ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.629.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 629/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2017 o dovolání obviněného J. Č. , a obviněného A. D. , roz. P. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 8 To 75/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
1) Obviněný J. Č. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 3 T 3/2014, uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem I.1) a I.2) výroku o vině citovaného rozsudku, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem II. výroku o vině citovaného rozsudku, pokračujícím přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 aliena první, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dílem spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem IV.1 - IV.4) výroku o vině napadeného rozsudku a trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem VII. výroku o vině citovaného rozsudku.
2) Za tyto trestné činy byl obviněný J. Č. podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 11. 2013 pod č. j. 1 T 3/2013-376 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014 pod č. j. 10 To 472/2013-410, jakož i všech dalších výroků na tento výrok o trestu navazujících, pokud s ohledem na zrušení výroku o trestu pozbyla podkladu, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3) Obviněný A. D. byl výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem I.1) výroku o vině citovaného rozsudku, dále zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem I.2) výroku o vině citovaného rozsudku, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem III. výroku o vině citovaného rozsudku a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1, aliena první tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem IV.4) výroku o vině citovaného rozsudku.
4) Za trestné činy uvedené pod body I.2) a IV.4) byl obviněný A. D. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 3. 2013 pod č. j. 11 T 157/2011-237 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 7. 2013 pod č. j. 10 To 144/2013-276, jakož i všech výroků na tento zrušený výrok o trestu obsahově navazujících, pokud zrušením výroku o trestu pozbyly podkladu. Za trestné činy uvedené pod body I.1) a III. byl obviněný A. D. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetidvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
5) Podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody. Nutno podotknout, že týmž rozsudkem byli odsouzeni také další obvinění (O. V., T. R. K.), kteří odvolání nepodali.
6) Proti výše uvedenému rozhodnutí podali oba obvinění a státní zástupce odvolání (ten rovněž v neprospěch obviněného O. V., avšak pouze do výroku o trestu), na základě kterých Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 8 To 75/2016 napadené rozhodnutí ohledně obou obviněných ve výrocích o vině pod body II a IV, jakož i ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě škody podle §258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. Č. vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným pod bodem II výroku o vině citovaného rozsudku a trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným pod bodem IV výroku o vině citovaného rozsudku.
7) Za tyto trestné činy, jakož i za trestné činy ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn byl obviněný Č. podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon toho trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 11. 2013, č. j. 1 T 3/2013-376, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
8) Obviněný A. D. byl znovu uznán vinným trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným pod bodem IV výroku o vině citovaného rozsudku.
9) Za tento trestný čin, jakož i za trestný čin uvedený pod bodem I.2, který zůstal tímto rozsudkem nedotčen, byl obviněný A. D. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 3. 2013 pod č. j. 11 T 157/2011-237, jakož i všech výroků na tento zrušený výrok o trestu obsahově navazujících, pokud zrušením výroku o trestu pozbyly podkladu.
10) Za trestné činy uvedené pod body I.1 a III, které zůstaly tímto rozsudkem nedotčeny, byl obviněný A. D. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetidvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
11) Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti Petr Scholle, Lesnická činnost se sídlem Mladoboleslavská 425, Praha 9.
12) Týmž rozsudkem byl obviněný J. Č. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. e) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ohledně nároku poškozených společností Zemědělské obchodní družstvo Němětice, sídlo Nihošovice 24, Volyně a REPROGEN, a s. se sídlem Husova 607, Planá nad Lužicí bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. Dále byl podle §259 odst. 2 tr. ř. doplněn výrok napadeného rozsudku tak, že podle §230 odst. 2 tr. ř. se rozhodnutí o návrhu státního zástupce na uložení ochranného opatření ve formě zabrání věci vyhrazuje k rozhodnutí soudu prvního stupně ve veřejném zasedání.
13) Obvinění J. Č. (dále také „obviněný Č.”) a A. D. (dále také „obviněný D.”) podali proti výše zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Č. na podporu svého tvrzení argumentoval existencí „extremního rozporu mezi právním posouzením skutku a skutkovými zjištěními” soudů nižších stupňů a porušením zásady in dubio pro reo ze strany těchto soudů, které podle jeho mínění vyplývá zejména z účelové výpovědi jednoho ze spoluobviněných, dále nedostatečné identifikace obviněného co by pachatele předmětných trestných činů, atp. Druhá z námitek, ve které obviněný Č. spatřoval podklad pro uplatněný dovolací důvod, se týkala porušení procesních předpisů vztahujících se k doplnění a ukončení dokazovaní, konkrétně k ustanovení §215 odst. 4 tr. ř. a §216 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti je obviněným Č. rovněž zmíněna domněnka o podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně. Závěrem svého dovolání obviněný Č. navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 3 T 3/2014 a dále postupoval podle ustanovení §265 l nebo §265m tr. ř.
14) Obviněný D. založil argumentaci stran relevantnosti uplatněného dovolacího důvodu na tvrzení o nespáchání trestného činu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a), j) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména z důvodu absence subjektivní stránky předmětného trestného činu, což podle něj dokazuje zejména okamžik střelby na poškozené, jakož i neprůstřelnost vozu, který byl střelami obviněného zasažen, na absenci daktyloskopických stop, atd. Totožně jako obviněný Č. i obviněný D. napadá postup soudu prvního stupně stran doplnění a ukončení dokazovaní, jakož i postup podle §2 odst. 5 a 6 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů proto obviněný D. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 3 T 3/2014 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 8 To 75/2016 zrušil a věc vrátil Městskému soudu k novému projednání. Dne 26. 5. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření obviněného k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, které obviněný označuje za lživé.
15) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřila. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu konkrétního trestního řízení ve vztahu k obsahu dovolání obou obviněných uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obou obviněných jsou pouze opakováním obhajoby, kterou tito zaujímají od samého počátku trestního řízení. Následně státní zástupkyně vyjádřila svoje ztotožnění se s rozhodnutím soudů nižších stupňů ohledně spáchání za vinu jim kladených trestných činů. Státní zástupkyně pak podrobně popsala jednotlivá skutková zjištění soudů nižších stupňů podporujících jí vyjádřený názor, jako je např. nález zbraní v místě, kde se oba obvinění zdržovali, pachové stopy obviněného D. na místě činu, deformované střely nalezené za sedadlem řidiče, atd. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Závěrem svého dovolání státní zástupkyně vyjádřila svůj souhlas a tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaných dovoláních za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
16) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
17) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
19) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20) S ohledem na námitku obviněného Č. týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
21) Nejvyšší soud rovněž uzavírá, že námitky uplatněné v dovolání obou obviněných jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obou obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněnými vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, jakož i rozsahu zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání.
23) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněných poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
24) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
25) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněných, že jejich vina nebyla dostatečně prokázána, popř. že měla být zvolena jiná právní kvalifikace.
26) Soudy nižších stupňů dospěly ke shodnému závěru, že vina obviněných byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků, pachovými stopami zajištěnými ze střelných zbraní a jednotlivých kusů oblečení nalezených na místě, kde se oba obvinění trvale zdržovali, kamerovými záznamy, atd., které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku. Názor obviněného Č., že existují pochybnosti o jeho vině, které by měly vést k uplatnění zásady in dubio pro reo, je proto třeba odmítnout, neboť na základě shora uvedeného neexistují důvodné pochybnosti o spolehlivě zjištěném skutkovém stavu věci. K otázce respektování zásady „in dubio pro reo“ považuje Nejvyšší soud za potřebné ve stručnosti uvést, že v daném případě nejde o námitku hmotně právní, ale námitku procesní, která se týká skutkových námitek (nerespektování §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a není způsobilá naplnit dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. rozhodnutí NS sp. zn. 11 Tdo 496/2015, 6 Tdo 613/2017 či Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17].
27) V souvislosti s tvrzeními uvedenými shora Nejvyšší soud uzavírá, že ze způsobu, jakým jsou skutky popsány, lze vyčíst znaky trestných činů, kterými byli obvinění uznáni vinnými. Soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. tak, že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Nejvyšší soud považuje za potřebné nad rámec úvah soudu I. a II. stupně v souvislosti s námitkami obviněného Č. uvést, že jeho trestná činnost byla prokázána nejen výpovědí spoluobviněného O. V., ale celou řadou dalších důkazů, které soudy nižších stupňů zmiňují ve svých rozsudcích (např. pachové stopy obviněného – viz str. 25 rozsudku soudu I. stupně, znalecký posudek z oboru strojírenství se specializací na biomechaniku – viz tamtéž, rekognice s poškozenou H. a pachové stopy z místa činu – viz str. 26]. Přisvědčit nelze obviněnému ani v tom, že by se soudy jeho věci patřičně nezabývaly a nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a „zásadou in dubio pro reo“, neboť z rozsudku soudu II. stupně je nezpochybnitelné, že pro část pokračující trestné činnosti byl obviněný zproštěn, což dokladuje, že soudy pečlivě hodnotily důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
28) Nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, a to ve vztahu k obviněnému D., že trestného činu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a), j) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a spáchá tento čin na dvou nebo více osobách v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky.
29) V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v §42 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, že volní jednání (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka a ovlivňující směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, a to na rozdíl od afektu, jako emocionálního prudkého hnutí mysli na základě určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, které může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly. Premeditace je tedy naproti tomu vědomá psychická aktivita pachatele, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy [viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1303-4 s].
30) Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování [viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1305 s].
31) Argumentuje-li obviněný D. absencí subjektivní stránky k předmětnému trestnému činu, což dovozuje zejména z faktu, že na poškozené střílel až v okamžiku, kdy byly dveře neprůstřelného automobilu zavřeny, je třeba uvést, že soudy nižších stupňů věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost. Nalézací soud (viz str. 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) v této souvislosti přiléhavě uvedl, že jedna ze střel, kterou na vozidlo poškozených vystřelil obviněný D., a to ať již odrazem nebo přímo, vnikla do vozidla, což svědčí zcela jednoznačně o skutečnosti, že tento obviněný zahájil svoji střelbu ještě před okamžikem, než bylo vozidlo uzavřené. S ohledem na okamžik, kdy obviněný D. vystřelil ze své zbraně, na parametry této zbraně, na vzdálenost cíle jeho střelby od místa, kde se obviněný D. nacházel, lze zcela jednoznačně usuzovat přinejmenším na rozmysl pachatele v kontextu popsaném shora. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud (viz str. 21 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a ani dovolací soud nemá žádný důvod správnost těchto závěrů zpochybnit. Výhrady obviněného, založené pouze na vyvracení každého jednotlivého důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace, nemohou v kontextu výše zmíněných skutkových zjištění obstát.
32) Z obsahu dovolání obou obviněných dále vyplývá, že pochybení soudu prvního stupně je v konkrétním případě dáno pochybením v rovině procesní, konkrétně ve vztahu k doplnění a ukončení dokazování v hlavním líčení. Jakkoliv v souladu s konstatováním uvedeným shora vyslovil Nejvyšší soud nepodřaditelnost takto vznesených námitek pod uplatněný dovolací důvod, pro úplnost je třeba dodat, že ačkoliv se Nejvyšší soud ztotožňuje s posouzením napadeného postupu jako ne zcela standardním, postupu odvolacího soudu již v tomto směru nelze nic vytknout. Odvolací soud zcela vyčerpávajícím způsobem popsal z jakých důvodů nebylo návrhu obviněných na doplnění dokazování vyhověno, a proč bylo provedení těchto důkazů oběma soudy označeno za nadbytečné (viz str. 14 a 15 rozsudku soudu druhého stupně), čímž zcela vyhověl zákonnému požadavku formulovanému v §125 odst. 1 tr. ř., ev. §134 odst. 2 tr. ř. Zde lze pouze pro stručnost odkázat na závěry plynoucí z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16, k otázce rozsahu dokazování a předkládání nových důkazů. „Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o navrhovaných důkazech jako o opomenutých“.
33) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru dovolací soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu