ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2514.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2514/2019-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 196/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2019, č. j. 23 Co 17/2019, 23 Co 16/2019-410, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. října 2018, č. j. 15 C 196/2018-349 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 9. listopadu 2018, č. j. 15 C 196/2018-357, a usnesení ze dne 8. dubna 2019, č. j. 15 C 196/2018-414), jímž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY a XY, v rozsudku blíže identifikovaných (dále jen „předmětné pozemky“), jako náhradních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Konkrétní hlediska přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 občanského soudního řádu) dovolatelka připíná k řešení otázky ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo hodnoty restitučního nároku (majíc za to, že odňaté a nevydané pozemky odvolací soud – v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu – nesprávně ocenil jako pozemky stavební a že při oceňování pozemků neaplikoval srážky z ceny podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Přitom dovolatelka kritizuje i řešení otázky, zda byly splněny předpoklady pro uspokojení nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku na základě podané žaloby, jsouc přesvědčena o tom, že vůči žalobci nepostupovala svévolně ani liknavě, a nadto považuje žalobou uplatněné právo za promlčené.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
S uvedenými tezemi napadený rozsudek odvolacího soudu nikterak v rozporu není.
Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí. Ta je vystavěna i na tom zjištění, že žalobcův nárok na převod náhradních pozemků nebyl uspokojen navzdory aktivnímu přístupu žalobce (resp. jeho právního předchůdce), jenž nárok uplatnil již v roce 1991, pravomocně o něm bylo rozhodnuto v roce 2005, žalobce se pak opakovaně účastnil i veřejných nabídek, leč překážkou v uspokojení nároku tímto zákonem zásadně předpokládaným postupem stal se později zejména postoj žalované (jejího předchůdce), jež lpěla na nesprávném ocenění odňatých pozemků. V souladu s citovanou judikaturou pak odvolací soud dovodil, že následkem liknavého a svévolného postupu dovolatelky (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a jako způsobilý prostředek k uspokojení práv bylo lze připustit žalobu na vydání konkrétních vhodných (předmětných) pozemků do veřejné nabídky nezahrnutých.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přijat a odůvodněn i ten závěru, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední realizace – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
Založil-li odvolací soud svůj závěr, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě (žalobci, resp. jeho předchůdci) vydat pro zákonnou překážku (§11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je nutno ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem výstavby (pozemky byly v době přechodu na stát zařazeny do stavebního obvodu č. 11, účelem jejich odnětí státem byla výstavba a rozšíření závodního dostihového areálu Praha – XY), jež byla následně i realizována, nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zjevné i to, že za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012 a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, v němž byl vysloven závěr, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce určení charakteru odňatých pozemků (jako pozemků stavebních) není založeno toliko na existenci směrného územního plánu, ale na dalších skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby závodiště, odnětí předcházející územní rozhodnutí, realizace výstavby). Závěry odvolacího soudu tak nekolidují ani s dovolatelkou v dané souvislosti současně citovaným usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018.
Má-li dovolatelka za to, že dovolací soud se doposud nezabýval otázkou ocenění oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků v areálu závodiště ve XY, lze v tomto směru odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1428/2019 (vydané ve sporu týchž účastníků) a v nichž Nejvyšší soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, jež oprávněným osobám odňaté a nevydané pozemky situované v areálu závodiště ve XY, ocenily ve smyslu §14 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jako pozemky stavební.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, jestliže odvolací soud nepřitakal těm námitkám dovolatelky, že se znalecký ústav při ocenění odňatých a nevydaných pozemků nezabýval možností použití srážek podle přílohy č. 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb. (zejm. srážky za stavební nesrostlost), bylo-li v řízení prokázáno (srov. výslech znalce při jednání u soudu prvního stupně konaném dne 24. 10. 2018), že srážky z ceny podle citovaného cenového předpisu nebyly uplatněny, jelikož ani jeden z důvodů pro uplatnění srážek nebyl naplněn. Závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti srážek podle přílohy č. 7, tabulky I posledně citované vyhlášky je tudíž a priori založen na (implicitním) závěru, jež vychází ze soudy učiněných skutkových zjištění, že podmínky pro aplikaci srážek z ceny nebyly naplněny. Tento závěr přitom jako správný obstojí i přes nekonkrétní odkaz odvolacího soudu na „konstantní judikaturu Nejvyššího soudu“ ohledně aplikovatelnosti srážek podle přílohy č. 7 jen pro účely daňové. Odvolací soud měl zde zřejmě na mysli tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, reagující na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 2 Afs 35/2010-163, který takto řeší otázku výkladu a aplikace jiného (pozdějšího) cenového předpisu – vyhlášky č. 279/1997 Sb., a odkaz odvolacího soudu na ni je tudíž v nyní projednávané věci nepřiléhavý. Naznačuje-li pak snad žalovaná nesouhlas se znaleckými závěry v tomto směru (absence důvodů pro užití srážek) a jejich převzetí soudy nižších stupňů, brojí svými argumenty toliko proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, obecně pak usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně i závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo promlčeno není (a žalobě lze tudíž vyhovět navzdory žalovanou vnesené námitce promlčení), ve skutkových poměrech projednávané věci odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady [tak jak tomu je i v nyní projednávané věci, v níž žalovaná – jako povinná osoba – restituční nárok žalobce a priori nepopírá (uznala-li jej sama svým rozhodnutím ze dne 18. 3. 2005, č. j. PÚ 676/91) a toliko setrvává v přesvědčení, že žalobce jako oprávněná osoba má uplatňovat tento neuspokojený restituční nárok v evidované výši prostřednictvím veřejných nabídek], může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002). Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že žalovaná s žalobcem o uspokojení jeho nároku jednala, dokonce smlouvou z 9. 12. 2015 bezúplatně převedla do jeho vlastnictví pozemky v k.ú. XY, XY a XY a až pozdějším žádostem z let 2015 a 2017 o převod dalších náhradních pozemků nevyhověla s odůvodněním, že zůstatek restitučního nároku (tj. jeho dosud neuspokojená část) nedosahuje hodnoty žalobcem k převodu nárokovaných náhradních pozemků, přičemž žaloba o vydání konkrétních (předmětných) pozemků byla pak soudu podána dne 27. 6. 2018.
Z uvedeného vyplývá, že relevantní otázky hmotného práva odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, tedy že nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, s ohledem na rozsah i obsah podaného vyjádření nelze považovat a účelně vynaložené.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 9. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu