ECLI:CZ:US:2018:1.US.3302.17.1
sp. zn. I. ÚS 3302/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Štupartská 4, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 To 390/2016-1954, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, č. j. 8 Tdo 541/2017-41, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2017, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v návětí konkretizovaných rozhodnutí obecných soudů, z důvodu, že jimi podle jeho názoru byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva dle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 odst. 3, písm. b) a d) Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") svým v záhlaví vymezeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 2. 6. 2016, č. j. 11 T 158/2015-1840. Tímto rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě účastenství dle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Za tento trestný čin a za jiný trestný čin, pro nějž byl již dříve stěžovatel odsouzen v jiném trestním řízení, byl odsouzen podle §206 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byla stěžovateli a jeho spoluobviněnému v tomto trestním řízení uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti DAERON, s.r.o. (dále jen "poškozená"), částku 1,286.570,50 Kč. Tento rozsudek nalézacího soudu stěžovatel předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti neučinil.
3. Skutek, jehož se stěžovatel podle tohoto rozsudku nalézacího soudu dopustil, spočíval, stručně řečeno, v tom, že prostřednictvím dvou nastrčených jednatelů poškozené získal z účtu této společnosti finanční prostředky, ke kterým mu nesvědčil žádný právní důvod, a tyto použil pro osobní potřebu.
4. Odvolací soud své napadené rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že řízení před nalézacím soudem nezatěžují žádné stěžovatelem vytknuté procesní vady a rovněž skutkový stav byl zjištěn řádně a v souladu se zásadami trestního řízení, tedy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, bez důvodných pochybností a po řádném zhodnocení důkazů dle zásady jejich volného hodnocení. K transakcím, v jejichž průběhu byly z účtu poškozené vybírány finanční prostředky, neexistuje žádná dokumentace obchodních případů, stěžovatele usvědčila výpověď spoluobviněného i odděleně stíhaného předchozího údajně jím nastrčeného jednatele, kteří shodně popsali jeho aktivní činnost ohledně poškozené, stěžovatel má značné předchozí dluhy z podnikání. Návrhy na doplnění dokazování tak byly odvolacím soudem zamítnuty pro nadbytečnost, neboť nemohly nijak rozhodnutí o vině ovlivnit.
5. Stěžovatel se s těmito závěry odvolacího soudu neztotožnil a podal proti jeho napadenému rozhodnutí dovolání. To Nejvyšší soud odmítl usnesením, které odůvodnil tím, že připomněl, že v řízení o dovolání nemá v zásadě možnost přezkoumávat procesní postup, skutková zjištění ani proces dokazování před soudy nalézacími nebo odvolacími, s výjimkou případů, kdy by to vyžadovala ochrana ústavně garantovaných práv a svobod. Ve stěžovatelově případě však Nejvyšší soud k tomuto výjimečnému zásahu důvody neshledal. Přiklonil se k závěru odvolacího soudu, že proces dokazování proběhl řádně a spolehlivě vyvrátil obhajobu stěžovatele. Nad rámec úvah odvolacího soudu ve vztahu ke stěžovatelově argumentaci Nejvyšší soud ještě uvedl, že ke svému usvědčení přispěl i sám stěžovatel, který vypovídal vnitřně rozporně a nepřesvědčivě, přičemž na některých místech sám sebe usvědčil ze lži.
6. Stěžovatel se následně po doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhoduje tímto usnesením.
III. Argumentace stěžovatele a další vyjádření
7. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry, na nichž obecné soudy založily svá napadená rozhodnutí, a vytýká jim pochybení v procesu dokazování, která zabránila zjištění reálného skutkového stavu, v němž je stěžovatel nevinen. Konkrétně stěžovatel argumentuje 1) nevyslechnutím svědků, kteří by prokázali jeho nevinu; 2) přepjatým formalismem Nejvyššího soudu 3); neposkytnutím prostoru pro vyjádření se ke všem důkazům tak, jak vyžaduje ustanovení §214 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž stanovisko stěžovatele lze v detailech sumarizovat následovně:
8. Ad 1) spatřuje stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy nevyslechly svědky, které navrhoval a kteří měli jeho vinu vyvrátit. Tito svědci, zejména jediný společník poškozené v rozhodné době, mohli objasnit, jakým způsobem byly finanční prostředky do poškozené vkládány a jak probíhal jejich následný tok uvnitř, a rovněž k tomu, zda mohla vzniknout poškozené vůbec nějaká škoda. Dle stěžovatele byl výslech těchto svědků nutný ke zjištění objektivní pravdy a zajištění rovnosti zbraní. Stěžovatel je názoru, že nevyhovění jeho důkazním návrhům výslechů těchto svědků je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně s usnesením Sgarbi proti Itálii ze dne 21. 10. 2008, č. stížnosti 37115/06, rozsudkem Pello proti Estonsku ze dne 12. 4. 2007, č. stížnosti 11423/03 a rozsudkem Vaturi proti Francii ze dne 13. 7. 2006, č. stížnosti 75699/01.
9. Ad 2) stěžovatel považuje přístup Nejvyššího soudu, který neshledal extrémní rozpor provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem ani porušení stěžovatelova práva na obhajobu, za přepjatý formalismus, který ani nerespektuje enumerativnost veřejnoprávních pretenzí.
10. Ad 3) stěžovatel vznáší námitku, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všem provedeným důkazům dle §214 trestního řádu. Dle stěžovatelova názoru není možné přenášet poučovací povinnost v tomto směru na stěžovatelova obhájce.
11. Ústavní soud zaslal stěžovatelovu ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení, tj. odvolacímu soudu a Nejvyššímu soudu a rovněž i nalézacímu soudu, od nějž si vyžádal i spisový materiál. Odvolací soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, na němž žádné pochybení neshledal. Nejvyšší soud zrekapituloval předchozí procesní vývoj, zopakoval podstatné body odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, akcentoval, že se při jeho vydání držel judikatury Ústavního soudu. Nespatřuje proto důvod, pro nějž by Ústavní soud měl ústavní stížnosti vyhovět. Nalézací soud rovněž Ústavnímu soudu sdělil, že trvá na svých předchozích skutkových a právních závěrech.
12. Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil předchozí průběh řízení před obecnými soudy, který ostatně mezi účastníky řízení není sporný.
13. Jelikož vyjádření ostatních účastníků jakož i nalézacího soudu korespondují s odůvodněním jejich napadených rozhodnutí a nad jejich rámec nepřináší žádný argument, k němuž by stěžovatel ještě neměl možnost se vyjádřit, ani nic, co by vyžadovalo jeho samostatnou reakci, upustil Ústavní soud z důvodu prevence neodůvodněných průtahů v řízení od zaslání vyjádření ostatních účastníků řízení stěžovateli k replice.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel vytýká obecným soudům toliko neprovedení důkazů, které jim navrhl, a údajná procesní pochybení, která však nejsou způsobilá narušit podstatu práva na obhajobu ani celkovou spravedlivost řízení. Ústavní soud konstantně přistupuje k přezkumu procesu dokazování a utváření skutkových závěrů velmi restriktivně.
16. Zasahovat do něj může v zásadě jen v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
17. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
18. Žádnou stěžovatelovu námitku neshledává Ústavní soud přesvědčivou, a to vzhledem k následujícím skutečnostem:
19. K námitce ad 1) Ústavní soud uvádí, že stěžovatel netvrdí, že by skutková zjištění učiněná obecnými soudy nevyplývala z provedených důkazů, nýbrž že nebyly provedeny všechny důkazy, potřebné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. K tomu Ústavní soud odkazuje na svou shora připomenutou judikaturu k otázce provádění dokazování a vypořádávání se s důkazními návrhy. Odůvodnění obecných soudů shledává Ústavní soud v souladu s požadavky na garanci základních ústavně zaručených práv trestně stíhaných osob ohledně odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů. Obecné soudy dostatečně konkrétně rozvedly, proč měly za to, že by provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů bylo nadbytečné.
20. K tomu Ústavní soud připomíná dvě pro věc relevantní okolnosti. Za prvé, stěžovatel nenapadl odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Předmětem přezkumu Ústavního soudu tak byla toliko v návětí specifikovaná napadená rozhodnutí a procesní postup vyústivší v jejich vydání. Byť odvolací soud může dokazování doplnit a v trestním řízení neexistuje žádná koncentrace, nelze odhlédnout od toho, že primárně se odůvodněním zamítnutí stěžovatelových návrhů na doplnění dokazování zabýval nalézací soud. Role odvolacího soudu je v tomto směru odlišná [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 387/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 33/21 SbNU 295) či nález sp. zn. I. ÚS 425/97 ze dne 13. 3. 1999 (N 42/13 SbNU 305)]. V řízení o odvolání totiž odvolací soud toliko přezkoumává rozhodnutí soudu nalézacího a shledá-li v něm vady, tyto napraví buď sám, nebo zrušením rozhodnutí nalézacího soudu a jeho vrácením zpět k dalšímu řízení či jiným způsobem. I odvolací soud má samozřejmě povinnost se vypořádat se všemi důkazními návrhy, které jsou před ním učiněny, a v případě, že je zamítá, své rozhodnutí řádně odůvodnit. Při tom je však v zásadě vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud nalézací. Teprve shledá-li pochybení nalézacího soudu při formulování či zjišťování skutkového stavu nebo vyjde-li až v řízení o odvolání najevo, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně nemůže obstát, má odvolací soud povinnost za tímto účelem provést dokazování. Jelikož se však odvolací soud ztotožnil se závěry soudu nalézacího a v jeho postupu při dokazování nenašel žádné pochybení, nelze mu vytýkat ani to, že stejně jako nalézací soud posoudil důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné.
21. Za druhé, stěžovatel se nijak nevypořádal s argumentací odvolacího i Nejvyššího soudu, pro niž dospěly k závěru, že o stěžovatelově vině není pochyb a že veškeré další dokazování by proto bylo nadbytečné. Stěžovatel se nijak nevyjádřil ke skutečnosti, že jej usvědčují v zásadě shodné výpovědi obou údajně nastrčených jednatelů, že k jím tvrzeným řádným obchodním případům, v souvislosti s nimiž mělo dojít k předmětným výběrům z bankovního účtu poškozené, neexistují žádné doklady, jakož zejména ani k tomu, že jeho vlastní výpověď byla vnitřně rozporná v míře, kterou Nejvyšší soud popsal tak, že stěžovatel usvědčil sám sebe ze lži. Odkaz stěžovatele na věc Sgarbi proti Itálii (viz výše sub 8.) je z tohoto důvodu nepřípadný. I v odkazované věci obecné soudy zamítly všechny důkazní návrhy tamního stěžovatele, který byl navíc na rozdíl od stěžovatele trestně stíhán in absentia, a ačkoliv Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že v trestním řízení musí mít každý obviněný právo vyslýchat či dát vyslýchat svědky a dosáhnout jejich předvolání ve svůj prospěch za stejných podmínek jako proti sobě a upozornil, že už jen svévolné nevyslechnutí takového svědka navrženého obhajobou může představovat porušení rovnosti zbraní, rovněž zdůraznil, že jako východisko platí, že o provedení či neprovedení důkazů rozhodují vnitrostátní soudy. Obdobně jako Evropský soud pro lidská práva v odkazované věci musí i v nynější věci Ústavní soud konstatovat, že zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele nebylo svévolné. Obecné soudy je zdůvodnily a stěžovatel se ve své ústavní stížnosti s obsahem tohoto odůvodnění nijak přesvědčivě nevypořádal.
22. Ani další stěžovatelovy odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nepovažuje Ústavní soud za případné. Ve věci Vaturi proti Francii (viz shora sub 8.) neměl tamní stěžovatel žádnou možnost zasáhnout do průběhu přípravného řízení, přičemž vzhledem k odlišnostem českého a francouzského modelu přípravného řízení nelze závěry Evropského soudu pro lidská práva na nynější případ přenášet. Stěžovatel ostatně nenamítal, že by neměl možnost již v přípravném řízení vznášet všechny argumenty na svou obhajobu. Obdobně to platí pro věc Pello proti Estonsku (viz shora sub 8.), kde skutkově šlo o věc násilné trestné činnosti s následkem smrti, přičemž soud nevyslechl svědky, kteří byli přímo na místě činu. Obecné soudy uznaly význam výpovědi těchto svědků a předvolaly je, nicméně poté, co se předvolání vrátila nedoručená, od provedení tohoto důkazu upustily, ačkoliv důkazní situace se v mezidobí podstatně nezměnila. Tím se však odkazovaná věc výrazně odlišuje od věci nyní projednávané, neboť jednak význam svědecké výpovědi svědků navržených stěžovatelem není kvůli odlišné skutkové povaze případu zřejmý sám od sebe, jednak obecné soudy nikdy provedení těchto důkazů nepovažovaly za nutné, resp. stěžovatel opak netvrdí, přičemž řádně zdůvodnily, proč mají za to, že skutkový stav byl prokázán dostatečně a další důkazy by byly nadbytečné.
23. Námitku ad 2) stěžovatel blíže neodůvodnil, a tedy není zřejmé, co vlastně Nejvyššímu soudu vytýká. Ústavní soud opakuje, že ani stěžovatel nezpochybnil, že by z důkazů provedených obecnými soudy nebylo možno logicky vyvodit skutkové závěry, které takto dedukovaly obecné soudy. Těmto toliko vytýká, že neprovedly další důkazy, jimiž by údajně byly zjištěny skutečnosti, v konfrontaci s nimiž by obecnými soudy zjištěné skutkové závěry neobstály. O extrémní rozpor provedených důkazů se skutkovými zjištěními se tak nejedná ani v kontextu stěžovatelovy argumentace. Že pak obecné soudy nepochybily, pokud stěžovatelovy důkazní návrhy zamítly, k tomu se Ústavní soud vyjádřil výše sub 19. až 22.
24. Nemůže tedy obstát stěžovatelova námitka, že se Nejvyšší soud dopustil porušení principu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí zakotveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a 2 odst. 2 Listiny. Porušení tohoto principu by se naopak Nejvyšší soud dopustil, kdyby v rozporu s platnou a účinnou právní úpravou dovolání samostatně přehodnocoval skutkový stav a provedené dokazování, ačkoliv neshledal v postupu odvolacího ani nalézacího soudu žádné porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
25. Ani námitce ad 3) nemůže Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatel zjevně měl možnost se k výsledkům dokazování vyjádřit a své právo na obhajobu realizovat, ostatně o tom svědčí i skutečnost, že se obecné soudy v obou napadených rozhodnutích musely vypořádávat se stěžovatelovými námitkami ohledně zjištění skutkového stavu a s jím předkládanou alternativní verzí skutkových událostí. I kdyby stěžovateli nebylo umožněno po každém provedeném důkazu se k němu vyjádřit dle §214 trestního řádu, měl kdykoliv během řízení možnost nezákonnost tohoto postupu namítat, měl možnost zaslat obecným soudům své vyjádření písemně, mohl se vyjádřit ke každému důkazu zvlášť v rámci své závěrečné řeči a mohl tak učinit i v odvolání. Jak Ústavní soud konstantně rozhoduje, není jeho rolí napravování běžné nezákonnosti, nýbrž protiústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci či jiných jejich zásahů do ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2893/09 ze dne 1. 7. 2010 (N 134/58 SbNU 91), usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02 ze dne 2. 4. 2002 (U 12/26 SbNU 343), usnesení sp. zn. I. ÚS 264/01 ze dne 9. 1. 2002 (U 2/25 SbNU 349) či nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
26. Jelikož stěžovatelem tvrzené pochybení nebylo způsobilé narušit podstatu práva na obhajobu ani celkovou spravedlivost řízení [k tomu srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 11. 2010 ve věci Taxquet proti Belgii, č. stížnosti 926/05, §84; ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, č. stížností 26766/05 a 22228/06, §118; ze dne 13. 9. 2016 ve věci Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. stížností 50541/08, 50571/08, 50573/08 a 40351/09, §250; ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu, č. stížnosti 9154/10, §101; ze dne 21. 6. 2011 ve věci Giuran proti Rumunsku, č. stížnosti 24360/04, §31; ze dne 25. 7. 2017 ve věci M. proti Nizozemí, č. stížnosti 2156/10, §56; ze dne 5. 1. 2016 ve věci Frumkin proti Rusku, č. stížnosti 74568/12, §161; ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaja proti Rusku, č. stížnosti 28730/03, §33; ze dne 17. 4. 2012 ve věci Fąrfowitz proti Polsku, č. stížnosti 43609/07, §53; ze dne 26. 4. 2016 ve věci Kashlev proti Estonsku, č. stížnosti 22574/08, §39, a mnohá další], Ústavní soud tuto námitku odmítl.
27. Kritéria celkové spravedlivosti řízení nastínil Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ze dne 12. 5. 2017 ve věci Simeonovi proti Bulharsku, č. stížnosti 21980/04, §120, a to tak, že se jedná zejména o:
- zohlednění zvláštní zranitelnosti obviněných např. z důvodu věku či duševního stavu;
- úpravu přípravného řízení a přípustnosti důkazů;
- možnost obviněného zpochybnit pravost důkazů a postavit se proti jejich provedení;
- kvalitu důkazů a to, zda okolnosti, za nichž byly získány, nezpochybňují jejich spolehlivost či přesnost;
- zákonnost důkazů a případně povaha jejich nezákonnosti;
- v případě výpovědí, zda byly následně bez otálení popřeny či pozměněny;
- způsob, jakým bylo s takovým důkazem naloženo a jaký byl jeho celkový význam z hlediska dokazování;
- zda o vině rozhodoval profesionální soudce či laičtí porotci a případně obsah rozhodnutí laické poroty;
- váhu veřejného zájmu na vyšetřování a potrestání konkrétního předmětného trestného činu;
- další relevantní procesní pojistky, které přiznává právní řád či aplikační praxe.
28. Je zřejmé, že samo o sobě nedostatečné splnění poučovací povinnosti dle §214 trestního řádu soudem není způsobilé celkovou spravedlivost řízení ve světle těchto kritérií narušit. Stěžovatel pak netvrdil žádnou další skutečnost, ve spojení s níž by narušení celkové spravedlivosti řízení dosáhlo.
V. Závěr
29. Námitky stěžovatele napadají v zásadě pouze způsob, jakým obecné soudy provedly dokazování a jak tento svůj postup zdůvodnily, konkrétně že neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy výslechem dalších svědků a že zamítnutí jeho příslušných důkazních návrhů nedostatečně odůvodnily. Postup soudů při provádění dokazování, jakož i odůvodňování jeho postupu, jsou zásadně mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, nevybočí-li z předepsaného rámce ústavní konformity. Takové vybočení v nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Neshledal ani žádné procesní pochybení, které by mohlo dosahovat intenzity porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu