ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.731.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 731/2014-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovoláních, která podali obvinění V. P. , a S. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 11/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, v celé části týkající se obviněného S. L. zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 50 T 11/2011, byli obvinění V. P. a S. L. uznáni vinnými účastenstvím ve formě organizátorství na trestném činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 12. září 2003 kolem 21. hodiny obžalovaný K. v L. v ulici J. z P. u garáží opakovaně v úmyslu ho usmrtit vystřelil z krátké vzdálenosti ze samopalu vzor 61, ráže 7,65 mm, výrobního čísla ......., opatřeného tlumičem hluku na poškozeného S. K. , ukrajinského podnikatele, a způsobil mu mnohočetná střelná poranění zejména hlavy a hrudních orgánů vedoucí k jeho smrti, přičemž tomuto útoku předcházelo zjednání obž. K. k usmrcení poškozeného za příslib umoření dluhů, které měl na Ukrajině, od neustanoveného muže jménem I. , jehož objednal pro K. získání k popsanému jednání obžalovaný P. , který prostřednictvím zejména M. M. zajistil ubytování obž. K. v P. v době předcházející činu a jeho vycestování z území ČR bezprostředně po něm a rovněž jeho opakovanou dopravu na místo činu a také k jeho obhlídce a ke zjištění zvyklostí poškozeného a k předání obálky s identifikačními údaji poškozeného, již předtím obdržel v P. od obžalovaného L. spolu s 10 000 USD určenými jako odměna za usmrcení poškozeného, kteroužto sumu obž. P. opět prostřednictvím M. M. odeslal na Ukrajinu, když důvodem k usmrcení poškozeného, které inicioval u obž. P. obž. L. , byly neshody poškozeného s orgány Cizinecké policie v Litoměřicích, o kterých byl obž. L. informován, jež mohly vést k narušení či ohrožení podnikatelských aktivit obž. L. a také obavy tohoto obžalovaného, že poškozený oznámí nekalé praktiky cizinecké policie příslušným policejním orgánům, jakož i neochota poškozeného podrobit se obž. P. jako vůdčí autoritě v kriminálním prostředí v ukrajinské komunitě na území ČR“ .
Obviněný V. P. byl odsouzen podle §35 odst. 2 tr. zák. a §219 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to krátké střelné zbraně zn. ČZ vzor 27, výr. číslo ........., ráže 7,65 mm s jedním kusem zásobníku a 9 ks nábojů ráže 7,65 mm. Současně byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 3 T 150/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný S. L. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného O. K.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni jmenovaní obvinění a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu stran obviněného O. K. , a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o jeho vině a trestu. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. dále napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu stran obviněného V. P. , a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tohoto obviněného odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to krátké střelné zbraně zn. ČZ vzor 27, výr. číslo ....., ráže 7,65 mm s jedním kusem zásobníku a 9 ks nábojů ráže 7,65 mm. Současně zrušil výrok o trestu propadnutí věci obviněnému uložený za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 3 T 150/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného S. L. stejně jako odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v části podané v neprospěch obviněných V. P. a S. L.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění V. P. a S. L. dovolání, přičemž obviněný V. P. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný S. L. důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný V. P. uvedl, že odvolací soud se nijak nezabýval jeho námitkou, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, zejména pokud jde o jeho poukaz na to, že byl osobou spolupracující s policejními složkami, o čemž svědčí ostatně i rozhodnutí správních soudů ve věci jeho azylu. Následně zdůraznil, že k „doznání“ dané trestné činnosti přistoupil výměnou za to, že mu Policie ČR „zachová azyl a nebude vydán na Ukrajinu“ . Dále namítl, že nebyl zjištěn motiv uvedené trestné činnosti, který by se jej přímo dotýkal, a motiv uvedený soudem neodpovídá důkazní situaci. Částečně pak odkázal na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Argumentoval rovněž, že nebyla prověřena jeho obhajoba, podle níž v roce 2003 nebylo možno přes společnost Western Union poslat částku ve výši 10.000 USD najednou. Zároveň vytkl, že nebyly provedeny výslechy řady svědků, zejména svědka B. , k čemuž dodal, že byť bylo soudu bydliště této osoby známo, nebyl učiněn ani pokus o její výslech. Uvedeným postupem došlo podle jeho názoru k porušení jeho ústavně zaručených práv.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný V. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud za podmínek §265 1 odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě.
Obviněný S. L. ve svém dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že v odvolacím řízení mu bylo odňato právo na jeho účast u veřejného zasedání, jež se konalo dne 23. 7. 2013, když k němu byl předvolán, včetně poučení o nutnosti jeho přítomnosti (vzorem č. 8 tr. ř.), avšak řádně a včas se ze zdravotních důvodů omluvil (tuto omluvu podložil lékařskou zprávou) a požádal o vyloučení své věci k samostatnému projednání a rozhodnutí. Této žádosti však odvolací soud nevyhověl a konal i přes uvedené skutečnosti veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, čímž zasáhl do jeho práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a obecněji do práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento obviněný S. L. uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť má za to, že skutkové a následné právní závěry soudu nalézacího jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž soudy nerespektovaly ústavní požadavek presumpce neviny. Soudům obou stupňů vytkl, že hodnotily provedené důkazy zcela jednostranně, a to v jeho neprospěch. Kategoricky popřel, že by se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu. Následně zejména podrobně rozebral jednotlivé výpovědi spoluobviněného V. P. , shledal je nevěrohodnými a rozpornými, přičemž dovodil, že o jeho vině nesvědčí. Poukázal pak na okolnosti týkající se tohoto obviněného, zejména jeho údajné napojení na Policii ČR a BIS, což nebylo dostatečně prověřeno, třebaže to může objasnit motivaci tohoto spoluobviněného k jeho dřívějším výpovědím. Shrnul, že důkazy shromážděné v dané trestní věci netvoří ucelený řetězec, jenž by skýtal spolehlivou oporu pro závěr o jeho vině natolik závažným zločinem, který trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. představuje. Zdůraznil, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný S. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2012, č. j. 50 T 11/2011-2016, v části týkající se jeho osoby a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §2651 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V doplňku dovolání obviněný S. L. ještě požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co vymezil podstatu dovolacích důvodů uplatněných oběma obviněnými, konstatoval, že jim odpovídá námitka obviněného S. L. , že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, přičemž této námitce lze přiznat i důvodnost. Konstatoval, že za situace, kdy byl tento obviněný k odročenému veřejnému zasedání předvoláván a kdy se v návaznosti na to z účasti na veřejném zasedání omluvil ze zdravotních důvodů a požádal o vyloučení své věci k samostatnému projednání a rozhodnutí, bylo na místě, aby vrchní soud takové žádosti vyhověl. Pokud se tak nestalo, byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Oproti tomu se státní zástupce neztotožnil s dalšími námitkami obviněného L. , podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tento obviněný uplatnil námitku existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, pak podle názoru státního zástupce rozhodnutí soudů uvedenou vadou v žádném případě netrpí. Z rozhodnutí soudu nalézacího vyplývá, že provedenými důkazy se zabýval velmi detailně a jeho skutkové závěry, lze považovat za evidentně souladné s obsahem provedených důkazů. Hodnocení zjištěných skutečností je přitom nejen logické, ale i přesvědčivé. Nalézací soud tak jednoznačně dovodil nejen zapojení obviněného L. , ale přiléhavě osvětlil i motivaci tohoto obviněného k likvidaci poškozeného. Námitky obviněného L. obsahově nevykročily z rámce prosté polemiky s hodnocením provedených důkazů, když obviněný v podstatě opakovaně poukazoval na jím tvrzené, avšak soudy dostatečně objasněné, či vysvětlené rozpory v provedených důkazech. Jedná se tak v tomto rozsahu pouze o námitky skutkové povahy, jež hmotně právnímu důvodu dovolání neodpovídají.
Dále státní zástupce konstatoval, že podstatná část námitek obviněného V. P. jím zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť i v jeho případě jde o pouhou polemiku s hodnocením důkazů provedených soudy. Obviněným tvrzené skutečnosti nezakládají ani existenci tzv. extrémního nesouladu, když je jinak zřejmé, že soudy obou stupňů v dané věci řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily, zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Neopodstatněná je také námitka obviněného, že ve věci jsou rovněž tzv. opomenuté důkazy. Následně státní zástupce uvedl, že za hmotně právně relevantní tak lze v případě obviněného P. považovat pouze námitku, že v jeho případě není dán žádný motiv, kterou totiž obviněný v podstatě zpochybňuje existenci jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky a úmyslu získat majetkový prospěch ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. Ani s touto námitkou se však státní zástupce neztotožnil. Shledal totiž, že skutková zjištění soudů o právně relevantních motivacích obviněného uvedené kvalifikační znaky zakládají.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. a), resp. písm. b) tr. ř., dovolání obviněného V. P. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a dále podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, a to pouze v části týkající se obviněného S. L. , jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), resp. písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která zásadně splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Na tomto místě je ovšem nutno ještě k dovolání obviněného V. P. , pokud v něm odkázal na své odvolání, konstatovat, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené shledal, že dovolací argumentace obviněného S. L. vztažená k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tomuto důvodu odpovídá a je i důvodná.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Pokud byl obviněný podle §233 odst. 1 trestního řádu pouze vyrozuměn o veřejném zasedání, avšak zaslal soudu řádnou omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání a sdělil, že na své účasti trvá a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti, je třeba obviněnému účast na veřejném zasedání umožnit. Postupem soudu nerespektujícím tento princip je porušeno právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08).
Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu nebyl. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
V daném případě je třeba vycházet ze skutečnosti, že odvolací soud obviněného L. k veřejnému zasedání předvolal. O tom svědčí pokyn předsedkyně senátu (viz referát na č. l . 2262 spisu), přičemž za situace, kdy příslušná doručenka nedokládá, jakým konkrétním vzorem se tak stalo, nelze vyvrátit tvrzení obviněného, že se tak stalo vzorem 8 tr. ř., podle něhož byla účast obviněného u veřejného zasedání nutná. Již za tohoto stavu věci nelze činit jiný závěr (v duchu výše zmíněné judikatury), že nebylo možno konat veřejné zasedání v nepřítomnosti jmenovaného obviněného.
Tím spíše to platí tehdy, jestliže se v návaznosti na to obviněný z účasti na veřejném zasedání včas řádně omluvil ze zdravotních důvodů, jež si sice zřejmě přivodil sám, ale jež stěží lze bagatelizovat a jež mu bránily v účasti na předmětném veřejném zasedání, a požádal o vyloučení své věci k samostatnému projednání a rozhodnutí, což nelze (i v kontextu jeho žádosti o odročení prvního veřejného zasedání s tím, že se chce jednání o svém odvolání zúčastnit) interpretovat jinak, než jako projev nesouhlasu s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a současně projev vůle být tomuto jednání přítomen.
Ostatně, vzhledem k předvolání a se zřetelem k faktu, že odvolací soud v případě prvního veřejného zasedání vyhověl žádosti obviněného o odročení z důvodu jeho zdravotního stavu, zde bylo jeho (obviněného) legitimní očekávání, že takto bude odvolací soud postupovat rovněž v případě dalšího veřejného zasedání, a to i proto, že k prvnímu veřejnému zasedání byl toliko vyrozuměn. Z tohoto hlediska je možno přisvědčit obviněnému, že rozhodnutí odvolacího soudu konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti bylo rozhodnutím překvapivým.
V daných souvislostech je třeba akcentovat, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Bylo tedy na místě, aby odvolací soud žádosti obviněného vyhověl. Protože se tak nestalo, je třeba uzavřít, že bylo porušeno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Na závěru o důvodnosti této části dovolání obviněného nemůže nic změnit ani poměrně podrobné odůvodnění zvoleného procesního postupu v napadeném rozsudku odvolacího soudu (str. 18), jelikož zjevně pomíjí shora rozvedené podstatné okolnosti.
Za uvedeného stavu, kdy v části týkající se obviněného S. L. z důvodu uvedeného procesního pochybení nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu obstát, nebylo na místě, aby se Nejvyšší soud zabýval další argumentací tohoto obviněného vztaženou k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného V. P. směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká výlučně neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména jeho výpovědi) a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů (především akcentuje, že jeho původní doznání ke stíhanému činu souviselo s a bylo podmíněno jeho spoluprací se složkami policie a BIS) a de facto i vlastní verzi skutkového stavu věci – shora popsaného skutku se nedopustil. Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Nad tento rámec lze konstatovat, že jím tvrzené skutečnosti nezakládají ani existenci tzv. extrémního nesouladu. O ten se jedná tehdy, když by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Jde tedy o situace objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při kardinálních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. jsou založena na důkazech, které zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování atp. V posuzované věci si však soudy obou stupňů byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevymykajícím se mezím stanoveným §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními (skutkové závěry soudů jsou podepřeny výsledky provedeného dokazování) a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce dodává, že z provedeného dokazování je patrné, že nalézací soud se uvedenou obhajobou obviněného V. P. zabýval. K jejímu prověření vyslýchal osobu utajeného svědka „P. “, který však nebyl v tomto rozsahu zproštěn mlčenlivosti. Nicméně soudy vyšly ze zjištění, že obviněný skutečně určitým způsobem s bezpečnostními složkami spolupracoval. Ani tato skutečnost však nemůže mít vliv na trestní odpovědnost pro přisouzený trestný čin. Jak totiž soudy dovodily, i přes existenci jisté formy spolupráce, obviněný jednak uváděl o uvedené vraždě skutečnosti, které si nemohl vymyslet, ale musely mu být známy ze skutečného průběhu události, jednak nemohl mít skutečně reálnou motivaci, aby sám sebe a další osoby lživě obvinil z trestného činu. Nevěrohodnost úvahy, že tak učinil pod příslibem, že policejní složky zabrání jeho vydání na Ukrajinu, je zřejmá, neboť na vydávacím řízení policie v podstatě neparticipuje, ale jde o rozhodování soudů, potažmo ministra spravedlnosti. Z hlediska racionálního uvažování je pak jen velmi obtížně představitelné, že by celou akci s účelovým doznáním připravil tak, aby to korespondovalo i s dalšími zjištěnými skutečnostmi (např. výpověď utajeného svědka A. ), přičemž rozsah objasňování věci v pozici obviněného v podstatě ani nemohl ovlivnit. Na tom nic nemění ani zjištění vyplývající z příslušných rozhodnutí správních soudů, na něž obviněný poukazuje. Ta se totiž nijak nevylučují s již výše konstatovaným zjištěním soudu trestního, že obviněný skutečně k bezpečnostním složkám vztah měl.
V posuzované věci nelze shledávat ani vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů. Za opomenutý důkaz totiž nelze považovat jakýkoli některou ze stran trestního řízení navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Opomenutým důkazem není ani takový důkaz, který byl sice relevantně navržen, ale jeho provedení není možné z důvodu jeho nedosažitelnosti (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2453/13). V daných souvislostech je pak třeba uvést, že odůvodnění neprovedení takového důkazu věnovaly soudy odpovídající pozornost (srov. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího na str. 49-50, odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 8). V tomto smyslu není korektní tvrzení obviněného, že soud „neučinil pokus“ o výslech svědka B. , když z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá opak (viz popis snah o zajištění výslechu tohoto svědka na str. 8). Za těchto okolností se evidentně jednalo o důkaz objektivně nedosažitelný, tedy nikoli opomenutý. Nadto lze poznamenat, že na vlastní trestní odpovědnost obviněného nemá bezprostřední vliv, pokud by bylo zjištěno, že se na jeho trestném činu podílela ještě další osoba. Soudy se pak dostatečně zabývaly nadbytečností dalších důkazů k zapojení obviněného P. do činnosti policie a v tomto směru jim nelze z hlediska zásad spravedlivého procesu cokoli vytknout.
Nejvyšší soud shrnuje, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry stran obviněného V. P. není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Činí-li za této situace obviněný V. P. kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a), resp. písm. b) tr. ř.] dovolání obviněného V. P. , jež nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl bez věcného projednání a podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 8 To 46/2013, pouze v části týkající se obviněného S. L. , a také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy v uvedené části vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který bude povinen znovu rozhodnout o odvolání obviněného S. L.
Pokud v dovolání obviněný S. L. požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu za situace, kdy o dovolání bylo rozhodováno ještě před uplynutím lhůty, na kterou byl obviněnému odložen výkon trestu podle §322 odst. 1 tr. ř. důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý