ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.118.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 118/2020-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s. , IČO 28398483, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státního podniku v likvidaci, IČO 14868334, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 45/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2019, č. j. 8 Co 207/2019-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 6. 2019, č. j. 12 C 45/2013-245, tak, že žalobu o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, č. j. 9564/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM11190/2012-13302, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012, č. j. 220893/2012-MZE-12151, týkající se pozemku parc. č. 751/1 v k. ú. Srdov, zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v plném rozsahu dovolání žalobkyně. Předestřela otázku aplikace ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, účinného do 1. 7. 1992 (dále jen – „zákon č. 53/1966 Sb.“), na posuzovaný pozemek (parc. č. 751/1 v k. ú. Srdov). Měla přitom za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od jí specifikovaných rozhodnutí dovolacího soudu a Nejvyššího správního soudu, případně, že jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, či otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Vytýkala současně, že se závěry odvolacího soudu o funkcích dotčeného pozemku (ochrana vůči erozi či ochrana živočichů) neopírají o provedené dokazování; shledávala proto napadený rozsudek odvolacího soudu nedostatečně odůvodněným. Poukazovala taktéž na absenci poučení ve smyslu ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Odvolací soud však rozhodl v souladu s ustanovením §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., podle něhož do zemědělského půdního fondu náležejí též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod., jakož i s judikaturou dovolacího soudu, týkající se skutkově a právně obdobných sporů (o charakter pozemků nepostradatelných pro zemědělskou výrobu), probíhajících mezi týmiž účastníky řízení jako v projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 766/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1178/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4621/2018, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 1749/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4070/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019).
I v projednávané věci se totiž odvolací soud nepostradatelností pozemku parc. č. 751/1 v k. ú. Srdov pro zemědělskou výrobu zabýval právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu, dospěv přitom v souladu s ustanovením §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. k závěru, že předmětný pozemek byl k rozhodnému datu pro zemědělskou výrobu vskutku nepostradatelným, coby rozhrada mezi pastvinou a cestou, plnící protierozní funkci a vytvářející refugium pro zvěř ohroženou zemědělskou prvovýrobou. Odvolacím soudem učiněnou úvahu, plně korespondující též demonstrativnímu výčtu způsobů využití pozemků nasvědčujících jejich nepostradatelnosti pro zemědělskou výrobu ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., přitom nelze považovat za nikterak nepřiměřenou.
Kritika závěrů odvolacího soudu o způsobu využití předmětného pozemku, resp. jeho charakteru a stavu, pak představuje polemiku se skutkovými závěry, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom žalobkyně vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zpochybňuje-li přitom dovolatelka odvolacím soudem přijaté závěry o funkcích, jimž dotčený pozemek slouží, dlužno uvést, že sama žádné konkrétné argumenty svědčící tomu, že by tento pozemek odvolacím soudem shledávaným funkcím nesloužil, nepředestírá.
Prostřednictvím výtky , že odvolací soud rozhodl překvapivě a bez dostatečného odůvodnění, pak žalobkyně upozorňuje na vady řízení. Ty však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Řízení před soudy nižšího stupně ostatně vytýkanými vadami zatíženo není. O překvapivé rozhodnutí nejde již jen z toho důvodu, že s námitkami protistrany vůči závěrům soudu prvního stupně o charakteru, stavu, způsobu využití či funkcích předmětného pozemku byla žalobkyně bezesporu seznámena již z obsahu odvolání podaného účastníkem řízení (nepředvídatelným, resp. překvapivým, je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku řádně objasnil, z jakých důkazů svá skutková zjištění o způsobu využití, charakteru, stavu a funkcích předmětného pozemku čerpal a jak věc posoudil po právní stránce, čímž dostál zákonným požadavkům ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění rozsudku jsou přitom seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016), když okolnost, že žalobkyně je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek odůvodnění očividně nemohl být na újmu uplatnění jejích procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014); rozsudek odvolacího soudu lze tak jen stěží označit za nepřezkoumatelný.
K výtkám dovolatelky jest pak dodat, že na místě nebyl ani postup podle §118a o. s. ř., jenž přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li naopak v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Jestliže tedy odvolací soud o věci rozhodl nikoliv na základě závěru o neunesení důkazního břemene jednou z procesních stran, nýbrž na podkladě zjištěného skutkového stavu (po zhodnocení dokazování čerpal z provedených důkazů skutková zjištění v rozsahu umožňujícím rozhodnout o věci samé), poučení žalobkyně dle §118a o. s. ř. zjevně nebylo třeba. Účastníka řízení přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016).
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a účastnici řízení, která se k dovolání nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu