ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2826.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2826/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Ph.Mr. I. S. , zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Táborská 350, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 260/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2010, č. j. 70 Co 304/2010-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2010, č. j. 70 Co 304/2010-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. února 2010, č. j. 25 C 260/2008-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 25 C 260/2008-51, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 21. května 2008 z nájmu žalobkyně k „bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, č. 13, ve 4. podlaží domu č. p. 48, v katastrálním území P., P. 156, P. 4“ (dále jen „předmětný byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. srpna 2010, č. j. 70 Co 304/2010-71, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Vlastníkem předmětného domu je hlavní město Praha, které ho svěřilo do správy žalované. Žalovaná doručila dne 27. května 2008 žalobkyni (nájemkyni předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu ze dne 21. května 2008 (dále jen „Výpověď“), v níž použila výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Citovaný výpovědní důvod odůvodnila tvrzením, že žalobkyně vlastní vedle předmětného bytu ještě byt v P. 10 – S., P. 2304 (dále jen „byt P.“), dále část domu v P. 4 – M., K D. 72/63 (dále jen „dům M.“) a konečně dům čp. 8 v P. u S., okres Příbram (dále jen „dům P.“). Darovací smlouvou ze dne 25. února 2008 převedla žalobkyně vlastnické právo k bytu Přetlucká na svou dceru Ing. I. S. a v bytě bydlí vnuk žalobkyně J. S.. Žalobkyně a její manžel Ing. S. S. měli ve společném jmění spoluvlastnický podíl na domu Modřany v rozsahu dvou ideálních třetin. V rámci projednání dědictví po Ing. S. S., zemřelém 9. února 2008, uzavřely žalobkyně (pozůstalá manželka) a Ing. I. S. (pozůstalá dcera a spoluvlastnice jedné ideální třetiny domu Modřany) dne 26. května 2008 dědickou dohodu, podle níž spoluvlastnický podíl na domu Modřany v rozsahu dvou ideálních třetin připadl Ing. I. S. a uvedené dědičky zřídily ve prospěch žalobkyně dohodou věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání domu Modřany a tam specifikovaných pozemků. V domě Modřany byly kolaudovány dva byty o velikosti 3+1 a jeden byt o velikosti 2+1; jeden byt užívá k bydlení Ing. S. s manželem, druhý byt dcera Ing. S. se svým přítelem a třetí byt je vyhrazen jako prostor pro podnikání (kancelář) manžela Ing. S. I nadále je žalobkyně vlastnicí domu Petrovice, ohledně něhož nebyly – kromě mnohonásobně překračujících limitů radiace – zjištěny žádné skutečnosti bránící jeho trvalému užívání k bydlení. Žalobkyně bydlí v předmětném bytě, kde má zázemí, denní aktivity, v tomto místě má i lékařskou péči a rodinné vazby, je jí 76 let a má obtíže kardiovaskulárního a pohybového aparátu, které by se mohly zásadně zhoršit změnou prostředí.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že ačkoliv je žalobkyně vlastnicí domu Petrovice (má tedy druhý /další/ byt), nelze po ní – vzhledem k tam uvedeným okolnostem – spravedlivě požadovat, aby k bydlení užívala byt v tomto domě. Podle názoru odvolacího soudu nelze na žalobkyni ani spravedlivě požadovat, aby k bydlení užívala některý z bytů v domě Modřany, a to vzhledem k jejímu pokročilému věku, dále k tomu, že v předmětném bytě žije 45 let, je na něho fixována, má obtíže kardiovaskulárního a pohybového aparátu, které by se mohly zásadně zhoršit změnou prostředí, a není jí k dispozici žádný z bytů v tomto domě, neboť ty jsou využívány rodinou její dcery Ing. S. V době doručení Výpovědi nevlastnila žalobkyně byt Přetlucká (neboť ho před doručením Výpovědi převedla na svou dceru Ing. S.). S přihlédnutím k uvedenému oba soudy uzavřely, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., a proto žalobě vyhověly.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnila správnost právního názoru, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Především namítla, že – z tam uvedených důvodů – není správné právní posouzení zejména proto, že dům Petrovice soudy nepokládaly za druhý byt žalobkyně. Neztotožnila se ani s názorem, že po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby k bydlení užívala jeden z bytů v domě Modřany, a to právě ten, který je užíván jako administrativní sídlo firmy zetě žalobkyně a jen občas se v něm zdržoval jeho otec. V této souvislosti zdůraznila, že tento byt není užíván „v souladu se stavebními předpisy“ a že tato okolnost nemůže jít k její tíži jako pronajímatelky předmětného (obecního) bytu. Dodala, že ustálená judikatura dovodila, že má-li nájemce bytu možnost bydlet ve vlastní nemovitosti, avšak ve skutečnosti využívá nájemního bydlení, děje se tak na úkor pronajímatele. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), jednající v dovolacím řízení prostřednictvím pověřené zaměstnankyně (§241 odst. 1, 2 písm. b/ a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený ve výroku o věci samé napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolací soud zastává názor, že v souzené věci nemůže být zásadně právně významná otázka naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. ve vztahu k domu Petrovice. Dovolatelka se totiž mýlí, má-li za to, že soudy nepokládaly tento dům za druhý (další) byt žalobkyně. Ve vztahu k tomuto domu oba soudy ve skutečnosti dovodily (viz výklad shora), že ačkoliv je žalobkyně vlastnicí domu v Petrovicích (má tedy druhý /další/ byt), nelze po ní – vzhledem k tam uvedeným okolnostem – spravedlivě požadovat, aby k bydlení užívala byt v tomto domě.
Napadené rozhodnutí je založeno rovněž na (předběžném) právním názoru, že na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat (ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), aby k bydlení užívala některý z bytů v domě Modřany, a to vzhledem k jejímu pokročilému věku, dále k tomu, že v předmětném bytě žije 45 let, je na něho fixována, má obtíže kardiovaskulárního a pohybového aparátu, které by se mohly zásadně zhoršit změnou prostředí, a není jí k dispozici žádný z bytů v tomto domě, neboť ty jsou využívány rodinou její dcery Ing. S. Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka – prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – zpochybnila dovolací námitkou, že po žalobkyni (v jejíž prospěch svědčí věcné břemeno) lze spravedlivě požadovat, aby k bydlení užívala jeden z bytů v domě Modřany, a to právě ten, který je užíván (v rozporu „se stavebními předpisy“ ) jako administrativní sídlo firmy zetě žalobkyně a jen občas se v něm zdržoval jeho otec; podle dovolatelky nemůže jít tato okolnost k její tíži jako pronajímatelky předmětného (obecního) bytu. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení (předběžné) právní otázky, zda po dovolatelce (které v době doručení Výpovědi svědčilo věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání domu Modřany a tam specifikovaných pozemků) nelze spravedlivě požadovat, aby k bydlení užívala jeden z bytů v domě Modřany; otázka významu věcného břemena doživotního a bezplatného užívání domu nebyla totiž v poměrech výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud (jednoznačně) vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. (a s tím související předběžné otázky, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení pouze jeden ze dvou /více/ bytů, které má) vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalobkyně měla ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu dva byty (ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), neboť vedle předmětného bytu jí svědčilo ještě věcné břemeno v podobě doživotního a bezplatného užívání domu Modřany (a blíže specifikovaných pozemků). Uvedený závěr lze pokládat za souladný s ustálenou soudní praxí, a proto z něj dovolací soud vychází. Pouze pro úplnost připomíná, že (podle ustálené soudní praxe) o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci – ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu – svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci – ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu – svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. V daném případě oba soudy dovodily, že na nájemkyni nelze spravedlivě požadovat, aby užívala k bydlení pouze některý z bytů v domě Modřany.
Ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení „spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl doposud zaznamenán odklon od právního názoru, že uvedený pojem je zapotřebí posuzovat především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 19. listopadu 2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002). Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů) v daném případě sice nejde, avšak z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá k bydlení dva a více bytů. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) totiž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud již dříve dovodil, že o obdobnou situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2604/2010). O obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce má k další nemovitosti zřízeno věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání, jako je tomu v daném případě. Věcná břemena totiž omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (§151n odst. 1 obč. zák.). Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele (§151n odst. 2 obč. zák.). Věcná břemena se vyznačují tím, že spočívají v omezení vlastníka nemovitosti buď k prospěšnému využívání nemovitosti jiného konkrétního vlastníka, anebo k prospěchu určité konkrétní fyzické nebo právnické osoby. Toto omezení je spjato se zatíženou nemovitostí tak, že se na jeho trvání nezmění nic ani výměnou vlastnického subjektu; zatížení přímo z povahy věci sleduje nemovitost, na které lpí. Práva z věcných břemen jsou omezená věcná užívací práva k cizí nemovité věci, jimž odpovídá závazek vlastníka ve prospěch jiného něco trpět, něčeho se zdržet anebo něco konat. Oprávnění odpovídající věcnému břemenu je věcným právem, a tedy zároveň právem absolutním se všemi atributy s tímto právem spojenými. Věcně oprávněný subjekt má absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§126 obč. zák.). Vzhledem k této zvláštní povaze oprávnění či zatížení vyplývajících z věcného břemene je třeba, aby jejich existence byla každému zjevná; proto se uvedená práva zapisují do veřejně přístupných operátů katastru nemovitostí vedených katastrálními úřady. Z uvedených tezí vychází rovněž rozhodovací praxe soudů. Tak ustálená soudní praxe např. dovodila, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícímu věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemena vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, uveřejněný pod č. 19 v sešitě č. 3 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že aktivní věcnou legitimaci v řízení o žalobě na vyklizení bytu proti třetí osobě neoprávněně byt užívající svědčí uživateli, kterému na základě zřízeného věcného břemena přísluší byt užívat, a nikoli vlastníku bytu. Věcně oprávněný subjekt má tak absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému, kdo do jeho práva zasahuje, tedy i proti vlastníkovi nemovitosti, žalobou obdobnou žalobě vlastnické (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 25. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1856/2002, ze 14. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 2509/2008, či ze 7. prosince 2011, sp. zn. 26 Cdo 2491/2010).
Se zřetelem k řečenému zastává d ovolací soud v poměrech projednávané věci názor, že je-li dům Modřany zatížen věcným břemenem užívání ve prospěch dovolatelky, má dovolatelka jako oprávněná z věcného břemena absolutně chráněné postavení, které může uhájit proti každému žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§126 odst. 2 obč. zák.). Bez významu je proto okolnost, že v domě Modřany dva z bytů užívají k bydlení dcera dovolatelky a její vnučka a jeden z bytů je využíván pro nebytové účely. Nevyužívá-li tedy dovolatelka k bydlení bez objektivně existujících vážných důvodů nemovitost, k níž jí svědčí věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání zřízené dohodou prakticky v době doručení Výpovědi, nelze tuto okolnost vyhodnotit k tíži pronajímatele, navíc v daném případě obce (městské části), a dovozovat, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Jestliže totiž nejen dcera dovolatelky, nýbrž i samotná dovolatelka, přistoupily ke zřízení věcného břemena dohodou dne 26. května 2008 (tudíž jeden den před doručením Výpovědi), musely nepochybně vycházet z toho, že dovolatelka skutečně bude zřízené věcné břemeno (v té době) využívat; jiné vysvětlení nepřipadá v úvahu, neboť jinak by šlo o pouhé formálně zřízené právo, k čemuž jednoznačně vůle dovolatelky a ani její dcery – s přihlédnutím k obsahu spisu sp. zn. 34 D 545/2008 Obvodního soudu pro Prahu 4 – nesměřovala. Bylo-li tedy právo užívat dům Modřany (v podobě věcného břemena) zřízeno prakticky v době doručení Výpovědi, nemůže bez dalšího obstát právní názor, že po dovolatelce nelze spravedlivě požadovat, aby užívala k bydlení pouze dům Modřany, a to navíc v situaci, kdy jeden z bytů v tomto domě je využíván pro nebytové účely.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2012
JUDr. Miroslav Ferák,
předseda senátu