ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1394.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1394/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání obviněného L. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 50 To 207/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 116/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 19 T 116/2016, byl obviněný L. S. uznán přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 1. 7. 2016 v době kolem 5.00 hodin v H., G., okres S., bouchal na dveře bytu, který v té době obýval poškozený D. Š., posléze do nich i kopal, když poškozený dveře odemkl, snažil se obviněný do bytu dostat, chtěl vědět, kde je jeho žena, poškozený jej dvakrát odstrčil, poté obviněný odstrčil poškozeného, do bytu vběhl, prohledal ho a utekl z něj, následně na stejném místě ve stejný den v době kolem 6.00 hodin vykopl vstupní dveře do bytu, vběhl do něj, začal celý byt prohledávat, přitom se neustále ptal, kde je, kam se schovala, ať mu poškozený řekne, kde je, poškozeného fyzicky napadl, kdy jej nejméně třináctkrát udeřil pěstí do obličeje a do hlavy, jedenkrát jej kopnul do pusy, nejméně čtyřikrát poškozeného kopl do zad a do hlavy a nejméně šestkrát jej udeřil do zad dřevěnou latí, poškozeného uchopil pod krkem, přiložil mu nůž ostřím ke krku a sdělil mu, že jestli mu neřekne, kde je, tak že ho zabije, tímto jednáním poškozenému způsobil zranění – mnohočetné pohmožděniny s krevními výrony a otřes ušního labyrintu, v jejichž důsledku byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu od 1. 7. do 14. 8. 2016, kdy nemohl docházet do zaměstnání, neboť měl vystavenou pracovní neschopnost, po dobu dvou měsíců hůře slyšel na levé ucho a po dobu jednoho měsíce trpěl bolestmi zad,
obviněný poškozenému také způsobil majetkovou škodu ve výši 2600 Kč, a to poškozením displeje notebooku zn. HP, vytrhnutím dveří šatní skříně a zlomením dřevěné latě tvořící část konstrukce postele, dále poškozenému Z. K. způsobil škodu ve výši 550 Kč poškozením vstupních dveří bytu a poškozené organizaci Společenství vlastníků jednotek, se sídlem H., G., způsobil škodu ve výši 600 Kč poškozením sklepních dveří, které obviněný překonal násilím při odchodu z místa činu.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni jako odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 50 To 207/2017, z podnětu odvolání obviněného L. S. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. S. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání (součástí dovolání je i jeho vlastnoručně se psaný text, jenž se s důvody uvedenými obhájcem v zásadě shoduje), které zaměřil výslovně pouze proti závěrům, které soudy učinily ve vztahu ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když vůči ostatním dvěma trestným činům, jimiž byl též uznán vinným, žádné výhrady nevznesl, protože přiznal, že v bytě byl, neboť hledal svoji bývalou partnerku, a nepopřel ani fyzické napadení poškozeného.
5. Soudům vytýkal, že nesprávně u zločinu podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zjistily, že poškozenému D. Š. vyhrožoval nožem a že ho tak nutil k doznání, že skrývá jeho bývalou partnerku. Obviněný zdůraznil, že žádný nůž nepoužil, ani ho při sobě neměl, a že žádný nebyl nalezen ani při podrobném ohledání místa činu a osobní prohlídce obviněného. Rovněž na těle poškozeného nebyly nalezeny ani známky poranění způsobené nožem. Závěr soudů o použití nože tak vychází pouze z osamoceného tvrzení poškozeného, které není žádným jiným důkazem potvrzeno. Tyto námitky nesprávně nezohlednil ani odvolací soud.
6. Obviněný brojil i proti způsobu, jakým soudy posuzovaly znalecké posudky zpracované na jeho duševní stav, a vytýkal, že ačkoliv ze závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Vladimíra Berana vyplývá, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v době spáchání skutku podstatně sníženy, znalci PhDr. Karolína Malá a MUDr. Václav Fait dospěly, k závěru, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného byly dostatečně zachovány. Přitom znalecký posudek PhDr. Karolíny Malé a MUDr. Václava Faita byl vypracován až s odstupem několika měsíců po spáchání trestného činu. Přes tyto neodstranitelné rozpory však soud prvního stupně nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku, důkazní návrh, který obviněný požadoval, byl zamítnut, a i přes tyto důkazní nedostatky soud rozhodl o příčetnosti obviněného, na níž soud podle obviněného zcela nesmyslně usuzoval i ze způsobu provedení činu, a ostatních okolností případu.
7. Z uvedených důvodů proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí.
8. K podanému dovolání bylo ze strany Nejvyššího státního zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sděleno, že se k němu po seznámení s jeho obsahem a dostupným spisovým materiálem Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a důvody dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
12. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je výjimkou ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám obviněného
14. Na podkladě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné výhrady zásadně směřovaly proti tomu, jak soudy posoudily věrohodnost poškozeného D. Š. a dalších ve věci vyslechnutých svědků. Vytýkal též nedostatečně provedené dokazování, pokud soudy nezajistily vypracování revizního znaleckého posudku, což jsou výhrady, které se shora uvedenými kritérii §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, protože nesměřují proti nedostatkům v učiněné právní kvalifikaci podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, vůči níž obviněný své dovolání výhradně zaměřil, ale směřovaly zásadně proti tomu, jakým způsobem a v jakém rozsahu soud provedl v tomto ohledu dokazování. Nejedná se o námitky právní, protože obviněný nepoukazoval na nedostatky v uvedené právní kvalifikaci, anebo ohledně své nepříčetnosti ve smyslu naplnění podmínek podle §26 tr. zákoníku, neboť soudům primárně vytýkal nedostatky v provedeném dokazování a odkaz na nepříčetnost činil až druhotně, z nedostatečných výsledků provedeného dokazování a z toho odvozoval, že se zmíněné části skutku, jak byla soudy zjištěna, nedopustil. Tudíž jen formálně poukázal na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, což nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
15. Těmito výhradami obviněný ve smyslu zákonného vymezení důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. tento důvod nenaplnil, protože brojil zásadně proti procesním postupům plynoucím ze zásad určujících postup soudů při provádění a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Jím rozvedené námitky proto nemají hmotněprávní povahu, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v souladu s jeho zákonnou dikcí stanoví, protože žádná z námitek obviněného na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Jestliže obviněný uváděl, že trestný čin podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nespáchal, nečinil tak na podkladě skutkových zjištění, která byla soudy na základě provedeného dokazování zjištěna a ustálena v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, ale podle své vlastní verze průběhu skutku, jež nekoresponduje s tou, ke které soudy v této věci na základě výsledků dokazování dospěly.
16. Vzhledem k tomu, že obviněný namítal jiné skutečnosti, než které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, Nejvyšší soud nebyl povinen na jejich podkladě správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat, avšak se zřetelem na svou povinnost zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je, či není dovolacím důvodem, což by mohlo být v případě tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, zkoumal, zda nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu podle článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy.
17. K výhradě obviněného, že neužil během činu nůž, protože žádný nebyl na místě nalezen, a nelze závěry o této skutečnosti opírat o výpověď poškozeného, Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že se soudy s touto námitkou obviněného zabývaly. Zejména lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž poškozeného D. Š. vyslechl u hlavního líčení (č. l. 389 až 392), a jeho výpověď hodnotil samostatně i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům, a to k výpovědím svědkyň J. R., R. A., B. K. a P. V. (srov. č. l. 392 až 399). Námitce obviněného, že neužil v činu proti poškozenému nůž, soud rovněž i této skutečnosti věnoval patřičnou pozornost, a své závěry v rozsudku rozvedl (srov. strany 3 až 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je třeba zdůraznit, že ohledně tvrzení, že obviněný nůž užil, soud nepovažoval výpověď poškozeného za osamocenou, protože z výpovědí svědkyň J. R. a R. A. vyplynulo, že ihned po incidentu poškozený o užití nože hovořil. Kromě toho však soudy vycházely i z toho, jak poškozený reagoval a vystupoval bezprostředně po události, když byl „polonahý“ a doprovázel své vyděšené jednání i slovy, že ho obviněný chtěl zabít, jak uvedly svědkyně J. R. (viz č. l. 392 a 393), R. A. (č. l. 394) a P. V. (č. l. 398 a 399).
18. Kromě uvedeného se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že o existenci nože nebylo v řízení zcela nic zjištěno, protože svědkyně B. K. uvedla, že bezprostředně po činu, který vnímala jen sluchem, protože bydlela pod bytem poškozeného, a slyšela nad sebou u něj v bytě hluk, viděla něco vylétnout z okna, „mihnout se“ a pod stromem naproti oknu, viděla se zalesknout ostří, leskla se tam čepel. Uvedla, že „to letělo jako z toho bytu seshora, zašustilo to v tom stromě a dopadlo to na zem, viděla to zřetelně, čepel to byla stoprocentně na té zemi“ (viz č. l. 395).
19. V učiněných skutkových závěrech nedostatky nehledal ani odvolací soud, jenž se se zjištěními soudu prvního stupně ztotožnil a považoval je za přesvědčivé s tím, že okolnost, že se v rámci vyšetřování a úkonů, které byly ve věci provedeny, nůž nezajistil, na správnosti závěrů soudu prvního stupně, nic nemění. Rovněž zdůraznil, že nevznikají pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozeného o použití nože, a proto se s těmito skutkovými závěry ztotožnil (strana 4 rozsudku odvolacího soudu).
20. Pokud jde o námitku obviněného, kterou zaměřil proti způsobu, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s výhradami, které vznášel proti jejich postupu při hodnocení znaleckých posudků z oboru zdravotnictvím odvětví psychiatrie na jeho duševní stav zpracovaných, je třeba uvést, že tato námitka rovněž směřuje výhradně proti postupu při prováděném dokazování, protože obviněný se jejím prostřednictvím domáhal zpracování revizního posudku za situace, kdy podle něj existuje rozpor mezi dvěma znaleckými posudky, jež ve věci byly zpracované. Měl na mysli závěry znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Vladimíra Berana (č. l. 209 až 222; výpověď během hlavního líčení na č. l. 399 až 400) a znalců PhDr. Karolíny Malé a MUDr. Václava Faita (č. l. 269 až 299; výpověď během hlavního líčení na č. l. 400 až 401). Podle obviněného tím, že soud uvedený revizní posudek sám, ani k návrhu obviněného, nenechal zpracovat, došlo k nesprávnému závěru o tom, že byl v době činu příčetný.
21. Nejvyšší soud k této námitce obviněného považuje nejprve za nutné zdůraznit, že jde o problematiku, které se soudy obou stupňů v předchozích stádiích tohoto trestního řízení již dostatečně věnovaly. Je třeba zmínit usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 19 T 116/2016 (č. l. 338 až 341), jímž nalézací soud podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření s odkazem na nesoulad mezi uvedenými znaleckými posudky. Odvolací soud usnesením ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 50 To 407/2016 (č. l. 355 až 358), vyhověl stížnosti státního zástupce sp. zn. ZT 315/2016 (č. l. 347 až 348), že není důvod věc vracet do přípravného řízení, a proto podle §149 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. ř. zrušil výrok o vrácení věcí k došetření a uložil soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Neztotožnil se totiž s názorem soudu prvního stupně, který shledal, že ve věci je nutné vypracovat ústavní znalecký posudek. Odvolací soud naopak vytkl soudu prvního stupně, že se s otázkou dvou proti sobě stojících znaleckých posudků nedostatečně sám vypořádal. V rámci předběžného projednání obžaloby mohl a měl využít ustanovení §185 odst. 2 tr. ř. a mohl si sám opatřit potřebné vysvětlení ve smyslu §109 tr. ř. od všech zúčastněných znalců. Uložil proto nalézacímu soudu, aby za účelem jednoznačného vysvětlení protichůdných znaleckých posudků opatřil postoje znalců s uvedením konkrétních důvodů, proč nepovažují opačné závěry za správné. Pro případ, že budou přetrvávat pochybnosti o správnosti podaných znaleckých posudků a příslušná vysvětlení by nevedla k předpokládanému výsledku, bylo by nutné přibrat znalce jiného, resp. přistoupit k tzv. reviznímu znaleckému posudku podle §110 odst. 1 tr. ř.
22. Soud prvního stupně těmto požadavkům vyhověl, neboť dne 9. 12. 2016 zaslal MUDr. Vladimíru Beranovi znalecký posudek vypracovaný MUDr. Václavem Faitem a PhDr. Karolínou Malou se žádostí o vyjádření k jejich závěrům ve smyslu §109 tr. ř. ve formě doplnění jím původně vypracovaného znaleckého posudku (č. l. 362). Obdobně postupoval i vůči znalcům MUDr. Václavu Faitovi a PhDr. Karolíně Malé, kterým společně se znaleckým posudkem vypracovaným MUDr. Vladimírem Beranem zaslal žádost o sdělení, z jakých konkrétních důvodů nepovažují jeho závěry za správné, resp. oproti němu dospěli k odlišným závěrům (č. l. 363). Znalci tak měli možnost vzájemně se vyjádřit ke svým závěrům, z čehož vyplynulo, že znalec MUDr. Vladimír Beran se ztotožnil se závěry, které o duševním stavu obviněného učinili znalci PhDr. Karolína Malá a MUDr. Václav Fait, tedy, že se o duševní chorobu − paranoidní schizofrenii − u obviněného nejednalo, ale že ji obviněný jen předstíral. Tyto závěry korespondující s druhým posudkem MUDr. Vladimír Beran uvedl v doplnění znaleckého posudku (č. l. 372 až 376) a setrval na tom i během výpovědi učiněné při hlavním líčení (č. l. 399 až 400). Znalci PhDr. Karolína Malá a MUDr. Václav Fait, kteří uvedli, že měli znalecký posudek vypracovaný MUDr. Vladimírem Beranem k dispozici již při svém zpracovávání posudku své důvody, proč se jejich závěry se závěry učiněnými znalcem MUDr. Vladimírem Beranem liší, vysvětlili v jeho doplňku s tím, že neměli důvod své závěry měnit, setrvali na nich (č. l. 364 až 368), což potvrdili i při výsleších v průběhu hlavního líčení (č. l. 400 až 401).
23. Na základě tohoto postupu odvolací soud považoval nejasnosti, které vyplynuly z dřívějšího řízení ohledně nesourodého závěru dvou znaleckých posudků znalců za odstraněné, protože MUDr. Vladimír Beran se přiklonil s důvody, proč se odlišoval, k závěrům druhých dvou znalců. Po takto provedeném dokazování již posudky nevykazují rozpory, a proto neshledal důvod doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem, protože se znalci ve svých závěrech o duševním stavu obviněného shodli (strana 4 rozsudku odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud k těmto postupům soudů považuje ve vztahu k požadavku obviněného, na vypracování revizního znaleckého posudku, a výhrady, že zpracován nebyl, za vhodné uvést, že jeho nevypracování neznamená v této věci existenci tzv. opomenutého důkazu, o nějž by se mohlo jednat jen tehdy, kdyby šlo o důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331), nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51) či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16].
25. Je vhodné jen pro úplnost uvést, že povaha otázky zjištění nepříčetnosti (§26 tr. zákoníku) jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost vyžaduje, aby toto posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v §105 odst. 1 a §116 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4219/12, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11). Na druhou stranu trestní soud není vázán výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec − psychiatr nebo psycholog − na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti a pohnutkám obviněného. Pokud se obecný soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožní nebo je upřesní a své závěry přezkoumatelně vyloží, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu [srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) a další judikaturu tam citovanou].
26. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud shledal, že se o opomenutý důkaz nejedná, protože soudy se jeho potřebou pro správnost provedeného dokazování zabývaly, jeho nutnost ověřovaly a v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí se tím, proč k jeho zpracování nepřistoupily, v nezbytné míře vypořádaly. Pro úplnost lze jen zmínit, že podle §109 tr. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Soudy postupovaly ve smyslu citovaného ustanovení, protože jestliže je třeba podle §109 věta druhá tr. ř. přibrat nového znalce, musí nový znalec podat nový znalecký posudek, v němž se ovšem musí vyrovnat i s předchozím znaleckým posudkem. Jestliže byly podány dva znalecké posudky k téže otázce, soud v hlavním líčení je povinen provést důkaz oběma posudky, vyslechnout zpracovatele obou posudků a při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci se s oběma posudky vypořádat tak, aby bylo zřejmé, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů. Skutečnost, že dva dosud podané znalecké posudky obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem pro vyžádání posudku ústavu podle §110 tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1986, sp. zn. 4 To 9/86 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 11/1987)].
27. Z výše popsaného postupu soudů obou stupňů (body 21 a 22 shora) je zřejmé, že nejasnosti, které se mezi uvedenými dvěma posudky vznikly, byly v průběhu dokazování odstraněny, a znalecké závěry, které ohledně existence duševní poruchy u obviněného nejprve shodné nebyly, se ujednotily na závěru, že se o duševní chorobu − paranoidní schizofrenii − nejednalo, ale že ji obviněný jen předstíral, jak se znalci shodli (MUDr. Vladimír Beran na č. l. 373, znalci PhDr. Karolína Malá a MUDr. Václav Fait na č. l. 297 a během hlavního líčení na č. l. 399 až 401).
28. Soudy v přezkoumávané věci postupovaly při hodnocení obsahu znaleckých posudků podle §2 odst. 6 tr. ř. a své závěry v souladu s §125 tr. ř. v přezkoumávaných rozhodnutích vyhodnotily a vysvětlily.
29. Za dané situace nebyl prostor pro to, aby soud postupoval podle §110 odst. 1 tr. ř. a přibral ke posouzení duševního stavu posudek ústavu, protože k takové možnosti může dojít jen ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem.
30. Ze všech výše uvedených skutečností byla otázka příčetnosti obviněného v době činu dostatečně na základě provedeného dokazování zjištěna, protože i ve vztahu k ní soudy dodržely všechny postupy předepsané §105 a násl. tr. ř., i §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů neplnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a protože v dovolání nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu