ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4459.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4459/2016-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně BRON s. r. o. se sídlem Břeclav-Poštorná, Hájová 1172/11, identifikační číslo osoby: 607 45 011, zastoupené JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem Břeclav, náměstí T. G. Masaryka 38/10, proti žalovaným 1) V. S. a 2) B. S., oběma zastoupeným Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Brno, Horní 729/32, o zaplacení 112.917 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 262/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2016, č. j. 14 Co 166/2015-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 14 Co 166/2015-291, potvrdil rozsudek ze dne 12. 11. 2014, č. j. 4 C 262/2009-212, v části výroku I., kterým Okresní soud v Břeclavi uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 112.917 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I. a/), změnil jej ve zbývající části výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 12.083 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok I. b/), potvrdil jej ve výroku II. zamítajícím žalobu o zaplacení částky 134.285 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I. c/), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti výrokům I. a/ a II. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť.
Namítají-li žalovaní (z blíže rozvedených důvodů), že odvolací soud měl zjištěný skutkový stav poměřovat ustanoveními 55 odst. 1, 3, §56 odst. 3 písm. j/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), a poskytnout jim - spotřebitelům - coby slabší smluvní straně ochranu, a že z hlediska nároku na úhradu ceny díla posoudil nesprávně otázku „vícenákladů“ a „méněnákladů“, pak ve vztahu k těmto právním otázkám nevylíčili, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání mají ve smyslu §237 o. s. ř. za splněné. Dovolání je tak v této části zatíženo kvalifikovanou vadou, kterou žalovaní včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili a která neumožňuje dovolací přezkum těchto nastolených otázek.
Obdobně je tomu s námitkami, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v průběhu řízení (v dovolání popsaným způsobem) pochybil, v důsledku čehož porušil jejich základní práva zakotvená v čl. 1, 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), garantovaných čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny porušil svou povinnost řádně odůvodnit napadené rozhodnutí. Ústavní soud totiž v nálezech ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, zaujal právní názor, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem, neboli samotné uplatnění námitky porušení základních práv a svobod neznamená, že by v takovém případě bylo dovolání projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Jestliže v dovolání ve vztahu k tvrzenému porušení základních práv a svobod absentuje údaj vymezující přípustnost dovolání, pak argumentace žalovaných odůvodňující jejich přesvědčení, že soudy porušily jejich základní práva a svobody, není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání.
Žalovaní v další části dovolání spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při řešení otázek zhotovení, resp. převzetí díla, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2220/2012, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3948/2010, ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 1326/2006, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, a ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Účastníci uzavřeli dne 14. 12. 2007 smlouvu o dílo ve znění jejího dodatku ze dne 22. 7. 2008, v níž se žalobkyně zavázala zhotovit pro žalované hrubou stavbu rodinného domu na jejich pozemku podle prováděcí projektové dokumentace za cenu 1.611.059,70 Kč v termínu do 30. 11. 2008. Účastníci si sjednali splatnost záloh ceny díla; poslední z nich ve výši 125.000 Kč byla splatná v den předání a převzetí díla. Žalobkyně dílo předala a žalovaný je (i za žalovanou) převzal dne 22. 12. 2008. Na tomto termínu se smluvní strany dohodly (žalovaný - poté, co odmítl dílo převzít dne 18. 12. 2008 - navrhl žalobkyni tento termín a ta ho akceptovala). Ujednání obsažené ve smlouvě o dílo, že „o průběhu a výsledku předávacího řízení sepíší smluvní strany zápis, ve kterém objednatelé výslovně uvedou, zda dílo přijímají nebo ne a pokud dílo nepřevezmou, uvedou z jakých důvodů“, odvolací soud vyložil tak, že si tím strany sjednaly pouze to, že o již provedeném předání díla bude sepsán zápis, a nikoli že si sjednaly protokolární způsob převzetí díla coby hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla (tak jako tomu bylo ve skutkově odlišné věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 3948/2010). Žalovaný sice odmítl zápis podepsat s odůvodněním, že v něm neměl možnost uvést své námitky a že mu žalobkyně nepředala originál stavebního deníku, avšak žalovaní dílo od žalobkyně fakticky převzali a pokračovali v dostavbě domu. Na základě těchto zjištění odvolací soud shledal správným právní závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyni vzniklo právo na zaplacení doplatku ceny díla ve výši 125.000 Kč (§634 odst. 2 obč. zák.); k datu 22. 12. 2008 bylo dílo zhotoveno, žalobkyní předáno a žalovanými převzato bez ohledu na to, že žalovaný nepodepsal zápis o průběhu a výsledku předávacího řízení.
Žalovaní sice zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení doplatku ceny díla, prostřednictvím výhrad proti závěru, že žalobkyně jim dílo předala a oni je převzali, avšak činí tak procesně neregulérním způsobem. Jejich námitky primárně míří proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci. Namítají totiž, že odvolací soud k závěru, že si smluvní strany nesjednaly protokolární (písemné) předání díla zhotovitelkou a jeho převzetí objednateli, dospěl nesprávným výkladem obsahu ujednání v článku VIII. smlouvy o dílo, a oponují jeho zjištění, že zhotovené objednané dílo od žalobkyně převzali. Pomíjejí, že dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46, na něž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutích). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Prosazují-li tudíž žalovaní vlastním výkladem obsahu smlouvy o dílo svou verzi, že účastníci si ve smlouvě sjednali protokolární předání a převzetí díla, neboli že podmínkou předání a převzetí díla (a tedy vzniku práva na úhradu doplatku ceny díla) je podepsání zápisu o předání a převzetí díla, napadají tím správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu. Formulují totiž vlastní skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím teprve uplatňují námitku nesprávného právního posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na odlišném skutkovém zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Bez relevance jsou odkazy žalovaných na v dovolání označenou judikaturu dovolacího soudu, neboť v ní byly řešeny skutkově odlišné případy, kdy si smluvní strany sjednaly protokolární předání a převzetí díla jako hmotněprávní podmínku jeho předání a převzetí. Jen jako obiter dictum se sluší poznamenat, že i kdyby námitky žalovaných k výkladu obsahu smlouvy o dílo nebyly považovány za námitky skutkového, nýbrž právního charakteru, nemohl by se jimi dovolací soud ani tak zabývat, neboť žalovaní ve vztahu k otázce výkladu právního úkonu nevylíčili důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Ani namítaný rozpor v řešení otázky výkonu práva žalovaných na zaplacení smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů (§544, §3 odst. 1 obč. zák.) s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, a s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nevede.
Žalovaní v rámci procesní obrany uplatnili nárok na zaplacení smluvní pokuty sjednané ve výši 0,05 % z ceny díla za každý den prodlení s předáním díla od 1. 12. 2008. Zatímco soud prvního stupně tento nárok shledal neopodstatněným v celém rozsahu s odůvodněním, že opožděné zhotovení díla bylo způsobeno požadavkem žalovaných na změnu krytiny a že nárok žalovaných na smluvní pokutu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud dovodil, že vzhledem ke sjednanému termínu dokončení díla do 30. 11. 2008 a k faktickému předání a převzetí díla dne 22. 12. 2008, lze uvažovat o prodlení se zhotovením díla v období od 1. 12. do 22. 12. 2008. Zhodnocením provedených důkazů zjistil, že žalovanými požadovaná změna původně sjednané krytiny způsobila zpoždění ve zhotovení díla jen ve dnech 1. 12. a 2. 12. 2008; proto smluvní pokutu nárokovanou žalovanými za tyto dva dny posoudil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak posoudil smluvní pokutu požadovanou za období od 18. 12. do 22. 12. 2008. Přihlédl totiž k tomu, že ke dni 18. 12. 2008 bylo sice dílo hotovo, avšak žalobkyně byla v prodlení s jeho předáním jenom proto, že žalované k převzetí díla dne 18. 12. 2008 řádně nevyzvala. S tímto odůvodněním shledal nárok na smluvní pokutu v souladu s dobrými mravy za dobu prodlení s předáním díla od 3. 12. do 17. 12. 2008 včetně (tj. patnáct dnů) v celkové výši 12.083 Kč.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. I výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62). Dovodil přitom, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy proto náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013). Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14., který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
V posuzovaném případě odvolací soud nevybočil při posouzení k dovolacímu přezkumu nastolené právní otázky z mezí daných výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť přihlédl k relevantním skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Dospěl-li odvolací soud při zohlednění všech zvláštností daného případu k závěru, že výkon práva žalovaných na zaplacení smluvní pokuty za shora uvedené dny, kdy byla žalobkyně v prodlení s předáním díla žalovaným, se příčí dobrým mravům, nejeví se tato úvaha dovolacímu soudu jako zjevně nepřiměřená a odvolacímu soudu proto nelze úspěšně vytýkat, že za použití §3 odst. 1 obč. zák. odepřel žalovaným v uvedeném rozsahu právo na soudní ochranu. Dovolací soud k převažující části argumentace žalovaných, jež je skutkového charakteru, jen připomíná, že je vázán skutkovým stavem, z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení věci, a že jeho správnost nelze úspěšně zpochybnit.
Namítají-li žalovaní, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné a že se v něm odvolací soud nedostatečně vypořádal s jejich odvolacími námitkami, vytýkají tím možnou vadu řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto námitky nejsou způsobilé samy o sobě založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Žalovaní sice výslovně ohlásili, že dovoláním napadají i nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, avšak ve vztahu k němu žádné výhrady nevznášejí.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu