ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.285.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 285/2020-835
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání obviněného J. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 9 To 484/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 66/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 3 T 66/2018, uznán vinným pod body 1) – 5) pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 1) – 5) výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl soud o nároku poškozených na náhradu škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Prostějově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 9 To 484/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř. Ve svém dovolání poměrně obsáhle argumentuje nesprávností skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kdy stěžejním jeho tvrzením je absence úmyslu vylákat od poškozených peněžité částky a slíbené plnění v podobě obstarání automobilů nikdy nedodržet. V této souvislosti obviněný uvedl, že soudy při svém rozhodování např. nezohlednily jeho hráčskou závislost či nezjišťovaly výši jeho příjmů. Rovněž uvedl, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené a požadované důkazy, svědčící v jeho prospěch. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. argumentoval tím, že byl rovněž odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 18 T 176/2016, přičemž některé z dílčích útoků projednávaného trestného činu v předmětné trestní věci spáchal ještě před vyhlášením uvedeného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti, a proto mu měl být uložen souhrnný trest k tomuto rozsudku. V neposlední řadě pak obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že mu byl v rozporu s §37 a 38 tr. zákoníku uložen nepřiměřeně přísný trest. Dále uvedl, že odvolacímu soudu předložil jím vypracované doplnění odvolání, které doplnil o seznam důkazů, které považoval za potřebné provést, avšak tyto mu byly vráceny, aniž by na ně bylo odvolacím soudem reagováno. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 9 To 484/2018, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Obviněným uplatněné námitky označil za nepodřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, vyjma námitky vztahující se k aplikaci souhrnného trestu. Státní zástupce uvedl, že tato námitka je, byť v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřaditelná pod tento dovolací důvod, nicméně se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti). Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
10. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souvislosti s podaným dovoláním je nutno uvést, že v posuzované věci se jedná o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem a existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak obviněný dovozuje ze skutečnosti, že v řízení, které předcházelo vydání zamítavého rozhodnutí, byl dán jim dále uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
12. V souvislosti s podaným dovoláním a námitkami v něm uplatněnými musí Nejvyšší soud konstatovat (ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství), že převážná část námitek uplatněných v dovolání obviněným jsou námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ některým z poškozených peníze vrátil; poškozený Ch. se jej snažil namočit do nějakého podvodu, proto mu peníze nevrátil; nebyly provedeny důkazy k tomu, že neměl příjmy, jak dovozují soudy; špatnou finanční situaci nelze dovozovat z jiné trestní věci; nebyla u něj znaleckým posudkem zkoumána jeho hráčská závislost; měl mu být ukládán souhrnný trest . Soud prvního stupně např. k podvodnému jednání svědka Ch. se vyjádřil v bodě 5-8 svého rozsudku, v bodě 4, 2, 9 k finanční situaci (bod 4 - svědkyně A. J., matka obviněného – byl nemajetný, bod 2 - sám obviněný uvedl, že v rozhodné době měl dluhy s ohledem na předchozí hraní a dostával se do situace, kdy nebyl schopen vozidla dovézt, bod 9 – listinné důkazy), návrh na doplnění dokazování – viz bod 10 . Souhrnný trest – viz bod 12 ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora lze pak také uzavřít, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení, nesprávného hodnocení důkazů či neprovedení navržených důkazů jsou založena převážně na skutkovém a procesním základě, a nespočívají primárně v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, jak se snaží obviněný dovolací soud přesvědčit. Právě otázka pravé podstaty dovolacích námitek byla řešena v mnoha rozhodnutích Ústavním soudem, kdy zmíněný soud např. ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec své přezkumné činnosti k námitkám nesprávných skutkových zjištění soudů nižších stupňů uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., konkrétně pak zejména k absenci úmyslu obviněného spáchat za vinu mu kladené protiprávní jednání, uvádí následující.
15. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, byl za takový trestný čin v posledních třech letech potrestán a způsobil takovým činem značnou škodu.
16. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním. Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit.
17. Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), 2 tr. zákoníku. Pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pak postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně (viz str. 6 rozhodnutí), byť výslovně v odůvodnění neuvedl, zda jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] či úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, když námitky obviněného neshledal důvodnými (viz str. 5-6 rozhodnutí).
18. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
19. V případě útoků uvedených pod body 1, 2, a 5 obviněný od poškozených získal předmětné finanční částky pod nepravdivými záminkami, neboť poškozeným sliboval, že jim obstará požadované automobily [ pokud obviněný poukazoval na to, že v popisu skutku nejsou popsány znaky předmětného trestného činu, tak pak patrně přehlédl, že ve skutku je mj. uvedeno, že vylákal pod záminkou… (přičemž v odůvodnění je jednoznačně konkretizován způsob jeho podvodného jednání; ve vztahu k bodům 3,4 pak popis skutku obsahuje zjištění.. pod záminkou dodání přesvědčil ..přičemž jeho záměrem bylo vozidlo nedodat, příp. jeho záměrem bylo vylákat finanční prostředky, když odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně opět obsahuje detailní rozbor hodnotících úvah soudu k otázce úmyslu obviněného )]. Z provedeného dokazování je pak nepochybné, že v těchto případech obviněný neučinil žádné aktivní kroky k tomu, aby smluvené automobily skutečně zajistil, přičemž ani sám obviněný tuto skutečnost nikterak nerozporoval. Současně je třeba zdůraznit, že úmysl obviněného poškozené podvést lze dovodit i z jeho následného chování po spáchání činu, neboť i taková okolnost může vyjadřovat vnitřní vztah pachatele k výsledku jeho jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010). V tomto směru je především třeba poukázat na chování obviněného po převzetí konkrétních finančních prostředků, kdy se s vrácením částek zdráhal, vymlouval se a následně je vrátil až poté, co si obdobným způsobem obstaral jiné finanční prostředky. Obecně pak v souvislosti s posuzováním podvodného úmyslu obviněného nelze pominout jeho špatnou finanční situaci v předmětném období, kdy byl prakticky bez příjmu a sám mj. uvedl (viz shora), že byl v mnohdy tak špatné situaci, že nemohl automobily obstarat. Pokud obviněný namítá, že soudy nižších stupňů neprokázaly dostatečně fiktivnost pracovní smlouvy mezi ním a jeho matkou, Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby finanční prostředky ve výši 8 500 Kč byly obviněnému na základě této smlouvy skutečně vypláceny, jedná se o částku zjevně nedostatečnou k pokrytí nákladů životního stylu obviněného a také vzhledem k celé řadě závazků, včetně těch pocházejících z jeho protiprávního jednání, přičemž je zřejmé, že nebyl schopen tyto své závazky hradit (viz bod 9 rozsudku soudu prvního stupně). Po zhodnocení těchto skutečností lze podle Nejvyššího soudu dovodit, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný pro získání finančních prostředků úmyslně uváděl poškozené v omyl, se záměrem se k jejich škodě obohatit.
20. Totožný závěr je pak třeba učinit i ve vztahu k útokům uvedeným pod čísly 3 a 4, i když v těchto případech k pořízení smluvených vozidel sice skutečně došlo, ovšem bez úmyslu je dodat poškozeným, tak jak bylo smluveno. O těchto závěrech vyjma skutečností uvedených shora svědčí i fakt, že předmětné automobily byly prodány či nabídnuty k prodeji jiným osobám než poškozeným, od kterých byly finanční prostředky na jejich pořízení skutečně převzaty.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vysoce sofistikovaný charakter trestné činnosti obviněného prakticky vylučuje, aby byl v době jejího páchání nepříčetný nebo aby jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, o čemž se obviněný snažil přesvědčit soudy. O snížení nebo dokonce zániku ovládacích a rozpoznávacích schopností na straně pachatele v důsledku patologického hráčství by podle názoru Nejvyššího soudu bylo možno uvažovat především v případě skutkově jednoduché, předem neplánované a nepřipravované trestné činnosti směřující k okamžitému získání peněz do hry, ke které je pachatel intenzivně puzen (např. pachatel trpící syndromem patologického hráčství, který prohrál v herně všechny svoje peníze, spáchá v její blízkosti loupežné přepadení náhodného chodce, aby získal peníze další a mohl ve hře pokračovat). O narušení příčetnosti pachatele v důsledku syndromu patologického hráčství však lze stěží uvažovat v případě trestné činnosti páchané formou řetězce sofistikovaných na sebe navazujících podvodných jednání, a to bez ohledu na skutečnost, že pachatel část takto získaných finančních prostředků nakonec prosází nebo prohraje na automatech. K otázce patologického hráčství a nutnosti (dle názoru obviněného) vypracování znaleckého posudku se vyjádřil dostatečně soud prvního stupně, který své závěry zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil [bod 4 rozsudku, bod 10 – sám obviněný uváděl, že se nikde neléčil, sám se svým hráčstvím skončil atd.].
22. Ve vztahu ke způsobení značné škody Nejvyšší soud konstatuje, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). S ohledem na toto tvrzení je třeba považovat postup soudů při určení částky převyšující znak značné škody, jako škody způsobené tímto trestným činem za zcela správný.
23. K výhradě obviněného stran neprovedení navržených důkazů Nejvyšší soud dále připomíná, že o tzv. opomenuté důkazy jde jednak v procesních situacích, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se pak jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Zamítnutí návrhu obviněného na provedení jím navržených důkazů však není možno považovat za případ opomenutých důkazů ve shora vymezeném smyslu, neboť soudy nižších stupňů se těmito návrhy dostatečně zabývaly (bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 2 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) a věcně adekvátně objasnily (především soud prvního stupně), z jakých důvodů považovaly provedení navržených důkazů za nadbytečné. Ani tuto námitku proto nelze označit za uplatněnou právně relevantně.
24. S uvedenou problematikou „opomenutých důkazů“ a neustálého dokazování v intencích požadavků obhajoby je vhodné také uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení, přitom je obecně známou skutečností, že obviněný, který je uznán vinným zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazů téměř vždy s argumentací nedostatečného skutkového zjištění], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů (zejména však soud prvního stupně) v provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přitom je nezpochybnitelné, že rozsudek soudu prvního stupně je jasný, logický a nevykazuje znaky libovůle při hodnocení důkazů [jako možný důvod odkazu na tzv. extrémní nesoulad].
25. Jak již bylo uvedeno shora (viz bod 9) důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný v tomto kontextu namítá absenci výroku o souhrnném trestu, který mu měl být uložen v souvislosti s jeho odsouzením Okresním soudem v Uherském Hradišti ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 18 T 176/2016 [ z pohledu zmíněného ustanovení je zřejmé, že pod tento dovolací důvod nelze námitku obviněného v žádném případě podřadit. Bylo tedy otázkou, zda má k uvedené problematice přistoupit zcela formalisticky, z pohledu nepodřaditelnosti pod uvedený dovolací důvod, či postupovat s ohledem na obsah uplatněné námitky – viz níže ]. Obviněný uvádí, že útoky 1, 2 a 3 projednávané trestní věci předchází vyhlášení výše uvedeného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti. Nejvyšší soud k této námitce konstatuje, že ačkoliv se jedná o námitku, která není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, je možné ji posuzovat v rámci jejího obsahu, jako podřaditelnou dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. I přes tuto skutečnost ji však Nejvyšší soud musí označit za zjevně neopodstatněnou.
26. Podle věty první a druhé §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ze shora citované části ustanovení §43 odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že pro právní závěr soudu o tom, zda je či není dán souběh (konkurence) trestných činů a zda má či nemá být uložen souhrnný trest, je rozhodující okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně za jiný trestný čin téhož pachatele, přičemž musí jít o časově první odsouzení, k němuž v celém trestním řízení dojde. Odsuzujícím rozsudkem je přitom jen takový rozsudek, kterým byl uložen trest, popř. kterým bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem a nikoli rozsudek, jímž bylo upuštěno od potrestání.
27. V souvislosti s předmětnou trestní věcí, kdy šlo o pokračující trestný čin krádeže (viz rozsudek soudu prvního stupně, viz též bod III. dovolání obviněného) je vhodné uvést následující. Pokračující trestný čin se skládá z dílčích aktů (útoků) splňujících podmínky uvedené v §116 tr. zákoníku. Těmito podmínkami, resp. znaky pokračování v trestném činu, které musí být dány současně, je to, že všechny dílčí útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Pokud jsou všechny tyto znaky dány, dílčí útoky jsou posuzovány jako jediný (pokračující) trestný čin, a tedy i jako jediný skutek. Proto pokud jde o trestání souběhu (a tedy i ukládání souhrnného trestu) v případech pokračujících trestných činů, platí zásada, že pokud některé útoky u trestného činu pokračujícího byly spáchány před vyhlášením odsuzujícího rozsudku o jiném trestném činu téhož pachatele a další útoky až po okamžiku vyhlášení onoho rozsudku, je trestný čin, v němž bylo pokračováno, dokonán (dokončen) až po naznačeném okamžiku, a proto mezi těmito dvěma trestnými činy nepůjde o souběh (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 270 s.) a uložení souhrnného trestu nebude možné [též Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 223 s.]
28. Jak již bylo uvedeno shora, byl obviněný v posuzované trestní věci uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, kdy poslední dílčí útok byl spáchán v březnu roku 2017. V jiné trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti byl vyhlášen dne 24. 11. 2016, sp. zn. 18 T 176/2016 rozsudek, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. 12. 2017. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem je zřejmé, že pokračující trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl obviněný v posuzované trestní věci odsouzen, byl dokonán až poté, co byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jiný trestný čin obviněného. Je tedy zřejmé, že ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, tento trestný čin, v předmětné trestní věci, není v souběhu s trestnými činy, kterými byl obviněný uznán vinným a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti vyhlášeným dne 24. 11. 2016, sp. zn. 18 T 176/2016, a že tedy v předmětné trestní věci byl obviněnému správně uložen trest samostatný za trestný čin podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a nikoli za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku trest souhrnný, jehož uložení se obviněný ve svém dovolání domáhal.
29. K poslednímu z obviněným uplatněných dovolacích důvodů a sice k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze sice v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií při ukládání trestu) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat. Obviněný tak svojí argumentací, že soudem prvního stupně uložený trest je v rozporu s §37 a 38 tr. zákoníku, uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplnil. Vyjma této skutečnosti Nejvyšší soud doplňuje, že obviněnému mohl být uložen trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let, přičemž i přes výši způsobené škody a bohatou trestní minulost obviněného byl soudy zvolen trest v polovině trestní sazby. Je tak zřejmé, že za uvedených okolností není možné hovořit o trestu nepřiměřeně přísném, uloženém mimo zákonem stanovené požadavky na ukládání trestů [přiměřeně srovnej rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.].
30. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje mj. na skutečnost, že odvolacímu soudu předložil seznam důkazů, jejichž provedení se dožadoval, pak Nejvyšší soud považuje za potřebné odvolacímu soudu vytknout, že v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval tomto návrhu sebemenší pozornost [ v rámci přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterou tento zanedbal, když pouze zamítl návrhy na doplnění dokazování, bez zdůvodnění proč návrhy zamítl, reagoval na námitky obviněného k důkazním návrhům a nedostatku skutkového zjištění Nejvyšší soud níže ]. Nejvyšší soud po seznámení se s uvedenými návrhy obviněného (zmíněnými pod bodem IV. dovolání) však musí konstatovat, že k osobě M. Ch., jeho výpovědi a výpovědi obviněného se velmi podrobně vyjádřil soud prvního stupně, který rozvedl, proč neuvěřil obhajobě obviněného, tudíž návrhy na doplnění dokazování jsou ve své podstatě opětovnou argumentací obhajoby ve snaze docílit revize odsuzujícího rozsudku. Rovněž tak k otázce patologického hráčství se soud prvního stupně přesvědčivě vyjádřil a rozvedl své úvahy, které Nejvyšší soud shledal správnými. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti, charakter námitek uplatněných k uplatněnému dovolacímu důvodu, stejně jako obsahu jím předložených návrhů před odvolacím soudem považuje Nejvyšší soud odkázat na závěry vyslovené již v bodech 23-24 tohoto usnesení. Pokud by pak obviněný z výše uvedeného dovozoval porušení práva na spravedlivý proces, pak v souvislosti s výkladem tohoto pojmu Ústavním soudem a otázkou extrémního nesouladu – rozporu, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující.
31. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
32. V předmětné trestní věci zejména soud prvního stupně důsledně reagoval na obhajobu obviněného a v odůvodnění svého rozsudku rozvedl zákonu odpovídajícím způsobem své úvahy nejen k důkazům navržený, provedeným, ale vyjádřil rovněž své úvahy k návrhu obviněného na doplnění dokazování. Odvolací soud se pak s námitkami obviněného, které uplatnil v odvolání, neztotožnil a poukázal na správné hodnotící úvahy soudu prvního stupně. Byť bylo již shora Nejvyšším soudem odvolacímu soudu vytknuto, že ve svém rozhodnutí nereagoval v odůvodnění na návrhy obviněného uplatněné v řízení před odvolacím soudem (viz body 23, 24), bylo Nejvyšším soudem poukázáno na skutečnost, že k obsahově totožné obhajobě se dostatečně vyjádřil již soud prvního stupně, a tudíž jde jen o opakování obhajoby z jiného úhlu zaměření, případně návrhy, které by z hlediska hodnotících úvah k již provedeným důkazům nemohly zvrátit závěr vyslovený ve výroku o vině (skutkový stav). Vzhledem k uvedenému zjištění, zejména pak za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle, nemůže ani shora zmíněné nedostatek v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu způsobit následek ve formě procesního pochybení – extrémního nesouladu, porušení práva na spravedlivý proces, a to zejména za stavu, kdy obviněným je zpochybňován zjištěný skutkový stav, který neodpovídá jeho představám. Také na takový případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí. Pokud obviněný předložil k provedení důkazů před Nejvyšším soudem znalecký posudek, který si nechal vypracovat, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že při svém rozhodování posuzuje stav k okamžiku vydání rozhodnutí, které je napadeno dovoláním. Jsou-li následně předkládány důkazy nové, které neměly soudy nižších stupňů k dispozici, lze takovou situaci řešit ve smyslu ustanovení o obnově řízení.
33. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že veškeré námitky obviněného, až na námitku souhrnného trestu, byly procesního charakteru, a proto v uvedené části přicházelo v úvahu odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak jako celek, s ohledem na neopodstatněnost námitky k ukládaní souhrnného trestu, musel dovolací soud dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud pak šlo o námitku extrémního nesouladu – rozporu, rovněž zde shledal Nejvyšší soud, že její podstata spočívala v neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů (zejména soudu prvního stupně), přičemž ani nedostatek v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (k otázce navržených důkazů) nezaložil tento rozpor – spočívající v porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a dalších, neboť v odvolání (návrhu předloženém odvolacímu soudu) bylo obviněným zpochybňováno hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jeho závěry, kterými byly odmítnuty návrhy obviněného na doplnění dokazování. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Nejvyšší soud rovněž připomíná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 3. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu