ECLI:CZ:US:2022:1.US.1256.22.1
sp. zn. I. ÚS 1256/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Krejčího, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti výroku I. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2022, č. j. 1 As 62/2022-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen "napadené usnesení") z důvodu, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením rozhodl, že řízení o kasační stížnosti se zastavuje (výrok I.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.) a že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci usnesení (výrok III.).
3. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s podáním kasační stížnosti nezaplatil soudní poplatek, vyzval jej usnesením ze dne 29. 3. 2022, č. j. 1 As 62/2022-18, k jeho úhradě, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení předmětného usnesení (dále také jen "výzva k zaplacení poplatku"). Nejvyšší správní soud stěžovatele taktéž poučil o tom, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení zastaví. Výzva k úhradě poplatku byla zástupci stěžovatele doručena prostřednictvím datové schránky dne 4. 4. 2022. Lhůta 15 dnů k zaplacení soudního poplatku tak uplynula v úterý 19. 4. 2022. Stěžovatel zaplatil soudní poplatek bezhotovostním převodem na účet Nejvyššího správního soudu. Ten byl připsán na účet Nejvyššího správního soudu až ve středu 20. 4. 2022. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 8 Afs 37/2018-51). Stěžovatel tak soudní poplatek neuhradil včas ve lhůtě k tomu stanovené. Nejvyšší správní soud proto řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve spojení s §47 písm. c) soudního řádu správního zastavil.
II.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení porušuje jeho právo na přístup k soudu, neboť za včasnou úhradu soudního poplatku má být považováno již podání bankovního příkazu k úhradě soudního poplatku ve prospěch bankovního účtu soudu, a nikoliv jen až okamžik jeho připsání na účet soudu. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se zaplacení soudního poplatku kolkovými známkami. Dále konstatuje, že pokud by bývala byla Česká národní banka umožnila, aby bankovní účet Nejvyššího správního soudu přijímal "okamžitou platbu", kterou stěžovatel ještě ve lhůtě zadal, byl by soudní poplatek ve lhůtě také na účet soudu připsán. V této souvislosti dále argumentuje, že aby byl soudní poplatek na bankovním účtu ve lhůtě i připsán, musel by v daném případě dát příkaz k úhradě o 5 dní dříve a lhůta k zaplacení soudního poplatku by tak fakticky nebyla 15 dnů, ale jen 10 dnů. Závěrem stěžovatel namítá, že podání bankovního příkazu k úhradě soudního poplatku v poslední den stanovené lhůty mělo být soudem právně posouzeno jako konkludentní žádost o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
7. Ústavní soud předně uvádí, že Listina v čl. 36 odst. 1 zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu). Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě ani ve svém celku však tyto požadavky nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Uplatnění řady práv je podmíněno zaplacením příslušného poplatku, což je též součástí stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 40].
8. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539) či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1286/16 ze dne 24. 5. 2016 a sp. zn. II. ÚS 438/18 ze dne 17. 4. 2018]. Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu soudu (srov. ustanovení §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní.
9. Ústavní soud též opakovaně konstatoval, že platná úprava obsažená v ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (tj. ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) je ústavně přijatelná: zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň 15 dnů není ani nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již - jak je uvedeno shora - o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu [srov. ustanovení §4 odst. 1 písm. a), písm. c) zákona o soudních poplatcích].
10. Proto namítá-li stěžovatel, že by příkaz k úhradě - aby byl soudní poplatek na účet soudu včas připsán - musel dát již 5 dní před uplynutím stanovené lhůty k zaplacení soudního poplatku, Ústavní soud k výše uvedenému dodává, že poplatníkům nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnili již při podání návrhu. Pokud tak neučiní, a to dokonce ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, která sama je již do jisté míry beneficiem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2593/19 ze dne 12. 11. 2019), je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018 či sp. zn. III. ÚS 841/19 ze dne 28. 5. 2019).
11. Co se týče včasnosti zaplacení soudního poplatku, judikatura Ústavního soudu zcela konzistentně aprobuje závěr obecných soudů, že za datum úhrady soudního poplatku je při bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, resp. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 689/06 ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 1730/08 ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 26/09 ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09 ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 685/12 ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 1831/12 ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12 ze dne 29. 10. 2013 nebo sp. zn. III. ÚS 2865/15 ze dne 23. 3. 2016). Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl v tomto řízení výše vyslovený právní názor jakkoliv přehodnocovat. Tento závěr je ostatně reflektován rovněž v judikatuře Nejvyššího správního soudu, na niž byl stěžovatel upozorněn již v ústavní stížností napadeném usnesení (srov. bod 5. odůvodnění napadeného usnesení).
12. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že účet pro úhradu soudních poplatků neumožňuje tzv. okamžité platby. Jak je uvedeno již výše, stěžovateli nic nebránilo, aby svou poplatkovou povinnost řádně splnil již při podání návrhu, nebo ve stanovené dodatečné lhůtě. Pokud právní zástupce stěžovatele zadal pokyn k provedení platby až poslední den dodatečné lhůty - která je určitým "bonusem" pro zmírnění tvrdosti, zejména pro účastníky soudního řízení neznalé práva, mezi něž ovšem zástupce stěžovatele jako právní profesionál nepatří - bylo opožděné připsání peněžní částky na účet soudu, resp. opožděné uhrazení soudního poplatku, jen důsledkem takové pasivity.
13. Navzdory přesvědčení stěžovatele proto není ve věci dán ani žádný právní důvod, proč by mělo být podání bankovního příkazu k úhradě soudního poplatku v poslední den stanovené lhůty soudem posouzeno jako konkludentní žádost o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku. Podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích je možné se negativnímu následku zastavení řízení v tomto směru vyhnout, jen pokud poplatník soudu jednak sdělí okolnosti, které osvědčují nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a jednak doloží, že bez své viny nemohl poplatek soudu zaplatit. Takto však stěžovatel nepostupoval a ani to ve své ústavní stížnosti netvrdí.
14. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu