ECLI:CZ:US:2023:4.US.504.23.1
sp. zn. IV. ÚS 504/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. prosince 2022 č. j. 78 EXE 7786/2021-49 a příkazu soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka ze dne 2. prosince 2022 č. j. 220 EXE 7556/21-99, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Bytové družstvo B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na odpor podle čl. 23 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně se stěžovatel petitem ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny".
2. Stěžovatel s odkazem na §39 zákona o Ústavním soudu žádá Ústavní soud "o projednání věci mimo pořadí".
3. Z ústavní stížnosti a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") se podává, že příkazem soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka (dále jen "soudní exekutor") ze dne 2. 12. 2022 č. j. 220 EXE 7556/21-99 bylo rozhodnuto o úhradě nákladů exekuce spočívajících ve využití služeb zámečníka pro zpřístupnění prostor, v nichž se nacházel majetek stěžovatele, který neprojevil potřebnou součinnost a nebyl exekučnímu úkonu přítomen, a v nákladech spojených s doručováním písemností v exekučním řízení a cestovného soudního exekutora. Soudní exekutor určil náhradu účelně vynaložených nákladů částkou celkem 3 100,79 Kč s daní z přidané hodnoty.
4. Proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, které obvodní soud napadeným usnesením zamítl. Uvedl přitom, že "soudní exekutor náklady exekuce vyčíslil řádně, se správnými odkazy na zákonná a podzákonná ustanovení, přičemž z odůvodnění je patrné, jakou částku vzal jako tarifní hodnotu a jak vznikly hotové výdaje exekutora. Rovněž tyto jednotlivé úkony přiřadil ke správným podzákonným ustanovením a na základě výše provedeného postupu řádně došel k částce 3 100 Kč" (bod 6). K vypořádání dalších námitek stěžovatele odkázal obvodní soud na své dřívější rozhodnutí, v němž bylo podrobně vysvětleno, že soudní exekutor nekale nejedná (bod 10). Zdůraznil, že kdyby stěžovatel plnil své povinnosti a dostatečně spolupracoval se soudním exekutorem, k žádným dalším nákladům exekučního řízení by nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svých výše uvedených základních práv a svobod, domáhá se zrušení napadených rozhodnutí a vydání výroku, v němž by Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou podle čl. 23 Listiny znemožněny (viz bod 1). Uvádí, že "náklady účtované v příkazu k úhradě nákladů exekuce nebyly rozhodně účelně vynaložené. V době, kdy nezákonně odvrtával zámek u bytu stěžovatele, měl na jeho bankovním účtu deponovány a blokovány všechny exekučně vymáhané částky. Pokud by exekutor stěžovatele vyzval, byt by mu nepochybně zpřístupnil, především by požadoval účast České advokátní komory, neboť v bytě je trvale neobsazena pobočka jeho advokátní kanceláře. Advokátní komoru exekutor zcela nezákonně obešel. Krom toho exekutor po nezákonném odvrtání zámků bez vědomí České advokátní komory a zmocnění se advokátních spisů stěžovatele nesepsal v bytě jedinou věc ... Ze strany exekutora jde o zjevné zneužití pravomoci úřední osoby a pokus o krádež".
6. Podstatné je podle stěžovatele to, že "exekutor nejedná v úmyslu vymoci exekvovatelnou povinnost, ale co nejvíce uškodit a porušovat všechny myslitelné zákonné povinnosti a páchat trestnou činnost". Obsáhlá ústavní stížnost dále obsahuje úvahy stěžovatele o tom, že "exekutoři jsou v převážné většině účastni korupce, kdy významnou část svých odměn a náhrad odevzdávají na úplatcích politikům" a dále, že "právní systém České republiky je zcela deformován, a to včetně Ústavního soudu a jeho obsazení ...". Z podstatné části pak text ústavní stížnosti nikterak nesouvisí s obsahem napadených rozhodnutí v jeho exekuční věci, když se stěžovatel například věnuje žádosti o informace na průběh studia ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů nebo organizování shromáždění představiteli Městské části Praha 9 v parku, kde je zakázán vstup na trávník. Na řadě příkladů dále stěžovatel uvádí, že je persekvován justicí, správními orgány a vedlejším účastníkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutí obvodního soudu a soudního exekutora je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti usnesení obvodního soudu nebyl opravný prostředek přípustný [§88 odst. 4 věta druhá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
8. Domáhá-li se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti současně toho, aby Ústavní soud určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny", není k projednání takového návrhu Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje §82 zákona o Ústavním soudu (přiměřeně srov. usnesení ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 2394/12; viz též usnesení ve věcech jiných stěžovatelových ústavních stížností, např. ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1123/21 nebo ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2724/22; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích již mnohokrát najevo, že není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudu nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je slučitelný s ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud předesílá, že předmětem napadených rozhodnutí bylo vyčíslení nákladů proběhlé exekuce, nikoliv jiné, často zcela nesouvisející otázky, předestřené stěžovatelem v ústavní stížnosti. Stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 3 100,79 Kč, což je svou povahou částka bagatelní (viz dále). Ústavnímu soudu je přitom z úřední činnosti známo, že se na něj stěžovatel obrací opakovaně s desítkami ústavních stížností, z nichž mnohé jsou obsahově obdobné. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti pak může vyplynout i z předchozích rozhodnutí, posuzujících podobné ústavní stížnosti.
11. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci k samotnému obsahu napadených rozhodnutí, která by byla způsobilá založit důvodnost (části) ústavní stížnosti. Nadto jde o spor o zjevně bagatelní částku, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti nedoložil, že ten i přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně významnou újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19). Není proto na místě, aby Ústavní soud dále podrobněji posuzoval obsah napadených rozhodnutí. Tento výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti (stav denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat například na usnesení ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatele
a odůvodňovaly tak kasační zásah Ústavního soudu.
12. Z usnesení obvodního soudu přiloženého k ústavní stížnosti je nadto zřejmé, že ačkoli jde o bagatelní částku, obvodní soud postup soudního exekutora řádně a bezodkladně přezkoumal, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí (viz jeho body 5 až 8) je srozumitelné a vzhledem k podstatě řízení i přes svou stručnost dostatečné.
13. Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu