ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.358.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 358/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2011 o dovolání obviněné Mgr. E. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2009, sp. zn. 2 To 54/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/09, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. E. L.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, sp. zn. 48 T 3/09, byla obviněná Mgr. E. L. uznána vinnou trestným činem ohrožování utajované skutečnosti podle §106 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 413/2005 Sb., a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a trest zákazu činnosti v trvání devíti let spočívající v zákazu výkonu všech funkcí, v nichž se lze seznámit s utajovanými skutečnostmi podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, které jsou uvedeny v příloze č. 7, bod 5 nařízení vlády č. 246/1998 Sb., kterým se stanoví seznamy utajovaných skutečností.
K odvolání obviněné Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2009, sp. zn. 2 To 54/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou Mgr. E. L. uznal vinnou trestným činem ohrožování utajované skutečnosti podle §106 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 30. září 2003, a uložil jí trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v přesně nezjištěný den v srpnu či září 2003 v Praze jako státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 a zároveň jako osoba určená k seznamování se s utajovanými skutečnostmi klasifikovanými stupněm utajení „VYHRAZENÉ“ na základě vydaného záznamu o určení ze dne 28. 11. 2001 pod Spr. x. y., dozorující pod sp. zn. x. y. prověřování podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák., které prováděl policejní orgán OŘ SKPV Praha 8 pod ČTS: x. y., vyzradila P. V. , jako nepovolané osobě, informace o použití operativně pátracích prostředků, ve smyslu ustanovení §158 odst. 1, odst. 2 tr. ř. (sledování osob a věcí) v souvislosti s dozorovanou věcí, k jejichž použití vydala jmenovaná písemné povolení pod x. y. ve stupni utajení „VYHRAZENÉ“ ze dne 12. 8. 2003, na základě předchozí žádosti policejního orgánu OŘ SKPV Praha 8 ze dne 11. 8. 2003 pod č. j. x. y. ve stupni „VYHRAZENÉ“, a dále P. V. jako nepovolané osobě, vyzradila informace o nasazení odposlechu podle §88 tr. ř. v souvislosti s touto dozorovanou věcí, k jehož nasazení vyhotovila jmenovaná návrhy na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve stupni utajení „VYHRAZENÉ“ ze dne 26. 6. 2003 (pod x. y.) a ze dne 7. 8. 2003 (pod x. y. ), zároveň jmenovanému upřesnila v případě použití operativně pátracích prostředků jejich druh, konkrétní místo použití a souvislost s jakou trestnou činností byl operativně pátrací prostředek a odposlech použit, tedy skutečnosti klasifikované stupněm utajení „VYHRAZENÉ“ ve smyslu zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a uvedené v příloze č. 7 seznamu utajovaných skutečností v působnosti Ministerstva vnitra pod bodem č. 5 vydaného nařízení vlády č. 246/1998 Sb., přičemž jako určená osoba byla ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., povinna dodržovat ochranu utajovaných skutečností a tuto povinnost úmyslně porušila.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná Mgr. E. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jeho právní závěry jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, když řetězec ve věci provedených důkazů neumožňuje učinit závěr o vině obviněné posuzovaným trestným činem. Soudy při posuzování viny obviněné nesprávně vycházely z dopisů adresovaných svědkem V. nejvyšší státní zástupkyni, když podle ve věci vyhotoveného znaleckého posudku jde tento svědek nevěrohodnou osobou se sklonem ke konfabulacím. Nevěrohodné jsou též svědecké výpovědi rodinných příslušníků svědka V. , kteří vypovídali o věcech, jež se dozvěděli pouze zprostředkovaně, a jejich výpověď navíc byla jmenovaným značně ovlivněna. Prokázán nebyl ani motiv jejího jednání. Obviněná neznala pravou totožnost svědka V. a jejich vztah byl založen toliko na náhodných setkáních. Objasněn nebyl ani případný vztah tohoto svědka k autovrakovišti v obci T. , před jehož návštěvou jej obviněná měla údajně varovat, ani případná pozice tohoto svědka jakožto policejního informátora. Přitom výpověď svědka M. , která tvrzení svědka V. o postavení policejních informátorů v rozhodné době v obecně rovině potvrzovala, nebyla soudem vzata do úvahy. Rovněž nebylo ověřeno, z jakého zdroje se svědek V. dozvěděl o umístění policejních kamer u autovrakoviště, když obviněná tyto informace neměla a ani nemohla mít k dispozici. V posuzovaném případě tak nebyl proveden žádný věrohodný důkaz, z nějž by bylo možno usuzovat na vinu obviněné posuzovaným trestným činem. V této souvislosti poukázala i na to, že ve věci nebyli vyslechnuti jako svědci policisté K. a Š. V závěru dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce tohoto zákonného ustanovení totiž vyplývá, že předpokladem jeho uplatnění je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Zásah do skutkových zjištění soudů je možné v řízení o dovolání připustit pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tj. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. To ovšem podle názoru státního zástupce není posuzovaný případ obviněné. Pokud tedy obviněná v rámci svého dovolání zpochybňuje správnost dokazování a správnost skutkových závěrů soudů, pak se její námitky s uplatněným dovolacím důvodem, i s dovolacími důvody ostatními, míjí. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradně poukazem na údajný extrémní nesoulad ve věci učiněných skutkových zjištění odvolacího soudu a jeho právního posouzení věci. Z obsahu jejího dovolání pak vyplývá, že zřejmě měla na mysli, že skutkové závěry soudů neskýtají dostačený podklad pro právní závěr o vině jí přisouzeným trestným činem, popřípadě že skutková zjištění neodpovídají výsledkům provedeného dokazování.
K tomu je předně třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán pouze v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dále lze v této souvislosti též připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž Ústavní soud odkázal na výklad Nejvyššího soudu vztahující se k dosahu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jde o ustálenou judikaturu, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se v citovaném usnesení totiž plně ztotožnil se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování a obsah podaného dovolání je v posuzované věci zřejmé, že obviněná Mgr. E. L. soudům nevytýká žádné pochybení v právním posouzení skutku, v němž oba soudy shodně shledaly naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožování utajované skutečnosti podle §106 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci jejího činu.
Obviněná Mgr. E. L. soudům obou stupňů v zásadě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku zejména vadného hodnocení provedených důkazů. Namítá, že soudy nesprávně vycházely jen z těch písemností svědka P. V. zaslaných nejvyšší státní zástupkyni, které ji mají usvědčovat ze spáchání posuzovaného trestného činu, aniž přihlédly k jiným jeho písemnostem, které naopak potvrzují její obhajobu. Soudy pominuly objektivně zjištěnou nevěrohodnost svědka P. V. , rozpory v jeho výpovědích a nesprávně za podklad svého zjištění vzaly tvrzení svědků, kteří uváděli jen to, co jim sdělil svědek P. V. Obviněná pokládá soudy provedené hodnocení důkazů za vadné i v tom, že nebyl zjištěn motiv jejího jednání a jen na základě předložených fotografií byl nesprávně vyhodnocen její vztah ke svědku P. V. Má za to, že provedeným dokazováním nebyla přesvědčivě vyvrácena možnost, že se P. V. dozvěděl utajované skutečnosti jako policejní informátor od jiných osob, což nevylučuje výpověď svědka M. , a v tomto směru vytýká též neúplnost vykonaného dokazování, když nebyli vyslechnuti bývalí policisté K. a Š.
Porovná-li se obsah dovolání obviněné s výše rozvedeným výkladem podstaty dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak není pochyb o tom, že dovolací námitky obviněné nenaplňují jí uplatněný dovolací důvod, a ostatně ani žádný jiný zákonný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim ani neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).
Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/00, I. ÚS 549/00, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03, a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/00, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/00, a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 359/05, IV. ÚS 889/09, a další).
Tyto tři okruhy případů tedy mohou výjimečně opodstatňovat zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění v dovolacím řízení. V posuzované věci obviněné Mgr. E. L. však Nejvyšší soud neshledal důvody pro takový postup.
Nalézací soud v posuzované věci provedl obsáhlé dokazování, v němž se zaměřil na všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Okruh zjišťovaných skutečností nebylo potřeba rozšiřovat provedením nějakých dalších důkazů. Pokud dovolateleka namítá, že nebyli vyslechnuti jako svědci M. K. a M. Š. (bývalí policisté), tak je zřejmé, že v případě M. K. byl jeho výslech nemožný z důvodu úmrtí (viz č. l. 776) a u svědka Š. se nepodařil zjistit jeho současný pobyt. Nejvyšší soud, s ohledem i na níže uvedené skutečnosti, považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněné Mgr. E. L. za dostatečný pro meritorní rozhodnutí a vyhovující i stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
Nejvyšší soud dále neshledal (byť to dovolatelka výslovně nenamítala), že by nižší soudy v posuzované věci svá rozhodnutí založily na procesně nepřípustných důkazech, když vycházely z opakovaných písemných podání svědka P. V. (ze dne 16. 8. 2006, 3. 9. 2006, 10. 12. 2006, 24. 12. 2007), adresovaných orgánům státního zastupitelství, z výpovědí svědků M. P. , R. V. , J. T. , R. M. a dalších, jakož i z listinných důkazů (zejména z fotografií, na nichž je zachycena obviněná se svědkem V. , z obsahu rozhodnutí o použití operativně pátracích prostředků a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu). Odvolací soud pak správně pokládal za důkazně nepoužitelnou výpověď svědka P. V. ze dne 1. 2. 2008, učiněnou ještě před zahájením trestního stíhání obviněné, která neměla povahu nedokladného a neopakovatelného úkonu ve smyslu §158 odst. 8 tr. ř. (str. 4 napadeného rozsudku). Jiná formální pochybení soudů v procesu dokazování Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a nepoukazuje na ně ani obviněná v podaném dovolání. V posuzované věci tedy nejde ani případ, že by rozhodnutí soudů bylo založeno na nezákonných důkazech.
V této věci se nejedná ani o situaci svévolného hodnocení provedených důkazů, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nejde rovněž o případ, kdy jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Naopak již nalézací soud, s jehož skutkovými závěry se posléze ztotožnil i soud odvolací (str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu), se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi provedenými důkazy, přičemž podrobně a logicky vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel, a současně uvedl argumenty, které jej vedly k závěru, že obhajoba obviněné byla spolehlivě vyvrácena (srov. str. 3-15 rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti oba soudy též pečlivě zhodnotily (srov. zejména str. 11-13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4-7 rozsudku odvolacího soudu) v čem spatřují věrohodnost, popř. nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí (zejména velice pečlivě posuzovaly svědecké výpovědi P. V. a uvedly okolnosti, na jejichž základě je pokládaly za nepravdivé), stejně jako i dalších důkazů (např. sdělení svědka P. V. obsažených v dopisech nejvyšší státní zástupkyni). Pokud jde o dovolatelkou namítané údajné „opominutí“ části svědecké výpovědi policisty R. M. , z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud se výpovědí tohoto svědka, stejně jako výpovědí dalších ve věci slyšených svědků pečlivě zabýval, vzal však za dostatečně prokázané, že svědek P. V. nemohl v rozhodné době působit v pozici policejního informátora jím jmenovaných policistů a dovědět se tak od nich předmětné utajované informace, neboť policista M. Š. v této době u Policie ČR již nepracoval a policista M. K. , jakožto policista služebně zařazený k Obvodnímu oddělení Slaný v trestní věcí dozorované obviněnou neprováděl a ani nemohl provádět žádné úkony (srov. str. 7-8 rozsudku soudu prvního stupně).
Ve vztahu ke způsobu hodnocení důkazů provedených v posuzované věci je tak třeba uvést, že závěry obou nižších soudů jsou logické a přesvědčivé a Nejvyšší soud neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. Lze jen shrnout, že není sporu o tom, že svědek P. V. , jako osoba k tomu nepovolaná, se dozvěděl poměrně podrobné informace o utajovaných skutečnostech vztahujících se ke sledování objektu autovrakoviště v T. , jakož i k nařízenému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu některých osob působících v tomto objektu. Je skutečností, že v souvislostí s tímto sledováním a odposlechem to byla právě obviněná Mgr. E. L. , která jako státní zástupkyně byla činná v této věci a vykonala v ní příslušné úkony trestního řízení (rozhodnutí, návrhy), a to v době, kdy se seznámila se svědkem P. V. Předmětem sporu je jen otázka, od koho se svědek V. tyto informace dozvěděl, tj. zda od obviněné, která je nepochybně měla k dispozici, anebo od jiné osoby. Závěry soudů, podle nichž je vyloučeno, aby se P. V. tyto informace dozvěděl od někoho jiného, mají pevné zakotvení ve výsledcích provedeného dokazování. Jestliže soudy na základě důkazů objektivní povahy (např. charakter opatřených fotografií rozhodně nesvědčí jen o náhodných setkáních obviněné se svědkem V. , dále jde i o vlastní výpověď obviněné o stycích s tímto svědkem, o výpovědi matky a bratra svědka V. ) dospěly k závěru, že mezi obviněnou a svědkem V. byl v rozhodném období blízký osobní vztah, a poměrně rozsáhlým dokazováním bylo současně vyloučeno, že svědek V. se předmětné informace mohl dozvědět z jiných zdrojů (tj. zejména z okruhu osob z řad příslušníků Policie ČR, či od spoluvězňů), pak je i namístě závěr o pachatelství obviněné posuzovaným trestným činem. S ohledem na zjištěný blízký vztah obviněné a svědka V. je pak nasnadě i možná motivace jejího jednání, např. snaha ochránit tohoto svědka. Postup soudů při hodnocení provedených důkazů je zcela v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a ani z ústavněprávního pohledu jim v tomto směru nebylo lze co vytknout.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Protože Nejvyšší soud v posuzované věci z důvodů výše rozvedených shledal, že dovolání obviněné Mgr. E. L. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, přičemž důkazní řízení v této věci bylo provedeno v souladu s principy spravedlivého procesu, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík