ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.213.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 213/2018-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2018 o dovolání obviněného P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 10 To 48/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 29/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 20 T 29/2015, byl obviněný P. K. uznán vinným v bodech I. a II. pokračujícím zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a v bodě I. též pokračujícím přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jichž se dopustil způsobem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 10 To 48/2017, na podkladě odvoláních obviněného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podaného v neprospěch obviněného, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě I. trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále „tr. zák.“), v bodě II. trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., v bodě III. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a v bodech I. až III. pokračujícím přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
ad I. v blíže nezjištěné době nejméně od roku 1996 do 7. 5. 2005 na různých místech, zejména ve V., okres P., v Š. ulici v domě, v N. ulici v domě, a v ulici F. D. v domě, kde žil ve společné domácnosti se svou tehdejší manželkou J. P. (dříve K.) a s nezletilými dětmi, dále na různých místech, když se ocitli sami, např. v době dovolené při procházce lesem, opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů, využívaje nejprve nízkého věku své nevlastní dcery nezletilé „XXXXX“ *), později „VVVVV“ *) a „ZZZZZ“ *), dnes opět „XXXXX“, a její nevědomosti v oblasti sexuality, s vědomím postavení výchovné autority v rodině, ve snaze uspokojit své sexuální potřeby, tuto zpočátku hladil a osahával na přirození pod záminkou hry, později si od ní nechal sát pohlavní úd, lízal jí přirození, zasouval svůj pohlavní úd na okraj jejího přirození a na okraj análního otvoru, nejméně v jednom případě i pil její moč, fotografoval ji nahou v různých pózách se zaměřením na obnažené přirození s roztaženýma nohama, vyholoval jí přirození, když nebyla povolná, nazýval ji „kurvou“ a „píčou“, přičemž poškozená dostávala za shora uvedené od obžalovaného nejprve sladkosti, později peníze podle druhu sexuálních interakcí, a takového jednání se obžalovaný dopustil, přestože věděl, že je dítě mladší než patnáct let, a v důsledku shora uvedeného jednání se u poškozené rozvinul syndrom týrané osoby v rámci posttraumatické stresové poruchy,
ad II. v době od 8. 5. 2005 do 7. 5. 2008 zejména ve V., okres P., v ulici F. D. v domě, kde žil ve společné domácnosti se svou tehdejší manželkou J. P. (dříve K.) a s nezletilými dětmi, ale i na různých místech, když se ocitli sami, opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů v návaznosti na předchozí jednání ad I. využívaje i nadále svého postavení výchovné autority v rodině, se svou nevlastní dcerou nezletilou „XXXXX“, později „VVVVV“ a „ZZZZZ“, dnes opět „XXXXX“, opakovaně souložil až do jejích osmnácti let, kdy se odstěhovala ze společné domácnosti, poškozená dostávala i za shora uvedené od obviněného peníze, a takového jednání se obžalovaný dopustil, přestože věděl, že poškozená je mladší než osmnáct let,
ad III. v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2007 do září 2013 ve V. v ulici F. D. v domě, kde žil ve společné domácnosti se svou tehdejší manželkou J. P. (dříve K.) a s dalšími nezletilými dětmi, a po rozvodu manželství ve V., v domě v ulici P. V., kde se stýkal po odchodu ze společné domácnosti se svými nezletilými dětmi, opakovaně, v blíže neupřesněném počtu případů, využívaje nízkého věku a nevědomosti v oblasti sexuality, s využitím postavení výchovné autority nejdříve pěstouna, poté poručníka, ve snaze uspokojit své sexuální potřeby, nevlastní dceru, pěstounku, později poručenkyni, nezletilou „AAAAA“ *) hladil a osahával po celém těle, zejména na přirození a na prsou, lízal jí přirození, přikládal jí svůj pohlavní úd na kraj konečníku, když klečela na kolenou s obnaženými hýžděmi, nechal si od ní sahat na pohlavní úd, obnaženou ji fotografoval ve vyzývavých pozicích se zaměřením na obnažené přirození, a takového jednání se dopustil, přestože věděl, že je dítě mladší patnácti let, a v důsledku shora uvedeného jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha.
3. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o náhradě nemajetkové újmy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že rozhodnutí soudů jsou založena na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení s tím, že odvolací soud nerespektoval námitky jím uplatněné v podaném odvolání a nesprávně právně se s nimi vypořádal. Napadenému rozsudku obviněný vytýkal vadné skutkové závěry a z nich plynoucí extrémní rozpor se skutečným skutkovým stavem, resp. s provedenými důkazy, především se však zaměřil na nesprávnost právního posouzení činů uvedených v bodech I., II. a III.
5. U bodu I. se neztotožnil s právním posouzením podle §242 odst. 2 a 3 tr. zák., protože pokud by byla dostatečná skutková zjištění, mělo se jednat o trestný čin podle §242 odst. 1 tr. zák. Měl za to, že závěr o způsobení těžké újmy u poškozené XXXXX nebyl řádně objasněn stejně jako to, zda byla v pozici závislosti na obviněném až do 7. 5. 2005, především pak v posledních letech posuzovaného období, když již byla blízká věku patnácti let. Namítl též, zda těžká újma na zdraví, pokud k ní vůbec došlo, byla v příčinné souvislosti s jeho jednáním, anebo byla zapříčiněna dalšími okolnostmi stojícími mimo odpovědnost obviněného.
6. Podle obviněného jsou závěry znalců z oboru psychiatrie a psychologie výsledkem povrchního zkoumání a nemohou být důkazním podkladem pro skutková zjištění, neboť nejde o svědky, a proto zůstává jediným přímým důkazem ohledně toho, co se mělo dít mezi lety 1996 a 2005 a v období od 8. 5. 2005 do 7. 5. 2008 u skutku II., pouze výpověď poškozené. Výpovědi ostatních svědků jsou již jen prezentací toho, co jim poškozená sdělila, když svědek J. P. výslovně prohlásil, že „jí nevěří ani nos mezi očima“. Proti tomu podle obviněného stojí „řada“ přímých a věrohodných svědeckých výpovědí osob, které jej popisují jako osobu nemanipulativní a uvádějí, že ani při návštěvách v rodině K. v inkriminované době si ničeho neobvyklého nevšimli. Podle obviněného bylo třeba posuzovat zejména to, že poškozená XXXXX se o činu obviněného až do svých patnácti let nikomu nezmínila.
7. Svůj nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, že šlo u XXXXX o zneužívanou osobu, obviněný podložil citacemi pasáží z odborné literatury (např. HANUŠOVÁ, J. a kol. Sexuální zneužívání dětí ‒ oběti a pachatelé ‒ teoretická část ; VELIKOVSKÁ, M. Psychologie obětí trestných činů ), vztahujícími se k sexuálnímu zneužívání dětí a psychologii obětí sexuálně motivované trestné činnosti, z nichž dovozoval, že u osob, které jsou oběťmi takového sexuálního jednání, se objevuje narušená sexualita, emocionální důsledky, opakované útěky, psychosomatické potíže, deprese, disociativní poruchy, snížené sebevědomí a narušená akceptace směřující až k autodestruktivním aktivitám či psychické projevy v podobě úzkosti, agresivity, emoční lability, obavy být s určitou osobou či následky krátkodobé jako např. bolest, smutek, pláč, hněv, zloba, obava, panika, agrese, apod., či dlouhodobé jako somatické stesky, obranné reakce, depresivní symptomatologie, sociální izolace, poruchy příjmu potravy, negativní sebepojetí, problémy ve vztazích, atd. Obviněný však tvrdil, že v posuzované věci bylo prokázáno, že poškozená XXXXX měla s obviněným až do svých patnácti let velmi dobrý vztah, dobré výsledky ve škole, a pokud měla nějaké konflikty, týkaly se matky a přetrvávaly i po patnáctém roce jejího věku. Problémy s obviněným měla pouze z důvodu svého vlastního chování, které ale nijak nevybočovalo ze standardu chování běžné pubertální dívky. Pokud u ní znalci zjistili posttraumatickou stresovou poruchu, nikdo v inkriminované době ani později až do jejích osmnácti let nezaznamenal změny v chování po celé období. Obviněný se proto neztotožnil se závěrem znalce, který u této poškozené diagnostikoval posttraumatickou stresovou poruchu již před patnáctým rokem jejího věku, anebo v podobě předčasné sexualizace, která by však pro jinou právní kvalifikaci nežli pro základní skutkovou podstatu §242 tr. zák. nepostačovala.
8. Výhrady obviněný soustředil proti způsobu provedeného dokazování i v tom směru, že znalecký posudek nemá v trestním řízení žádné privilegované postavení, když byl vedle něj brán v potaz pouze důkaz výpovědí poškozených. Ostatní důkazy, které do zvolené a soudy preferované verze nezapadaly, byly posouzeny jako nevěrohodné nebo ovlivněné rodinnou vazbou, a jako takové byly bagatelizovány i přesto, že se v řadě podstatných okolností rozcházejí. Nejsou v souladu s výpověďmi poškozených ani znaleckými posudky, zejména ve vztahu k projevům posttraumatické stresové poruchy. Obviněný vyjádřil názor, že u poškozené XXXXX chybí jeden ze základních znaků a rysů posttraumatické stresové poruchy spočívající ve vyhýbání se, intruzivním prožívání, fyziologických a kognitivních potížích, podrážděnosti, hádavosti, opakujících se snech, které by se měly projevit zhruba do půl roku od zneužívajícího chování, k čemuž však nedošlo, a tudíž nemůže jít o naplnění této psychiatrické diagnózy.
9. Nesprávnost posouzení skutku pod bodem II. obviněný spatřoval v obdobných důvodech, a navíc namítl, že u poškozené XXXXX po dovršení patnáctého roku nebylo možné hovořit o stavu závislosti na obviněném, a není jasné, z jakých důkazů takový závěr soud vyvodil, když se poškozená mezi patnáctým a osmnáctým rokem věku z domova několikrát odstěhovala, poté se zase vrátila, avšak nejméně od sedmnácti let žila zcela odděleně od rodiny. Minimálně od tohoto okamžiku byla její závislost přerušena. Vztah závislosti poškozené osoby na pachateli předpokládá, že poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Odstěhováním ze společné domácnosti tudíž takové „odkázání“ mizí, čímž mizí i jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §243 tr. zák. Ze skutečnosti, že jde o osobu svěřenou dozoru pachatele, nelze bez dalšího dovodit též naplnění znaku „zneužití závislosti“.
10. Podobné nedostatky zejména v posouzení těžké újmy na zdraví a provedeného dokazování obviněný vytýkal i u činu pod bodem III., k němuž dodal, že soudem druhého stupně u poškozené AAAAA zjištěný stav bezbrannosti spočívající v její výrazně nižší intelektové výbavě a v tom, že byla v pěstounské péči obviněného, a proto na něj byla emočně i existenčně odkázána, nebyl dostatečně objasněn. Ani tato poškozená se s předmětným údajným činem obviněného nikomu, ani sestře „BBBBB“ *), která pro ni byla osobou nejbližší, nesvěřila. Obviněný poukázal na nejasnosti v její výpovědi, v níž později hovořila o „velkém tajemství“, které se snažila zasadit jednoznačně teprve do kontextu probíhajícího trestního stíhání obviněného, ačkoli dříve o něm nehovořila. Ve věci vystupující psycholožka, která uvedla, že ač měla podezření na určité „tajemství“ už na jaře 2014, neinformovala o této skutečnosti oprávněné orgány, a to ani v rámci probíhajícího opatrovnického řízení, v němž se k této poškozené vyjadřovala. I její výpověď je tudíž zjevně zkreslená a ovlivněná trestním řízením. Pouze nižší intelekt a původní sociální zázemí nemohou u poškozené AAAAA postačovat pro závěr o její bezbrannosti a neschopnosti rozumově a duševně pochopit chování obviněného, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že je schopna formulovat své názory, myšlenky a přání a prezentovat je na veřejnosti. Lze tedy jen těžko uvěřit tomu, že by ještě ve věku dvanácti let stále nechápala chování obviněného a nebyla schopna projevit svůj nesouhlas.
11. Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 10 To 48/2017, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která zdůraznila, že dovolatel uplatnil argumentaci stejnou jako v dosavadní obhajobě a odvolání. Na podporu správnosti přezkoumávaných rozhodnutí zdůraznila, že trestné jednání obviněného bylo prokázáno jednak výpověďmi poškozených XXXXX a AAAAA, ale především pokud jde o následky činů, znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie, z oboru zdravotnictví, a odvětví psychiatrie, ze kterých vyplynulo, jakou újmu poškozené utrpěly. Protože námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze odkázat, a přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu důvodnost námitek přezkoumávat.
13. Podle státní zástupkyně se obviněný v dovolání argumentoval výlučně otázkami skutkovými, s nimiž se neztotožnila, protože se domáhal výhradně odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládal provedené důkazy jinak než soud a z tohoto rozdílného posouzení vyvozoval odchylné skutkové okolnosti, a že tudíž jde o výhrady nesměřující proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, které nenaplňují žádný ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného k případné reakci, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Dále posuzoval, zda bylo dovolání podáno v souladu se zákonným vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve smyslu této zákonné dikce lze jeho prostřednictvím namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
17. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž Nejvyšší soud bral na vědomí, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Se zřetelem na tento princip Nejvyšší soud zkoumal, zda v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí byly dodrženy zásady spravedlivého procesu, neboť jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější.
IV. K námitkám obviněného
19. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání a přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že obviněný vytýkal napadeným rozhodnutím nedostatky vztahující se k právnímu posouzení, pokud namítal, že tak, jak byl skutkový stav zjištěn, nebylo možné u skutku pod bodem I. a II. shledávat u poškozené XXXXX způsobení těžké újmy na zdraví, ani to, že u ní šlo o stav závislosti, když opouštěla společnou domácnost, a k bodu III. uplatnil výhradu, že u poškozené AAAAA se nejednalo o stav bezbrannosti. Tím u uvedených skutků vytýkal vady v použité právní kvalifikaci, a jde o výhrady, které se týkají hmotněprávních otázek, a jako takové byly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále posuzoval jejich důvodnost.
20. Pokud však obviněný v dovolání brojil proti posouzení věrohodnosti poškozených a poukazoval na nedostatky ve znaleckých posudcích a na nesprávný způsob, jakým soudy hodnotily ve věci zajištěné výpovědi, v této části dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. I přesto Nejvyšší soud, vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, byl povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
21. Se zřetelem na výhrady obviněného Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy v přezkoumávaných rozhodnutích dodržely všechny zákonem stanovené procesní postupy garantující řádné objasnění věci, a to ze všech hledisek vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tak aby mohl posoudit, zda došlo k excesu v rámci dokazování či nikoliv. Jestliže obviněný tvrdil, že ve věci byly ve vztahu k posuzovaným činům provedené důkazy nepostačující, protože jedinými přímými usvědčujícími důkazy byly výpovědi poškozených a znalecké posudky, které však o způsobu soužití v rodině nemohly poskytnout objektivní informace, z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy na tuto skutečnost zaměřily, a je třeba zdůraznit, že uvedené tvrzení obviněného obsahu a rozsahu provedeného dokazování neodpovídá. Pro tento závěr je třeba zmínit, že soudy se mimo uvedených důkazů opíraly i o svědecké výpovědi bývalé manželky obviněného J. P., nezletilých BBBBB, „CCCCC“ *), dále svědkyně E. S., E. K. (rovněž bývalá manželka obviněného), E. K. a F. K. (rodiče obviněného), Š. Ch. a R. Ch. (sestra a švagr obviněného), M. K., V. K. a L. K. (děti obviněného z prvního manželství), J. P. (bývalý manžel poškozené XXXXX), L. P., R. S. Vycházely též ze znaleckých posudků zpracovaných jak na osoby poškozených, tak obviněného, ze zpráv ambulantních psychiatrů, třídních učitelů, Městského úřadu Č. K., a dalších listinných důkazů (viz zejména strany 6 až 31 rozsudku soudu prvního stupně).
22. Je rovněž vhodné připomenout, že nyní odvolacím soudem vydané a přezkoumávané rozhodnutí je v pořadí již druhým rozhodnutím ve věci (viz č. l. 730 až 742), když důvodem předchozího zrušení věci byla potřeba doplnit dokazování o výslechy znalců k věrohodnosti poškozených, k následkům jednání obviněného na jejich zdraví a k projevům posttraumatické stresové poruchy v době probíhajícího trestního řízení, jakož i o důkazy prokazující povahu a intenzitu sexuálních kontaktů v jednotlivých posuzovaných obdobích i postavení obviněného coby autority v rodině a vztah obou poškozených vůči němu. V odůvodnění nyní dovoláním napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl zcela o vině i trestu obviněného, konstatoval, že došlo k potřebnému objasnění skutkového stavu věci a nebylo důvodu, aby soud prvního stupně své skutkové závěry o vině obviněného nezaložil na výpovědích poškozených (srov. strany 13 až 16 napadeného rozsudku).
23. K výhradám obviněného zpochybňujícím věrohodnost poškozených Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené závěry odvolacího soudu nevzbuzující pochybnosti ani nevykazující procesní nesprávnosti považuje za vhodné jen zdůraznit, že z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že soudy výpovědi poškozených považovaly za konzistentní bez zásadních rozporů, a pokud se v jejich svědectvích objevovaly drobné nesrovnalosti ohledně dílčích momentů, pak je soudy přičítaly především časovému odstupu od spáchání trestné činnosti. V obsahu podrobně podaných výpovědí poškozených soudy neshledaly podstatné rozpory. Požadavek na naprostou shodu v jejich tvrzeních a v jejich interpretaci dalšími svědky by za těchto okolností byl podle odvolacího soudu přepjatý, když dílčí nepřesnosti naopak svědčí pro autentičnost tvrzení poškozených. Věrohodnost poškozené XXXXX soudy dovozovaly i na základě svědectví dalších osob, kterým se s jednáním obviněného svěřila již v minulosti a které nebyly nijak motivovány k podání nepravdivé výpovědi v neprospěch obviněného. Lze zmínit zejména výpověď svědkyně PaedDr. Dagmar Hrubé, které se poškozená svěřila již v roce 2009 a která podrobně popsala jak chování poškozené v rámci svého vyšetření, tak i okolnosti, které jí uváděla, i motivaci poškozené k tomu, aby na obviněného nebylo v té době podáno trestní oznámení. Odvolací soud uvedené skutečnosti posuzoval a vysvětlil, že tato svědkyně je na ostatních svědcích zcela nezávislou osobou, která se s poškozenou v minulosti viděla pouze jednou. Vypořádal se i s připomínkou obhajoby, která zdůrazňovala nepřesnosti v její výpovědi, a své závěry doložil přesvědčivými úvahami a vysvětleními založenými na tom, že svědkyně vypovídala bez jakéhokoliv vztahu ke komukoliv z rodiny poškozených, když byla zcela náhodně do celé problematiky vtažena jako odborná pracovnice. Z uvedené výpovědi soud čerpal pro závěr, že poškozená této svědkyni s předstihem několika let spontánně vylíčila v podstatě totéž, co později orgánům činným v trestním řízení. Odvolací soud upozornil, že výpověď poškozené XXXXX podporuje i závěry o věrohodnosti podstaty tvrzení poškozené AAAAA, protože relativně nezávislá obvinění vznášená oběma dívkami proti témuž pachateli, vážící se ke stejnému časovému období, se vzájemně posilují. Přitom i tvrzení poškozené AAAAA bylo podpořeno svědeckou výpovědí K. K. týkající se tzv. „velkého tajemství“ poškozené. Též závěry znalců z oboru zdravotnictví a školství, odvětví psychologie forenzní a klinická a odvětví psychiatrie plně zapadají do těchto úvah, jež vedly i odvolací soud k závěru o jejich věrohodnosti, neboť drobné, nepodstatné rozpory či určitá váhavost ve výpovědích poškozené AAAAA byly zapříčiněny zejména její intelektovou výbavou, která ji limitovala v možnostech podat ucelenou výpověď, avšak na druhé straně současně u ní vylučovala schopnost si podobnou výpověď vymyslet a konzistentním způsobem ji opakovaně reprodukovat. U žádné z dívek nebyly zjištěny sklony k patologické lhavosti, konfabulacím či záměrnému zkreslování prožívaného ani náchylnost k přejímání myšlenek druhých osob (srov. např. č. l. 261).
24. Především je třeba zdůraznit, že jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentovaly poškozené dívky, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném vyhodnocení tvrzení nepochyboval o věrohodnosti poškozených, jejichž výpovědi jsou potvrzovány dalšími nepřímými důkazy, a vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného, a proto mu nelze vytýkat, že by nepostupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané. Přičemž oba soudy věnovaly zejména výpovědím poškozených potřebnou pozornost a velmi pečlivě je hodnotily [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)].
25. Kromě těchto úvah týkajících se možnosti vycházet ohledně viny obviněného z výpovědí poškozených je třeba též zdůraznit, že odvolací soud reagoval i na výhrady obviněného, jimiž se snažil zvrátit pro něj nepříznivé závěry znaleckých posudků o následcích na zdraví poškozených tvrzením shodně uplatněným i v dovolání, založeným na tom, že u poškozených se projevy posttraumatické stresové poruchy nevyskytovaly a nevyskytují, a pokud ano, potom v důsledku chování a labilní povahy jejich matky (pěstounky) J. K. (P.), ale ani ty důvodnými neshledal. Námitky obviněného proti průkaznosti zpracovaných znaleckých posudků vztahujících se hlavně k následkům v podobě psychického onemocnění poškozených rovněž nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a to zejména s ohledem na obsah jejich písemného zpracování, i výpovědí jejich zpracovatelů PhDr. Augustina Pixy, MUDr. Jana Tučka, Ph.D. a Mgr. Petry Popelkové učiněných v řízení před soudem. Ve spojení s lékařskými zprávami, sděleními pedagogických pracovníků a psychoterapeutů pečujících o obě nezletilé (K. K., PaedDr. Dagmar Hrubá, MUDr. Martina Mikešová, prim. MUDr. Jana Holendová aj.) dávají dostatečný obraz a duševním narušení obou poškozených. V souladu se soudy nižších stupňů Nejvyšší soud shledal, že z obsahu tohoto dokazování vyplynula návaznost a fundovanost psychologických závěrů psychiatrických, z nichž je zřejmé přetrvávání obtíží u obou poškozených ještě v průběhu řízení před soudem i další dlouhodobé omezení poškozených v běžném způsobu života vážnými poruchami zdraví projevujícími se (u každé z dívek se jednotlivé projevy vyskytují v různé intenzitě, míře a četnosti) celoživotními komplikacemi zejména v emoční oblasti, disfunkčními sexuálními a interpersonálními modely chování, flashbacky, halucinacemi, sny, skrytou agresí s občasnými návaly hněvu, úzkostmi, depresivními náladami, poruchami sebehodnocení, nápadnou emoční strnulostí, úlekovou reaktivitou, vyhýbáním se podnětům, myšlenkám a místům připomínajícím jim prožité události, obtížným vybavováním některých momentů z období traumatu, potíži s koncentrací, atd., jež byly způsobeny a zapříčiněny jednoznačně a v přímé souvislosti s jednáním obviněného. V případě poškozené AAAAA bylo ze znaleckých závěrů soudem prvního stupně zdůrazněno, že vzhledem k její introvertní povaze nemusí akutně manifestovat všechny příznaky typické pro posttraumatickou stresovou poruchu, avšak o to déle se bude s touto traumatizující událostí vyrovnávat (č. l. 239 až 262, 267 až 283, 289 až 302, 493 až 495, 560 až 563, 573 až 578, 623 až 626, 692 až 693, 801 až 813, 822 až 827, 828 až 830).
26. Kromě těchto poznatků plynoucích z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je třeba upozornit i na to, že oba soudy neopomenuly účinně reagovat na námitky vznesené obviněným, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že se jeho obhajobou zabývaly, a objektivně posuzovaly její důvodnost. K výhradám obviněného se zejména soud prvního stupně, a to dokonce opakovaně, neboť se jedná o jeho druhé rozhodnutí ve věci (viz č. l. 659 až 704, 730 až 746), zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, zejména výpovědí poškozených XXXXX a AAAAA, jakož i všemi ostatními důkazy, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Soud měl na zřeteli i to, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření přesvědčivější apod. provádí zásadně soud prvního stupně, případně při splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. soud odvolací, který je k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilý [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15] (srov. strany 31 až 38 rozsudku soudu prvního stupně a strany 13 až 20 rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním předchozích rozhodnutí, na něž bylo soudy v nyní napadených rozhodnutích odkazováno na č. l. 659 až 704, 730 až 742).
27. Nejvyšší soud ve vztahu ke způsobu provádění a vedení dokazování před soudy obou stupňů námitky obviněného neshledal důvodnými, protože soudy v posuzované věci všechna procesní pravidla a zásady dodržely, neboť na základě provedeného dokazování, které obsáhlo více důkazních prostředků, vyšly z výpovědí poškozených podpořených výsledky komplexně provedeného dokazování, jímž byla vyvrácena ta verze, kterou obviněný preferoval, a to nikoliv jen jedním důkazem, jak se obviněný snažil v dovolání předestřít, ale celou, nadto poměrně početnou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků. Jednalo se přitom nejen o výpovědi poškozených dívek, ale i o výpovědi dalších, na obviněném i poškozených zcela nezávislých a nestranných svědků, u nichž nebylo důvodné předpokládat zájem na výsledku řízení. Obdobnou vypovídací hodnotu měly i listinné důkazy, především lékařské zprávy, znalecké posudky zpracované na obviněného i poškozené, aj.
28. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Rovněž obezřetně hodnotily i znalecké posudky, jimž nepřikládaly větší důkazní sílu, a podrobily je všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1394/2017].
29. Lze proto shrnout, že soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je patrná věcnost a vzájemná propojenost provedených důkazů, když soud prvního stupně vysvětlil, které důkazy provedl, jak je hodnotil a jaké právní závěry na základě učiněných skutkových zjištění vyvodil. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
30. Pro zdůraznění správnosti skutkových závěrů je možné toliko dodat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
31. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
32. Jelikož ve věci učiněná skutková zjištění mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, mohl Nejvyšší soud na jejich základě posuzovat výhrady obviněného směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, jež v části svého dovolání rovněž namítal, a to na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního, příp. druhého stupně, který Nejvyšší soud nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
V. K námitkám proti použité právní kvalifikaci
33. Obviněný své výhrady vůči právnímu posouzení zaměřil proti trestnému činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák., u něhož považoval za nesprávný závěr o naplnění znaku závislosti podle odstavce 2 a v odstavci 3 vyjádřeného znaku způsobení těžké újmy na zdraví (viz bod I.), proti trestnému činu pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. rovněž pro nenaplnění znaku závislosti (bod II.), a proti zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, u kterého vytýkal absenci znaku „zneužití bezbrannosti“ podle odstavce 1 alinea druhá tr. zákoníku, jakož i proti kvalifikačnímu znaku těžké újmy na zdraví uvedeného v odstavci 3 písm. c) citovaného ustanovení (bod III.).
34. Odvolací soud obviněného uznal vinným ve vztahu k poškozené XXXXX tak, že trestné jednání obviněného vůči ní rozdělil do dvou skutků, u nichž dělítkem bylo dovršení věku 15 let této poškozené dnem 8. 5. 2005, a proto čin v bodě I. omezil dobou páchání od roku 1996 do 7. 5. 2005, a tento čin posoudil podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák., zatímco tu část jednání obviněného, která následovala po dni 8. 5. 2005 až do její zletilosti dne 8. 5. 2008, posoudil pod bodem II. jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., a to na skutkovém základě, který je v těchto bodech ve výroku rozsudku odvolacího soudu popsán.
a) Ke znaku „zneužívaje závislosti“ podle §242 odst. 2 tr. zák. a podle §243 tr. zák.
35. Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li takový čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti a způsobí jím těžkou újmu na zdraví.
36. Trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. se dopustí ten, kdo zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije.
37. Z uvedené dikce skutkových podstat zmíněných trestných činů je zřejmé, že u obou je znakem obviněným namítané zneužití závislosti. Je však třeba poznamenat, že u trestného činu podle §242 tr. zák. je stanoven jako kvalifikační znak v odstavci 2, kdežto u trestného činu podle §243 tr. zák. je znakem této základní skutkové podstaty, což však nebrání jeho teoretickému vymezení, které je shodné pro obě tyto skutkové podstaty, a proto je možné ve vztahu k nim oběma shodně v obecné rovině uvést, že stavem „závislosti“ se rozumí stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Faktický poměr závislosti je daný např. tím, že pachatel poškozeného vychovává apod. Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel vykonával úkony spojené s výchovou osoby mladší než osmnáct let [srov. rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 11. 6. 1952, sp. zn. 4 Tk 142/52 (uveřejněné pod č. 47/1953 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zneužití závislosti osoby svěřené dozoru pachatele znamená, že tato osoba mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem (např. ve formě pachatelova slibu nebo naopak odepření něčeho). Naplnění znaku zneužívaje závislosti ve smyslu §242 tr. zák. předpokládá, že poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody rozhodování pachatel využívá k realizaci svých záměrů let [srov. usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 4. 1984, sp. zn. 2 To 22/84 (uveřejněné pod č. R 28/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podstatné pro zneužití závislosti je, zda pachatel rozhodoval o základních otázkách spojených s činnostmi poškozené a toto jednání vytvářelo vztah závislosti mezi ním a poškozenou, a když poškozená snáší jednání pachatele pod určitým psychickým tlakem pachatele jako autority [přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 9. 1983, sp. zn. 4 Tz 49/83 (uveřejněné pod č. R 29/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zneužití závislosti je z povahy věci vždy úmyslné ve smyslu §4 tr. zák. [srov. též zhodnocení trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod č. 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Stav zneužití závislosti je tedy vždy dán konkrétním vztahem a aktuálními podmínkami, za nichž je tento vztah realizován, neboť je založen vždy na odlišných okolnostech, ale i vzájemných vazbách mezi pachatelem a poškozeným, a nelze jej podrobněji obecně definovat.
38. V posuzované věci v případě obou činů v bodech I. a II. šlo o vztah mezi obviněným a poškozenou XXXXX, který se utvářel během let, a odlišení uvedených dvou skutkových podstat bylo spíše než změnou vzájemného vztahu a praktik, jichž se obviněný na poškozené domáhal, vedeno jen tím, že poškozená dovršila věkové hranice, na kterou se váže trestný čin podle §242 tr. zák., čímž byla naplněna skutková podstata trestného činu dopadající na osoby mladší osmnácti let. Toto hmotněprávní odlišení však nijak nesouviselo se změnou faktického chování obviněného ani s přetrháním vazby poškozené k němu.
39. Zejména odvolací soud vyjasnil okolnosti, z nichž dovodil vztah závislosti, jíž obviněný u poškozené XXXXX po celé období za účelem svého sexuálního uspokojování se na ní zneužíval (srov. strany 16 až 18 rozsudku odvolacího soudu, kde vysvětlil i odlišení od bezbrannosti), a vyjádřil, že šlo o jednání, které se odvíjelo v řádu dlouhých let, a že vztah mezi nimi byl založen zejména na autoritě obviněného, který se výchovně podílel na vývoji poškozené, neboť byl manželem její matky, s níž začal žít a spolu s ní vychovávat její dvě a svoje tři děti z předchozích manželství v době, kdy byly XXXXX (…. roky).
40. Poškozená byla na obviněném závislá finančně, protože obviněný podporoval celou početnou rodinu, neboť ve společné domácnosti s ní žily další čtyři děti, které byly obživou odkázány zejména na příjmy obviněného. Jednalo se mezi nimi o vztah hlubší, protože obviněný měl právo a zároveň povinnost na ni dohlížet a starat se o ni, což činil, neboť spolurozhodoval o tom, co může a nesmí dělat, s kým se bude stýkat, o výši jejího kapesného, o plnění jejích školních povinností, o kázeňských trestech, výchovných metodách atd. (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 25. 4. 1984, sp. zn. 2 To 22/84 (uveřejněné pod č. 28/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 865/2010, či ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 666/2010]. S ohledem na poměry a vzájemné vztahy, zejména však na chování obviněného vůči poškozené, bylo důležité i to, že závislost poškozené na něm byla z jeho strany v jistém směru i vynucována a umocňována. V té souvislosti je vhodné poznamenat, že obviněný již od jejího raného věku dával poškozené sladkosti a drobné dárky, postupně vypracoval „sazebník“, podle kterého byla poškozená za jednotlivé sexuální úkony a praktiky odměňována. V případě, že se poškozená zdráhala, začala vzdorovat, jí obviněný vyhrožoval, že „by se mamce něco stalo“, pokud by jí řekla pravdu, anebo „zpracoval“ matku tak, že poškozená nesměla chodit ven, nedostávala žádné kapesné, zničil jí mobilní telefon i tašku do školy, otevíral jí dopisy, četl její deník, eventuálně v případě, kdy po jedné z hádek utekla z domova „ke klukovi“, jí zatelefonoval a sdělil jí, že matka spáchala sebevraždu, čímž ji donutil vrátit se takřka ihned zpět domů, kde zjistila, že matka je naživu a že jeho tvrzení se nezakládalo na pravdě. Poškozená již v poměrně nízkém věku zjistila, že když „bojovala, tak to dlouho nevydržela, … a když dovolila, tak mohla všechno … mohla si dělat, co chtěla …“. Takto obviněný ve svém jednání pokračoval až do 7. 5. 2008, tj. do doby, kdy poškozená dovršila osmnáct let věku, resp., podle slov poškozené ještě déle, neboť společnou domácnost natrvalo opustila až v září 2008 (viz výpověď poškozené z hlavního líčení na č. l. 483 až 493, k dané otázce zejména její část z č. l. 483 až 486). Obviněný ji rovněž udržoval v napětí a strachu o zdraví a život matky pro případ, že se jí svěří a sdělí jí pravdu, eventuálně v okamžiku, kdy se pokusila navázat vztah s chlapcem, začal ji v jeho očích očerňovat a pomlouvat, s cílem případný přátelský, milenecký či partnerský vztah ukončit.
41. Jestliže obviněný v dovolání namítal, že o závislost u poškozené již nešlo v době, kdy dovršila věku patnácti let (vztah k §243 tr. zák.) a několikrát společnou domácnost opustila, je třeba uvést, že se tak stalo za situace, kdy v domácnosti eskalovalo napětí mezi ní a obviněným i mezi jím a matkou. Obviněný jí okamžitě po odchodu z domácnosti volal a mylně ji informoval, že matka kvůli ní spáchala sebevraždu, že je mrtvá, čímž ji přinutil k návratu, po němž zjistila, že matka sice chtěla spolykat nějaké léky, které zapila alkoholem, ale hned je zase vyplivla a je naživu, a tudíž že se ze strany obviněného jednalo jen o lest ve snaze ji přimět k tomu, aby se vrátila zpět domů.
42. S ohledem na vztah poškozené XXXXX k obviněnému, který byl podle znaleckého posudku vypracovaného na její osobu vyjádřen tak, že jde o dívku submisivní, introvertní, důvěřivou, toužící po solidním vztahu, kontaktech a prožitcích, v počátcích a ještě v dětském věku velmi fixovanou na obviněného jako jedinou mužskou autoritu v rodině, k němuž měla vřelejší vztah než k vlastní matce, a okolnosti, za nichž ke krátkým (nanejvýš několikadenním) pauzám v jejím soužití s obviněným docházelo, je zřejmé, že vztah závislosti, jak byl výše popsán a zjištěn, nebyl těmito skutečnostmi změněn. Je potřeba uvést, že tomu bylo právě naopak, protože, když se v té době již těžce frustrovaná poškozená k životu s obviněným opět vrátila, svědčí právě o tom, že na něj byla psychicky velmi navázána a nebyla schopna vést a svobodně realizovat, byť již k tomu měla určité podmínky, svůj život. Byl to právě obviněný, který znovu navodil situaci, pod jejímž vlivem se poškozená podrobila jeho vůli a opět se k němu, resp. do své rodiny, jíž byl součástí, vrátila. Proto je třeba konstatovat, že znak závislosti ve smyslu trestného činu podle §242 odst. 2 tr. zák., tak i podle §243 tr. zák., byl naplněn (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1248/2012).
b) K bezbrannosti podle §185 odst. 1 alinea druhá tr. zák.
43. Obviněný právní kvalifikaci činu v bodě III. napadeného rozsudku, jímž byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, vytýkal, že se u poškozené AAAAA, vůči níž tento trestný čin směřoval, nejednalo o zneužití stavu bezbrannosti, a to přinejmenším na konci žalovaného období, kdy poškozená byla ve věku kolem jedenácti let a i přes nižší intelekt uměla jasně a srozumitelně formulovat své názory a přání.
44. Rovněž otázce bezbrannosti soudy věnovaly potřebnou pozornost a v odůvodnění rozsudku na straně 18 a 19 odvolací soud uvedl, že u poškozené AAAAA považoval za významný nižší intelekt, zásadně však to, že obviněný jí po zkušenosti z ústavu, v němž se nacházela před tím, než byla obviněným převzata do pěstounské péče, nahrazoval osobu otce a plně ho v této roli respektovala. Právě tyto skutečnosti poškozenou AAAAA zásadně handicapovaly ve schopnosti adekvátně reagovat na sexuální požadavky a jednání obviněného, včetně toho, že nebyla schopna se mu efektivně bránit, a to ani tehdy, když byla schopna pochopit jeho nepatřičnost v rámci své takto omezené rozumové a osobnostní výbavy, neboť při absenci dostatečných zkušeností nedisponovala skutečně účinnou obranou vůči útokům obviněného v situaci, kdy na něj byla takto existenčně odkázána, čehož si byl obviněný samozřejmě vědom. Obviněný proto získával v průběhu dalších sexuálních útoků nad poškozenou stále větší převahu a poškozená se vůči němu nacházela i na konci období vymezené trestné činnosti ve svých sotva dvanácti letech ve stavu psychické bezbrannosti.
45. Nejvyšší soud, který se s těmito závěry soudů obou stupňů zásadně ztotožňuje, pro úplnost dodává, že zločin podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li tento čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží na dítěti mladším patnácti let a způsobí jím těžkou újmu na zdraví.
46. Za obviněným zpochybňovanou bezbrannost je považován takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání [srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93 (uveřejněné pod č. 43/1994-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. U trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, podle níž byl obviněný u skutku ad III. uznán vinným, je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat. Jedná se zde o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. Tuto bezbrannost lze označit za celkovou či absolutní, o kterou se v přezkoumávané věci nejedná. U poškozené AAAAA šlo o stav bezbrannosti jako osoby, která vnímala okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázala situaci, v níž se nacházela, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Přitom šlo i o osobu v dětském věku, tedy nedostatečně nevyspělé, a proto nebyla schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku [srov. přiměřeně zhodnocení trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod č. 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s. 123)]. Jde o případ psychické bezbrannosti, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. Za bezbrannost se však nepovažuje stav poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo [srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93 (uveřejněné pod č. 43/1994-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
47. Zneužití spočívá v tom, že pachatel o konkrétní skutečnosti ví, a právě tuto skutečnost využije k tomu, aby dosáhl svého cíle, což se děje u oběti, která je bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Pro zneužití bezbrannosti ve smyslu §185 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného, není však rozhodné, zda osoba je v takovém stavu bezbrannosti relativně trvale nebo se dostala do stavu bezbrannosti v důsledku svého tělesného nebo psychického stavu nebo zásahem jiné osoby než pachatele bez dorozumění s ním (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1839).
48. Nejvyšší soud pro dotvrzení správnosti závěrů soudů nižších stupňů o tom, že u poškozené AAAAA správně určily, že šlo o zneužití její bezbrannosti, považuje za vhodné ve smyslu uvedených závěrů pouze doplnit, že k jejímu intelektu bylo zjištěno (viz posudek znalkyně Mgr. Petry Popelkové na č. l. 239 až 262), že je osobnostně celkově nezralá, výrazně uzavřená, nesdílná, sklíčená, poddajná a rezignovaná, s podprůměrnými kognitivními schopnostmi, bez defektu intelektu i sklonů k patologické lhavosti, je náchylná k přejímání názoru druhých, podřídivá vůči dospělým ve snaze vyhnout se jakémukoli konfliktu s nimi, je velmi tichá, zpočátku až bojácná, pravdomluvná, přátelská, ani tak se však spolužákům nesvěřuje, má velmi pěkný vztah k třídní učitelce H. Š. i mladší sestře BBBBB, s níž sdílí většinu mimoškolních aktivit, hrají si spolu, i vztah k J. P. má pěkný, tráví spolu spoustu času. Z uvedeného je zřejmé, že poškozená AAAAA nebyla natolik fyzicky i duševně vyspělá, aby dokázala dostatečně vnímat podstatu chování obviněného, včetně jeho následků. Nebyla osobnostně, intelektově ani svým nízkým věkem vybavena k tomu, aby byla schopna činit taková opatření, kterými by se poškozenému účinně vzepřela. Přijímala veškeré jeho zavrženíhodné chování s jistou oddaností vycházející z jejího věku a chápající obviněného jako autoritu, ale mimo jiné též v rámci své touhy dítěte převzatého do pěstounské péče z ústavní výchovy být členem rodiny a žít v ní. V této souvislosti i nehledě na čas, který již v rodině strávila, přetrhat tato pouta by pro ni bylo velice stresující.
49. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěr soudu, že obviněný se zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku na poškozené AAAAA dopustil při naplnění znaku „zneužívaje její bezbrannosti“, je ze všech hledisek zcela správný a v souladu jak se skutkovými zjištěními, tak i s právním vymezením tohoto pojmu.
c) K těžké újmě na zdraví podle §242 odst. 3 tr. zák. a §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
50. V dovolání obviněný ve vztahu k uvedené použité právní kvalifikaci vytýkal i nedostatky ohledně závěru o tom, že u poškozené XXXXX a AAAAA došlo v důsledku jeho činu ke vzniku takové újmy, která by mohla být považována za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §242 odst. 3 tr. zák. a §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
51. Vhodné je zmínit, že uvedenou skutečností se soudy obou stupňů též zabývaly, zkoumaly a prokázaly, zejména ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jakož i z výpovědí jejich zpracovatelů PhDr. Augustina Pixy, MUDr. Jana Tučka, Ph.D. a Mgr. Petry Popelkové učiněných před soudem, a to i ve spojení s lékařskými zprávami, sděleními pedagogických pracovníků a psychoterapeutů pečujících o obě nezletilé (K. K., PaedDr. Dagmar Hrubá, MUDr. Martina Mikešová, prim. MUDr. Jana Holendová aj.), že u obou poškozených se vyskytují projevy typické pro posttraumatickou stresovou poruchu, a to především typické disfunkční sexuální a interpersonální modely chování, flashbacky, halucinace, divoké sny, skrytá agrese s občasnými návaly hněvu, úzkostmi, depresivními náladami, bezdůvodnými návaly pláče, poruchami sebehodnocení, emoční strnulostí, úlekovou reaktivitou, vyhýbáním se podnětům, myšlenkám a místům připomínajícím jim prožité události, obtížným vybavováním některých momentů z období traumatu, potíži s koncentrací a důvěrou ve vztahu k cizím lidem, neklidným spánkem, inklinací k promiskuitnímu chování, jež byly způsobeny a zapříčiněny jednoznačně a v přímé souvislosti s jednáním obviněného, když žádné jiné skutečnosti, které by k rozvoji této poruchy mohly vést, nebyly zjištěny. Tyto problémy u nich přetrvávaly ještě v době probíhajícího trestního řízení a nelze zcela vyloučit jejich trvalý ráz.
52. Na základě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný svými činy způsobil těžkou újmu na zdraví u poškozené XXXXX [§89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.] i u AAAAA [§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], o niž se jedná v případě vážné, delší dobu trvající poruchy zdraví, a to nejen zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvajícího vážného duševního onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů, což bylo v posuzované věci bezezbytku naplněno.
53. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jejich nedůslednosti. Naopak je patrné, že pečlivě posuzovaly okolnosti, za kterých k popsanému jednání došlo a jež vedly k závěru o tom, že obě poškozené utrpěly v důsledku jednání obviněného vážnou duševní poruchu, která nebyla jen přechodného nebo nevýznamného rázu, neboť u obou přetrvávala několik let a je u nich stále přítomna. Projevuje se i v současné době u poškozené AAAAA zejména strachem z cizích mužů, ze setkání s obviněným a z toho, že jim zase ublíží, flashbacky, živými sny, sociální stažením a vyhýbáním se vrstevníkům, podezřívavostí, těžkými pocity méněcennosti, a lze u ní očekávat i do budoucna vztahové potíže k druhému pohlaví; ke zlepšení stavu dochází při medikaci antidepresivy. U poškozené XXXXX se tato porucha zdraví spočívá v emoční nestabilitě, projevuje se problematickými partnerskými vztahy, promiskuitním sexuálním chováním, divokými sny a špatným spánkem, kolísáním nálad, bezdůvodným častým pláčem, nutností medikace antidepresivy a podstupováním psychoterapie.
54. Soudy po hmotněprávní stránce psychickou chorobu, i co do její závažnosti a intenzity, dostatečně v souladu se zásadami platnými pro ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku u obou dívek posoudily. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že soudy zjištěné zdravotní komplikace a problémy, které se u poškozených již v době páchaného činu objektivně rozvinuly (jak je také v závěru skutkového zjištění odvolací soud popsal), posuzovaly a v souladu se zákonnou dikcí §242 odst. 3 tr. zák. a §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku učinily závěr, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví. Soudy se v potřebné míře věnovaly tomu, že byla naplněna hlediska těžké újmy spočívající v delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť u poškozených s ohledem na intenzitu i časové rozmezí, v němž se tato duševní porucha rozvíjela, měla již charakter delší dobu trvající poruchy zdraví.
55. Pro úplnost Nejvyšší soud jen nad rámec argumentace uvedené zejména soudem druhého stupně zmiňuje, že soudy respektovaly, že za těžkou újmu na zdraví ve smyslu zmíněných ustanovení je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné pod č. 9/1981/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp. zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č. 51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], které omezuje poškozeného v běžném způsobu života nejméně po dobu šesti týdnů. Vznik posttraumatické stresové poruchy může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu [srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)]. V přezkoumávané věci zjištěná porucha zdraví poškozených byla spojena s takovými obtížemi, které trvaly dlouhou dobu a vážně je omezovaly v obvyklém způsobu jejich nejen sexuálního, ale i běžného, každodenního života (srov. přiměřeně k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1320 až 1322).
56. Jestliže obviněný v dovolání rovněž vytýkal, že nebylo možné uvedený vzniklý následek přisuzovat výlučně jemu za vinu kladenému jednání, žádný ze soudů, ani soud dovolací příčinnou souvislost mezi vznikem posttraumatické poruchy u poškozených a jinými faktory než-li bylo jednání obviněného (zejména jím tvrzený negativní vliv jejich matky J. P.) neshledal prokázanou.
57. Podle Nejvyššího soudu tyto výhrady nemají podklady ve výsledcích provedeného dokazování s tím, že na ně soudy dostatečně reagovaly, a tedy i příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a u poškozených vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví se zabývaly ve vztahu k těm zjištěním, jak je zejména odvolací soud popsal ve výroku o vině v přezkoumávaném rozsudku. Z těchto okolností bylo prokázáno, že potíže, jimiž poškozené trpěly, byly bezprostředně spjaty s negativními a pro ně frustrujícími zážitky z činu obviněného, jež jim znemožňují dlouhodobě, ne-li dokonce trvale vést běžný život způsobem, který by byl pro dívky či mladé ženy jejich věku obvyklý. Nebylo proto ničím vyloučeno, že se u poškozených v příčinné souvislosti s přezkoumávaným jednáním obviněného rozvinuly duševní obtíže, které vznikly po závažném, protrahovaném stresujícím zážitku v důsledku popsaného trestného jednání obviněného.
58. S ohledem na výhrady obviněného v podaném dovolání, je vhodné zmínit, že i kdyby se na vzniklém následku na zdraví poškozených jakkoli minimálně spolupodílela i nevyrovnaná povaha a v době trestné činnosti obviněného neutěšená rodinná situace jejich matky J. P., což však nebylo výsledky provedeného dokazování prokázáno, nemohla by ani tato okolnost změnit nic na trestní odpovědnosti obviněného, protože jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71 (uveřejněný pod č. 72/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
59. Lze uzavřít, že pokud obviněný v dovolání naznačoval, že by uvedené těžké následky u poškozených mohly být způsobeny v důsledku jiných okolností, než jsou jemu za vinu kladenými činy, takový závěr je v rozporu s výsledky provedeného dokazování.
VI. Závěr
60. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s právní kvalifikací, jak ji vyjádřil v napadeném rozsudku soud druhého stupně, když veškeré výhrady, jež obviněný v dovolání popsal, považoval za nedůvodné, a právní posouzení činů obviněného v bodě I. jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák., v bodě II. jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák., v bodě III. jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a v bodech I. až III. jako pokračujícího přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, shledal správným a odpovídajícím všem zákonným hlediskům a podmínkám.
61. Na základě závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, který jednoznačně vyplývá z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.