ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.231.2017:24
sp. zn. 2 Azs 231/2017 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: I. P., zastoupený
Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Sekaninova 1204/36, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2016, č. j. OAM-344/ZA-ZA11-HA10-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2017,
č. j. 32Az 26/2016 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 32Az 26/2016 – 44,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 29. 4. 2016, č. j. OAM-344/ZA-ZA11-HA10-2016,
kterým ministerstvo rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle §12 až §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyšš ího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru,
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsanýc h výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud
jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že správní orgán a krajský soud nesprávně odmítly
možnosti udělení humanitárního azylu v kontextu válečného konfliktu („hybridní války“)
na Ukrajině.
[8] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi
původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§12 zákona o azylu) , a obecně není
prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (osobních, rodinných či ekonomických) v zemi
původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem
stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým
důsledkům nezákonného pobytu na území České republiky není v žádném případě důvodem
pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43).
[9] Co se týče humanitárního azylu, Nejvyšší s právní soud upozorňuje na ustálenou
judikaturu, podle níž na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných
důvodů pro udělení humanitárního azylu je tedy otázkou správního uvážení, které soud
přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra
volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována
především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacíc h, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu - sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým
či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. “
(viz usnesení ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Azs 15/2011 - 77).
[10] Stěžovatel namítá též ohrožení jeho osoby na zdraví a životě z důvodu
ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny. Zde je třeba odkázat na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68,
publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS), podle které nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouze
existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku
takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě vážného a individuálního ohrožení života
nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná
újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu,
neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí
ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního
konfliktu, musí žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže,
(1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu
čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom r egionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on.“
[11] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. již v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východ ní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. “ Odkázat lze také na další rozhodnutí,
ve kterých se této problematice Nejvyšší správní soud věn oval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28. Situace na Ukrajině
se přitom od doby, kdy byla uvedená rozhodnutí vydána, nezhoršila, spíše naopak – je všeobecně
známo, že intenzita konfliktu v místech, kde probíhá, spíše poklesla a konflikt se nešíří do dalších
jím dosud nezasažených oblastí.
[12] Místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny přitom byla Zakarpatská oblast,
která se nachází v západní části země. Západní část Ukrajiny nebyla vojen skými událostmi nijak
významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
ve smyslu dotčených ustanovení zákona o azylu. Nejvyššímu s právnímu soudu nejsou známy
ani žádné jiné relevantní informace, na jejichž zákla dě by vyvstaly pochybnosti, že by neudělením
mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement. Ostatně ani sám stěžovatel,
mimo zcela obecných tvrzení týkajících se ozbrojeného konfliktu („hybridní války“) na východě
Ukrajiny, nijak konkrétně neuvedl, že by utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy, popřípadě že jsou u něj dány jiné osobní faktory, které zvyšují riziko,
že terčem svévolného násilí bude právě on.
[13] K otázce pronásledování stěžovatele ze strany státních orgánů z důvodu jeho odmítání
nástupu k výkonu vojenské služby a účasti na bojových akcích, pak lze upozornit na rozsudek
ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr,
že „[o]dmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího
považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 S b., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeven ým politickým přesvědčením
nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské
služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve vá lečném konfliktu. Branná povinnost
je totiž sama o sobě zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44,
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, nebo ze dne
10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[14] Nejvyšší správní soud v souvislosti s výkonem vojenské služby na Ukrajině dále odkazuje
např. na usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34, v němž konstatoval, že „[p]okud
stěžovatel vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí na bojových operacích probíhajících na východě Ukrajiny,
je v dané věci třeba upozornit na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015,
č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby
jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO
(tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího
rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden.
Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů a nastoupit
na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta
Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne.
Pro vyslání do zóny ATO musí voják projít tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu. (…)
Jak již bylo uvedeno, ve většině případů službu povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což ale není
kvalifikováno jako trestný čin a vojens ká prokuratura se tím tudíž nezabývá.“ Z citované informace Ministerstva
zahraničních věcí tak jasně vyplývá, že případná účast stěžovatele na vojenské operaci probíhající na východě
Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci) je odvislá od jeho vlastního rozh odnutí, jde v podstatě o dobrovolné
rozhodnutí stěžovatele. Nutno zopakovat, že samotná vojenská služb a na Ukrajině je hodnocena
jako standardní, přičemž navíc existuje i možnost tzv. alternativní služby. S odkazem na tyto skutečnosti,
tak nelze v obecném tvrzení stěžovatele týkajícím se odmítání účasti na „politické válce“ na Ukrajině spatřovat
konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě odůvodňoval.“ Citovaná argumentace
je přitom plně aplikovatelná i na nyní řešený případ, když ministerstvo v rámci svého hodnocení
věci mimo jiné vycházelo právě i ze shora uvedené Informace Ministerstva zahraničních věcí
(Ukrajina) ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP. Skutečnosti zde uvedené pak odpovídají
i závěrům plynoucím z Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (Ukrajina)
ze září 2015, která je též součástí správního spisu.
[15] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že poukazoval-li stěžovatel na obecně
špatnou ekonomickou situaci na Ukrajině a složitý stav na trhu práce, z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nepříznivá ekonomická s ituace v zemi původu žadatele
o mezinárodní ochranu není důvodem pro udělení azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, a ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 3/2003 – 54, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012,
č. j. 1 Azs 16/2012 – 37).
[16] Nejvyšší správní soud tak v dané věci uzavírá, že žalovaný i krajský soud v souladu s výše
citovanou judikaturou, od které nebylo jakéhokoliv důvodu se odchylovat, správně vyhodnotili,
že obecná tvrzení týkající se válečného konfliktu na východě Ukrajiny nemohou být bez dalšího
důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných
skutečností s ohledem na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí ministerstva
přitom vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele
ve správním řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo všechny
azylově významné důvody ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost
a podmínky udělení mezinárodní ochrany.
[17] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatele uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[18] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou, a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[19] Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu