ECLI:CZ:US:2007:3.US.472.07.1
sp. zn. III. ÚS 472/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného JUDr. F. L., CSc.,proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství ve věci opakovaného podnětu stěžovatele k podání žaloby na popření otcovství, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící " ..., vyžaduje-li to zájem dítěte,", takto:
Ústavní stížnost, a s ní spojený návrh na zrušení části ustanovení §62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící "..., vyžaduje-li to zájem dítěte," se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 2. 2007 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém by jednak vyslovil, že postupem Nejvyššího státního zastupitelství ve věci opakovaného podnětu stěžovatele k podání žaloby na popření otcovství byla porušena ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a v němž by přikázal tomuto orgánu veřejné moci znovu projednat a prověřit podnět stěžovatele k podání návrhu na popření otcovství.
Stěžovatel také podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl, aby Ústavní soud zrušil část §62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící "..., vyžaduje-li to zájem dítěte,".
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, přípisem Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 19. 7. 2006, čj. 1 NZc 338/2004-27, bylo stěžovateli k jeho opakovanému podnětu sděleno, že nejvyšší státní zástupkyně nepodá žalobu na popření jeho otcovství k již zletilé T. B., narozené za trvání manželství stěžovatele s D. B., nyní J. Nejvyšší státní zastupitelství vycházelo z toho, že jeho dcera s popřením otcovství nesouhlasí a že není ochotna se zúčastnit případného dalšího znaleckého zkoumání otázky svého biologického původu, a tedy že své statusové poměry pokládá za ustálené. Nejvyššímu státnímu zastupitelství tak nezbývá, než její postoj respektovat. Vzhledem k tomu nebyla splněna podmínka pro podání žaloby ve smyslu §62 zákona o rodině.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že po narození T. B. v roce 1984 nepochyboval, že je jejím otcem. V roce 2003 byla přistižena při souloži D. J. se svým bratrem Ing. Z. B., bylo podáno trestní oznámení, věc však byla odložena z důvodu promlčení; na základě znaleckého posudku však bylo prokázáno, že v roce 1984 došlo ze strany těchto osob ke spáchání trestného činu dle §245 trestního zákona, jehož následkem bylo narození T. B. Dále stěžovatel uvádí, že podal proti D. J. a Ing. Z. B. civilní žalobu na náhradu za již zaplacené výživné, tato však byla zamítnuta s tím, že nebylo popřeno otcovství stěžovatele. Stěžovatel dle svých slov dále podal podnět na Nejvyšší státní zastupitelství, to však návrh na popření otcovství nepodalo s tím, že to není v zájmu T. B. Stěžovatel má za to, že daným postupem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že vyčerpal všechny zákonem stanovené prostředky a že se proto obrací na Ústavní soud. K tomu dodal, že současně podává stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, a upozornil na judikaturu tohoto soudu v obdobných věcech [např. Shofman proti Rusku (stížnost č. 74826/01), Paulík proti Slovensku (stížnost č. 10699/05)]. V další části ústavní stížnosti stěžovatel znovu poukázal na to, že bylo prokázáno, že není biologickým otcem T. B. a že s vysokou mírou pravděpodobnosti je jejím otcem Ing. Z. B. Jeho dcera je již zletilá, má vlastní rodinu a není odkázána na jeho výživu, nestýká se s ním a není mezi nimi žádná citová vazba. Lhůta pro podání žaloby na popření otcovství již propadla a Nejvyšší státní zastupitelství podle §62 odst. 1 zákona o rodině posuzuje pouze zájem dítěte a nikoliv zájem otce, což má být diskriminační. Stát stěžovateli tedy dle jeho slov brání v řádném výkonu práva. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že T. Bártová je jeho zákonnou a neopominutelnou dědičkou.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Uvedené ustanovení jednak řeší, kdo je oprávněn ústavní stížnost podat, jednak - spolu s ustanovením §82 zákona o Ústavním soudu - vymezuje pravomoci Ústavního soudu, a to tak, že Ústavní soud je oprávněn (věcně) rozhodovat pouze o ústavních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahům orgánu veřejné moci (souhrnně jen "zásah orgánu veřejné moci"). V posuzované věci Ústavní soud pokládá za klíčové vyřešení otázky, zda sdělení Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že neshledalo podmínky pro podání žaloby podle §62 zákona o rodině, resp. oznámení tohoto státního orgánu, že takovou žalobu nepodá, lze vůbec považovat za již zmíněný zásah orgánu veřejné moci, případně zda je Ústavní soud oprávněn Nejvyššímu státnímu zastupitelství ukládat, jak má ve věci stěžovatele postupovat.
Touto otázkou se již Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Například v usnesení ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 158/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), Ústavní soud nejprve stanovil kritéria, podle nichž lze rozlišit, zda posuzovaný akt představuje zásah orgánu veřejné moci. Přitom s odkazem na svou judikaturu (konkrétně na usnesení ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usn. č. 30, nebo usnesení ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96, uveřejněno tamtéž, svazek 7, usn. č. 1) konstatoval, že za rozhodující se považuje skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele. Přitom dospěl k závěru, že tento předpoklad zjevně naplněn nebyl. Dle slov Ústavního soudu "je totiž třeba striktně odlišovat právo podat návrh na zahájení řízení a právo o tomto návrhu autoritativně rozhodnout. Zatímco prvně uvedené právo náleží do uplynutí lhůty stanovené v §61 odst. 1 a 2 zákona o rodině otci a matce dítěte a po uplynutí této lhůty nejvyššímu státnímu zástupci, právo autoritativně rozhodnout o právech a povinnostech osob, tedy o tom, zda matrikový otec je biologickým otcem dítěte, náleží ve všech případech výlučně soudu. Nejvyšší státní zastupitelství tak při aplikaci §62 zákona o rodině nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda zrealizuje své oprávnění, obsažené v citovaném ustanovení zákona o rodině. Odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jedná se o pouhé vyrozumění stěžovatele o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo. Nelze přistoupit na argumentaci stěžovatele, že Nejvyšší státní zastupitelství, v rámci posouzení předmětných podnětů, fakticky rozhoduje o právu stěžovatele popřít otcovství. Právo popřít otcovství náleželo stěžovateli ze zákona, nebylo jím ovšem ve stanovené lhůtě realizováno a v důsledku toho zaniklo; z ústavního pořádku České republiky přitom nikterak nevyplývá, že by popěrné právo rodičů muselo být časově neomezené. Ustanovení §62 zákona o rodině, jehož užití se stěžovatel domáhal, je mimořádným institutem, sloužícím výlučně k ochraně zájmů dítěte, a nikoliv prostředkem k ochraně práv rodičů, kteří včas nevyužili svého zákonného popěrného práva. S ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že podmínky, za nichž lze ústavní stížnost podat, v projednávaném případě nebyly splněny, neboť odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím nespadá pod pojem rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Nicméně se v tomto případě Ústavní soud po věcné stránce stručně zabýval i samotným postupem Nejvyššího státního zastupitelství, načež jej shledal důvodným.
Obdobně postupoval Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 339/05, když ve svém usnesení ze dne 23. 9. 2005 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno) konstatoval, že odložení podnětu na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem je jen pouhým vyrozuměním o tom, jak bylo naloženo s podnětem, a nikoliv rozhodnutím, přičemž s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 (uveřejněno jak uvedeno shora) a odbornou literaturu (Filip, J.; Holländer, P.; Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, Praha, 2001, str. 294) uvedl, že v daném případě uvedený orgán veřejné moci svým aktem autoritativně a pravomocně nezasáhl do právní sféry navrhovatele, tedy že jím nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti dotčené osoby. I v tomto případě se Ústavní soud zabýval správností postupu Nejvyššího státního zastupitelství, avšak jen formou obiter dictum.
Procesně odlišně postupoval Ústavní soud např. ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 214/06, když v usnesení ze dne 2. 6. 2006 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno) dospěl sice k závěru, že "domáhat se soudní či jiné právní ochrany lze pouze tehdy, pokud stěžovateli vznikl na určité jednání či plnění ze strany orgánu veřejné moci právní nárok", a že stěžovatel "na postup Nejvyššího státního zastupitelství podle §62 zákona o rodině právní nárok nemá. Z ustanovení čl. 87 Ústavy České republiky ani z ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu nelze dovodit pravomoc Ústavního soudu přikázat jinému státnímu orgánu něco konat, neboť není oprávněn na sebe atrahovat pravomoci jiných státních orgánů." V této věci se Ústavní soud ale rovněž zabýval správností postupu Nejvyššího státního zastupitelství z věcného hlediska, a protože jej, resp. napadené "rozhodnutí", shledal ústavně souladným, ústavní stížnost - na rozdíl od obou předchozích případů - odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Možno taktéž zmínit i usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 628/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), kterým byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V tomto rozhodnutí Ústavní soud vyslovil své názory na povahu předmětného aktu, které se zcela shodovaly s názory výše prezentovanými, přesto se však - pro případ, že by "hypoteticky" šlo o rozhodnutí - zabýval i samotným meritem věci.
Jde-li o stěžovatelem uváděné usnesení ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 430/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, usn. č. 69), v něm Ústavní soud dospěl ve shodě s Nejvyšším státním zastupitelstvím k závěru, že v posuzované věci podmínky pro podání žaloby podle §62 zákona o rodině nebyly naplněny. Dále pak Ústavní soud k návrhu stěžovatele, aby přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství, aby (opětovně) projednalo jeho "návrh" na popření otcovství, konstatoval, že z čl. 87 Ústavy České republiky či úpravy obsažené v §72 a násl. zákona o Ústavním soudu
nelze - v tomto konkrétním případě - "dovodit jeho oprávnění přikázat jinému státnímu orgánu něco konat, zejména má-li především kasační pravomoci, což současně znamená, že není oprávněn na sebe atrahovat pravomoci jiných státních orgánů".
Na doplnění možno uvést, že tato situace je velmi obdobná té, která nastává v případě, kdy je podán podnět k ministru spravedlnosti, aby podal stížnost pro porušení zákona podle §266 a násl. trestního řádu. Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 14. 12. 1993, sp. zn. III. ÚS 124/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 4), v souvislosti s interpretací tehdy platného ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, konstatoval, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a že z hlediska trestního práva procesního je možno jej považovat toliko za informaci subjektům oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Logickým vyústěním tohoto právního názoru je pak závěr obsažený v usnesení ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. III. ÚS 365/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 11), kde se uvádí, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena být nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) vyvolat mimo obvyklé instanční pořadí, a pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí, nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví [shodně např. novější usnesení ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 442/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 25), ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 524/03, ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 354/03, ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 70/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení nezveřejněna)].
Po opětovném posouzení celé právní problematiky dospěl Ústavní soud k závěru, a to s odkazem na názory výše obsažené, že předmětný akt vůbec nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a tudíž Ústavnímu soudu chybí pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech směřujících proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, které nepodalo žalobu podle §62 zákona o rodině, či proti přípisům, kterými Nejvyšší státní zastupitelství tuto skutečnost oznamuje zasilateli podnětu. Stejně tak Ústavní soud není oprávněn Nejvyššímu státnímu zastupitelství přikazovat, aby věc stěžovatele (opětovně) projednalo nebo podalo žalobu na popření otcovství, neboť rozhodnutí o tom, zda tento orgán takovou žalobu podá, je pouze v jeho kompetenci. Tato okolnost pak zcela brání tomu, aby se Ústavní soud mohl jakkoliv po věcné stránce zabývat tím, jak Nejvyšší státní zastupitelství podnět k podání žaloby posoudilo. Předchozí přístup Ústavního soudu, kdy byly ústavní stížnosti - po přezkoumání postupu Nejvyššího státního zastupitelství - odmítány jako zjevně neopodstatněné návrhy, lze chápat jako projev určité procesní opatrnosti, vyvolané tím, že povaha daného aktu nebyla zcela zřetelná a k jejímu vymezení došlo teprve v souvislosti s rozhodovací činností Ústavního soudu.
Ústavní soud si však je vědom toho, že stávající právní stav, kdy manžel má právo popřít otcovství jen ve lhůtě šesti měsíců od narození dítěte (§57 odst. 1 zákona o rodině) a kdy Nejvyšší státní zastupitelství odmítne zmíněnou žalobu podat, může za určitých okolností kolidovat zejména s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a samozřejmě také se základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem České republiky [v této souvislosti možno zmínit zejména rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku (uveřejněno mj. v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 6/2005), případně Paulík proti Slovensku (uveřejněno tamtéž č. 6/2006), pozornost - zejména zákonodárce - si zasluhuje i rozsudek německého Spolkového ústavního soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 1 BvR 421/05 (dostupný na internetových stránkách tohoto soudu)]. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům, dle nichž Ústavní soud není oprávněn k přezkumu postupu Nejvyššího státního zastupitelství, je vyloučena možnost nápravy cestou, kterou nyní stěžovatel zvolil. Ústavní soud nicméně apeluje na Nejvyšší státní zastupitelství, aby při rozhodování o tom, zda žalobu podle §62 zákona o rodině podá či nikoliv, vzalo v úvahu rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva; pokud tak neučiní, případný vznik právní odpovědnosti České republiky, plynoucí z porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, by šel na vrub právě tomuto státnímu orgánu.
Jde-li o stěžovatele, pak jediná možnost, která mu zbývá, je obrátit se s žalobou na popření otcovství na obecné soudy, a v případě, že mu nebude vyhověno, což je vzhledem k prekluzivní lhůtě zakotvené v §57 odst. 1 zákona o rodině pravděpodobné, může podat ústavní stížnost, jež bude (případně) spojena s návrhem na zrušení citovaného ustanovení.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu je totiž řízením akcesorickým; jestliže tedy samotná ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, usn. č. 22). Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než s ústavní stížností spojený návrh na zrušení části ustanovení §62 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící " ..., vyžaduje-li to zájem dítěte," podle §43 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu