ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.861.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 861/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2014 o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 To 78/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 10/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 9 T 10/2013, byl obviněný J. Š. uznán vinným podle §116 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
1) v období od 12. 3. 2012 do 11. 9. 2012 v J., M. B., L. n. P., okr. S., S., M. a na dalších přesně nezjištěných místech v České republice postupně v celkem 53 případech vylákal od poškozené Mgr. A. M., zejména pod nepravdivými a smyšlenými záminkami
– příslibu obstarání záležitostí v souvislosti s prodejem nemovitosti čp. … s přilehlými pozemky ve spoluvlastnictví jmenované nacházející se v obci Ž.-D., okr. J., a to zajištění právnických, notářských, překladatelských a dalších služeb (např. zajištění nového zaměření objektu v katastru nemovitostí a zajištění odprodeje pozemku pod transformátorem elektřiny „společnosti ČEZ“) a vyplacení druhého spolumajitele uvedené nemovitosti Ing. S. M., když nejprve sám vystupoval jako zájemce o koupi nemovitosti a později jako neformální zprostředkovatel prodeje,
– příslibu provedení úkonů směřujících ke zrušení exekuce vedené pod sp. zn. 172 EX 213/12 soudním exekutorem Mgr. Alešem Bursou, Exekutorský úřad Kolín, na základě usnesení Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 23 EXE 492/2012-9 ze dne 18. 6. 2012, kterým byla nařízena exekuce na majetek povinné Mgr. A. M. za účelem uspokojení pohledávky oprávněného Ing. S. M. ve výši 4.357.000,- Kč s příslušenstvím,
– příslibu provedení úkonů směřujících k vyřešení úhrady dluhu Mgr. A. M. vzniklého z její podnikatelské činnosti – provozování lékárny v provozovně na adrese J., vůči dodavateli léčiv společnosti Alliance Healthcare, s. r. o., IČ: 147 07 420, se sídlem Praha 10-Malešice, Podle Trati 624/7,
a dále pod nepravdivou záminkou nutnosti zapůjčení finančních prostředků pro zajištění jeho základních životních potřeb a pro jeho údajnou soukromou cestu do C. (Švýcarsko) z důvodu toho, že mu měly být v ČR na blíže nezjištěné benzínové čerpací stanici odcizeny jeho osobní věci včetně dokladů totožnosti a veškerých finančních prostředků, celkovou částku 5.528.000,- Kč, a to tak, že
• dne 12. 3. 2012 v J., ul. ..., v provozovně lékárny Alfa, peněžní prostředky v hotovosti, a to částky dvakrát 25.000,- Kč,
• dne 13. 3. 2012 v J., ul. …, v provozovně lékárny Alfa, peněžní prostředky v hotovosti v částce 30.000,- Kč,
• dne 14. 3. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 30.000,- Kč,
• dne 15. 3. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 40.000,- Kč,
• dne 20. 3. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 50.000,- Kč,
• dne 22. 3. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 200.000,- Kč,
• dne 26. 3. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 150.000,- Kč,
• dne 28. 3. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 90.000,- Kč,
• dne 30. 3. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 90.000,- Kč,
• dne 2. 4. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 100.000,- Kč,
• dne 5. 4. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 80.000,- Kč,
• dne 7. 4. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 40.000,- Kč,
• dne 16. 4. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 330.000,- Kč,
• dne 20. 4. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 30.000,- Kč,
• dne 24. 4. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 50.000,- Kč,
• dne 26. 4. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 230.000,- Kč,
• dne 1. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 20.000,- Kč,
• dne 2. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 40.000,- Kč,
• dne 3. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 40.000,- Kč,
• dne 4. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 150.000,- Kč,
• dne 9. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 65.000,- Kč,
• dne 14. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 35.000,- Kč,
• dne 17. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 75.000,- Kč,
• dne 23. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 32.000,- Kč,
• dne 24. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částkách 92.000,- Kč a 18.000,- Kč,
• dne 25. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 37.000,- Kč,
• dne 29. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 12.000,- Kč,
• dne 30. 5. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 130.000,- Kč,
• dne 1. 6. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 43.000,- Kč,
• dne 15. 6. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 170.000,- Kč,
• dne 21. 6. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 150.000,- Kč,
• dne 26. 6. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částkách 80.000,- Kč a 15.000,- Kč,
• dne 29. 6. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 400.000,- Kč,
• dne 3. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 85.000,- Kč,
• dne 11. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 67.000,- Kč,
• dne 12. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 20.000,- Kč,
• dne 15. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 34.000,- Kč,
• dne 17. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 249.000,- Kč,
• dne 19. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 76.000,- Kč,
• dne 23. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 95.000,- Kč,
• dne 30. 7. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 330.000,- Kč,
• dne 3. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 71.000,- Kč,
• dne 6. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částkách 47.000,- Kč a 30.000,- Kč,
• dne 8. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 21.000,- Kč,
• dne 15. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 18.000,- Kč,
• dne 16. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 330.000,- Kč,
• dne 20. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 53.000,- Kč,
• dne 22. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 40.000,- Kč,
• dne 23. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 27.000,- Kč,
• dne 24. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 80.000,- Kč,
• dne 28. 8. 2012 v J., ul. …, na parkovišti před lékárnou Alfa, peněžní prostředky v hotovosti v částkách 285.000,- Kč, 75.000,- Kč a 15.000,- Kč,
• dne 28. 8. 2012 v J., ul. …, na parkovišti před lékárnou Alfa, peněžní prostředky v hotovosti v částce 40.000,- Kč,
• dne 31. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 30.000,- Kč,
• dne 3. 9. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 70.000,- Kč,
• dne 4. 9. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 45.000,- Kč,
• dne 7. 9. 2012 na přesně nezjištěném místě peněžní prostředky v hotovosti v částce 25.000,- Kč,
• dne 10. 9. 2012 v M. B., v ulici J., na parkovišti obchodního centra Olympia (před hypermarketem Albert), peněžní prostředky v hotovosti v částce 20.000,- Kč,
• dne 11. 9. 2012 na H. n. v L. n. P., okr. S., peněžní prostředky v hotovosti v částce 56.000,- Kč,
přičemž od samotného počátku neměl v úmyslu uvedené záležitosti zajistit, tyto ve skutečnosti nezajistil a získané finanční prostředky užil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozené Mgr. A. M. způsobil škodu v celkové výši 5.528.000,- Kč,
2) v období od měsíce března 2012 do měsíce září 2012 v H. n. J., okres S., v Ž. B., okr. J. n. J., a v M. S., okr. J. n. N., postupně v celkem cca 8 případech vylákal od poškozeného L. B., pod nepravdivými a smyšlenými záminkami
– příslibu opatření „licence“ od údajné společnosti „Samsung Slovakia“, která měla být nezbytná k tomu, aby poškozený L. B. se svým synem M. B. mohli na území České republiky provozovat společnost, která by zajišťovala schvalování výrobků značky SAMSUNG pro český trh,
– příslibu zajištění veškerých úkonů nezbytných pro založení společnosti s obchodní firmou „BML servis Semily, s. r. o., jejímž prostřednictvím by poškozený L. B. se svým synem M. B. provozovali podnikání, jehož předmětem by bylo zajišťování schvalování výrobků značky SAMSUNG pro český trh, a to pro zahraniční společnost „Samsung Slovakia“,
– příslibu zajištění nákupu montážního vozidla zn. Multicar M25, 4x4, s vysokozdvižnou plošinou prostřednictvím známého „pana B.“, správce Krajské nemocnice Liberec, a. s., a to pro potřeby podnikání M. B., syna poškozeného L. B.,
celkovou částku 530.000,- Kč, a to tak, že
• v přesně nezjištěném počtu případů (cca 3 případy) v období měsíců březen a duben 2012 v místě trvalého bydliště poškozeného L. B. v obci H. n. J. č. p. …, okr. S., dále v obci Ž. B., okr. J. n. N., a v obci M. S., okres J. n. N., vylákal různé finanční částky v měně Kč a EUR v celkovém objemu 275.000,- Kč (jako finanční prostředky určené na opatření licence),
• v průběhu měsíce srpna 2012 v místě trvalého bydliště poškozeného L. B. v obci H. n. J. č. p. …, okr. S., vylákal částku 30.000,- Kč (jako kupní cenu vozidla zn. Multicar)
• v přesně nezjištěném počtu případů (cca 4 případy) v průběhu měsíce září 2012 v místě trvalého bydliště poškozeného L. B. v obci H. n. J. čp. …, okr. S., a v jednom případě v obci Ž. B., okres J. n. N., vylákal částky 200.000,- Kč (jako základní vklad nezbytný pro založení společnosti s ručením omezeným) a 25.000,- Kč (jako úhradu služeb právního zástupce obžalovaného JUDr. P.),
přičemž od samotného počátku neměl v úmyslu uvedené záležitosti zajistit, tyto ve skutečnosti nezajistil a získané finanční prostředky užil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozeným manželům L. a L. B. způsobil škodu v celkové výši 530.000,- Kč,
3) v období od 8. 10. 2012 do 13. 12. 2012, v S. a v H., okr. S., postupně v celkem cca 9 případech vylákal od poškozeného Z. M., pod nepravdivou a smyšlenou záminkou zajištění odkoupení pohledávky poškozeného za jeho polskou obchodní partnerkou R. W., mezinárodní úvěrovou společností zastoupenou údajným známým obžalovaného P. H., kdy v souvislosti s činností soukromých detektivů působících na území Polské republiky je nutné provést úhradu jimi poskytnutých služeb, a dále je třeba vynaložit finanční prostředky na „uplacení“ advokátky R. W., na úhradu exekuce R. W. a na „úplatek“ pro polského notáře, který měl R. W. žalovat pro podvodné jednání v souvislosti s prodejem jejího domu, přičemž současně přislíbil, že poškozeným vynaložené finanční prostředky budou tomuto vráceny v okamžiku prodeje pohledávky zmiňované mezinárodní úvěrové společnosti, celkovou částku 1.739.000,- Kč, a to tak, že
• dne 8. 10. 2012 v místě trvalého bydliště poškozeného Z. M. v S., T. …, částku 250.000,- Kč,
• v přesně nezjištěném počtu případů (cca 7 případů) v období od měsíce října 2012 do začátku měsíce prosince 2012 v místě trvalého bydliště poškozeného Z. M. v S., T. …, a v jednom případě v obci H., okr. S., různé finanční částky v měně Kč a EUR v celkovém objemu 1.250.000,- Kč,
• dne 13. 12. 2012 v místě trvalého bydliště poškozeného Z. M. v S., T. …, částku 239.000,- Kč
přičemž od samotného počátku neměl v úmyslu odkoupení pohledávky zajistit, toto nezajistil a od poškozeného získané finanční prostředky užil přesně nezjištěným způsobem, čímž poškozenému Z. M. způsobil škodu v celkové výši 1.739.000,- Kč,
a takto svým pokračujícím podvodným jednáním způsobil shora uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 7.797.000,- Kč.
Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný J. Š. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Mgr. A. M., částku 5.528.000,- Kč, manželům L. B., a L. B., částku 530.000,- Kč a Z. M., částku 1.739.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného J. Š., rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 To 78/2013, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání jmenovaného obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 To 78/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 9 T 10/2013, podal obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Boučka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v podrobnostech uvedl, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy, čímž bylo řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o vině a trestu obviněného. Obviněný v této souvislosti nesouhlasí s názorem odvolacího soudu zejména v tom, že provedení důkazů navržených obviněným je irelevantní pro posouzení stíhaného jednání. Obviněný má za to, že provedením důkazu výslechem jim navržených svědků P. B. a JUDr. P. by bylo prokázáno, že sliby dané ze strany obviněného poškozeným, které měly být splněny právě prostřednictvím navržených svědků, byly míněny vážně a že tedy na počátku jednání obviněného nebyl úmysl uvést poškozené v omyl a získat pro sebe finanční prostředky od poškozených. A tato skutečnost již pro posouzení stíhaného skutku, jako zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, relevantní je. Obviněný má za to, že označení skutečnosti, že výše uvedení svědci neexistují za vysoce pravděpodobnou, nepostačí, a je povinností orgánů činných v trestním řízení tuto skutečnost vyvrátit či potvrdit s jistotou a v rámci presumpce neviny se stejnou pečlivostí provést a posoudit důkazy svědčící ve prospěch obviněného jako ty, které svědčí v jeho neprospěch. Obviněný má za to, že přesvědčivé a nepochybné důkazy o jeho vině v řízení provedeny nebyly. Soud podle názoru obviněného svoje rozhodnutí učinil pouze na základě nepřímých důkazů, když přitom nerespektoval povinnost složit z těchto důkazů ucelený a uzavřený řetězec a současně nerespektoval zásadu „in dubio pro reo“. Z provedených důkazů nelze totiž učinit jasný závěr o vině obviněného, zejména o tom, že již na počátku jeho jednání byl úmysl uvést poškozené v omyl tím, že nabízenou pomoc nesplní. O počátečním úmyslu obviněného i o jeho vině existují závažné a důvodné pochybnosti. Soud měl tedy v každém případě ve shodě se zásadou „in dubio pro reo“ tyto pochybnosti vykládat ku prospěchu obviněného, což však neučinil.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu projednání, doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného J. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že po přezkoumání námitek obviněného tak, jak je formuloval ve svém dovolání, je třeba dospět k závěru, že ani jednu z nich nelze podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod. Obviněný totiž ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, neboť napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Dovolání obviněného neobsahuje žádnou námitku, která by byla způsobilá, jím uplatněný dovolací důvod věcně naplnit. Námitkami, jimiž obviněný napadá nesprávné hodnocení důkazů, případně jednostrannost provedeného dokazování a jeho neúplnost, se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí, a to proto, že uplatňované výhrady jsou námitkami skutkového a procesního charakteru. Obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky jemu přisouzeného trestného činu. V dovolání obviněný brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného dokazování. Formou polemiky s těmito závěry se obviněný dostává k vlastním skutkovým verzím, odlišným od závěrů soudů obou stupňů. Obviněný se tedy domáhá toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly odlišně formulovány skutky, které by pak měly být posouzeny jako jednání bez trestní odpovědnosti. Takové námitky však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. Do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud jako soud dovolací zasáhnout, avšak pouze ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu a jimi provedenými důkazy, a to proto, aby i v řízení o mimořádném opravném prostředku byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Obviněný sice výslovně námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neučinil, avšak vytýká soudům zcela zavádějící hodnocení důkazů, neboť podle jeho mínění soudy nemohly dospět na základě neúplného dokazování především k závěru o subjektivní stránce trestného činu podvodu, a to zejména v situaci, pokud ve věci absentuje jeho doznání a pokud nebyli vyslechnuti svědci, kteří měli zařizovat jím slíbené záležitosti pro poškozené. Podle názoru obviněného, pokud tedy nebylo postaveno najisto, že jeho sliby byly nereálné, nebylo možné dospět k závěru o jeho vině přisouzeným trestným činem. Je však třeba konstatovat, že v posuzované trestní věci k žádnému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nedošlo. Takový rozpor je totiž dán tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo tehdy, pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, popřípadě pokud jsou výsledkem dezinterpretace obsahu důkazů, anebo pokud jsou v hodnotícím procesu důkazy rozhodné pro skutková zjištění zcela pominuty apod. Kritériem pro hodnocení tzv. extrémního nesouladu je zákaz svévole, tedy svévolného rozhodnutí. Otázku svévole však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího soudu a nelze ji shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů, učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující kritéria upravená v §2 odst. 6 tr. ř., jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí jinak. V posuzované trestní věci nebylo možné zaznamenat ani kategorii tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů a požadavky, které zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Z nich mimo jiné vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není sto ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, to je argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že důkazy, které jsou obviněným navrhovány, jsou nadbytečné, neboť bylo prokázáno, respektive vyloučeno, že by obviněný mínil vážně jakékoliv nabídky pomoci poškozeným. Odpovídá to jak důkazům provedeným v posuzované trestní věci, tak osobnostnímu profilu obviněného, který byl již pro obdobnou trestnou činnost stíhán a odsouzen. Pokud tedy soudy k návrhu obviněného důkazy neprovedly, vysvětlily řádně svůj postup, neboť vyložily, že navrhované důkazy, respektive skutečnosti, které jimi měly být prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny. Je rovněž třeba zdůraznit, že z principu nezávislosti soudní moci plyne i oprávnění soudu samostatně rozhodnout o okruhu důkazů, které jsou nezbytné pro vydání meritorního rozhodnutí.
V posuzované trestní věci je tedy třeba podle státní zástupkyně zhodnotit, že obviněný se argumentačně míjí s obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je pojímán konstantní judikaturou. Protože jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., navrhla státní zástupkyně, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. Š. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Právě ze shora naznačených hledisek se Nejvyšší soud zabýval i skutkovými námitkami obviněného J. Š., které směřovaly zejména do hodnocení provedených důkazů oběma nižšími soudy. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.).
Obviněný J. Š. své dovolací námitky založil především na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů provedených soudy obou nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, které z nich soudy vyvodily, a snažil se přitom domoci odlišných skutkových zjištění, než jaká se stala podkladem pro jejich rozhodnutí. K tomu je třeba dále uvést, že Nejvyšší soud může, jak již bylo shora uvedeno, zasáhnout do hodnocení důkazů a skutkových zjištění ze strany soudů nižších stupňů jen v případě extrémního rozporu, který zde však ze shora uvedených důvodů nezjistil. Hledisko extrémního nesouladu vyplývá především z judikatury Ústavního soudu, který v rámci ní jasně vymezil, kdy je třeba zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud svou judikaturou definoval v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, v důsledku nichž může nastat porušení práva na spravedlivý proces a tedy nutnost jeho zásahu do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. První skupinu tvoří případy tzv. „opomenutých důkazů“, kdy soudy bez potřebného vysvětlení a adekvátního odůvodnění odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, či jej naopak provedly, avšak v odůvodnění jejich rozhodnutí zhodnocen vůbec nebyl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000). Do druhé skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a nemohou tak být podkladem skutkových zjištění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99). Případy tzv. „extrémního nesouladu“ tvoří skupinu třetí, jedná se o situace, ve kterých skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích dokazování, dochází tak k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků trestního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
Obviněný J. Š. ve svém dovolání především namítal, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy, přičemž má za to, že provedením důkazu výslechem jim navržených svědků, P. B. a JUDr. P. by bylo prokázáno, že sliby dané ze strany obviněného poškozeným, které měly být splněny právě prostřednictvím navržených svědků, byly míněny vážně a že tedy na počátku jednání obviněného nebyl úmysl uvést poškozené v omyl a získat pro sebe finanční prostředky od poškozených. Obviněný má za to, že označení skutečnosti, že výše uvedení svědci neexistují za vysoce pravděpodobnou, nepostačí, neboť je povinností orgánů činných v trestním řízení tuto skutečnost vyvrátit či potvrdit s jistotou a v rámci presumpce neviny se stejnou pečlivostí provést a posoudit důkazy svědčící ve prospěch obviněného jako ty, které svědčí v jeho neprospěch.
Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu k tomu podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém zhodnocení, z jakého důvodu soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení, a to včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). V posuzované věci obviněného J. Š. jak nalézací, tak i odvolací soud, zdůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení jím vyžadovaných dalších důkazů.
Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný J. Š. v této souvislosti v zásadě namítá, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Soudy nižších stupňů dospěly ve svých úvahách a vyhodnotily dovolatelem navrhované důkazy jako nadbytečné, což také řádně ve svých rozhodnutích zdůvodnily. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jak vyplývá ze zprávy policejního orgánu, i přes detailní šetření nebyly ustanoveny osoby JUDr. V. P., Prof. JUDr. B. ani JUDr. K. (č. l. 832 – 833 spisu). Neúspěšné šetření provedené za účelem ustanovení osob H. či B. (P. i P.) a P. V. v cizině je dokladováno na č. l. 876 (zpráva Centra policejní spolupráce Mikulov – Drasenhofen) a č. l. 886 (zpráva Odboru mezinárodních vztahů – oddělení Schwandorf) – srov. str. 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. I přes veškerou snahu orgánů činných v trestním řízení se nepodařilo ustanovit osoby JUDr. V. P., JUDr. K. a P. H. a z celého kontextu výpovědí obviněného, jak o těchto osobách mluví a jak odůvodňuje, proč tyto osoby jsou údajně nekontaktní, je naprosto zřejmé, že jsou to osoby smyšlené, které si obviněný vymyslel proto, aby svým legendám dodal důvěryhodnosti (srov. str. 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dodal, že případná existence osoby jménem P. B. (taktéž i JUDr. V. P.) je pro posouzení stíhaného jednání zcela irelevantní ve světle okolností případu, z nichž plyne, že sliby obviněného vůči poškozeným zůstaly ve všech případech nesplněny, z čehož je patrné, že nebyly od počátku míněny vážně a sloužily pouze k tomu, aby obviněný od poškozených získal pro sebe finanční prostředky. Shodnou argumentaci je třeba vztáhnout i na listiny, jimiž bylo obviněným navrhováno doplnění dokazování. K navrhovaným důkazům lze souhrnně konstatovat, že nemohou samy o sobě ani v souvislosti s ostatními důkazy vést ke změně skutkových a právních závěrů ohledně viny obviněného (srov. str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že tato odůvodnění jsou dostatečná, přičemž nevznikají na základě náležitě zhodnocených důkazů pochybnosti o vině obviněného J. Š., dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněným navrhovaných důkazů jsou tyto nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněného, k jejímuž ověření, resp. potvrzení byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S ohledem na to nejde v případě obviněným požadovaných důkazů o tzv. opomenuté důkazy, a proto se ani nemůže jednat o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. Š. namítal, že s ohledem na neprovedené důkazu výslechem jím navržených svědků P. B. a JUDr. P. nebylo prokázáno, že by na počátku jeho jednání byl dán úmysl uvést poškozené v omyl a získat pro sebe finanční prostředky od poškozených.
Zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Klíčovým je tedy nepochybné prokázání úmyslu pachatele při naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §205 tr. zákoníku. Nejvyšší soud si je vědom toho, že dokazování v tomto směru bývá začasté náročné, nicméně při zákonné konstrukci trestného činu podvodu nelze než trvat také na nepochybném prokázání právě i subjektivní stránky trestného činu. Jinak řečeno, je nezbytné trvat na důsledném uplatňování odpovědnosti za zavinění, když tato zásada je jednou ze stěžejních zásad, na kterých je vůbec vystavěna definice trestného činu. K naplnění trestní odpovědnosti za následek totiž nestačí jej pouze způsobit, ale je nutno jej také zavinit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. května 2002 sp. zn. III. ÚS 575/01, uveřejněn pod č. 58 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu podvodný úmysl lze dovodit jen tehdy, když obviněný vylákal od poškozených finanční prostředky se záměrem se obohatit, tedy použít je pro svou potřebu a poškozeným je tedy vůbec nevrátit, anebo jestliže v době vzniku závazku pachatel sice takový úmysl neměl, ale současně při spotřebování peněz nemohl důvodně očekávat, že bude mít k dispozici další zdroje ke splnění takového závazku. Stejně tak je zmíněný úmysl dán za situace, když pachatel bezdůvodně spoléhá na nejisté budoucí skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 556/2013).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že i přesto, že obviněný svoji vinu popírá, byla mu vina prokázána, zvláště výpověďmi všech poškozených, kteří shodně v přípravném řízení i v řízení před soudem popsali jednání obviněného, jednoznačně potvrdili, že předali obviněnému peníze ve shodě s výrokem rozsudku nalézacího soudu a že obviněný peníze použil pro svoji potřebu v rozporu s tím, co slíbil, že za zmiňované peníze zařídí. Nikomu z poškozených nic nezařídil, peníze nevrátil a je zřejmé, že jím uváděné důvody, na základě kterých peníze od poškozených získal, byly falešné, smyšlené a již od počátku obviněný věděl, že svým slibům u poškozených nemůže dostát, a proto mu muselo být zřejmé, že jedná v podvodném úmyslu (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jednání obviněného bylo soudem kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a to ve formě pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku, neboť obviněný pod různými nepravdivými legendami vylákal celkem částku 5.528.000,- Kč od poškozené Mgr. A. M., částku 530.000,- Kč od manželů B. a částku 1.739.000,- Kč od poškozeného Z. M. Avizované úkony, na které peníze získal, neprovedl a nic z toho, co slíbil, nezařídil. Peníze, které od poškozených vyinkasoval, užil v rozporu s tím, co jim slíbil, ve svůj prospěch. V tomto případě soud dospěl k závěru, že obviněný jednal formou přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem poškozeným, neboť obviněný prokazatelně uváděl poškozené v omyl tím, že vytvářel smyšlené a nepravdivé skutkové konstrukce se záměrem, aby od poškozených vyinkasoval finanční prostředky, které následně užil jiným způsobem, než jakým deklaroval (srov. str. 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud vyhodnotil, že závěry nalézacího soudu stran právní kvalifikace stíhaného skutku, jsou zcela správné (srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud má rovněž za to, že v projednávané věci existují a byly prokázány skutečnosti, které svědčí o tom, že obviněný J. Š. měl již v počátcích svého jednání s poškozenými úmysl peníze, které od nich pod různými záminkami získal, jim v budoucnu nevrátit. Shledané zavinění se vztahuje jak k formě jednání, tak i k jeho obsahu. Dovolatel vylákal od poškozených peníze v shora uvedených částkách za účelem obstarání jim nabízených úkonů či obstarání věcí, aniž by jim přijaté peníze později vrátil. Uvedené vyplývá z toho, že ze způsobu jednání obviněného s poškozenými je ve všech třech případech patrný jeho podvodný úmysl a nikoli upřímná snaha poškozeným obstarat slibované služby či věci. Obviněný totiž své smyšlené legendy přizpůsoboval situaci, a to tak, že poté, kdy se s poškozenými blíže seznámil a oni k němu pojali důvěru a svěřovali se mu s jejich problémy a slabinami, měnil (případně rozšiřoval) aktuálně druh svých nabízených „služeb“ za úplatu. V případě poškozené Mgr. M. šlo nejprve o tzv. pomoc v souvislosti s prodejem nemovitosti, z níž postupem času sešlo a na to navázala nabídka obviněného na její oddlužení. V případě rodiny poškozeného B. se jednalo o rozšiřování „nabídky“ obviněného podle toho, co před ním jmenovaní uvedli jako svou poptávku (nejprve společné podnikání, posléze i potřeba dopravního prostředku). U poškozeného M. byla situace obdobná jako u poškozené Mgr. M., neboť společné jednání bylo zahájenou nabídkou odkoupení nemovitosti obviněným od jmenovaného poškozeného a ve chvíli, kdy obviněný zjistil, že poškozený má problém s vymožením pohledávky v Polsku, nadále zcela upustil od jednání o koupi nemovitosti a zaměřil se na „nabídku“ související s předmětnou pohledávkou (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal tyto závěry obou soudů nižších stupňů na základě obsahu spisu a shledal, že odpovídají důkazům, zhodnoceným ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zvláště nalézacím soudem, a to zejména výpovědím poškozených Z. M. (srov. č. l. 1034 spisu a násl.), Mgr. A. M. (viz č. l. 1042 a násl. spisu) a L. B. (č. l. 1062 a násl. spisu). Kromě toho, o vině obviněného J. Š., ale zejména jeho úmyslu vztahujícím se k tomuto trestnému činu, dále svědčí i řada listinných důkazů, provedených v rámci hlavního líčení konaného dne 19. 9. 2013 (srov. č. l. 1056 spisu a násl.). Ohledně konkrétní povahy úmyslného zavinění i vlastní míry zavinění dovolatele tak bylo v tomto případě při hodnocení konkrétních zjištěných skutečností u všech poškozených v jejich komplexu a návaznosti, zejména rozsahu trestné činnosti, počtu a výši jednotlivých vylákaných částek a prokázané neexistující sebemenší snaze cokoli ze svých slibů daných poškozeným splnit, nepochybně prokázáno, že obviněný J. Š. již v době vylákávání peněz od poškozených jednal v úmyslu jim tyto vylákané finance vůbec nevrátit, přičemž je smyšlenými záminkami uváděl v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil (k tomu obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 941/2011).
Pokud jde o samotné hodnocení důkazů, Nejvyšší soud na základě přezkoumání odůvodnění rozsudků soudy nižších stupňů a na základě studia předloženého spisového materiálu, dospěl k závěru, že to byl zejména nalézací soud, který provedené důkazy hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při řádném uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Na toto hodnocení ve svém rozhodnutí navázal shora uvedeným způsobem odvolací soud, a proto lze uzavřít, že oba nižší soudy se správně, logicky a přesvědčivě vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Zejména nalézací soud potom rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Odvolací soud se pak dostatečným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného J. Š., a proto oběma soudy byl v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Proto Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by bylo možné postup obou nižších soudů při provádění a hodnocení důkazů v posuzované trestní věci zařadit do jedné ze zmíněných skupin vad dokazování vymezených zejména v judikatuře Ústavního soudu, ale i navazující ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, a to ani z hlediska extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale ani mezi těmito skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 5 To 78/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 9 T 10/2013, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno zrušit z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který postupem podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného J. Š. uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. Š. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.