojatá identifikace skutku popsaného v přihlášce pohledávky byla bez dalšího přihláškou vadnou a tudíž i nezpůsobilou řádného přezkumu (s čímž stěžovatel nesouhlasí), a proto krajský soud podle vrchního soudu správně dovodil, že o podané žalobě nelze pro její předčasnost rozhodnout Z tohoto důvodu Ústavní soud považoval ústavní stížnost v uvedeném rozsahu za podanou osobou zjevně neoprávněnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165) nebo usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další]. Jinými slovy, problematika náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávního významu pouze ve výjimečných případech (což platí o to více, jde-li o bagatelní náklady řízení), a to především v případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle nebo kdy je nákladový výrok soudu nedostatečně odůvodněn. To však není případ posuzované věci.
18. V předmětné věci stěžovatel vůči nákladovým výrokům rozsudku vrchního soudu žádné námitky neuplatňuje, a ani Ústavní soud v postupu vrchního soudu při rozhodování o nákladech řízení žádné pochybení neshledal.
19. Ústavní soud nemohl přehlédnout navíc ani skutečnost, že v prvostupňovém řízení byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v bagatelní výši 5 000 Kč, vrchní soud pak nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Řízení vedená o tzv. bagatelních částkách, mohou nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což se v tomto případě nestalo.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud se předmětnou věcí ohledně I. výroku rozsudku vrchního soudu v části, ve které byl potvrzen výrok II. rozsudku krajského soudu, a ohledně II. výroku rozsudku vrchního soudu řádně zabýval a své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil. Při rozhodování na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech vrchního soudu týkajících se nákladových výroků Ústavní soud proto nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru, že dovolání není objektivně přípustné, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (viz sub 13) a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, protože ze shora uvedených důvodů (viz sub 16 až 19) neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1). Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jednak podle §43 odst. 1 písm. c) a jednak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu