ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1067.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1067/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014 dovolání obviněného J. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 8 To 90/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 165/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 8 To 90/2014, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 T 165/2013, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 T 165/2013, byl obviněný J. O. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 3 T 219/2012, pravomocným dne 16. 2. 2013, byl podle §209 odst. 4, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a obviněnému byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 3 T 219/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby poškozeným K. M., bytem M., a A. M., bytem M., na náhradě škody zaplatil společně a nerozdílně částku 2.000.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 18. 5. 2010 se dohodnul s K. M., a A. M., na uzavření Dohody o narovnání ze dne 18. 5. 2010, fakticky podepsané až dne 19. 5. 2010 bezprostředně před jednáním Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 452/2009, na základě které se, mimo jiné, zavázal na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 18. 5. 2013 (zřejmě nesprávné datum) zajistit převedení členských práv a povinností vztahujících se k bytové jednotce … o velikosti 3+kk v … domu … na ulici Š. v B. (dále jen „předmětný byt“), ve vlastnictví BD Š., B., družstvo, IČ: 28329325 (dále jen „bytové družstvo“), ze strany převodce M. V., na jejich osoby, a to oproti určení sporného vlastnictví nemovitostí zapsaných na LV … u katastrálního úřadu D., obec D., okr. V. (dále jen „předmětné nemovitosti“), do této doby ve spoluvlastnictví manželů M., na svoji osobu, kdy Okresní soud ve Vyškově při jednání konaném dne 19. 5. 2010 jej na základě schváleného smíru určil jako vlastníka předmětných nemovitostí na základě usnesení ze dne 19. 5. 2010, č. j. 6 C 452/2009-35, přičemž takto jednal v úmyslu výše uvedený převod členských práv k předmětnému bytu neprovést a současně si zajistit určení sporného vlastnictví předmětných nemovitostí na svoji osobu, neboť již dne 17. 5. 2010 uskutečnil převod členských práv k předmětnému bytu ze strany M. V. na svoji osobu prostřednictvím Smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 17. 5. 2010, kterou předložil bytovému družstvu dne 18. 5. 2010, čímž způsobil manželům M. škodu ve výši 2.000.000 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 8 To 90/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g), l ) tr. ř. Obviněný namítl, že rozsudek nalézacího soudu, s jehož závěry se bez dalšího ztotožnil odvolací soud, je co do hmotně právního posouzení věci vadně konstruovaný. Zdůraznil, že projevem takového nesprávného právního posouzení je mimo jiné i věcná nepříslušnost soudů. V obou rozhodnutích nadto podle názoru obviněného absentuje jakákoliv reakce na stěžejní argumentaci obhajoby.
Obviněný uvedl, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně „nestojí samo o sobě“, nýbrž pramení z konkrétních soukromoprávních vztahů mezi ním a poškozenými. Přestože má interpretace těchto právních vztahů zcela fatální dopad na možnou trestní odpovědnost obviněného, soudy ji neprovedly, redukovaly děj pouze na události dne 18. a 19. 5. 2010, čímž porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný zopakoval, že ke konci roku 2008 byl se svým developerským projektem v tísni, a proto se obrátil na svého dlouholetého známého K. M., jemuž na tomto projektu nabídl spoluúčast. Dne 5. 11. 2008, při přistoupení k projektu, nechal K. M. obviněného podepsat sestavu listin o fiktivních právních úkonech, přičemž mezi těmito listinami byla mimo jiné i kupní smlouva ke stavěným nemovitostem. K. M. obviněného ubezpečoval, že uvedené listiny nebudou použity, tvrdil mu, že jsou podepisovány pouze pro případ, že by se obviněnému něco stalo. Obviněný projekt řádně a podle podmínek obce dokončil, avšak po kolaudaci staveb podal K. M. ve zjevné zlé víře návrh na převod vlastnického práva na svou osobu, o čemž obviněného nijak neinformoval. Uvedený postup mohl mít pro obviněného zcela likvidační důsledky s ohledem na pohledávky, jež vůči němu měla úvěrující banka. Nekalým jednáním K. M. přišel obviněný o jedinou možnost, jak své závazky splácet – o možnost zmíněné nemovitosti prodat. Kvůli převodu nemovitostí navíc obviněnému hrozilo zesplatnění celého dluhu bance a podání trestního oznámení. Vzhledem k nastalé situaci nezbývalo obviněnému než se žalobou domáhat určení, že nemovitosti jsou jeho vlastnictvím, a že tudíž stav zápisu v katastru je v rozporu se skutečností. Byť o úspěchu obviněného v určovacím řízení nebylo sporu, obviněný byl nastavenými tísnivými okolnostmi donucen uzavřít kompromisní dohodu; jednání o smíru bylo pouhým projevem pudu sebezáchovy. Dne 18. 5. 2010 došlo k uzavření dohody o advokátní úschově a obviněnému byl předložen koncept dohody o narovnání, k jejímuž podpisu mělo dojít následujícího dne před soudním jednáním. V době, kdy obviněný smlouvu o advokátní úschově uzavíral, měl v úmyslu dohodu o narovnání uzavřít a v ní přijaté závazky splnit. Téhož dne večer však obviněnému telefonoval K. M. s tím, že si vše rozmyslel a že k dohodě nedojde. Ačkoliv svůj názor K. M. vzápětí změnil, obviněný se z důvodu předchozích zkušeností s poškozeným rozhodl po poradě se svým právním zástupcem družstevní podíl z M. V. převést na sebe a pojistit se tak proti očekávatelnému postupu M., kteří by poté, co by na ně byl uvedený družstevní podíl převeden, ustoupili od úmyslu uzavřít v určovacím řízení smír. Obviněný zdůraznil, že podle konceptu dohody o narovnání mohlo k převodu družstevního bytu na M. dojít buď přímo od M. V., anebo přes jakoukoliv třetí osobu, viz čl. III odst. 1 písm. b) původní verze dohody o narovnání. Druhého dne se K. M. k soudu nedostavil, k uzavření dohody o narovnání a k soudnímu smíru ale i tak došlo. Posléze se obviněný vydal za svým právním zástupcem dořešit převod družstevního podílu. Před schůzkou jej však nevybíravým způsobem kontaktovali M., kteří jej v červnu 2009 málem připravili o vše, osočovali jej a uráželi ho, proto se rozhodl, že na ně členství k družstevnímu podílu nepřevede.
Obviněný konstatoval, že je zjevné, že původním vlastníkem nemovitostí v D. byl on. Ke změně stavu zápisu v katastru nemovitostí došlo na základě již zmiňované kupní smlouvy, která však ve skutečnosti byla smlouvou o fiduciárním převodu práva, což ve výpovědi potvrdil K. M. Smlouva o fiduciárním převodu práva je ale podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu absolutně neplatná (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006; rozhodnutí sp. zn. 4246/2010; rozsudek ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009; rozsudek ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 344/2011; usnesení ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1276/2005; rozsudek ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2089/2002). Jestliže tedy ke změně stavu zápisu v katastru nemovitostí došlo na základě absolutně neplatné smlouvy, na niž se hledí, jako by nikdy uzavřena nebyla, s účinky ex tunc, dochází k obnovení původního stavu zápisu, a to deklaratorním rozhodnutím, které takový původní stav pouze osvědčí (srov. přiměřeně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. Cpjn 38/98). Smírem ve věci sp. zn. 6 C 452/2009 proto nedošlo ke vzniku vlastnického práva obviněného k nemovitostem, nýbrž došlo k potvrzení, že obviněný byl jejich vlastníkem již od počátku, a to navzdory stavu zápisu v katastru nemovitostí. Poškození své vlastnické právo odvozovali z absolutně neplatného právního úkonu, jejich majetek o tyto nemovitosti proto nemohl být zmenšen a nemohla jim vzniknout škoda. K otázce škody navíc obviněný poznamenal, že podle judikatury se za škodu způsobenou podvodným jednáním považují věci vylákané z majetkové sféry poškozeného, nikoliv plnění, které bylo poškozené straně slibováno. V konkrétním případě by tak škodu představovaly nemovitosti v D., nikoliv družstevní podíl, což by významně ovlivnilo i věcnou příslušnost soudů. Hodnota nemovitostí v D. přesahuje hranici velkého rozsahu, kvalifikace skutku by pak byla provedena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a k projednání věci by byl ve smyslu §17 tr. ř. příslušný Krajský soud v Brně, nikoliv Okresní soud ve Vyškově.
Obviněný dále podotknul, že nemůže být stíhán za trestný čin, který měl spáchat uzavřením dohody o narovnání. Uvedená dohoda o narovnání totiž nebyla platně uzavřena. Namísto K. M. dohodu podepsala cizí osoba, pravděpodobně tehdejší koncipientka JUDr. Martina Kulhánka, Ph.D., která k tomu poškozenými nebyla zmocněna. Uzavření dohody o narovnání je hmotně právní úkon, na nějž nelze bez dalšího vztáhnout procesní plnou moc. Nadto sám JUDr. Martin Kulhánek, Ph.D., nebyl k zastupování poškozených v určovacím řízení zmocněn, nemohl tudíž ani udělovat substituční plné moci. Obviněný rovněž namítl, že převod členství v družstvu je vůči družstvu a třetím osobám účinný až okamžikem předložení smlouvy o převodu družstvu. Do té doby je dohoda mezi převodcem a nabyvatelem toliko latentním závazkem, jenž je účinný výhradně inter partes. Tvrzení, že již dne 17. 5. 2010 uskutečnil převod členských práv na svou osobu, se tak neslučuje s tehdy platnou právní úpravou, obchodním zákoníkem, a z toho důvodu není pravdivé. V provedeném dokazování nemá podklad okolnost, že se měl zavázat zajistit převést členská práva. Takový závazek nevyplývá z textu dohody o narovnání, ani z textu smlouvy o úschově. K výhradě, že nemohlo dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného zločinu, obviněný taktéž připojil argument stran výše způsobené škody. Přestože obviněný shora objasnil, že členská práva k družstvu nemohou být v konkrétním případě škodou, upozornil na chybný postup znalce, jenž zaměnil hodnotu členství v družstvu za hodnotu bytu. Obsahovou odlišnost obou pojmů nerespektoval ani soud. Z vyjádření družstva je přitom zjevné, že hodnota členství byla v rozhodné době 140.000 Kč. Pokud jde o subjektivní stránku zločinu podvodu, závěry soudů jsou předčasné. Z konstantní judikatury vyplývá, že je nezbytné, aby pachatel pojal svůj úmysl již před uzavřením smlouvy. To se ale nestalo. Obviněný v okamžiku, kdy se s M. na uzavření dohody o narovnání domluvil, měl v úmyslu tuto dohodu dodržet. K jeho názorovému obratu došlo až v důsledku změny na straně poškozeného, jenž prohlásil, že dohodu neuzavře. Nepochopení institutu účinnosti smlouvy o převodu družstevního podílu, toho, že je rozhodné, kdy je smlouva předložena družstvu a nikoliv kdy je uzavřena, ovlivnilo i správnost posouzení subjektivní stránky. Pokud by soud nezamítl důkazní návrhy obhajoby a vyslechl by svědkyni M. V., svědky Mgr. J. F. a J. H., případně by si vyžádal výpis telefonních hovorů, zjistil by, že obviněný smlouvu družstvu předložil pouze v důsledku telefonního hovoru s K. M. O jakémkoliv dřívějším úmyslu obviněného proto nelze hovořit. Obviněný v této souvislosti podotkl, že soud dezinterpretoval jeho výpověď, když uvedl, že obviněný se k úmyslu přiznal. Smlouva o úschově poškozené nikterak k uzavření smíru nezavazovala. M. měli v držení M. V. podepsanou smlouvu o převodu členství, kterou mohli družstvu kdykoliv předat. Dokonaný převod členství na obviněného tudíž nebyl ničím jiným než preventivním a zajišťovacím úkonem.
Obviněný uzavřel, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, že došlo k porušení základních principů trestního řízení a spravedlivého procesu, a navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 8 To 90/2014, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 T 165/2013, zrušil a Krajskému soudu v Brně jako soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 T 165/2013.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání k námitce, že dohoda o narovnání, jejímž prostřednictvím, resp. uzavřením, měl obviněný spáchat posuzovaný zločin, nebyla nikdy platně uzavřena, neboť nebyla projevem vůle poškozeného, poznamenal, že tuto neshledává relevantní, poněvadž se netýká žádného ze zákonných znaků zločinu, pro který byl obviněný odsouzen. Zejména nemá podle státního zástupce vliv na to, zda obviněný jednal s podvodným úmyslem či nikoliv, jelikož sám obviněný uvedl, že neplatnost je dána nedostatkem vůle poškozeného; vůle obviněného, potažmo jeho úmyslu, se tedy tato námitka nikterak netýká. Za relevantně uplatněnou a důvodnou výhradu státní zástupce naopak označil výtku, že pojem členského podílu v bytovém družstvu nelze svévolně a libovolně zaměňovat s vlastnickým právem k bytu. Konstatoval, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 10. 2013 vyplývá, že znalec Ing. Luděk Matyáš ve svém znaleckém posudku, od kterého se následně odvíjí stanovení výše obviněným způsobené škody, popisoval hodnotu bytové jednotky jako takové, nikoliv hodnotu členského podílu v bytovém družstvu. Z téhož protokolu zároveň nevyplývá, že by se znalec v rámci výslechu s touto skutečností náležitě vypořádal. Sám okresní soud v odsuzujícím rozsudku pojednává o obvyklé ceně bytu, nikoliv o hodnotě členského podílu. Uvedený postup však není podle státního zástupce postupem z právního hlediska správným. Podvodné jednání se mělo týkat převodu členského podílu v bytovém družstvu, nikoliv převodu bytu ve smyslu bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. Proto měla být stanovena hodnota členského podílu, která bývá nižší než hodnota odpovídající bytové jednotky. Nižší hodnota předmětu převodu by se následně dotkla výše způsobené škody, neboť právě s hodnotou předmětu převodu soudy výši způsobené škody spojují.
Přestože považuje státní zástupce námitku obviněného, že nemovitosti v D. nebyly s ohledem na neplatnost kupní smlouvy nikdy ve spoluvlastnictví M., za námitku skutkové povahy, poznamenal, že k ní bude třeba přihlédnout i v rámci dovolacího řízení, neboť v odvolacím řízení na ni krajský soud, přestože se jedná o námitku z hlediska trestní odpovědnosti významnou, nereagoval. Pokud by však námitka absolutní neplatnosti smlouvy byla důvodná, poškození by se nikdy nestali vlastníky nemovitostí v D., tudíž by je obviněný následně o tyto nemovitosti nemohl podvodně připravit. Existence absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by tedy vylučovala naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, a jestliže by obviněný jednal s vědomím toho, že získává „zpět“ nemovitosti, které mu po právu náleží, že je jejich skutečným vlastníkem, byl by vyloučen jeho zločinný úmysl, a tudíž by nebyla naplněna ani subjektivní stránka. S posledně zmíněnou výhradou souvisí podle státního zástupce i výtka, že o určení vlastnického práva k nemovitostem v D. je toliko deklaratorní, nikoliv konstitutivní povahy. Jedná se o posouzení významné předběžné otázky vlastnictví nemovitostí v D., přičemž rovněž tuto okolnost krajský soud ve svých úvahách opomenul.
Pokud jde o námitku, že soudy nesprávně hodnotily znak škody, státní zástupce ji shledává relevantní a důvodnou. Výrok odsuzujícího rozsudku, resp. tzv. skutková věta, je formulována tak, že obviněný poškozené připravil právě o nemovitosti v D. Je-li jednání obviněného vůbec trestným činem, pak škoda způsobená trestným činem spočívá v tom, o co se zmenšila majetková podstata poškozených. Za předpokladu, že se jedná o zločin podvodu, bude v projednávané věci škoda představována hodnotou nemovitostí, o které obviněný poškozené podvodně připravil, nikoliv hodnotou členského podílu v bytovém družstvu, který obviněný poškozeným slíbil. Důvodnost námitky, že poškozeným nemohla vzniknout škoda, protože jejich majetek se nijak nezmenšil, nelze podle státního zástupce posoudit, aniž by bylo zřejmé, zda poškození byli spoluvlastníky nemovitostí v D., či ne. Stejně tak bez zodpovězení nastíněné otázky nelze posoudit tvrzení obviněného, že není pravda, že by se jakkoliv obohatil. Co se týče argumentace obviněného stran absence reakce soudů na stěžejní námitky obhajoby, státní zástupce připustil, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. V této souvislosti zmínil zejména krajský soud, jenž se vůbec nevypořádal s celou řadou odvolacích námitek, ačkoliv se jednalo o námitky z hlediska možné viny zásadní. Za této situace považoval státní zástupce za nadbytečné vyjadřovat se k dalším tvrzeným procesním vadám, např. k opomenutým důkazům.
K výhradě údajné věcné nepříslušnosti Okresního soudu ve Vyškově státní zástupce podotkl, že vychází z jiného skutkového základu než napadená soudní rozhodnutí, a proto jí nelze přiznat důvodnost. To, že napadená rozhodnutí jsou zřejmě nesprávná a neobstojí, je podle státního zástupce věcí jinou. Otázku věcné příslušnosti bude však možno kvalifikovaně posoudit až po odstranění ostatních, výše zmíněných nedostatků.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a podle §256 l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), l ) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, strany 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a), podle něhož dovolání lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, a v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Právě o tuto poslední kategorii zásahu do práva na spravedlivý proces se zejména jedná, v důsledku čehož nemohla napadená rozhodnutí obstát.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě a §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zák.].
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a uvedeným činem způsobil značnou škodu.
Podstata jednání obviněného spočívala podle skutkových zjištění nalézacího soudu v tom, že se dne 18. 5. 2010 dohodnul s K. M. a A. M. na uzavření Dohody o narovnání, fakticky podepsané až dne 19. 5. 2010 bezprostředně před jednáním Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 452/2009, na základě které se, mimo jiné, zavázal na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností zajistit převedení členských práv a povinností vztahujících se k bytové jednotce v domu … na ulici Š. v B. (dále jen „předmětný byt“), ve vlastnictví bytového družstva, ze strany převodce M. V. na jejich osoby, a to oproti určení sporného vlastnictví nemovitostí zapsaných na LV … u katastrálního úřadu D. (dále jen „předmětné nemovitosti“), do této doby ve spoluvlastnictví manželů M., na svoji osobu, kdy Okresní soud ve Vyškově při jednání konaném dne 19. 5. 2010 jej v důsledku schváleného smíru určil jako vlastníka předmětných nemovitostí na základě usnesení ze dne 19. 5. 2010, č. j. 6 C 452/2009-35, přičemž takto jednal v úmyslu výše uvedený převod členských práv k předmětnému bytu neprovést a současně si zajistit určení sporného vlastnictví předmětných nemovitostí na svoji osobu, neboť již dne 17. 5. 2010 uskutečnil převod členských práv k předmětnému bytu ze strany M. V. na svoji osobu prostřednictvím Smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 17. 5. 2010, kterou předložil bytovému družstvu dne 18. 5. 2010, čímž způsobil manželům M. škodu ve výši 2.000.000 Kč.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku připustil, že mezi obviněným a poškozeným byly v minulosti nevyrovnané vzájemné pohledávky, docházelo mezi nimi z důvodů vzájemného vypořádání ke sporům, kterým předcházelo uzavření příslušných zajišťovacích smluv ze strany poškozených na pohledávky, které uplatňovali ve vztahu k obviněnému, následně došlo k uplatnění zajišťovacího institutu u Katastrálního úřadu, a tak došlo ke vkladu vlastnického práva na oba poškozené ve vztahu k předmětným nemovitostem v D. V rámci těchto sporů došlo ze strany obviněného k výše popsanému jednání. Soud uzavřel, že se jednalo o jednání vědomé, úmyslné, které překročilo hranici občanskoprávních, obchodně právních sporů a dosáhlo hranice trestněprávní, přičemž obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti ani dříve zmíněný motiv. Naznačil, že pokud by obviněný veškeré sporné záležitosti s poškozeným řešili skutečně reálnými dohodami či vyčkali rozhodnutí soudu, nevystavil by se trestnímu řízení. Obviněný tak však nepostupoval, naopak v rámci smírčího řízení se dopustil podvodného jednání ve vztahu k poškozeným. Obviněný v situaci, za které dohodu o narovnání podepisoval, jasně věděl, že nemůže splnit podmínky, které jsou v ní uvedeny, a věděl, že ve vztahu k poškozeným tak jedná podvodně. Věděl, že již den předtím smlouvu o převodu členských práv a povinností k označenému družstevnímu bytu uzavřenou dne 17. 5. 2010 s M. V. bez vědomí poškozených zaevidoval na příslušném bytovém družstvu, a nemohl proto dostát podmínkám plynoucím z dohody o narovnání. Ke škodě cizího majetku, tj. manželů M., sebe obohatil tím, že uvedl poškozené v omyl tím, že jim ve dnech 18. a 19. 5. 2010 zamlčel podstatné skutečnosti o tom, že svým závazkům z dohody o narovnání nemůže a nechce dostát, a způsobil tak značnou škodu ve výši 2.000.000 Kč, představující hodnotu bytové jednotky stanovenou znaleckým posudkem, která měla být předmětnými podvodnými ujednáními a smlouvami na poškozené obviněným převedena (strany 8 až 10 rozsudku).
S těmito úvahami se zcela ztotožnil i odvolací soud, který je převzal do odůvodnění svého rozhodnutí (viz strany 3, 4 usnesení). Přisvědčil názoru nalézacího soudu, že pokud by obviněný nejednal v úmyslu podvést poškozené, nic mu nebránilo, aby skutečnosti, o kterých věděl před uzavřením smíru u Okresního soudu ve Vyškově ve věci sp. zn. 6 C 452/2009 nejpozději dne 19. 5. 2010, sdělil poškozeným, jejich právním zástupcům či soudu. Obviněný tak ale neučinil a prokazatelně jednal úmyslně a vědomě protiprávně a jeho jednání dosáhlo již roviny trestněprávní. Oproti odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který při reprodukci znaleckého posudku z oboru stavebnictví, ekonomiky, ceny a odhady nemovitostí, a výpovědi znalce Ing. Luďka Matyáše uvedl, že částka 2.000.000 Kč představovala obvyklou cenu předmětného bytu, odvolací soud v odůvodnění označil, že znaleckým posudkem a znalcem byla upřesněna výše způsobené škody, která představuje obvyklou cenu členského podílu v označeném bytovém družstvu, vztahující se k předmětnému bytu na ulici Š. v B.
Obviněný se závěry soudů nesouhlasil a jeho výtky se soustředily zejména k otázkám existence podvodného úmyslu a subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, chápání a výše způsobené škody. Konkrétně namítl, že dohoda o narovnání nebyla nikdy platně uzavřena, jelikož nebyla řádně projevena vůle poškozeného K. M., že členský podíl v družstvu nelze svévolně zaměňovat s vlastnickým právem bytu, zdůraznil, že nemovitosti v D. nebyly nikdy ve spoluvlastnictví poškozených, neboť ti změny stavu zápisu v katastru nemovitostí dosáhli na základě absolutně neplatné kupní smlouvy, odmítl úvahu, že by meritorní rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 452/2009 o určení vlastnického práva k nemovitostem v D. určilo (konstitutivně) vlastníka, neboť toto rozhodnutí vlastníka osvědčilo (deklaratorně), skutečným vlastníkem byl po celou dobu obviněný. Dále upozornil, že škoda nemohla být představována družstevním podílem, ale měla jí být cena nemovitostí v D., která podle mínění dovolatele přesahuje 5.000.000 Kč, v důsledku čehož rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Měl rovněž za to, že poškozeným žádná škoda nevznikla, jelikož stav jejich majetku se nikterak nezměnil, a to ať již šlo o členství v družstvu, které jim nikdy nenáleželo, či o nemovitosti v D. Ty vlastnil od samého počátku obviněný, který se v důsledku toho ani nijak neobohatil.
Argumenty, jimiž obviněný dokládal relevantnost těchto výhrad, byly předkládány jak v hlavním líčení, tak v odvolání (výslovně), ale ani nalézací soud, ani odvolací soud jim nevěnovaly náležitou pozornost. Dovolací soud souhlasí s výhradami obviněného, že soudy obou nižších stupňů se důsledně nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a že jejich úvahy o podvodném jednání obviněného jsou zjednodušené a nemohou obstát.
Bylo již řečeno, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy; jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské povahy, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněné osoby zvětšen.
V tzv. skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně je výše škody 2.000.000 Kč na majetku manželů M. odvozována od nesplnění závazku obviněného převést členská práva k předmětnému bytu, přičemž z odůvodnění rozsudku se podává, že částka 2.000.000 Kč představuje hodnotu předmětného bytu jako jeho obvyklou cenu určenou znalcem Ing. Luďkem Matyášem (strana 8 rozsudku). Odvolací soud obdobně udává, že výše škody, a to jako škody v podobě obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu vztahující se k předmětné bytové jednotce, byla znaleckým posudkem a výpovědí jmenovaného znalce stanovena na 2.000.000 Kč (strana 3 usnesení). Dále ale konstatuje, že částka 2.000.000 Kč je „hodnotou bytové jednotky, která měla být předmětnými podvodnými ujednáními a smlouvami ze strany obviněného na manžele M. převedena (strana 4 usnesení).
Obviněný především opodstatněně s odkazem na judikaturu soudů (viz např. přiměřeně č. 42/1990 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 833/2005, 8 Tdo 440/2009 aj.) namítá, že konstrukce škody je nesprávná a že za škodu způsobenou podvodným uzavřením smlouvy je nutno považovat věci takto vylákané z majetkové sféry poškozeného, nikoliv plnění, které bylo poškozenému slibováno (v podvodném úmyslu).
Z popisu jednání obviněného ve skutkové větě výroku o vině vyplývá, že obviněný se uzavřením dohody o narovnání, mimo jiné, zavázal na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností zajistit převedení členských práv a povinností vztahujících se k „předmětnému bytu“, ve vlastnictví bytového družstva, a to oproti určení sporného vlastnictví předmětných nemovitostí v D., do této doby ve spoluvlastnictví manželů M., na svoji osobu, kdy Okresní soud ve Vyškově při jednání konaném dne 19. 5. 2010 jej v důsledku schváleného smíru určil jako vlastníka předmětných nemovitostí na základě usnesení ze dne 19. 5. 2010, č. j. 6 C 452/2009-35, přičemž takto jednal v úmyslu výše uvedený převod členských práv k předmětnému bytu neprovést a současně si zajistit určení sporného vlastnictví předmětných nemovitostí na svoji osobu.
Jelikož škoda je u trestného činu představována újmou majetkové povahy na straně poškozených, tedy to, o co se zmenšila jejich majetková podstata, soudy nelogicky stanovily, a to ještě nepřesně, jako výši škody hodnotu členského podílu v bytovém družstvu vztahující se k předmětné bytové jednotce či obvyklou cenu předmětného bytu. Obviněný měl podle zjištění soudů poškozené M. připravit právě o předmětné nemovitosti v D., jak připomíná i státní zástupce ve svém vyjádření, tudíž výše škody způsobená na cizím majetku jeho podvodným jednáním měla představovat cena předmětných nemovitostí v D., do té doby podle soudů ve spoluvlastnictví poškozených, stanovená podle hledisek uvedených v §137 tr. zákoníku znalcem z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí.
Odstranění tohoto nedostatku, jež si řízení po přikázání věci soudu prvního stupně vyžádá, může také znamenat, že cena nemovitostí bude stanovena na částku dosahující nejméně 5.000.000 Kč, což je hranice škody velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku ve svých důsledcích obecně značí, že čin je třeba posoudit jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož pachateli hrozí trest odnětí svobody na pět až deset let. Podle §17 odst. 1 tr. ř. krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. Aplikace tohoto ustanovení ale v posuzované věci nepřichází reálně v úvahu a ani zjištění škody velkého rozsahu nemůže znamenat změnu věcné příslušnosti soudů, jelikož by se tak stalo v neprospěch obviněného a byl by porušen zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu). V dalším řízení nepřichází v úvahu, aby byla výše škody v rozsudku soudu stanovena na částku vyšší než dosud uváděnou částku 2.000.000 Kč a nepřichází v úvahu ani přísnější právní posouzení skutku obviněného. Zde nutno pro úplnost připomenout, že ze zákazu reformationis in peius vyplývá, že pro řešení otázky, zda by došlo jinou právní kvalifikací skutku k porušení tohoto principu, je nezbytné jednoznačně vyřešit, jaký trestný čin (včetně příslušných okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby) by při správném právním posouzení zjištěné jednání obviněného naplnilo, neboť jen tak lze posoudit, zda se zákaz reformationis in peius v posuzovaném případě uplatní. Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy rozhodnutí). Uvedený zákaz se tedy nevztahuje na možnost zvažovat jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného zejména za situace, kdy jsou zde pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen, ale na rozhodnutí o vině obviněného takovým přísnějším trestným činem odvolacím soudem, popř. i dovolacím soudem a také soudem prvního stupně po přikázání věci (k tomu viz č. 41/2007 Sb. rozh. tr.).
V této části jsou námitky obviněného nerelevantní a je zjevné, že dovolání je v části odkazující na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zjevně neopodstatněné (odstranění vady, na niž obviněný poukazuje, by bylo v jeho neprospěch).
Po řádném objasnění ceny označených nemovitostí mohou na významu ztratit i další opodstatněně předkládané výhrady obviněného související se způsobem stanovení škody použitým soudy, jenž je nedůsledný potud, že soudy libovolně zaměňují hodnotu tzv. členského podílu v bytovém družstvu a cenu předmětného bytu stanovenou podle hledisek uvedených v §137 tr. zákoníku, aniž by případně vysvětlily, proč mezi těmito kategoriemi nečiní žádný rozdíl.
Státní zástupce v těchto souvislostech správně připomněl, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 10. 2013 vyplývá, že znalec Ing. Luděk Matyáš ve svém znaleckém posudku, od kterého se následně odvíjí stanovení výše obviněným způsobené škody, popisoval hodnotu bytové jednotky jako takové, nikoliv hodnotu členského podílu v bytovém družstvu, aniž by se v rámci výslechu s touto skutečností náležitě vypořádal. Sám nalézací soud v odsuzujícím rozsudku pojednává o obvyklé ceně bytu, nikoliv o hodnotě členského podílu. Podvodné jednání v podobě popisované soudy se mělo týkat převodu členského podílu v bytovém družstvu, nikoliv převodu bytu ve smyslu bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), účinného do 31. 12. 2013 (zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Proto měla být stanovena hodnota členského podílu, která bývá nižší než hodnota odpovídající bytové jednotky. Bude-li však cena označených nemovitostí, do doby uzavření dohody o narovnání podle zjištění soudů ve spoluvlastnictví poškozených manželů M., vyšší než 2.000.000 Kč, bude třeba při splnění dalších zákonných podmínek podvodné jednání spojovat právě se škodou 2.000.000 Kč z důvodů již dříve vyložených.
Nejvýznamnější námitka obviněného je však spojena se zcela nepřesvědčivými hodnotícími úvahami soudů spojenými s povahou vzájemných vztahů soukromoprávní povahy mezi obviněným a poškozenými. Soudy se nevypořádaly s námitkami obviněného, že nemovitosti v D. nebyly nikdy ve spoluvlastnictví poškozených manželů M., jelikož ti dosáhli změny stavu zápisu v katastru nemovitostí na základě neplatné kupní smlouvy. Patřičným způsobem nereagovaly ani na jeho výhradu, jejímž prostřednictvím odmítl názor, že by meritorní rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 452/2009 o určení vlastnického práva k nemovitostem v D. určilo vlastníka; toto rozhodnutí vlastníka osvědčilo, jejich skutečným vlastníkem byl po celou dobu právě obviněný. Výtky obviněného jsou z hlediska posouzení věci zásadní, jelikož závěr o absolutní neplatnosti „kupní smlouvy“ by znamenal, že poškození by se nikdy nestali vlastníky nemovitostí v D., tudíž by je obviněný následně o tyto nemovitosti nemohl podvodně připravit. Existence absolutní neplatnosti předmětné smlouvy by tedy vylučovala naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, a jestliže by obviněný jednal s vědomím toho, že získává „zpět“ nemovitosti, které mu po právu náleží, že je jejich skutečným vlastníkem, byl by vyloučen jeho zločinný úmysl, a tudíž by nebyla naplněna ani subjektivní stránka, jak připomíná i státní zástupce. Soudy nižších instancí nevěnovaly náležitou pozornost posouzení předběžné otázky vlastnictví nemovitostí v D., ačkoliv právě ta byla pro posouzení věci kruciální. Úvahy nalézacího soudu, jež téměř doslovně převzal i odvolací soud, založené na tom, že „mezi obviněným a poškozeným byly v minulosti nevyrovnané vzájemné závazky, docházelo mezi nimi ke sporům, kterým předcházelo uzavření příslušných zajišťovacích smluv ze strany poškozených na pohledávky, které uplatňovali ve vztahu k obviněnému, a následně došlo ke vkladu vlastnického práva na manžele M. ve vztahu k nemovitostem v D.“, jsou v tomto směru zcela neurčité a nepřezkoumatelné. Stejně tak se soudy nevypořádaly ani s námitkou, že rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem v D. je toliko deklaratorní, nikoliv konstitutivní povahy.
Z obsahu spisového materiálu se podává, že vedle smluv o půjčce ze dne 5. 11. 2008 (č. l. 151 a násl., č. l. 166 a násl.) a podpisu dvou směnek (č. l. 154, 169) byly mezi obviněným a manžely K. M. a A. M. uzavřena téhož dne taktéž zástavní smlouva (č. l. 155 a násl.) a především pak kupní smlouva (č. l. 159 a násl.). Z obsahu kupní smlouvy plyne, že byla uzavřena podle §588 a násl. občanského zákoníku mezi obviněným jako prodávajícím a poškozenými K. M. a A. M. jako kupujícími, přičemž předmětem smlouvy byly nemovitosti zde specifikované (a to shodně jako v zástavní smlouvě), které prodávající prodal kupujícímu za dohodnutou kupní cenu 1.700.000 Kč, přičemž kupující je od prodávajícího za takto dohodnutou kupní cenu kupují do podílového spoluvlastnictví, a to každý z nich podílem id. ½ vzhledem k celku předmětných nemovitostí. Smluvní strany taktéž prohlásily, že celá kupní cena byla kupujícími uhrazena před podpisem této kupní smlouvy (bod III.). Z dalších ujednání je třeba zmínit, že převod vlastnického práva k nemovitostem na kupující nastává vkladem vlastnického práva kupujících do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště V. (bod VI.) a že kupní smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu obou smluvních stran (bod IX.). O existenci těchto právních úkonů není žádných pochyb, potvrdili ji ve svých výpovědích v hlavním líčení jak obviněný, tak poškozený, přičemž oba také uvedli, že smlouvy měly „zajišťovací“ povahu pro případ nešťastné náhody, úmrtí, poškozený konkrétně uvedl, že „kupní smlouva měla zajišťovací charakter, měla sloužit k tomu, aby v případě, že nebude plnění, mohlo k plnění dojít“. Podle něj „vyjadřovala vůli obviněného převést vlastnictví v případě, že nedojde k tomu, na čem se dohodli, což souviselo i se směnkami“ (č. l. 251). Obdobně zajišťovací charakter smluv podepsaných z iniciativy poškozených popisoval obviněný (č. l. 57). Poškozený taktéž popsal, za jakých okolností byl uskutečněn vklad na katastru nemovitostí, a to v návaznosti na jeho snahu získat peněžní prostředky z prodeje nemovitostí (č. l. 251 a verte).
Za těchto okolností soudy nemohly pominout tvrzení obviněného, že smlouva, na jejímž podkladě došlo ke změně stavu zápisu v katastru nemovitostí na poškozené, byla ve skutečnosti smlouvou o tzv. fiduciárním převodu práva (řádným a včasným splněním zajišťované pohledávky se neobnoví vlastnické právo dlužníka k věci a ten bude mít k dispozici pouze právo dožadovat se zpětného převodu vlastnictví, které není právem věcným a pro třetí osoby rozpoznatelným), která je však podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu absolutně neplatná. Třebaže kupní smlouva byla v posuzované věci uzavřena podle §588 občanského zákoníku, nikoliv podle §553 občanského zákoníku jako smlouva o zajišťovacím převodu práva, z výpovědí obviněného i poškozeného jasně vyplynulo, že ve skutečnosti měla mít zajišťovací funkci, o čemž svědčí i způsob, jakým byla poškozeným realizována. Za každých okolností je proto nezbytné zabývat se otázkou platnosti takového ujednání ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na to i posouzením předběžné otázky vlastnictví nemovitostí v D. Je totiž zjevné, že důvodnost námitky, že poškozeným nemohla vzniknout škoda, protože jejich majetek se nijak nezmenšil, poněvadž předmětné nemovitosti byly od počátku a bez přerušení ve vlastnictví obviněného, nelze posoudit, aniž by se soudy důsledně vypořádaly s otázkou, kdo byl v inkriminované době vlastníkem označených nemovitostí. Stejně tak bez zodpovězení nastíněné otázky nelze posoudit tvrzení obviněného, že není pravda, že by se jakkoliv obohatil s argumentem, že nemovitosti náležely právě jemu.
Pakliže ovšem dovolatel rovněž namítá ke zpochybnění naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu, že nebyla platně uzavřena dohoda o narovnání, poněvadž nebyla projevena vůle poškozeného K. M. k jejímu uzavření ani poškozeným osobně, ani prostřednictvím zástupce, natož pak v písemné podobě, nejde o výhradu, jež by měla vliv na závěry o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu jednáním obviněného. Jak výstižně upozornil i státní zástupce, sám obviněný uvádí, že údajná neplatnost je dána nedostatkem vůle poškozeného, závěru o případném podvodném úmyslu obviněného se nikterak netýká, a proto není významná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud považuje za opodstatněné námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění jak objektivní stránky (výše škody, způsobení škody na cizím majetku) tak i subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tj. zda obviněný vůbec jednal úmyslně a byl alespoň srozuměn se způsobením škody na cizím majetku.
Navíc doposud zjištěné okolnosti nemohou zcela zpochybnit ani tvrzení obviněného, podle něhož v posuzované věci jde v podstatě o soukromoprávní záležitost týkající se účastníků závazkového právního vztahu, a nikoli o věc náležející do oblasti trestního práva. Nejvyšší soud k tomu s odkazem na svou dosavadní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) připomíná, že sice ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických osob, na druhé straně ovšem nelze odhlížet ani od mimotrestní (občanskoprávní, obchodněprávní) stránky posuzované trestní věci, jak na to v obdobných případech taktéž upozorňuje judikatura Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, a ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007) i Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Dosavadní závěry soudů vyznívající v konstatování, že jednání obviněného „překročilo hranice občanskoprávních, obchodněprávních sporů a dosáhlo hranice trestněprávní“, jsou v tomto ohledu kusé a neodůvodněné; jinými slovy, budou-li vskutku náležitě zjištěny zákonné znaky podvodu, pečlivé a vyvážené hodnocení všech zjištěných okolností relevantních pro stanovení závěru o míře společenské škodlivosti je v konkrétním případě nezbytné.
Na soudu prvního stupně také bude, aby pro případ, že bude nezbytné učinit znovu výrok o náhradě škody, vyložil, proč ukládal obviněnému povinnost zaplatit poškozeným K. M. a A. M. společně a nerozdílně částku 2.000.000 Kč, přičemž nelze toliko odkázat na návrh poškozených, ale takové rozhodnutí je třeba také opřít o odkaz na právní normu, v němž má oporu.
Nejvyšší soud na základě shora zmíněných skutečností z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 8 To 90/2014, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 T 165/2013, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Na soudu prvního stupně bude, aby dokazování doplnil nejméně v intencích tohoto rozhodnutí, případně aby provedl i důkazy další, nezbytné k řádnému objasnění věci, přičemž nechť znovu zváží potřebnost doplnění dokazování ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu návrhů již učiněných obviněným, a to při respektování judikatury ohledně tzv. opomenutých důkazů (zejména Ústavního soudu, jak vyplývá kupř. z rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a dalších). Bude též na něm, aby provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu hodnotil v souladu se zásadami obsaženými v §2 odst. 6 tr. ř. a o vině obviněného znovu rozhodl. Napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková