ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.530.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 530/2012-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 o dovolání, které podal obviněný R. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 3 To 56/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 2/2009, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 3 To 56/2010, zrušuje ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009, byl obviněný R. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v P., jako jediný jednatel společnosti Ronia s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlouhá č. 741/13, s cílem zkrátit daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty záměrně snížil základ pro výpočet daných daní této společnosti tím, že nevykázal všechny příjmy z podnikatelské činnosti této společnosti, konkrétně přijaté tržby z jejího pokladního systému zúčtované na pokladních terminálech v R. restauraci a B. baru na adrese P., a tím
I. vykázal za období nejméně od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2007 v daňových přiznáních k dani z příjmů právnických osob nižší příjmy, než jaké společnost Ronia s. r. o. podle §17 a následujících zákona číslo 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, skutečně dosáhla“ , a to v případech v rozsudku blíže specifikovaných pod body I. 1. až 5., „čímž za období nejméně od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2007 zkrátil daň z příjmů právnických osob o částku 31.654.170,- Kč,
II. současně v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za dobu nejméně od 1. července 2002 do 29. února 2008 vědomě nesplnil svoji povinnost přiznat tuto daň za všechna uskutečnitelná zdanitelná plnění s místem plnění v tuzemsku podle §9 a následujících zákona číslo 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a podle §21 a následujících zákona číslo 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů“ a to v případech v rozsudku blíže specifikovaných pod body II. 1. až 48. „čímž za období nejméně od 1. července 2002 do 29. února 2008 zkrátil daň z přidané hodnoty celkem o 27.582.623,- Kč, a nadto za zdaňovací období třetího čtvrtletí roku 2002 až prvního čtvrtletí roku 2004 včetně, vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 569.701,- Kč,
a celkově vzato - svým jednáním pod body I a II. - způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 1, zkrácením daně z příjmů právnických osob škodu ve výši nejméně 31.654.170,- Kč a zkrácením daně z přidané hodnoty vylákáním nadměrných odpočtů této daně škodu ve výši nejméně 28.152.324,- Kč, celkem tedy škodu ve výši nejméně 59.806.494,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §148 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se hostinskou činností, a to na dobu pěti let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 4.000.000,- Kč. Přitom pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §73 odst. 1 písm. d) tr. zák. bylo vysloveno zabrání majetkové hodnoty spočívající v zajištěných finančních prostředcích v částkách 1.135,- EUR, 2.953,- USD a 587.850,- Kč. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. 9 VZv 1/2009-623, pro skutek v rozsudku blíže popsaný, v němž byl spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání jak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, tak obviněný R. B., který tak učinil společně se žádostí
o navrácení lhůty. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vzal své odvolání zpět a tento úkon vzal svým usnesením ze dne 10. 12. 2010, sp. zn. 3 To 56/2010, podle
§250 odst. 4 tr. ř. Vrchní soud v Praze na vědomí. Dále Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 3 To 56/2010, podle §61 odst. 1 tr. ř. a contrario rozhodl tak, že nepovolil obviněnému navrácení lhůty k podání odvolání a podle §253 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného jako opožděně podané zamítl.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 6 Tdo 332/2011, bylo k dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2010, sp. zn. 3 To 56/2010, zrušeno, stejně tak jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 3 To 56/2010, rozhodl, že podle §61 odst. 1 tr. ř. se obviněnému povoluje navrácení lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009, a poté o tomto odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 3 To 56/2010. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009, v jeho odsuzující části zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu na podkladě totožných skutkových zjištění rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jej odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se hostinskou činností, a to na dobu pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest v počtu čtyři sta celých denních sazeb s výší jedné sazby 10.000 Kč (celková výše peněžitého trestu činí 4 miliony korun), přičemž pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl obviněným ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyslovil také zabrání majetkové hodnoty spočívající v zajištěných finančních prostředcích - částkách 1.135,- EUR, 2.953,- USD a 587.850,- Kč. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011, sp. zn.
3 To 56/2010, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že od počátku trestního řízení neměl k dispozici tlumočníka a sám nerozuměl tomu, co po něm bylo požadováno. Důležité informace se tedy dozvídal až poté, kdy dodatečně obdržel překlady listin do anglického jazyka. To podle jeho slov trvalo ještě v části řízení před soudem prvního stupně, než mu začal tlumočit Ing. Rashit Zahid.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že pro správnou kvalifikaci zločinu je nutné správné a vyčerpávající zjištění skutkového stavu, neboť každý zločin musí být podložen skutečnými a nezvratnými důkazy, které nepřipouští jiný výklad a jsou nepochybné. Takový právní stav v době rozhodování - jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu - podle jeho slov nenastal.
Obviněný zdůraznil, že v řízení došlo k manipulaci s důkazy, resp. že odsuzující část rozsudku se opírá o důkaz, který byl opatřen nezákonně. Policisté, přestože měli soudem povoleno pouze sledování věci, provedli nezákonnou prohlídku všech počítačů i kanceláře obviněného, při níž odnesli 12 ks sešitů a zálohu dat včetně databází a účetních programů (autorských děl, které byly ve vlastnictví firmy obviněného) a tyto doklady se z policejní úschovy ztratily. Policisté provedli otisk datových záznamů, ačkoli k tomu neměli oprávnění a nejednalo se o neodkladný ani neopakovatelný úkon.
Následně obviněný uvedl (a podrobně odůvodnil), že policejní orgán z nezákonně zjištěných dat vyzkoumal prostřednictvím znalců neexistující ztrátu na daních. Policejní orgán totiž přibral Ing. Jana Janku, znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, specializace bezpečnost informačních systémů (podle obviněného vzhledem k položeným otázkám a odbornému zaměření soudního znalce nepříslušného), který vázán zadáním znaleckého posudku vygeneroval z programu SEPTIM pouze částečná účetní data – příjmy, nikoli však náklady, byť i ty v daném programu zjistil. Obviněný k tomu poznamenal, že nastavení programu SEPTIM znemožnilo jak jemu, tak i jiným osobám pracujícím v jeho restauraci či baru provádět takové úpravy v účetnictví, kterými by byl snížen základ pro výpočet daní společnosti Ronia, s. r. o. tím, že by nevykázal všechny příjmy z podnikatelské činnosti, jak je soud uvádí v rozsudku. Soud však neprovedl důkaz, kterým by zjistil, zda obviněný ovládá počítač tak, aby v programu SEPTIM mohl dělat soudem tvrzené machinace.
Jak dále obviněný poznamenal, policejní orgán předal data získaná znalcem Ing. Janem Janku Ing. Janě Kádárové, soudní znalkyni z oboru ekonomika - účetní evidence, obor ekonomika, odvětví účetní evidence, která z těchto dat vytvořila částky, jež pak byly nazvány krácením obou daní. Výše škody je uvedena v celkové výši 59.806.494,- Kč, a je tedy v nereálné výši. Znalkyně totiž vypracovala posudek, jako kdyby společnost Ronia, s. r. o. podnikala výhradně s příjmy a neměla výdaje. Se zřetelem k tomu ji obviněný označil za vyloučenou znalkyni. V daných souvislostech obviněný uvedl, že společnost Ronia, s. r. o. si nechávala zpracovávat účetnictví i daňová přiznání firmou CAP s.r.o., která měla k dispozici veškeré účetní doklady, a tedy odborně zpracovala každým rokem jak přiznání k DPH, tak daňové přiznání k dani z příjmu právnické osoby, a to tak, jak správně měla být zaplacena. Společnost Ronia, s. r. o. přitom není u Finančního úřadu pro Prahu 1 vedena v seznamu dlužníků.
Obviněný také namítl, že ze soudního řízení vyplynulo, že byl majitelem firmy Ronia, s. r. o., ale že neovládá účetní program SEPTIM. Celá vypočítaná škoda, která však nevyplývá z účetnictví, nýbrž z upravené kopie, jež byla z počítačů v jeho kanceláři a pokladních terminálů odebrána a byla zčásti uložena na přepisovatelná media, nemůže být jím uznána, on ji nezpůsobil a ani způsobit nemohl. Dále uvedl, že při domovní prohlídce byla zajištěna složka se smlouvami, kdy věřitel je on a dlužník je společnost Ronia, s. r. o. (dosud mu dluží 28.429.607,84 Kč), ani jeden z orgánů činných v trestním řízení však neprojevil zájem provést důkaz těmito listinami, které by vyzněly v jeho prospěch.
Za spekulativní a důkazně nepodložené a neprokázané obviněný označil zjištění odvolacího soudu, podle něhož s cílem zkrátit daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty záměrně snížil základ pro výpočet daných daní této společnosti tím, že nevykázal všechny příjmy z podnikatelské činnosti společnosti Ronia, s. r. o., konkrétně přijaté tržby z jejího pokladního systému zúčtované na pokladních terminálech v R. restauraci a B. baru na adrese P. Shledal rovněž, že v dosud probíhající části trestního řízení byla vytvořena nerovnost mezi účastníky, když byla porušena zásada kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vyplývající z principu spravedlivého procesu obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a že odvolací soud se nevypořádal s jeho obhajobou. Obviněný shledal, že vady vzniklé v procesní části řízení měly podstatný vliv na průběh celého trestního řízení. Nebudou-li soudem odstraněny uvedené procesní vady, dochází k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod a současně k porušení čl. I odst. 1 a 2 Ústavy ČR. V souvislosti s tím navrhl, aby dovolací soud prohlásil, že v souzené věci byl zjištěn extrémní nesoulad mezi důkazy, zejména mezi listinnými důkazy, a mezi soudem zjištěnými skutečnostmi, který měl rozhodující vliv na jeho nespravedlivé odsouzení.
Obviněný ještě uvedl, že na danou věc se plně vztahuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Niemietz v. Německo, které doplňuje rozhodnutí Lüdi v. Švýcarsko, na něž navazují rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. P l . ÚS 3/09, P l . ÚS 31/10, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 201/01, II. ÚS 298/05, II. ÚS 362/06, III. ÚS 287/96, II. ÚS 474/07, II. ÚS 1414/07. V návaznosti na to navrhl, aby další soudní řízení bylo vedeno podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména s přihlédnutím k rozsudku ve věci Niemietz v. Německo.
Dodal, že mzdu si nenechal vyplácet a své útraty v podniku řádně platil. Žil z toho, co mu zaslala jeho rodina z Indie a co dostával, když v průběhu roku do Indie zavítal, a měl tak dostatek prostředků k obživě své a rodiny i pro podporu bývalé manželky. V neposlední řadě namítl, že uložený trest je v neudržitelném poměru k jeho jednání; je zde však i druhá možnost, a to, že se vůbec nejedná o „naplňování spravedlnosti“, nýbrž proces slouží k vyřazení ze společnosti a z podnikatelské činnosti. Podle jeho domněnky se to vše vůči němu děje proto, že je cizinec. Na základě všech uvedených skutečností vyjádřil názor, že skutková podstata trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, nespadá pod znaky konkretizující pojem trestného činu obsažený v §2 odst. 4 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný shledal za naplněný tím, že odvolací soud zmíněné vady v postupu nalézacího soudu neidentifikoval a odpovídajícím způsobem na ně v rámci svého rozhodnutí nereagoval a jeho řádný opravný prostředek zamítl z ryze formálních důvodů.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 3 To 56/2010, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009, a rozhodl ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. Navrhl rovněž, aby dovolací soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitku obviněného, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, neboť, byť byl fyzicky přítomen v průběhu hlavního líčení, nerozuměl jeho průběhu, jelikož neměl tlumočníka, nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Dodala ovšem, že z protokolů o hlavních líčeních bylo zjištěno, že ke všem hlavním líčením byli příbráni tlumočníci, a to buď PhDr. Sandhu Bhagwant Singh, Csc. nebo Ing. Rashid Zahid. Tlumočník PhDr. Sandhu Bhagwant Singh, Csc. byl přítomen při vzetí obviněného do vazby a před soudcem. Tvrzení obviněného o tom, že se nemohl plnohodnotně účastnit trestního řízení z toho důvodu, že neměl tlumočníka, se tedy nezakládá na pravdě a jeho námitkám v tomto ohledu nelze přisvědčit.
Dále státní zástupkyně uvedla, že pokud obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v souvislosti s tím v podstatě namítá a opakuje jako v odvolání, že policejní orgán získal nezákonným způsobem účetní data z firmy Ronia, s. r. o., jež byla podkladem pro vypracování znaleckých posudků Ing. Jana Janků a Ing. Jany Kádárové, na základě kterých byl vyčíslen rozsah zkrácení daně nazývaný obviněným škodou a že bylo přihlíženo výhradně k příjmům společnosti, aniž by byly zohledněny náklady, pak uvedené námitky pod zmíněný důvod dovolání bez dalšího podřadit nelze, neboť jde o námitky skutkové a procesní. Přesto (s ohledem na principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces) na uvedené námitky obviněného reagovala. Rozvedla podrobnou argumentaci odůvodňující závěr, že policejní orgány postupovaly při získání účetních dat z firmy obviněného podle přesné specifikace soudu, který sledování věcí podle §158d odst. 3 tr. ř. povolil. Odvolací soud se vypořádal se zákonností navazujících prohlídek jiných prostor, a to s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu P l . ÚS 3/09 ze dne 6. 6. 2010 a sjednocující stanovisko P l . ÚS-st. 31/10, se závěrem, že obviněným namítaná prohlídka jiných prostor proběhla v souladu se zákonem a její výsledky jsou proto procesně využitelné. Odvolací soud se nezávadně vyrovnal rovněž s otázkou získání a uchování dat z informačního a pokladního systému SEPTIM, přičemž lze vyloučit manipulaci s těmito daty. Při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor objektu kanceláří společnosti Ronia, s. r. o., včetně R. restaurace a B. baru, byly zajištěny řádně také věcné a listinné důkazy specifikované v příslušných policejních protokolech, přičemž mezi takto zajištěnými věcmi doličnými měly klíčový význam listiny tvořící účetní dokumentaci společnosti Ronia, s. r. o. za roky 2001 až 2008 – sešity (deníky) obsahující záznamy o tržbách a o nakládání s nimi a počítače s datovými soubory z informačního a pokladního systému SEPTIM. Při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor v objektu kanceláří společnosti Ronia, s. r. o., včetně R. restaurace a B. baru, tedy byla zajištěna stejná data a jako použitelný důkaz předána znalcům ke zpracování znaleckého posudku, respektive znaleckých posudků, takže byla zajištěna celá databáze údajů o příjmech zálohovaných v elektronickém informačním a pokladním systému SEPTIM, který obsahoval záznam o všech operacích prováděných ve druhém pololetí roku 2002 až do I. čtvrtletí roku 2008. Tyto údaje o tržbách společnosti Ronia, s. r. o. z provozu R. restaurace a B. baru korespondují s ověřenou kopií jediného ručně psaného sešitu (originály těchto sešitů neznámý pachatel u policejního orgánu odcizil), který je pravdivým důkazem o dvojím účetnictví, tedy pravém systém SEPTIM a ručně psané sešity o skutečných tržbách a nepravém – poddimenzované objemy tržeb – měsíční přehledy tržeb pro účetní účely – ručně vkládané do excellových tabulek asistentkami na základě pokynů obviněného a případně dalších osob (G. B. a D. S.), kteří nebyli postaveni před soud a kteří opustili ČR, přičemž účelově vystavené účetní doklady byly předávány ke zpracování účetní firmě GAP, s. r. o. k sestavení lživých daňových přiznání.
Souhrnná zjištění vztahující se k daňovým povinnostem a dosaženým tržbám společnosti Ronia, s. r. o., plně odpovídají zjištěním a závěrům odborných analýz znalkyně Ing. Jany Kádárové z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, která zapojila do řešení dané problematiky konzultanta se specializací na daně, znalce Ing. Jiřího Svobodu. Ani znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daní Doc. Ing. Josef Luňák, Csc. ve svém znaleckém posudku a ve výpovědi před nalézacím soudem z iniciativy obhajoby nebyl schopen závěry znalců přibraných orgány přípravného řízení zpochybnit, a to ani tím, že přijal za svůj ničím nepodložený názor, že když společnost Ronia, s. r. o., nevykazovala pro daňové účely všechny své příjmy, nevykazovala ani veškeré náklady spojené s jejich dosažením a dále vyjádřil opět ničím nepodložené pochybnosti o tom, že by společnost Ronia, s. r. o., v žalovaném období měla rentabilitu překračující průměrnou celorepublikovou rentabilitu v daném odvětví. Na to soud reagoval tím, že zjistil z daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty údaje o výnosech, z nichž vyplynulo, že po zadržení obviněného a jeho vzetí do vazby náhle vzrostly tržby společnosti Ronia s. r. o., odpovídající vysoké rentabilitě. V uvedené souvislosti nelze opomenout výslechy svědků, zaměstnanců podniku obviněného, ze kterých ve světle ostatních důkazů vyplývá, že obviněný takto fungující systém řídil, znal tedy jeho podstatu, kontroloval a ověřoval, zda jej na vrcholu hierarchie důvěry a postavení v podniku indičtí šéfmanažeři v podstatě nešidí. Věděl o dvojím účetnictví, ztvrzoval v sešitech údaje o skutečných tržbách, daňová přiznání podepisoval jako statutární orgán, a to při znalosti konkrétních okolností o jím nastaveném systému soustavného krácení daní.
Státní zástupkyně proto shledala, že závěr o vině obviněného vyplynul z řízení, v němž nebyl zaznamenán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když všechny provedené důkazy byly provedeny v mezích zákona.
Následně zdůraznila, že je třeba odmítnout i námitku obviněného, že byla nesprávně stanovena výše zkrácení daně a vylákání nadměrných odpočtů na dani, neboť při stanovení jejich výše nebyly zohledněny náklady společnosti Ronia, s. r. o. Náklady spojené s činností společnosti Ronia, s. r. o., se systematicky a soustavně zaznamenávaly do systému SEPTIM, neboť společnost Ronia, s. r. o., plně využívala prvotních účetních dokladů od různých obchodních partnerů a dodavatelů v listinné podobě. Hlavní účetní kniha společnosti Ronia, s. r. o., kterou vedla v elektronické formě společnost GAP, s. r. o., a vydala ji soudu, umožnila znalkyni Ing. Janě Kádárové provést také vyčíslení konečných sestav pokladní hotovosti společnosti Ronia, s. r. o., a to jak ke konci každého měsíce roku 2007, tak ke konci měsíců ledna až března roku 2008. Výdaje podle záznamů byly, pokud ne stejné jako příjmy, tak vyšší, což při nepravdivě uváděných příjmech by znamenalo trvalou ztrátu a prodělečnost podniku. Opak však byl pravdou, což dokazoval náhlý vzrůst tržeb podniku po vzetí obviněného do vazby.
Na základě shora uvedených závěrů státní zástupkyně konstatovala, že obviněný žádný z dovolacích důvodů nenaplnil právně relevantními námitkami. Pokud jde
o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., mohl jej v posuzované trestní věci uplatnit pouze v jeho druhé zákonné variantě, a to ve vázanosti na některý z dalších taxativně uvedených dovolacích důvodů. Protože však žádný jiný dovolací důvod neuplatnil právně relevantní námitkou, lze uvedený závěr vztáhnout i k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 3 To 56/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolatel je totiž v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle §202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 věty první tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Obviněný však nenamítl, že by hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti, a to v rozporu s citovaným zákonným ustanovením. Podstata jeho námitek spočívá v tvrzení, že v plnohodnotné účasti při hlavním líčení a také v přípravném řízení mu bránila skutečnost, že neměl k dispozici tlumočníka, neboť sám nerozuměl tomu, co po něm bylo požadováno. Důležité informace se tedy dozvídal až poté, kdy dodatečně obdržel překlady listin do anglického jazyka.
Takové argumenty pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem podřadit nelze.
Nad tento rámec lze uvést, že výhrada obviněného, podle níž byl uvedeným způsobem zkrácen v právu na obhajobu, se nezakládá na pravdě. Z protokolů o hlavních líčeních bylo zjištěno, že ke všem hlavním líčením byli přibráni tlumočníci jazyka pandžábského, a to buď PhDr. Sandhu Bhagwant Singh, Csc. nebo Ing. Zahid Rashid. Tlumočník PhDr. Sandhu Bhagwant Singh, Csc. byl přítomen při výslechu obviněného v přípravném řízení ve dnech 19. 3. 2008 a 16. 10. 2008 a také při výslechu a následném vzetí obviněného do vazby soudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21. 3. 2008. Tlumočník Ing. Zahid Rashid byl přítomen prostudování spisu dne 19. 1. 2009 a 20. 1. 2009. Obviněný přitom požádal, aby ústní komunikace s ním byla provedena v pandžábském jazyce a písemnosti překládány do jazyka anglického.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká v prvé řadě neúplné a vadné důkazní řízení, porušení jeho základních procesních práv, jmenovitě soudům pak i nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil). Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních norem. Naznačené námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného a vadného důkazního řízení, porušení jeho základních procesních práv, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak orgánům činným v trestním řízení nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), e), f) a k) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nelze považovat za vadná (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily důkazy relevantní pro rozhodnutí provedené v souladu s procesními předpisy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a (v případě napadeného rozhodnutí) právními závěry (v podrobnostech lze odkázat též na vyjádření státní zástupkyně). Je tak možno konstatovat, že soudní rozhodnutí nevybočila ani z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Soudům proto nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jenž obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze obviněným uplatněnou námitku nepřiměřené přísnosti uloženého trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci zákonných trestních sazeb.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.).
V posuzované trestní věci lze z hlediska předmětného dovolacího důvodu za situace, kdy nemohla být naplněna jeho druhá alternativa, neboť uplatněné námitky nebylo možno podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., dovodit, že došlo k jediné vadě, jež ovšem neměla vliv na správnost podstaty rozhodnutí odvolacího soudu. Konkrétně jde o to, že odvolací soud v řízení konaném výlučně o odvolání obviněného, a tedy z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 40 T 2/2009, v jeho odsuzující části zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu (trestech) obviněného a současně toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. V daných souvislostech je na místě připomenout, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §256 a násl. tr. ř., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout (zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá (k tomu přiměřeně viz např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531).
Pokud tedy v posuzované trestní věci odvolací soud rozhodující toliko o odvolání obviněného po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je (z důvodu změny trestního zákona a nutnosti aplikace zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) vadný v odsuzující části, a proto postupoval shora popsaným způsobem, nemohl již rozhodnout o odvolání dalším výrokem tak, že je podle §256 tr. ř. zamítá, neboť, jak výše naznačeno, odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek (jeden opravný prostředek) a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout.
Za tohoto stavu věci postupoval Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a [v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 3 To 56/2010, zrušil ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného. Z povahy věci (zjištěného pochybení) pak již nemusel činit další rozhodnutí.
Pokud v dovolání obviněný navrhl odklad výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý