ECLI:CZ:US:2023:1.US.3610.22.2
sp. zn. I. ÚS 3610/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Adamem Bartoškem, advokátem se sídlem Olomouc, Jeremenkova 221/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022 č. j. 8 Tdo 617/2022-344 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 3. 2022 č. j. 6 To 44/2022-320, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden jediný usvědčující důkaz ke skutkům uvedeným v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") pod body 2 a 3. Tvrdí, že jeho obhájce upozorňoval na zásadní rozpory v provedených důkazech, s čímž se však soud prvního stupně nevypořádal. Dále poukazuje na konkrétní části výpovědí poškozených, které považuje za nelogické. Trestní soudy podle něj ve vztahu k uvedeným skutkům vycházely výlučně z výpovědí poškozených, kteří měli zájem způsobit mu co největší potíže. Má za to, že nalézací soud své skutkové závěry opírá o domněnky a neprokázané skutečnosti tvrzené poškozenými, kteří se ve svých výpovědích rozchází, přestože je podle jeho názoru evidentní, že se na nich v hrubých rysech dohodli. Je přesvědčen, že v jeho trestní věci nastala situace tzv. tvrzení proti tvrzení a soudy měly postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. podle principu in dubio pro reo. Trestním soudům rovněž vytýká, že odmítly provedení jím navržených důkazů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud musí předně odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že v průběhu trestního řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by jej usvědčoval ze spáchání skutků vymezených v bodech 2 a 3 výroku o vině obsaženém v rozsudku okresního soudu. Odkazuje na č. l. 7-9 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přehledně shrnuty důkazy, z nichž trestní soudy dovodily rozhodná skutková zjištění o vině stěžovatele ze spáchání uvedených skutků. Sám stěžovatel ostatně uvedené tvrzení popírá, když následně uvádí, že trestní soudy vycházely z výpovědí poškozených - tyto výpovědi představují přímé usvědčující důkazy, které byly navíc podpořeny i dalšími důkazy.
Jestliže stěžovatel namítá, že v jeho trestní věci nastala situace tzv. tvrzení proti tvrzení, Ústavní soud k tomu podotýká, že jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů poměrně běžná a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13). Pokud trestní soudy v takové situaci podrobí protichůdné výpovědi pečlivému zkoumání a vysvětlí, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, mohou tímto způsobem legitimně dospět k závěru o vině obžalovaného, a nemusí tedy nutně aplikovat princip in dubio pro reo.
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Byly si vědomy, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpovědi poškozených, podporované dalšími důkazy. Z rozhodnutí trestních soudů je zřejmé, že konkrétní námitky proti jednotlivým částem výpovědí poškozených stěžovatel uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a následně i ve svém odvolání a dovolání. Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy s těmito námitkami pečlivě a přesvědčivě vypořádaly. Odkazuje především na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a usnesení odvolacího soudu (srov. č. l. 7-12 rozsudku okresního soudu a č. l. 3 usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně), v němž byly uvedené námitky spolehlivě vyvráceny. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné nové podstatné okolnosti, jimiž by tyto úvahy rozporoval, Ústavní soud nepovažuje za potřebné k této argumentaci trestních soudů cokoli dalšího dodávat.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že trestní soudy neprovedly jím navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil např. proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
O takový případ se jednalo i v nyní projednávané věci. Stěžovatelův návrh na výslech S. G. (jiný konkrétní důkazní návrh stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezmiňuje) nalézací soud zamítl jako nadbytečný, zejména s ohledem na to, že tento svědek čekal v průběhu předmětného incidentu v automobilu, takže se mohl vyjádřit toliko k okrajovým a nedůležitým záležitostem. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za zcela dostačující, takže ani v tomto ohledu neshledal na postupu trestních soudů nic závadného.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy ve svých rozhodnutích logicky a dostatečně podrobně odůvodnily způsob, jakým hodnotily provedené důkazy a k jakým rozhodným skutkovým zjištěním dospěly. Jejich závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele za výše uvedené trestné činy tak nelze považovat za projev svévole či za porušení principu presumpce neviny. Trestní soudy k tomuto závěru navíc dospěly způsobem, v němž Ústavní soud nespatřuje zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces či jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu