ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.139.2015:29
sp. zn. 3 Azs 139/2015 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: A. T.,
zastoupený Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Haškova 1717/3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 10. 6. 2015, č. j. 29 Az 32/2014 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Urbanovi se u r č u je odměna
za zastupování žalobce ve výši 4.114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního
zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2014, č. j. OAM-104/ZA-ZA04-ZA04-2014
(dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl žalovaný, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou;
ten ji rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 29 Az 32/2014 - 64, zamítl.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud nejprve zrekapituloval skutkový stav
nyní projednávané věci a v návaznosti na to věc právně posoudil (dokonce nad rámec žalobních
bodů). Uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce neuvedl žádnou
skutečnost, z níž by se dalo usuzovat na závěr, že ve své vlasti žalobce uplatňoval politická práva
a svobody a mohl by být v důsledku takové činnosti pronásledován [azylově relevantní důvod
dle §12 písm. a) zákona o azylu]. S tímto závěrem žalovaného se krajský soud ztotožnil a nadto
podotkl, že ani žalobní námitky toto ustanovení zákona o azylu neatakují. Žalobce neuvedl
ani žádné jiné problémy, které by případně v zemi původu pociťoval, mimo potíží soukromých
(pře s macechou o majetek) a ekonomických (obtížné hledání zaměstnání). Krajský soud souhlasil
se žalovaným, že §12 písm. b) zákona o azylu obsahuje výčet hodnotitelných důkazů vcelku
taxativní a je tedy patrné, že podmínky uvedeného ustanovení žalobce nesplňuje. V případě
žalobcova tvrzení o nutnosti případného nástupu do armády krajský soud plně odkázal
na žalovaným podrobně argumentovaný rozbor této otázky v napadeném rozhodnutí,
z něhož je patrné, že ani tento problém nelze hodnotit v případě žalobce jako azylově relevantní.
Krajský soud dále konstatoval, že ani podmínky §13 zákona o azylu žalobce nesplňuje.
Co se týče naplnění podmínek §14 tohoto zákona, krajský soud připomněl, že hodnocení
případných důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení je plně
v kompetenci žalovaného, který měl v daném případě naprosto dostačující podklady
pro vyslovení svého závěru. Na okraj krajský soud podotkl, že žalobce žádnou zvláštního zřetele
hodnou azylově relevantní skutečnost v průběhu správního řízení nesdělil, a proto ani neměl
žalovanému v tomto směru co vytknout. K námitce žalobce o nemožnosti vrátit se na Ukrajinu
z důvodu počínající války, směřující k aplikaci §14a zákona o azylu, krajský soud uvedl,
že žalovaný shromáždil dostatečné podklady pro zhodnocení aktuální situace a neopomněl
připomenout, že žalobce může po návratu do země původu využít pobytu v západní či střední
části země, kde k žádným bojovým střetům nedochází; i s tím se krajský soud ztotožnil.
Krajský soud poté doplnil, že v zemi původu nepanuje vnitřní ozbrojený konflikt ve smyslu
zákona o azylu a v tomto směru poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 5 Azs 28/2008. Odůvodnění napadeného rozsudku pak uzavřel
konstatováním, že žalobce nesplňuje ani podmínky §14b zákona o azylu.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
odvolávající se na důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel předně krajskému soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s žalobní námitkou,
dle které je rozhodnutí žalovaného nezákonné z důvodu porušení povinností vyplývajících
z §2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění
napadeného rozsudku se krajský soud omezil na opakování tvrzení stěžovatele a závěrů
žalovaného, aniž by se stěžovatelem uváděnými námitkami skutečně věcně zabýval a zdůvodnil,
jakým způsobem skutečnosti významné pro rozhodnutí hodnotil. Je také přesvědčen, že krajský
soud svůj závěr opírá o nedostatečné množství relevantních podkladů opatřených žalovaným,
a to zejména ve vztahu k reálné situaci v konfliktem zasažených částech země původu.
Dle tvrzení stěžovatele zde existují důvodné pochybnosti o tom, zda je reálně možné
se bez vážného nebezpečí či dokonce ztráty života do části země, z níž stěžovatel pochází,
vrátit. Stěžovatel rovněž uvedl relevantní důvody, pro které je jeho případné přesídlení v rámci
země problematické a staví ho do obdobné situace, jako případný pobyt v oblasti vlastního
konfliktu. V důsledku absence relevantních podkladů a zjištění žalovaný a následně krajský soud
neměli možnost objektivně posoudit ohrožení života či hrozbu jiné závažné újmy bezprostředně
hrozící stěžovateli při návratu a následném pobytu v zemi původu, a to jednak ze strany
nevládních vojenských skupin, jednak z důvodu počínající humanitární krize ve zbývající části
země.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v průběhu správního řízení bylo
objasněno, že tvrzeným důvodem odchodu stěžovatele ze země původu jsou spory o majetek
s jeho macechou. Návrat na Ukrajinu stěžovatel odmítá z důvodů hrozícího nebezpečí vážné
újmy ze strany separatistických složek, nicméně dle názoru žalovaného i krajského soudu není
toto tvrzení stěžovatele podřaditelné pod důvody uvedené v §12 písm. b) či §14a zákona
o azylu. Žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, za jehož účelem byl
se stěžovatelem veden pohovor, ve kterém měl prostor uvést veškeré relevantní důvody,
které jej vedly k opuštění vlasti a popsat všechny potíže, které v zemi původu měl. V odpovědích
nebyl stěžovatel nijak omezován, s obsahem protokolu o pohovoru souhlasil a správnost
přetlumočeného textu stvrdil svým podpisem. Stěžovatel měl možnost se před vydáním
rozhodnutí s obsahem podkladů pro vydání rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim,
čehož nevyužil. Nedodal též žádné listinné důkazy jako podklady pro vydání rozhodnutí
a ani neupřesnil, jaké další podklady si měl žalovaný opatřit. Žalovaný dále setrvává na názoru,
že v případě návratu stěžovatele do země původu mu nehrozí vážná újma dle §14a odst. 2
zákona o azylu, přičemž poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 5 Azs
28/2008, dle něhož je při posuzování hrozby vážné újmy nutno aplikovat třístupňový test.
Konstatuje, že již první podmínku třístupňového testu (země původu stěžovatele se musí
nacházet v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu) stěžovatel nesplňuje,
neboť na Ukrajině neprobíhá takový konflikt, který by bylo možné považovat za mezinárodní
či vnitřní ozbrojený konflikt dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, což dokládá dostatečné
množství relevantních informačních zdrojů. Žalovaný rovněž připomněl, že je zapotřebí
rozlišovat vnitřní ozbrojený konflikt od ozbrojených střetů ukrajinských bezpečnostních složek
a proruských separatistů, které probíhají ve 2 z 24 administrativních oblastí Ukrajiny.
Jejich existenci žalovaný nijak nepopíral; historii vzniku a průběhu těchto ozbrojených střetů
podrobně v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal a rozebral.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
§104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Vymezením institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, či v usnesení ze dne 4. 5. 2006,
č. j. 2 Azs 40/2006 – 57 (všechna zmiňovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz).
O přijatelnou kasační stížnost se může jednat tehdy, dotýká-li se právních otázek,
které dosud nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, případně byly řešeny
(ať již na úrovni krajských soudů, či Nejvyšším správním soudem) rozdílně, nebo pokud je třeba
učinit judikaturní odklon, tj. ve výjimečných a odůvodněných případech, kdy je nutné změnit
výklad určité právní otázky rozhodované dosud správními soudy jednotně. Další typovým
příkladem přijatelné kasační stížnosti je situace, kdy soud shledá v napadeném rozhodnutí
krajského soudu zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení
stěžovatele, a to za předpokladu, že toto pochybení dosáhne požadovaného minimálního stupně
intenzity a že kasační soud shledá jako nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek nad rámec konkrétního případu. Zdejší soud v souvislosti
s nepřezkoumatelností konstatoval také to, že nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí,
spadající do množiny procesních vad podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v zásadě
může být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, neboť stěžovateli je v důsledku této vady
odepřena možnost se seznámit s důvody rozhodnutí, což představuje hrubé porušení procesního
práva; podmínkou však je, aby konkrétní procesní deficit (ať již v podobě nepřezkoumatelnosti
nebo v podobě tzv. „jiné vady řízení“) dosáhl určité minimální intenzity. O takový případ se bude
jednat tehdy, lze-li předpokládat, že pokud by takový deficit nenastal, byl by výrok rozhodnutí
jiný (srov. rozsudky tohoto soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, či ze dne
21. 2. 2008, č. j. 1 Afs 11/2008 - 72). Z tohoto úhlu pohledu proto Nejvyšší správní soud nahlížel
na stěžovatelem podanou kasační stížnost a dospěl k závěru, že jeho kasační stížnost podmínku
přijatelnosti nesplňuje.
Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel především pokládá napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný; krajskému soudu vytýká, že se s žalobními námitkami vypořádal v podstatě
pouze odkazem nebo zopakováním argumentace žalovaného, aniž by se jimi skutečně věcně
zabýval a přezkoumatelným způsobem je hodnotil. Toto tvrzení stěžovatele však lze vyvrátit
odkazem na stranu 6 a 7 odůvodnění napadeného rozsudku, kde se po citaci jednotlivých
ustanovení zákona o azylu, obsahujících azylově relevantní důvody, k jednotlivým důvodům
krajský soud jednotlivě vyjadřuje, a to v kontextu skutkového stavu posuzované věci.
Vyhodnocení tvrzení stěžovatele a odůvodnění napadeného rozhodnutí krajským soudem je sice
dosti strohé, odpovídá nicméně obsahu správního spisu a především tomu, co tvrdil sám
stěžovatel.
K vymezení pojmu nepřezkoumatelnosti (zde pro nedostatek důvodů) existuje početná
judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž lze zmínit například rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, z něhož se podává, že „[n]přezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí.
Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
Ohledně námitky stěžovatele týkající se nedostatku odůvodnění rozsudku a nekritického
zhodnocení projednávané věci Nejvyšší správní soud rovněž konstatuje, že „je-li rozhodnutí
žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení
za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky
s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné
zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou
poznámkou“ (k tomu dále viz ustálená judikatura tohoto soudu, například rozsudky ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 15. 7. 2011,
č. j. 5 Afs 80/2010 – 74, a ze dne 24. 1. 2014, č. j. 5 As 68/2013 – 29).
V dalším se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že žalovaný zatížil
správní řízení vadami, pro něž mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno; dle stěžovatele totiž
žalovaný neopatřil dostatečné množství relevantních podkladů potřebných pro rozhodnutí
(zejména ve vztahu k reálné situaci v konfliktem zasažených částech země), v důsledku čehož
nemohlo být objektivně posouzeno ohrožení života či hrozba jiné závažné újmy po návratu
stěžovatele do země původu (jednak ze strany nevládních vojenských skupin, jednak z důvodu
počínající humanitární krize ve zbývající části země v případě přesídlení).
K používání informací o zemi původu se soud vyjádřil například ve svém usnesení ze dne
2. 9. 2010, č. j. 1 Azs 22/2010 – 74, tak, že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat
následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné
(srov. Kritéria pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country
Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“.
V projednávaném případě splňují zdroje a informace, z nichž krajský soud a žalovaný vycházeli,
všechny výše uvedené požadavky. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel zejména z tvrzení
stěžovatele a dále z Informace MZV ČR ze dne 2. 10. 2013, č. j. 110044/2013-LPTP, Informace
MZV ČR ze dne 10. 4 . 2014, č. j. 98524/2014/LPTP, Výroční zprávy Freedom House
„Svoboda ve světě 2014“ z ledna 2014, Zprávy Evropské komise o pokroku v zemi za rok 2013
ze dne 27. 3. 2014, informace zastupitelského úřadu ČR v Kyjevě ze dne 10. 3. 2014,
č. j. 221/2014-KIEV, zprávy CRS pro Kongres USA „Steven Woehrel“, ze dne 24. 3. 2014,
Poslední informace Zvláštní pozorovací mise na Ukrajině – na základě údajů přijatých v období
do 22. dubna 2014 (OBSE) ze dne 23. 4. 2015, a z aktuálního znění informací databanky ČTK
„Země světa, Ukrajina“. Ve světle výše citovaného judikátu tak Nejvyšší správní soud neshledává
žádné důvody, které by krajský soud mohly vést k pochybnostem o aktuálnosti podkladů, z nichž
žalovaný při svém rozhodování vycházel. Navíc zde není ani důvod pochybovat o jejich
objektivitě a relevanci. Ze správního spisu je zřejmé, že žalovaný shromáždil dostatečné množství
relevantních a různorodých materiálů, z nichž lze učinit dostatečně objektivní závěry o situaci
panující na Ukrajině, jak to požaduje judikatura.
Z uvedených zdrojů žalovaný dospěl k závěru, že přestože je bezpečnostní situace
na východě Ukrajiny aktuálně složitá (zejména v důsledku separatistických tendencí místního
ruskojazyčného obyvatelstva), nelze hovořit o tom, že by zde probíhal vnitřní ozbrojený konflikt,
jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle §14a odst. 2
písm. c) zákona o azylu, s čímž se krajský soud ztotožnil.
Problematikou ozbrojeného konfliktu na Ukrajině se Nejvyšší správní soud v nedávné
minulosti zabýval již několikrát, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. „totální konflikt“,
jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území
Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (například usnesení ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26).
Obecně k problematice vnitřní ochrany rovněž existuje bohatá a konstantní judikatura.
Podrobně se zdejší soud k této otázce vyjádřil především v rozsudku ze dne ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 99/2007 – 161, publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS. Na základě analýzy judikatury
Evropského soudu pro lidská práva, rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci J. H. a ostatní
proti Ministru vnitra (Secretary of State for the Home Department) a Doporučení UNHCR (Vysoký úřad
komisaře OSN pro uprchlíky) v oblasti mezinárodní ochrany z 23. července 2003 bylo
konstatováno, že „při hodnocení možnosti vnitřní ochrany je třeba se zabývat především dostupností vnitřní
ochrany, kdy vnitřní ochrana nesmí být ať už fakticky (lze stěží požadovat po starém člověku, který celý život
žil v jedné vesnici, aby se v zemi původu s nestabilní situací zmítané ozbrojenými konflikty přesunul do naprosto
cizího prostředí vzdáleného stovky kilometrů), či právně pouze teoretická. Cestu za vnitřní ochranou nesmí
vylučovat poměry panující v zemi původu (osoba hledající vnitřní ochranu nesmí být vystavena nepřiměřenému
riziku). Dále je potřeba hodnotit účinnost vnitřní ochrany, tedy zda se žadateli o udělení mezinárodní ochrany
podaří původcům pronásledování definitivně uniknout takovým způsobem, aby bylo vyloučeno riziko opětovného
pronásledování a postavení žadatele i po jeho přesunu musí splňovat určité minimální standardy z pohledu
základních lidských práv, která musí být pro stěžovatele zajištěna a rovněž nesmí dojít k extrémnímu zhoršení
jeho sociálního a ekonomického postavení, přičemž určité nepohodlí je akceptovatelné. Je tedy třeba zvážit
bezpečnost žadatele, respektování základních lidských práv v místě vnitřní ochrany, jeho osobní situaci, rodinné
vazby a také ekonomické poměry. Lze shrnout, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit
celou řadu kritérií, především reálnost, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení.“ V návaznosti
na tento rozsudek Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že „[l]okální problémy jsou řešitelné
vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany“
(například usnesení ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs
3/2012 – 44 a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 - 61).
Z konstantní judikatury tohoto soudu dále vyplývá, že se má správní orgán
při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu především zabývat místem, kde žadatel žil
před odchodem ze země původu nebo kde se dlouhodobě zdržoval (srov. rozsudky ze dne
11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 – 154 a ze dne 30. 4. 2015, č. j. 2 Azs 112/2014 – 66). Stěžovatel
před odjezdem ze země původu žil v Dněpropetrovské části Ukrajiny, tedy v místě pod plnou
kontrolou současné proevropsky orientované vlády, proklamující vládu demokracie a práva.
Argumentoval-li stěžovatel v žalobě tím, že možné přesídlení v rámci Ukrajiny
mu znemožňují i ekonomické potíže, což by mělo být vzato v potaz z hlediska možného udělení
humanitárního azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že názor vyslovený krajským soudem
zcela koresponduje s ustálenou judikaturou k této problematice, dle které na udělení
humanitárního azylu nevzniká subjektivní nárok (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne
29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003 – 61), a záleží vždy na volné úvaze příslušného správního
orgánu, přičemž případný soudní přezkum úvah správního orgánu o této otázce se omezuje
pouze na posouzení, zda nebylo vybočeno z mezí správního uvážení (viz například rozsudek
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 6 Azs 55/2009 – 71).
Z věcného hlediska zdejší soud již jen stručně připomíná závěry vyslovené v rozsudku
ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 Azs 125/2005, v němž konstatoval, že jakkoli je smyslem práva azylu
poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoli negativním jevem v zemi původu.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu
uznávána. Uvedené pak přiměřeně platí i pro případy rozhodování o doplňkové ochraně.
Závěrem lze dodat, že stěžovateli nic objektivně nebrání legalizovat si pobyt v České
republice za pomoci institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů. Rovněž má možnost v případě, kdy v zemi jeho původu dojde
k natolik signifikantní změně bezpečnostní a politické situace, učinit nové prohlášení
o mezinárodní ochraně a tyto nové skutečnosti v něm uvést. Pokud stěžovatel takovou novou
žádost podá a opře ji o relevantní změnu bezpečnostní situace v zemi původu, bude žalovaný
povinen posoudit tuto žádost jako přípustnou minimálně v rozsahu takového tvrzení, a to právě
z důvodu existence mezinárodního závazku non-refoulement, který musí být respektován.
Tento přístup nepřímo podporuje i obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, v němž se konstatuje, že „[d]ostatečné záruky
pro respektování zásady non-refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem ke konkrétním okolnostem věci
zcela zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu (§3 odst. 2 ve spojení
s §10 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) a že tato nová žádost bude přípustná (§10a zákona
o azylu).“ (k otázce přípustnosti takové žádosti srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 7 Azs 28/2011 – 74).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud neshledal odklon od judikatury ze strany krajského soudu,
ani neshledal jeho závažné procesní pochybení, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupce z řad advokátů; náklady řízení
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Výše těchto nákladů v řízení
o kasační stížnosti spočívá v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (podání kasační
stížnosti) v částce 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě jeho hotových výdajů
v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 3.400 Kč. Částka 3.400 Kč
pak byla zvýšena o daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává
odměna v celkové výši 4.114 Kč. Tato částka bude ustanovenému advokátu vyplacena z účtu
tohoto soudu ve lhůtě uvedené ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu