ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1570.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1570/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2015 o dovolání obviněného F. H. , který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 150/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 To 165/2014, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 2 T 150/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc obviněného F. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 2 T 150/2013, byl obviněný F. H. uznán vinným pod bodem 1. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2. přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku a pod bodem 3. přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že
jako jediný jednatel a majoritní společník obchodní společnosti Agro H., s. r. o., Křižanov, Dlouhá 448, okr. Žďár nad Sázavou,
1.
v době od 1. 10. 2012 do 31. 3. 2013 ve V. B., okr. Ž. n. S., byl plně informován o dlouhodobém nepříznivém finančním stavu této společnosti, která nebyla schopna splácet další nově vznikající závazky, zvláště když
- již dne 12. 12. 2011 byl na ni podán insolvenční návrh věřitelů Zemědělské družstvo Dolní Újezd s pohledávkou 1 080 912 Kč a Agro Monet, a. s., s pohledávkou 961 661 Kč, splatnými v roce 2010,
- a společnost měla další dlouhodobě nesplacené závazky, a to zejména ke společnostem Rostěnice, a. s., ve výši 1 446 861 Kč, Rakovec, a. s., ve výši 1 021 086 Kč a Odbytové a hospodářské družstvo Pardubice ve výši 1 347 831 Kč,
a přesto v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch společnost Agro H., s. r. o., Křižanov, Dlouhá 448, během 5 měsíců odebrala od Bítešské dopravní společnosti, spol. s r. o., Vlkovská 334, Velká Bíteš, a k její škodě pohonné hmoty v celkové hodnotě nejméně 34 981 Kč, a přijaté faktury na tuto částku přes opakované urgence vůbec neuhradila, a takto neuhradila faktury č.
- ... ze dne 1. 11. 2012, splatnost 15. 11. 2012, na 14 241 Kč za odběr v říjnu 2012,
- ... ze dne 2. 1. 2013, splatnost 17. 1. 2013, na 3 818 Kč za odběr v prosinci 2012,
- ... ze dne 1. 2. 2013, splatnost 31. 1. 2013, na 6 142 Kč za odběr v lednu 2013,
- ... ze dne 1. 3. 2013, splatnost 28. 2. 2013, na 7 735 Kč za odběr v únoru 2013,
- ... ze dne 2. 4. 2013, splatnost 31. 3. 2013, na 3.045 Kč za odběr v březnu 2013,
2.
v době od 5. 2. 2013 nejméně do 11. 12. 2013 zejména v D., okr. Ž. n. S., a v B. nesplnil svoji zákonnou povinnost podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, neboť
- jednak ve lhůtě do 30 dnů ode dne 5. 2. 2013, kdy mu bylo doručeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2013, č. j. KSBR 38 INS 23084/2011 – A – 25, kterým bylo vedle jiného rozhodnuto, že se zjišťuje úpadek dlužníka společnosti Agro H., s. r. o., Křižanov, Dlouhá 448, a insolvenčním správcem se ustanovuje Mgr. Vladimír Turoň s místem výkonu činnosti Lidická 4, Brno, nesplnil tímto usnesením uloženou povinnost a ve stanovené lhůtě nesestavil a neodevzdal insolvenčnímu správci Mgr. Vladimíru Turoňovi seznam majetku a závazků společnosti Agro H., s. r. o., Křižanov, Dlouhá 448, s uvedením dlužníků a věřitelů a takto neučinil ani po osobní výzvě insolvenčního správce dne 14. 2. 2013 v jeho kanceláři a ani po jeho písemné výzvě ze dne 12. 3. 2013, která mu byla doručena dne 13. 3. 2013, a
- jednak neumožnil insolvenčnímu správci Mgr. Vladimíru Turoňovi nahlédnout do žádných účetních ani jiných dokladů a prohlídku míst, kde má uložen majetek, a s insolvenčním správcem vůbec nespolupracoval a neposkytoval mu žádnou součinnost, čímž hrubě ztěžoval insolvečnímu správci výkon jeho funkce a ohrozil tak účel insolvenčního řízení, t. j. rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů podle §5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení,
3.
dne 18. 4. 2013 na Krajském soudě v Brně na Husově ulici č. 15 v Brně, kde od 13.05 hodin v insolvenční věci dlužníka Agro H., s. r. o., Křižanov, Dlouhá 448, č. j. KSBR 38 INS 23084/2011, probíhal jeho výslech za účelem splnění povinnosti dlužníka učinit prohlášení o majetku tohoto dlužníka, tj. sestavení seznamu majetku, odevzdání účetnictví i všech potřebných dokladů a poskytnutí nutných vysvětlení insolvenčnímu správci, neboť tak neučinil, jak je uvedeno shora pod bodem 2., při kterém v řízení před soudem odmítl splnit svoji zákonnou povinnost učinit toto prohlášení o majetku právnické osoby dlužníka společnosti Agro H., s. r. o., Křižanov, Dlouhá 448, a neprovedl tak ani později a pouze dne 16. 5. 2013 předal insolvenčnímu správci motocykl značky Aprilia, osobní automobil značky KIA Sorento a traktor značky Zetor.
Za tyto trestné činy byl obviněný F. H. podle §225 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě škody zaplatit poškozené Bítešské dopravní společnosti, spol. s r. o., Vlkovská 334, Velká Bíteš, částku 34 981 Kč.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného F. H., rozhodl usnesením ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 To 165/2014, tak, že odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 To 165/2014, podal F. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Poledníka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel v podrobnostech namítal, že řízení před nalézacím a odvolacím soudem zůstalo kusým a nepřezkoumatelným s tím, že není patrno, ze kterých důkazů nalézací soud vycházel, pokud dospěl k závěru, že odsouzený je vinný skutkem, který je popsán ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Obviněný v řízení samotném opakovaně poukazoval na to, že jej nelze trestat za laxnost poškozené společnosti v uplatnění své pohledávky v insolvenčním řízení, neboť po prohlášení úpadku společnosti Agro H., s. r. o., svoji pohledávku řádné do řízení nepřihlásila, ač k tomu byli věřitelé vyzváni na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2013, č. j. KSBR 38 INS 23084/2011 – A – 25. Následně proto poškozená společnost podala na obviněného trestní oznámení, poněvadž svým vlastním přičiněním se nemohla uspokojit na majetku společnosti Agro H., s. r. o. Dovolatel tak má za to, že jej nelze kriminalizovat za jednání, které má ryze občanskoprávní prvek. Soudy tak nerespektovaly, že trestní řízení má sloužit jako krajní prostředek, tj. jako ultima ratio. Postup soudů nižších stupňů je tak v rozporu s konstantní judikaturou, jako je např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Dovolatel dále namítal, že v době, kdy odebíral pohonné hmoty, společnost Agro H., s. r. o., ještě nebyla v úpadku. Obviněný od samého počátku insolvenčního řízení, stejně jako řízení trestního, poukazoval na to, že má ve Švýcarsku pohledávky v hodnotě několika milionů korun, nacházel se tak v dočasné druhotné platební neschopnosti. Obviněný se snažil svou společnost udržet v činnosti, a proto odebíral pohonné hmoty, sám z nich však neměl žádný prospěch. Obviněný striktně namítl, že neměl od počátku úmysl neplatit za odebrané pohonné hmoty, poněvadž tak chtěl činit z výdělku společnosti Agro H., s. r. o. Kromě toho jedinými neuhrazenými fakturami byly ty za odběr pohonných hmot, tedy něčeho, co je nutno pro podnikání. Soudy nižších stupňů se v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 767/2012, nezabývaly motivem, proč obviněný odebíral pohonné hmoty a k čemu byly použity. Zejména však z žádných skutečností a provedených důkazů nevyplývá, že by obviněný neměl v úmyslu dluh uhradit.
K bodu 2. výroku rozsudku dovolatel namítal, že jeho jednání, uvedené v tomto bodě, by mohlo naplňovat znaky přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, a nikoli přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Dovolatelova údajná nespolupráce se měla týkat nesestavení a neodevzdání seznamu majetku a závazků, tedy jednání rovněž specifikovaném pod bodem 3. Odvolací soud se nikterak nevypořádal s námitkami obviněného, že jedno jednání mu je přičítáno dvakrát k tíži. Soudy nižších stupňů nijak nehodnotily jednání obviněného a nebylo mu prokázáno, čím byl ohrožen účel insolvenčního řízení. Nalézací soud jednal v rozporu s konstantní judikaturou, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 541/2012, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 891/2012. Soudy nižších stupňů nesdělily a ani se nezabývaly tím, v čem jednání obviněného ohrozilo účel insolvenčního řízení, navíc za situace, kdy obviněný odevzdal insolvenčnímu správci motocykl, traktor a osobní automobil, tudíž nelze hovořit o nespolupracování s ním.
K bodu 3. výroku rozsudku dovolatel uvedl, jak již bylo uvedeno výše, že nepředložení seznamu je mu kladeno za vinu v rámci dvou skutkových podstat, a to ustanovení §225 a §227 tr. zákoníku. S ohledem na vázanost skutku soudem tak, jak byl vymezen v zahájeném trestním řízení a rovněž i v návrhu na potrestání, může být relevantní toliko jednání obviněného učiněné dne 18. 4. 2013 u Krajského soudu v Brně. V protokolu z jednání u Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. KSBR 38 INS 23084/2011, je zcela zřetelně uvedeno, že jednatel společnosti dlužníka neodmítá splnit výše uvedenou zákonnou povinnost (tj. předložení seznamu majetků a závazků), domnívá se však, že za stávající situace je to předčasné. Zvýše uvedeného je patrno, že obviněný se nevyhýbal splnění povinnosti a hodnocení soudu je tak nesprávné. Rovněž nelze opomenout, že v jednání označeném pod bodem 3. je uvedeno, že tuto povinnost nesplnil ani později. Tímto časovým ohraničením i mimo den 18. 4. 2013 soud vybočil z rámce své kompetence, neboť pro toto jednání nebylo zahájeno trestní řízení. Insolvenční soud tak měl obviněného řádné upozornit na to, že musí předložit seznam majetku co nejdříve a nikoli po rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný si tak nemohl být vědom toho, že by se mohl dopustit trestného jednání, když navíc na jeho odpověď soud nereagoval náležitým a patřičným poučením a insolvenční správce toliko konstatoval, že jde o subjektivní názor obviněného.
Za nesprávné rozhodnutí soudů nižších stupňů lze rovněž považovat rozhodnutí o místní příslušnosti. Lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že nejzávažnějším trestným činem je porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle ustanovení §225 tr. zákoníku. Toto jednání ale mělo být spácháno vůči insolvenčnímu soudu, jehož sídlo je v Brně. Rovněž domnělé trestní jednání vůči insolvenčnímu správci mělo být také spácháno v Brně, kde je sídlo insolvenčního správce. Není tak pravdou, že jednání bylo spácháno i ve Žďáru nad Sázavou, jelikož trestné činy spáchány v insolvenčním řízení jsou spáchány vůči soudu či insolvenčnímu správci podle jejich sídla, kterým je Brno.
Závěrem svého dovolání tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 To 165/2014-237, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 3. 2014, č. j. 2 T 150/2013 – 216, zrušil, a aby podle §265 1 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného F. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil s tím, že se neztotožňuje zcela s námitkami obviněného ve vztahu k přisouzenému přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplývá, že obviněný objednával pohonné hmoty za situace, kdy si musel být vědom toho, že závazky takto vzniklé nebude schopen uhradit. Obviněný totiž spoléhal na nejistou okolnost, že jeho pohledávky ze strany švýcarského partnera mu budou uhrazeny, ačkoli vzhledem k době, po jakou se uhrazení této pohledávky domáhal, muselo být obviněnému zřejmé, že její vymožení je nejisté. K tomu je však třeba zdůraznit, že sporné pohledávky pocházely již z roku 2010, přičemž jejich vymáhání bylo po dobu dvou let neúspěšné. Právě vzhledem k této okolnosti lze akceptovat závěr soudů o tom, že obviněný byl srozuměn s tím, že nejméně ve vztahu k poškozené společnosti Bítešské dopravní společnosti, spol. s r. o., své závazky neuhradí. Na srozumění obviněného lze přitom usuzovat i ze skutečnosti, náležitě podchycené ve skutkové větě rozsudku, že uvedeným způsobem si obviněný počínal s vědomím probíhajícího insolvenčního řízení proti jím vedené společnosti Agro H., s. r. o., přičemž zastavení insolvenčního řízení se mu nepodařilo dosáhnout. Věděl tedy i to, že finanční situace jím řízené společnosti je nedobrá a úhradu jeho dalších závazků neumožňuje. Námitka obviněného, že v době objednávek pohonných hmot se nenacházel v úpadku, je v tomto směru irelevantní, neboť stav úpadku není vůbec složkou přisouzeného přečinu podvodu. Ze skutkových zjištění soudů a ostatně ani z nyní podaného dovolání přitom nevyplývá, že by obviněný upozornil poškozené na hrozící rizika, či že by se snad pokusil s poškozenými dohodnout další postup, jak nastalou situaci řešit. Lze tak u obviněného dovodit zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž věděl o své aktuální hospodářské situaci, která mu neumožňuje dostát svým závazkům, přičemž byl srozuměn s tím, že takové závazky nesplní. Obviněný tedy věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Na tom nic nemění ani skutečnost, že obviněný takto získané pohonné hmoty použil pro další hospodářskou činnost jím vedené obchodní společnosti. Taková okolnost pachatele trestného činu bez dalšího neexkulpuje, neboť nelze připustit, aby prohlubující se hospodářské riziko pachatel přenášel na další subjekty, aniž by o tom však takové subjekty měly jakékoli povědomí. Souhlasit nelze ani s námitkou, že v rozsudku není náležitě specifikován subjekt, který měl být jednáním obviněného obohacen. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu lze bez zřejmých obtíží dovodit, že k obohacení došlo na straně obviněným vlastněné a řízené společnosti Agro H., s. r. o. Tato společnost totiž odebrala od poškozené společnosti pohonné hmoty (v konkrétní soudy zjištěné hodnotě 34 981 Kč), za něž však neposkytla žádné protiplnění a v tomto rozsahu tak byla jednáním obviněného obohacena. Souhlasit nelze ani s námitkou obviněného, že v daném případě byly v rozporu s judikaturou uplatněny prostředky trestní represe takovým způsobem, že tím měla být nahrazena nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka. Z této námitky není patrné, v jakém směru poškozená společnost měla jednat do té míry neopatrně, že by to obviněného zbavovalo trestní odpovědnosti. Obviněný totiž tuto neopatrnost odvíjí až od skutečnosti, že poškozená společnost nepřihlásila své pohledávky v probíhajícím insolvenčním řízení, ale uplatnila je v rámci trestního řízení. Poškozené tak nevytýká neopatrnost, jež by měla nastat k okamžiku uzavření inkriminovaných závazků (tj. k okamžiku objednávky a dodávky pohonných hmot), ale až k okamžiku následného uplatnění pohledávek z takto uzavřených závazků. Ani obviněným citovaná judikatura (konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012) však požadavek nezbytné míry opatrnosti nespojuje s časovou fází, kdy se poškozený subjekt domáhá uspokojení své pohledávky. V okamžiku uplatnění pohledávky, ať už v insolvenčním řízení, popřípadě v adhezním řízení v rámci řízení trestního, byl totiž již trestný čin podvodu dokonán a jakákoli opatrnost poškozeného tak zde nemůže mít vliv na trestní odpovědnost pachatele. Stejně tak je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného irelevantní, jaká byla konkrétní motivace poškozené společnosti k podání trestního oznámení.
Státní zástupce se pak neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že konkrétní jednání spočívající v nesestavení seznamu majetku a závazků je mu kladeno za vinu dvakrát. Jak totiž vyplývá z popisu skutku, jak je uveden nejen ve vlastní tzv. skutkové větě rozsudku, ale dále rozveden i v odůvodnění soudních rozhodnutí, nejednalo se o porušení téže identické povinnosti jediným jednáním, které by bylo obviněnému přičítáno dvakrát. Pokud jde o jednání uvedené pod bodem 2. rozsudku, spočívalo v odepření povinné součinnosti insolvenčnímu správci v průběhu jeho činnosti, kdy insolvenční správce zejména zjišťuje majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka. Ustanovení §225 tr. zákoníku zde tak dopadá na jednání pachatele, který neplní svou zákonnou povinnost poskytnout nutnou součinnost insolvenčnímu správci. V daném konkrétním případě obviněný nesplnil svou obecnou povinnost dlužníka (resp. statutárního orgánu dlužníka) podle §210, resp. §211 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), a to ve vztahu k insolvenčnímu správci. Sám insolvenční zákon (srov. jeho §211 odst. 3) přitom předpokládá, že v případě, že taková povinná součinnost poskytnuta není, insolvenční správce navrhne soudu přijetí odpovídajících opatření. Takovým opatřením pak může být i výzva soudu k podání prohlášení o majetku ve smyslu §214 insolvenčního zákona, přičemž takové prohlášení je činěno vůči příslušnému insolvenčnímu soudu. Přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku je tak konstruován odlišně, když sankcionuje nesplnění povinnosti učinit kvalifikovaný procesní úkon spočívající v prohlášení o majetku, které je adresováno soudu. Ve vztahu k insolvenčnímu řízení je tak dopad skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku užší, neboť se vztahuje pouze k danému konkrétnímu procesnímu úkonu, zatímco přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku sankcionuje porušení jakékoli povinnosti ve vztahu k insolvenčnímu správci, pokud je tím ohrožen účel insolvenčního řízení. Konkrétní objekt obou trestných činů je tak odlišný. V daném případě se zároveň ani nemohlo jednat o jednočinný souběh těchto přečinů, neboť jejich skutková podstata je naplněna z povahy věci odlišným jednáním, a to ve vztahu k insolvenčnímu správci na straně jedné, a ve vztahu k insolvenčnímu soudu na straně druhé. Na tom ničeho nemění ani ne zcela výstižné použití zcela totožných pojmů „sestavení seznamu majetku a závazků“ v popisu obou těchto jinak odlišných jednání.
Za důvodnou nepovažuje státní zástupce ani námitku obviněného, že pokud jde o jednání pod bodem 3. rozsudku, tak nenaplnil skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, neboť uvedenou povinnost splnit neodmítl. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný požadované zákonem předvídané údaje o svém majetku na dotaz soudu skutečně nesdělil, neboť takový požadavek považoval za předčasný. Obviněný zde tak nenaplnění dané skutkové podstaty odvíjí pouze od toho, že své odmítavé stanovisko nevyjádřil výslovně, pomíjí však, že uvedenou povinnosti odmítl fakticky, resp. vědomě si počínal tak, aby uvedená povinnost vůči soudu splněna nebyla. Obviněný přitom v postavení osoby podávající prohlášení o majetku není osobou, která by byla jakkoli oprávněna hodnotit včasnost, či odůvodněnost takového soudního úkonu. Jeho ryze subjektivní dojem, že takový úkon je předčasný, tak nemá na jeho trestní odpovědnost vliv.
Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že v daném případě nebyla dodržena místní příslušnost, nehledě na to, že taková námitka ani neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Jak totiž vyplývá z popisu skutku, svého jednání se obviněný i v případě nejpřísněji trestného činu dopouštěl mj. v obvodu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. Jednání obviněného totiž spočívalo v nekonání, přičemž za místo spáchání trestného činu lze v takovém případě považovat i místo, kde se obviněný zdržuje, neboť i v takovém místě jej stíhá zákonem předvídaná povinnost konat. Na tom nic nemění ani skutečnost, že zároveň může být místem spáchání trestného činu i místo další, v konkrétním případě obvod Městského soudu v Brně. Příslušnost Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou přitom byla založena ustanovením §22 tr. ř.
Zároveň je však na místě přisvědčit obviněnému, pokud jde o jeho námitky ve vztahu k přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Ve skutkové větě rozsudku pod bodem 2. je totiž sice relativně přiléhavým způsobem popsáno jednání obviněného, v daném případě spočívající v nekonání, tj. v nesplnění povinné součinnosti. Obviněný tak nesplnil svou povinnost sestavit seznam majetku a neumožnil ani insolvenčnímu správci prohlídku míst, v nichž provozoval svou hospodářskou činnost. K naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu je však třeba, aby zároveň pachatel takovým způsobem ohrozil účel insolvenčního řízení. Právě tento následek spočívající v ohrožení účelu insolvenčního řízení však v popisu skutku vyjádřen není, když skutková věta obsahuje pouze opis dané skutkové podstaty a opis základního účelu insolvenčního zákona. Skutková věta tak nevyjadřuje, v jakém konkrétním směru bylo naplnění účelu insolvenčního řízení ohroženo, tj. například zda došlo k oddálení uspokojení věřitelů, či zda hrozilo snížení hodnoty majetkové podstaty, či došlo ke zvýšení nákladů insolvenčního řízení apod. Popsané skutkové okolnosti tak nevyjadřují dostatečně naplnění všech znaků přisouzené skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, neboť absentuje vyjádření skutkových okolností, jimiž je naplněn následek tohoto přečinu. Konkrétní následek způsobený jednáním obviněného pak nelze dovodit ani z odůvodnění soudních rozhodnutí, když soudy obou stupňů vycházely pouze ze zpráv insolvenčního správce, aniž považovaly za nutné jej k věci vyslechnout. Přitom je patrné, že soudy svou pozornost upíraly zejména k výkladu naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu jednáním uvedeným pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu a objasnění konkrétní formy ohrožení insolvenčního řízení tak poněkud zůstalo stranou jejich pozornosti. V tomto rozsahu lze považovat dovolání obviněného za důvodné, neboť objasnění existence trestněprávně relevantního následku je otázka pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele. Projednání dovolání by tak mohlo mít vliv na postavení obviněného ohledně skutku, jenž byl právně kvalifikován jako čin nejpřísněji trestný.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné, a to v rozsahu, v jakém namítá vady právního posouzení jeho jednání jakožto přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, přičemž zde není ani důvod k odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., na podkladě takto podaných dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 To 165/2014-237, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 3. 2014, č. j. 2 T 150/2013-216, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl částečně uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž důvody pro tento postup neshledal. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.
Obviněný F. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., Nejvyšší soud není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného F. H., a to ve vztahu ke všem přečinům kladeným mu za vinu.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele spočívající v tom, že je třeba považovat za nesprávné rozhodnutí soudů nižších stupňů o místní příslušnosti. Podle odvolatele lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že nejzávažnějším trestným činem je porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle ustanovení §225 tr. zákoníku. Toto jednání ale mělo být spácháno vůči insolvenčnímu soudu, jehož sídlo je v Brně. Rovněž domnělé trestní jednání vůči insolvenčnímu správci mělo být také spácháno v Brně, kde je sídlo insolvenčního správce. Dovolatel proto uzavřel, že není pravdou, že jednání bylo spácháno i ve Žďáru nad Sázavou, jelikož trestné činy spáchány v insolvenčním řízení jsou spáchány vůči soudu či insolvenčnímu správci podle jejich sídla, kterým je Brno.
Tuto námitku obviněný učinil již v odvolacím řízení a odvolací soud k ní v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle ustanovení §18 odst. 1 tr. ř. řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán a podle §21 odst. 2 tr. ř. společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. Obviněný je stíhán pro přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, kterého se měl podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit jednáním uvedeným pod bodem 2. výroku napadeného rozsudku nejen v Brně, ale i na území okresu Žďár nad Sázavou, a to jednáním zde přesně specifikovaným. Jedná se o nejpřísnější trestný čin s trestní sazbou od 6 měsíců do 3 let odnětí svobody. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou byl tedy místně příslušný k projednávání dané trestní věci (srov. str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud musí přisvědčit těmto závěrům odvolacího soudu, neboť s ohledem na odvolacím soudem uvedená ustanovení trestního řádu a s přihlédnutím k tomu, že ze skutkové věty bodu 2. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že obviněný F. H. nesplnil svoji zákonnou povinnost jak v sídle Mgr. Vladimíra Turoně v Brně, tak i v Křižanově, okr. Žďár nad Sázavou, kde se nacházela kancelář společnosti Agro H., s. r. o., v níž insolvenčnímu správci neumožnil nahlédnout do žádných účetních ani jiných dokladů, stejně tak mu neumožnil prohlídku míst, kde má uložen majetek. Tato skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou je místně příslušným soudem k projednání této trestní věci obviněného F. H.
Dovolatel ohledně bodu 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, právně kvalifikovaného jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, především namítl, že soudy nižších stupňů nijak nehodnotily jednání obviněného a nebylo mu prokázáno, čím byl ohrožen účel insolvenčního řízení. Nalézací soud jednal v rozporu s konstantní judikaturou, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 541/2012, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 891/2012. Soudy nižších stupňů nesdělily a ani se nezabývaly tím, v čem jednání obviněného ohrozilo účel insolvenčního řízení, navíc za situace, kdy obviněný odevzdal insolvenčnímu správci motocykl, traktor a osobní automobil, tudíž nelze hovořit o nespolupracování s ním.
Obviněný F. H. byl pod bodem 2. výroku rozsudku uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že mařil výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozil účel insolvenčního řízení. Objektem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením, a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Nepřímo se tak chrání i majetková práva věřitelů takového dlužníka. Insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu (§97 odst. 1 insolvenčního zákona. Trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku lze spáchat, jen když bylo skutečně v souladu se zákonem zahájeno insolvenční řízení, resp. prohlášen úpadek či hrozící úpadek určitého dlužníka. Proto otázka, zda se tak stalo, je předběžnou otázkou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., kterou orgány činné v trestním řízení posuzují samostatně, i když byla zveřejněna vyhláška insolvenčního soudu, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení (§101 insolvenčního zákona), resp. je zde pravomocné usnesení insolvenčního soudu o prohlášení úpadku dlužníka (§136 insolvenčního zákona). Podle §210 insolvenčního zákona je dlužník povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce. Podle §212 insolvenčního zákona dále dlužník musí umožnit insolvenčnímu správci přístup na všechna místa, kde má umístěn majetek náležející do majetkové podstaty. Další formou součinnosti je předvolání dlužníka nebo osoby jednající za dlužníka k výslechu a výzva k tomu, aby učinili prohlášení o majetku podle §214 až 216 insolvenčního zákona. Podle §211 insolvenčního zákona je východiskem zjišťování majetkové podstaty seznam majetku, který je dlužník povinen předložit současně s insolvenčním návrhem, případně na základě rozhodnutí insolvenčního soudu. Mařit výkon funkce insolvenčního správce znamená usilovat o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna. V důsledku jednání pachatele tedy dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Maření výkonu funkce insolvenčního správce se týká zejména povinností vyplývajících z postavení insolvenčního správce a povinností, které vůči němu mají další osoby, zejména dlužník a jiné osoby, jež jsou povinny poskytovat insolvenčnímu správci součinnost při výkonu jeho funkce. Následkem jednání, jímž pachatel maří výkon funkce insolvenčního správce ve smyslu §225 tr. zákoníku, musí být ohrožení účelu insolvenčního řízení. Insolvenční zákon sice výslovně nestanoví, co je účelem tohoto zákona nebo insolvenčního řízení, nicméně tento účel lze dovodit zejména z §1 insolvenčního zákona. Tento účel je třeba vykládat v souvislosti se zásadami insolvenčního řízení stanovenými v §5 insolvenčního zákona, jejichž prostřednictvím má být naplněn účel insolvenčního řízení.
Tedy jednání dlužníka, kterým maří výkon funkce insolvenčního správce, může spočívat zejména v nesplnění povinností poskytovat insolvenčnímu správci součinnost podle §210 a násl. insolvenčního zákona, směřující ke zjišťování majetkové podstaty, včetně nepředložení seznamu majetku, závazků a další doklady (§104 insolvenčního zákona), neumožnění přístupu insolvenčnímu správci na všechna místa, kde má dlužník majetek, atd. Pokud jde o zavinění pachatele, vyžaduje se úmysl (§15 tr. zákoníku), přičemž postačí i nepřímý úmysl [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ke skutku pod bodem 2. výroku rozsudku dovodil, že obviněný F. H. jako majoritní společník a jediný jednatel společnosti Agro H., s. r. o., věděl o celkové dlouhodobé nepříznivé situaci společnosti, způsobené nepochybně především neuhrazením dodávky zboží do Švýcarska, které nepřizpůsobil jednání společnosti a sebe jako jediného jednatele, a za této situace přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku po zahájení insolvenčního řízení usnesením z 1. 2. 2013 v rozporu se svými povinnostmi podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, vůbec nesplnil svoji zákonnou povinnost, neboť ve stanovené lhůtě přes opakované žádosti insolvenčního správce tomuto nepředal seznam majetku a závazků společnosti Agro H., s. r. o., s uvedením dlužníků a věřitelů, neumožnil mu nahlédnout do účetnictví společnosti a jejich prostor a s insolvenčním správcem vůbec nespolupracoval a neposkytoval mu žádnou součinnost, přičemž musel vědět a být srozuměn s tím, že svým jednáním hrubě ztěžuje insolvečnímu správci výkon jeho funkce (pozn. ačkoliv v právní větě výroku rozsudku se uvádí, že mařil výkon funkce insolvenčního správce) a ohrožuje tak rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů podle §5 insolvenčního zákona, a proto svým společensky škodlivým jednáním naplnil ve všech zákonem požadovaných znacích skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, a to ve vztahu k insolvenčnímu správci (srov. str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný F. H. je pod bodem 2. postihován za jednání, kterého se dopustil v době od 5. 2. 2013 nejméně do 11. 12. 2013 vůči insolvenčnímu správci Mgr. Vladimíru Turoňovi, kterému neodevzdal seznam majetku a závazků společnosti Agro H., s. r. o., Křižanov, s uvedením dlužníků a věřitelů a kterému neumožnil nahlédnout do žádných účetních ani jiných dokladů a prohlídku míst, kde má uložen majetek, a s insolvenčním správcem vůbec nespolupracoval a neposkytoval mu žádnou součinnost. Jmenovaný obviněný se stíhaného jednání pod bodem 2. výroku rozsudku dopustil vůči insolvenčnímu správci, přičemž je zřejmé, že tato nespolupráce obviněného zcela nepochybně ohrozila účel insolvenčního řízení, tj. uspokojit pohledávky věřitelů. Pokud za této situace nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný tímto jednáním mařil výkon funkce insolvenčního správce, pak takovýto závěr nalézacího soudu je logický a správný. Pokud jde o prokázání úmyslu obviněného, odvolací soud odkázal na závěry nalézacího soudu, neboť se s těmito závěry jednoznačně ztotožnil. I podle názoru odvolacího soudu z výše uvedeného jednání obviněného uvedeného pod bodem 2. výroku napadeného rozsudku je zřejmé, že tento mařil výkon funkce insolvenčního správce (podle nalézacího soudu „hrubě ztěžoval“ výkon jeho funkce). Skutečnost, že obviněný později předal insolvenčnímu správci motocykl zn. Aprilia, osobní automobil zn. Kia Sorento a traktor zn. Zetor, nelze považovat za splnění povinnosti učinit prohlášení o majetku, jak správně dovodil nalézací soud. Z těchto důvodů odvolací soud nevyhověl odvolacím námitkám obviněného, které učinil ve vztahu ke skutku pod bodem 2., výroku napadeného rozsudku a potvrdil výrok o vině u tohoto skutku jako správný, přičemž neshledal pochybení ani v právní kvalifikaci jednání obviněného.
Nejvyšší soud přezkoumal, pokud jde o bod 2. výroku rozsudku nalézacího soudu, odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů a předložený spisový materiál, přičemž dospěl k následujícím zjištěním. Soudy nižších stupňů jednání obviněného pod bodem 2. výroku rozsudku právně kvalifikovaly jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů je zřejmé, na základě jakých skutečností mají za prokázané, že obviněný hrubě ztěžoval výkon insolvenčního správce (nikoli „mařil“ výkon jeho funkce, jak je uvedeno v právní větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z provedeného dokazování totiž bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že jmenovaný obviněný nesplnil svoji zákonnou povinnost, neboť ve stanovené lhůtě přes opakované žádosti insolvenčního správce tomuto nepředal seznam majetku a závazků společnosti Agro H., s. r. o., s uvedením dlužníků a věřitelů, neumožnil mu nahlédnout do účetnictví společnosti a jejích prostor. Obviněný F. H. s insolvenčním správcem vůbec nespolupracoval a neposkytoval mu žádnou součinnost, přičemž podle nalézacího soudu musel vědět a být srozuměn s tím, že svým jednáním ohrožuje rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů podle §5 insolvenčního zákona, tedy jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ze zprávy insolvenčního správce Mgr. Vladimíra Turoně, zažurnalizované na č. l. 68 – 89 spisu, předložené postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. stranám k nahlédnutí (srov. č. l. 211 spisu), se podává, že insolvenční správce se nejprve neúspěšně pokusil dlužníka kontaktovat v jeho sídle. K jednání s jednatelem dlužníka panem F. H. došlo teprve dne 14. 2. 2013 v sídle správce. Pan H. byl vyzván k předložení seznamů v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu, k předání účetních podkladů a poskytnutí součinnosti ve smyslu insolvenčního zákona. Odmítl však tyto své povinnosti splnit. Následně jej správce opakovaně vyzval ke splnění těchto povinností, a to jak telefonicky, tak i písemnou výzvou ze dne 12. 3. 2013, doručenou obviněnému H. dne 13. 3. 2013. Protože obviněný H. i nadále odmítal plnit soudem uložené povinnosti, navrhl insolvenční správce jeho předvolání. Ve zprávě insolvenčního správce datované 5. 8. 2013 se dále uvádí, že obviněný do tohoto dne nepředal insolvenčnímu správci žádný seznam majetku včetně pohledávek ani seznam závazků, stejně tak nepředal ani žádné účetnictví či jiné doklady prokazující majetkovou situaci dlužníka. Výkon funkce insolvenčního správce tak byl hrubě ztížen a jednání obviněného zřejmě směřovalo i k ohrožení účelu insolvenčního řízení, jak uzavřel odvolací soud. Skutečnost, že obviněný později předal insolvenčnímu správci motocykl zn. Aprilia, osobní automobil zn. Kia Sorento a traktor zn. Zetor, nelze považovat za splnění povinnosti učinit prohlášení o majetku, jak správně dovodil i nalézací soud.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda soudy nižších stupňů obecně dostály požadavkům Nejvyššího soudu, který v dovolatelem namítaném rozhodnutí uvádí, že následkem jednání, jímž pachatel maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty ve smyslu §225 tr. zákoníku, musí být ohrožení účelu insolvenčního řízení. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, sice výslovně nestanoví, co je účelem tohoto zákona nebo insolvenčního řízení, nicméně tento účel lze dovodit zejména z ustanovení §1 insolvenčního zákona. Uvedený účel je třeba vykládat v souvislosti se zásadami insolvenčního řízení obsaženými v ustanovení §5 insolvenčního zákona, jejichž prostřednictvím má být naplněn účel insolvenčního řízení a které spočívají mimo jiné v tom, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. V rámci trestního řízení o přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku se orgány činné v trestním řízení musí zabývat otázkou, zda a jakým způsobem pachatel ohrozil účel insolvenčního řízení, a to v konkrétní podobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 541/2012). Nalézací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu učinil jasný právní závěr pro naplnění alternativního znaku spočívajícího v hrubém stěžování výkonu funkce insolvenčního správce, tedy že obviněný usiloval o to, aby insolvenční správce nemohl činit úkony nezbytné k plnění jeho funkce, tj. jednal nejméně v nepřímém úmyslu tak, aby insolvenčnímu správci znemožnil konat jednotlivé kroky směřující k dosažení účelu insolvenčního řízení, nebo alespoň, aby jeho jednání bylo způsobilé takový škodlivý následek způsobit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 891/2012). Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy obou stupňů dostatečně vysvětlily, jakou konkrétní činností obviněný hrubě ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce, jak již bylo konstatováno shora, byť to nebylo zcela v souladu se zákonem vyjádřeno ve výroku o vině pod bodem 2. rozsudku nalézacího soudu, kde se v právní větě uvádí alternativní znak „mařil výkon funkce insolvenčního správce“, který do svého usnesení převzal i odvolací soud (srov. k tomu str. 8 usnesení odvolacího soudu).
K naplnění skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku je však třeba, aby zároveň pachatel takovým způsobem ohrozil účel insolvenčního řízení. Právě tento následek spočívající v ohrožení účelu insolvenčního řízení je však v popisu skutku vyjádřen jen opisem základního účelu insolvenčního zákona ve spojení se zněním ustanovení §5 písm. a) insolvenčního zákona, tedy dosažení „rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů“. Skutková věta tak nevyjadřuje, v jakém konkrétním směru bylo naplnění účelu insolvenčního řízení ohroženo, tj. například zda hrozilo nespravedlivé poškození některého z účastníků insolvenčního řízení, zda došlo k oddálení uspokojení věřitelů nebo zda hrozilo či dokonce došlo k snížení hodnoty majetkové podstaty, popř. došlo ke zvýšení nákladů insolvenčního řízení apod. V popisu skutku tak absentuje konkrétní vyjádření skutkových okolností, jimiž je naplněn znak ohrožení účelu insolvenčního řízení. Konkrétní vyjádření tohoto znaku pak nelze dovodit ani z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, když tyto vycházely pouze ze zprávy insolvenčního správce, aniž považovaly za nutné jej k věci vyslechnout, ač právě pro jeho náležité konkrétní vymezení byl jeho výslech nutný, a proto bude třeba insolvenčního správce Mgr. Vladimíra Turoně v dalším řízení vyslechnout jako svědka. Oba nižší soudy svou pozornost upíraly zejména k výkladu znaku „hrubého ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce a objasnění konkrétní formy ohrožení účelu insolvenčního řízení tak poněkud zůstalo stranou jejich pozornosti. V tomto rozsahu lze považovat dovolání obviněného za důvodné, neboť naplnění uvedeného znaku je podstatné pro hmotně právní posouzení skutku jako přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, přičemž tato otázka má nepochybně vliv na postavení obviněného ohledně skutku pod bodem 2., jenž byl navíc právně kvalifikován jako čin nejpřísněji trestný.
Obviněný F. H. dále ve vztahu k bodům 2. a 3. výroku rozsudku nalézacího soudu dále namítal, že jeho jednání uvedené v bodě 2. by mohlo naplňovat znaky přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, a nikoli přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Dovolatelova údajná nespolupráce se měla týkat nesestavení a neodevzdání seznamu majetku a závazků, tedy jednání rovněž specifikovaném pod bodem 3. Odvolací soud se nikterak nevypořádal s námitkami obviněného, že jedno jednání mu je přičítáno dvakrát k tíži.
Nejvyšší soud nemůže přiznat oprávněnost této dovolatelově námitce, neboť v případě přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku se jedná o dva různé trestné činy. Objektem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením, a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Ustanovení §227 tr. zákoníku o trestném činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku sankcionuje nesplnění nebo nikoli řádné splnění zákonem uložené povinnosti určitých osob, která směřuje k tomu, aby soudy nebo jiné orgány veřejné moci mohly zjistit majetkové poměry takových osob nebo subjektů, za něž jednají. Objektem trestného činu je zde tedy zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci z toho hlediska, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení. Tím jsou nepřímo chráněny majetkové a jiné zájmy, jichž se týká příslušné soudní nebo obdobné řízení. Nejvyšší soud proto přisvědčuje tvrzení odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že je nutné rozlišit jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, jehož se dopustil jednak v řízení před samotným Krajským soudem v Brně dne 18. 4. 2013 pod bodem 3. výroku napadeného rozsudku a dále jednání, kterého se dopustil v době od 5. 2. 2013 nejméně do 11. 12. 2013 vůči insolvenčnímu správci Mgr. Vladimíru Turoňovi, kterému neodevzdal seznam majetku a závazků společnosti Agro H., s. r. o., Křižanov, s uvedením dlužníků a věřitelů a kterému neumožnil nahlédnout do žádných účetních či jiných dokladů a ani prohlídku míst, kde má uložen majetek, přičemž s insolvenčním správcem vůbec nespolupracoval a neposkytoval mu žádnou součinnost. Odvolací soud dále zdůraznil, že je nutné rozlišovat, kde se obviněný uvedeného jednání dopustil a vůči komu. Pod bodem 2. výroku rozsudku se obviněný popsaného jednání dopustil vůči insolvenčnímu správci, přičemž je zřejmé, že tato nespolupráce obviněného zcela nepochybně ohrozila účel insolvenčního řízení, tj. uspokojení pohledávek věřitelů, u skutku pod bodem 3. výroku rozsudku je zřejmé, že se tohoto jednání obviněný dopustil při jednání na Krajském soudu v Brně dne 18. 4. 2013, kdy měl podle závěrů odvolacího soudu v návaznosti na poznatky učiněné nalézacím soudem, odmítnout splnit svoji zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku společnosti Agro H., s. r. o., za níž byl oprávněn jednat (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud však současně konstatuje, že pokud se týká vymezení popisu skutků uvedených pod body 2. a 3. výroku rozsudku nalézacího soudu, tyto jsou koncipovány tak, že mohou vzbuzovat zdání, že se jedná o totožnou trestnou činnost, neboť v bodě 2. výroku rozsudku se mj. uvádí, že obviněný nesplnil svoji zákonnou povinnost podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, neboť jednak ve lhůtě do 30 dnů ode dne 5. 2. 2013, kdy mu bylo doručeno usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 38 INS 23084/2011-A–25 ze dne 1. 2. 2013, kterým bylo vedle jiného rozhodnuto, že se zjišťuje úpadek dlužníka společnosti Agro H., s. r. o., insolvenčním správcem se ustanovuje Mgr. Vladimír Turoň, nesplnil tímto usnesením uloženou povinnost a ve stanovené lhůtě nesestavil a neodevzdal insolvenčnímu správci Mgr. Vladimíru Turoňovi seznam majetku a závazků společnosti Agro H., s. r. o., s uvedením dlužníků a věřitelů a takto neučinil ani po osobní výzvě insolvenčního správce dne 14. 2. 2013 v jeho kanceláři a ani po jeho písemné výzvě ze dne 12. 3. 2013, která mu byla doručena dne 13. 3. 2013, a jednak neumožnil insolvenčnímu správci Mgr. Vladimíru Turoňovi nahlédnout do žádných účetních ani jiných dokladů a prohlídku míst, kde má uložen majetek a s insolvenčním správcem vůbec nespolupracoval a neposkytoval mu žádnou součinnost, čímž hrubě ztěžoval insolvečnímu správci výkon jeho funkce a ohrozil tak účel insolvenčního řízení, tj. rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů podle §5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, přičemž na bod 2. navazuje bod 3.,v němž se mj. uvádí, že obviněný dne 18. 4. 2013 na Krajském soudě v Brně, kde probíhal jeho výslech za účelem splnění povinnosti dlužníka učinit prohlášení o majetku tohoto dlužníka, tj. sestavení seznamu majetku, odevzdání účetnictví i všech potřebných dokladů a poskytnutí nutných vysvětlení insolvenčnímu správci, neboť tak neučinil, jak je uvedeno shora pod bodem 2., při kterém v řízení před soudem odmítl splnit svoji zákonnou povinnost učinit toto prohlášení o majetku právnické osoby dlužníka společnosti Agro H., s. r. o., a neprovedl tak ani později a pouze dne 16. 5. 2013 předal insolvenčnímu správci motocykl značky Aprilia, osobní automobil značky KIA Sorento a traktor značky Zetor. Takovéto znění skutkové věty, které „směšuje“ jednání vůči insolvenčnímu správci a vůči Krajskému soudu v Brně, může vzbuzovat dojem, že jednání dovolatele uvedené v bodě 2. by mohlo naplňovat znaky přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 3., když nesestavení a neodevzdání seznamu majetku a závazků je rovněž specifikováno pod bodem 3. Nalézací soud v novém řízení upraví znění skutkových vět obou bodů 2. a 3. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu při současném zachování totožnosti skutku tak, aby již nevznikaly pochybnosti o konkrétním trestně postihovaném jednání obviněného F. H. jako přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku (bod 2.) a přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku (bod 3.). U tohoto posledně uvedeného přečinu jde v případě obviněného F. H. o zákonnou povinnost podle §214 insolvenčního zákona učinit prohlášení o majetku, jehož obsahem je popis majetku náležejícího do majetkové podstaty (blíže viz níže), přičemž toto prohlášení ve smyslu uvedeného ustanovení insolvenčního zákona i vymezení skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku musí dlužník nebo osoba jednající za dlužníka učinit „v řízení před soudem“ a vůči insolvenčnímu soudu (srov. dikci §214 odst. 1, 3 insolvenčního zákona).
K bodu 3. výroku rozsudku dovolatel také namítal, že s ohledem na vázanost skutku soudem tak, jak byl vymezen v zahájeném trestním řízení a rovněž i v návrhu na potrestání, může být relevantní toliko jednání obviněného učiněné dne 18. 4. 2013 u Krajského soudu v Brně. V jednání označeném pod bodem 3. je uvedeno, že obviněný svou povinnost učinit prohlášení o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nesplnil ani později. Tímto časovým ohraničením i mimo den 18. 4. 2013 soud podle odvolatele vybočil z rámce své kompetence, neboť pro toto jednání nebylo zahájeno trestní řízení.
K této námitce dovolatele Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že neodpovídá obsahu spisu. V záznamu o sdělení podezření ze dne 19. 11. 2013 (č. l. 7 – 8 spisu) se pod bodem 3. uvádí, že obviněný F. H. odmítl v řízení před soudem (tj. dne 18. 4. 2013) splnit svoji zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku právnické osoby Agro H., s. r. o., a neprovedl tak ani do současné doby (srov. č. l. 8 spisu). Rovněž tak v návrhu na potrestání datovaném dnem 10. 12. 2013 (č. l. 192 – 194 spisu) se v bodě 3. uvádí, že obviněný odmítl v řízení před soudem splnit svoji zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku právnické osoby Agro H., s. r. o., a neprovedl tak ani do současné doby (srov. č. l. 193 spisu). Nejvyšší soud tedy z těchto důvodů nemohl přiznat relevantnost této námitce, neboť nejen v záznamu o sdělení podezření, ale i v návrhu na potrestání, který je rozhodný pro vymezení skutku a jeho totožnost [srov. §179c odst. 2 písm. a), §179d a §314b odst. 1 tr. ř.], bylo konstatováno, že obviněný F. H. nesplnil svou zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku právnické osoby Agro H., s. r. o., nejen dne 18. 4. 2013, ale ani později. Navíc, i pokud by skutek byl v návrhu na potrestání vázán pouze na jednání obviněného dne 18. 4. 2013, nic by nebránilo jeho rozšíření v uvedené směru, že „neprovedl tak ani později“, neboť takové „rozšíření“ popisu skutku nemění nic na jeho podstatě, kterou tvoří jednání obviněného (pachatele) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy vůle pachatele ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů) chráněných trestním zákoníkem. Podle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby či návrhu na potrestání a rozhodnutí o ní/něm bude zachována – samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku – také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v žalobním návrhu obžaloby nebo návrhu na potrestání, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána (srov. č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972, č. 64/1973, č. 1/1996-I., č. 10/2001, č. 41/2002-I. a č. 21/2010 Sb. rozh. tr.; dále viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněno pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Obviněný F. H. ve vztahu k bodu 3. výroku rozsudku dále namítal, že v protokolu z jednání u Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. KSBR 38 INS 23084/2011, je zcela zřetelně uvedeno, že jednatel společnosti dlužníka neodmítá splnit výše uvedenou zákonnou povinnost (tj. předložení seznamu majetků a závazků), domnívá se však, že za stávající situace je to předčasné. Z výše uvedeného je patrno, že obviněný se nevyhýbal splnění povinnosti a hodnocení soudu je tak nesprávné. Insolvenční soud tak měl obviněného řádné upozornit na to, že musí předložit seznam majetku co nejdříve a nikoli po rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný si tak nemohl být vědom toho, že by se mohl dopustit trestného jednání, když navíc na jeho odpověď soud nereagoval náležitým a patřičným poučením a insolvenční správce toliko konstatoval, že jde o subjektivní názor obviněného.
Obviněný F. H. byl pod bodem 3. výroku rozsudku uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v řízení před soudem odmítl splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat. Ustanovení §227 tr. zákoníku o trestném činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku sankcionuje nesplnění nebo nikoli řádné splnění zákonem uložené povinnosti určitých osob, která směřuje k tomu, aby soudy nebo jiné orgány veřejné moci mohly zjistit majetkové poměry takových osob nebo subjektů, za něž jednají. Povinnost učinit prohlášení o majetku musí být stanovena zákonem a trestní postih přichází v úvahu jen, když nebyla splněna vůbec nebo řádně v řízení před soudem nebo před jiným orgánem veřejné moci. Zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku v insolvenčním řízení ukládají §214 až 216 insolvenčního zákona. Podle nich zde platí, že insolvenční soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předvolat dlužníka nebo osoby jednající za dlužníka k výslechu a vyzvat je k prohlášení o majetku. Předvolání k prohlášení o majetku musí obsahovat účel výslechu a poučení o následcích odmítnutí prohlášení nebo uvedení nepravdivých, neúplných nebo hrubě zkreslujících údajů (tj. o možné trestní odpovědnosti podle §227 tr. zákoníku). Předvolání se doručuje předvolanému do vlastních rukou, a to nejméně 10 dnů před výslechem. Předvolaný je povinen dostavit se k insolvenčnímu soudu osobně. Jestliže se nedostaví bez včasné a důvodné omluvy, bude předveden; o tom musí být předvolaný poučen. Před zahájením výslechu zopakuje insolvenční soud poučení podle §214 odst. 1 insolvenčního zákona. O prohlášení o majetku sepíše insolvenční soud protokol. V protokolu se dále uvede obsah poučení poskytnutého insolvenčním soudem podle §214 insolvenčního zákona a výslovné prohlášení předvolaného o tom, že v prohlášení uvedl jen úplné a pravdivé údaje o majetku dlužníka. Protokol podepíše soudce, zapisovatel a předvolaný. Ustanovení §227 tr. zákoníku trestně postihuje tři způsoby nesplnění či nikoli řádného splnění povinnosti pachatele učinit prohlášení o svém majetku: a) pachatel zcela odmítne učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, a to např. již tím, že se bez řádné omluvy nedostaví k soudu či k jinému orgánu veřejné moci, nebo se sice dostaví, ale vůbec zde neučiní prohlášení o majetku; jde o trestní odpovědnost za opomenutí ve smyslu §112 tr. zákoníku, b) pachatel se vyhýbá splnění své povinnosti učinit prohlášení o majetku zejména tím, že znemožňuje řádné a včasné doručení zásilky s předvoláním soudu nebo jiného orgánu veřejné moci k podání prohlášení, anebo se sice dostaví k tomuto orgánu, ale poskytuje zde vyhýbavá tvrzení (např. s výmluvou, že nemá dostatečné podklady nebo znalosti o majetku a jeho rozsahu), c) pachatel sice neodmítne učinit prohlášení o majetku ani se mu nevyhýbá, ale uvede v něm nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění (§15 tr. zákoníku), přičemž postačí i nepřímý úmysl. Tato forma zavinění pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že prohlášení o majetku, pokud ho učinil, je nepravdivé či hrubě zkreslené.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku k bodu 3. výroku rozsudku poznamenal, že obviněný F. H. jako majoritní společník a jediný jednatel společnosti Agro H., s. r. o., věděl o celkové dlouhodobé nepříznivé situaci společnosti, způsobené nepochybně především neuhrazením dodávky zboží do Švýcarska, které nepřizpůsobil jednání společnosti a sebe jako jediného jednatele, a za této situace přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku po zahájení insolvenčního řízení usnesením z 1. 2. 2013 v rozporu se svými povinnostmi podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, vůbec nesplnil svoji zákonnou povinnost, neboť ve stanovené lhůtě přes opakované žádosti insolvenčního správce tomuto nepředal seznam majetku a závazků společnosti Agro H., s. r. o., s uvedením dlužníků a věřitelů, neumožnil mu nahlédnout do účetnictví společnosti a jejich prostor a s insolvenčním správcem vůbec nespolupracoval a neposkytoval mu žádnou součinnost, a v tomto jednání pokračoval i dne 18. 4. 2013, kdy u Krajského soudu v Brně za účelem splnění povinnosti dlužníka měl vzhledem k předchozímu pasivnímu chování učinit dodatečně požadované prohlášení o majetku jeho společnosti, což opětovně odmítnul a neučinil tak ani později, přičemž musel vědět a být srozuměn s tím, že svým jednáním nevyhověl výzvě soudu a ohrožuje tak rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů podle §5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, a proto svým společensky škodlivým jednáním podle nalézacího soudu naplnil ve všech zákonem požadovaných znacích skutkovou podstatu přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, a to ve vztahu k soudu (srov. str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že u skutku pod bodem 3. výroku napadeného rozsudku je zřejmé, že se tohoto jednání obviněný dopustil při jednání na Krajském soudem v Brně dne 18. 4. 2013, přičemž z protokolu o jednání založeném na č. l. 85 spisu je zřejmé, že obviněný k dotazu soudu, zda jednatel společnosti dlužníka odmítá splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku dlužníka, uvedl zástupce dlužníka, že jednatel společnosti neodmítá splnit výše uvedenou zákonnou povinnost, ale domnívá se však, že za stávající situace je toto předčasné. Na tuto námitku obviněného u tohoto jednání insolvenční správce reagoval tak, že jde o subjektivní hodnocení ze strany dlužníka, že objektivně je ovšem stav takový, že jednatel společnosti dlužníka zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nesplnil, a tedy ji fakticky splnit odmítl. Z toho vyplývá, že obviněný byl výslovně před insolvenčním soudcem vykonávajícím dozor nad insolvenčním řízení upozorněn na to, že je povinen splnit svou povinnost, tj. učinit prohlášení o majetku, což obviněný nesplnil, takže je zřejmé, že odmítl splnit tuto svoji zákonnou povinnost. Pokud za této situace nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný … se dopustil jednáním uvedeným pod bodem 3. výroku rozsudku přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku, pak takovému závěru nalézacího soudu podle odvolacího soudu nelze nic vytknout, neboť se jedná o závěr logický a správný. Pokud jde o prokázání úmyslu obviněného, zde se soud odvolací plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu, na které zcela odkazuje, neboť se s těmito závěry jednoznačně ztotožnil. Také podle názoru odvolacího soudu z výše uvedeného jednání obviněného uvedeného pod bodem 3. výroku napadeného rozsudku je zřejmé, že tento v řízení před soudem odmítnul splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku právnické osoby, za kterou byl oprávněn jednat, přičemž tuto svoji povinnost nesplnil ani v pozdějším období (srov. str. 7 – 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud již shora poznamenal, že podle ustanovení §214 insolvenčního zákona může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předvolat dlužníka nebo osoby jednající za dlužníka k výslechu a vyzvat je k prohlášení o majetku. Předvolání k prohlášení o majetku musí obsahovat účel výslechu a poučení o následcích odmítnutí prohlášení nebo uvedení nepravdivých, neúplných nebo hrubě zkreslujících údajů. Předvolání se doručuje předvolanému do vlastních rukou, a to nejméně 10 dnů před výslechem. Podle odstavce 3 téhož ustanovení §214 insolvenčního zákona před zahájením výslechu zopakuje insolvenční soud poučení podle odstavce 1. Nejvyšší soud se tak zaměřil na předvolání obviněného F. H. k výslechu na den 18. 4. 2013, které obsahuje poučení o možnosti předvedení a trestního postihu podle ustanovení §227 tr. zákoníku (srov. č. l. 84 spisu). V protokolu o jednání u Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. KSBR 38 INS 23084/2011, se konkrétně uvádí, že soud poučuje jednatele společnosti dlužníka F. H. podle ustanovení §214 odst. 1 insolvenčního zákona. K dotazu soudu, zda jednatel společnosti dlužníka odmítá splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku dlužníka, uvádí zástupce dlužníka: jednatel společnosti neodmítá splnit výše uvedenou zákonnou povinnost, domnívá se však, že za stávající situace je to předčasné. Insolvenční správce uvádí, že jde o subjektivní hodnocení ze strany dlužníka, objektivně je ovšem stav takový, že jednatel společnosti dlužníka zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nesplnil, tedy fakticky splnit odmítl (srov. č. l. 85 a 85 p. v. spisu). K uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že jestliže se obviněný F. H. před insolvenčním soudem vyslovil, že neodmítá splnit svou zákonnou povinnost, ale že se domnívá, že za stávající situace je to předčasné, potom je třeba podrobněji se zabývat naplněním subjektivní stránky jednání dovolatele, protože podle jeho předestřeného vyjádření a tvrzení v dovolání není jednoznačně zřejmé, že se vyhýbal splnění své povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku. Vzhledem k tomu, že v protokolu o jednání Krajského soudu v Brně datovaném 18. 4. 2013 není uvedeno jednoznačné upozornění insolvenčního soudu, že dovolatel musí učinit prohlášení o majetku, jehož obsahem je popis majetku náležejícího do majetkové podstaty, ihned při jednání soudu nařízeném k jeho výslechu za účelem prohlášení o majetku a nikoli až po rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba se hlouběji zabývat námitkou obviněného F. H. směřující do subjektivní stránky a zkoumat, zda si tak obviněný (např. na základě poučení podle §214 odst. 1, 3 insolvenčního zákona, a to i ve spojení s navazující poznámkou insolvenčního správce při uvedeném jednání soudu) mohl být vědom toho, že by se mohl dopustit trestného jednání.
V neposlední řadě se Nejvyšší soud zabýval námitkami dovolatele týkajícími se bodu 1. výroku rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel k tomuto bodu namítal, že jej nelze trestat za laxnost poškozené společnosti v uplatnění své pohledávky v insolvenčním řízení. Z tohoto důvodu podala poškozená na obviněného trestní oznámení, neboť svým vlastním přičiněním se nemohla uspokojit na majetku společnosti Agro H., s. r. o. Dovolatel tak má za to, že jej nelze kriminalizovat za jednání, které má ryze občanskoprávní prvek. Soudy tak nerespektovaly, že trestní řízení má sloužit jako krajní prostředek, tj. jako ultima ratio. Postup soudů nižších stupňů je tak v rozporu s konstantní judikaturou, jako je např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012. Dovolatel dále namítal, že v době, kdy odebíral pohonné hmoty, nebyla společnost Agro H., s. r. o., v úpadku. Obviněný od samého počátku insolvenčního řízení, stejně jako řízení trestního, poukazoval na to, že má pohledávky ve Švýcarsku v hodnotě několika milionů korun, nacházel se tak v dočasné druhotné platební neschopnosti. Obviněný se snažil svou společnost udržet v činnosti, a proto odebíral pohonné hmoty, sám z nich však neměl žádný prospěch. Obviněný striktně odmítl, že by měl od počátku úmysl neplatit za odebrané pohonné hmoty, když tak chtěl učinit z výdělku společnosti Agro H., s. r. o. Soudy nižších stupňů se v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 767/2012, nezabývaly motivem, proč obviněný odebíral pohonné hmoty a k čemu byly použity. Zejména však z žádných skutečností a provedených důkazů nevyplývá, že by obviněný neměl v úmyslu dluh uhradit.
Obviněný F. H. byl pod bodem 1. výroku rozsudku nalézacího soudu uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody nejméně v částce 5 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění.
Nalézací soud v rámci odůvodnění k bodu 1. výroku rozsudku poznamenal, že výsledky provedeného dokazování má za prokázané, že obviněný F. H. jako majoritní společník a jediný jednatel společnosti Agro H., s. r. o., věděl o celkové dlouhodobé nepříznivé situaci společnosti, způsobené nepochybně především neuhrazením dodávky zboží do Švýcarska, které nepřizpůsobil jednání společnosti a sebe jako jediného jednatele, a za této situace přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zajistil, že společnost Agro H., s. r. o., odebrala PHM, a to v rozhodném rozsahu navíc až po podání insolvenčního návrhu, ačkoliv věděl, že je nebude moci uhradit, čímž Bítešské dopravní společnosti, spol. s r. o., způsobil škodu nikoli nepatrnou ve výši 34 981 Kč, a proto svým společensky škodlivým jednáním naplnil ve všech zákonem požadovaných znacích skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud, co se týče bodu 1. výroku rozsudku, poznamenal, že i podle jeho názoru musela být obviněnému dobře známa ekonomická situace jeho firmy, na kterou obviněný adekvátně nereagoval, jak správně konstatoval již nalézací soud. Obviněný jednal minimálně formou nepřímého úmyslu podle ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, popřípadě jej ohrozit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Odvolací námitka obviněného spočívající v tom, že postupem nalézacího soudu došlo ke kriminalizaci druhotné platební neschopnosti obviněného, a že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť samotnou nedbalostí poškozeného, který svoji pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení, čímž ze zákona zanikla možnost jejího uspokojení společností Agro H., s. r. o., se tento snaží své pochybení napravit cestou trestního řízení a zhojit se na obviněném, neboť opomenul důsledky nepřihlášení pohledávky do insolvenčního řízení, nemohla obstát. I podle názoru odvolacího soudu obviněný jednal způsobem uvedeným v ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž mu muselo být minimálně zřejmé, že nebude schopen dostát svým závazkům z uvedeného obchodního vztahu. Pokud za této situace nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný se dopustil přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, pak tomuto závěru nalézacího soudu nelze nic vytknout, neboť se jedná o závěr logický a správný. Z tohoto důvodu odvolací soud tento výrok o vině shledal správným, a proto jej potvrdil. Pochybení odvolací soud neshledal ani v právní kvalifikaci tohoto skutku (srov. str. 6 – 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Podle ustanovení §97 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu. Podle ustanovení §101 odst. 1 insolvenčního zákona v totožném znění zahájení insolvenčního řízení oznámí insolvenční soud vyhláškou, kterou zveřejní nejpozději do 2 hodin poté, kdy mu došel insolvenční návrh. Jestliže insolvenční návrh dojde insolvenčnímu soudu v době, kdy do skončení úředních hodin insolvenčního soudu zbývají méně než 2 hodiny, nebo ve dnech pracovního klidu, zveřejní insolvenční soud tuto vyhlášku nejpozději do 2 hodin po zahájení úředních hodin nejbližšího pracovního dne insolvenčního soudu. Krajský soud v Brně vydal dne 20. 4. 2012 pod č. j. KSBR 38 INS 23084/2011 – A – 12 usnesení, jímž rozhodl ve věci dlužníka Agro H., s. r. o., o návrhu věřitelů a) Zemědělské družstvo Dolní Újezd, a b) Agro MONET, a. s., na zahájení insolvenčního řízení (srov. č. l. 71 spisu). Podle ustanovení §136 odst. 1 insolvenčního zákona, rovněž ve znění účinném do 31. 12. 2013, insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 2. 2013, č. j. KSBR 38 INS 23084/2011 – A – 25, ve věci dlužníka Agro H., s. r. o., a věřitelů a) Zemědělské družstvo Dolní Újezd a b) Agro MONET, a. s., rozhodl tak, že se zjišťuje úpadek dlužníka Agro H., s. r. o., účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (srov. č. l. 75 a násl. spisu). Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že návrhem ze dne 22. 11. 2011 doručeným soudu dne 12. 12. 2011 se navrhovatelé a) a b) domáhali vydání rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek s tím, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů se závazky splatnými po dobu více než 30 dnů (pohledávky obou navrhovatelů jsou splatné již 16 měsíců), které není schopen plnit (srov. č. l. 75 p. v. spisu). Obviněnému H. jsou ve výroku rozsudku kladeny za vinu odběry pohonných hmot, ke kterým došlo ve dnech 31. 10. 2012, 21. 12. 2012, 31. 1. 2013, 28. 2. 2013 a 31. 3. 2013 (srov. č. l. 18 – 22 spisu), z čehož plyne, že pouze první tři odběry byly uskutečněny před vydáním rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2013, č. j. KSBR 38 INS 23084/2011 – A – 25, jímž byl zjištěn úpadek dlužníka Agro H., s. r. o., přičemž k dalším dvěma odběrům pohonných hmot, za něž je dovolatel také trestně stíhán, došlo krátce po prohlášení úpadku společnosti Agro H., s. r. o. Pokud jde o první tři odběry bylo sice již zahájeno insolvenční řízení (srov. usnesení na č. l. 71 spisu), avšak pouze poslední dva odběry byly učiněny po zjištění úpadku dlužníka společnosti Agro H., s. r. o. (srov. č. l. 75 a násl. spisu). Jak vyplývá ze shora uvedených citací rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu nebyly tyto okolnosti případu oběma soudy nižších stupňů dostatečně zkoumány při posuzování zavinění obviněného F. H., zvláště když je mu kladeno za vinu, že poškozenou společnost „uvedl v omyl“, aniž by bylo konkrétně uvedeno jakým svým jednáním. Kromě toho se soudy nižších stupňů při posuzování subjektivní stránky jednání dovolatele pod bodem 1. dostatečně nezabývaly jeho obhajobou spočívající v tom, že opakovaně poukazoval na to, že má pohledávky ve Švýcarsku v hodnotě několika milionů korun a nacházel se tak v dočasné druhotné platební neschopnosti, a to zejména za situace, kdy sám nalézací soud uvedl, že se společnost Agro H., s. r. o., v důsledku neseriozního a možná i podvodného jednání švýcarského odběratele a jeho neuhrazení odebraného zboží dostala do značně nepříznivé finanční situace (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jestliže měl tedy nalézací soud jakékoliv pochybnosti stran serióznosti obchodu dovolatele se švýcarskou stranou, měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů přitom měly k dispozici vyjádření advokáta Dr. Patricka Schönbächlera, v němž jmenovaný advokát žádá zastavení trestního řízení ve věci dodávek obilí společností Agro H., s. r. o., společnosti E. H. M. AGRO Suisse AG, neboť se jedná o občanskoprávní spor. K dodávkám obilí nesporně došlo. Co však soukromý žalobce už téměř zlovolně zatajuje, je skutečnost, že dodávky obilí uskutečněné od dubna 2010 byly opakovaně vadné (srov. č. l. 97 – 98 spisu), a dopis Ing. M. H., náměstka ministra průmyslu a obchodu, v němž žádá o zaujetí stanoviska státní tajemnici Státního sekretariátu pro hospodářské záležitosti SECO ve věci dodávek zboží švýcarské společnosti E. H. M. AGRO Suisse AG (srov. č. l. 13 – 16 spisu). Soudy nižších stupňů dostatečně nehodnotily, nakolik stíhané jednání dovolatele pod bodem 1. výroku rozsudku navazovalo na jeho předchozí obchodní aktivity se švýcarskou společností E. H. M. AGRO Suisse AG. Rovněž není bez významu, že zatímco dovolatel měl společnosti E. H. M. AGRO Suisse AG dodat zboží v hodnotě 5 615 317 Kč (srov. č. l. 15 spisu), v bodě 1. výroku rozsudku byl odsouzen za škodu způsobenou ve výši pouze 34 981 Kč. Náležitě se oba soudy nižších stupňů nezabývaly ani motivem, proč obviněný odebíral pohonné hmoty a k čemu tyto byly použity, jakož i všemi s tím souvisejícími otázkami. Všechny tyto skutkové okolnosti případu, na něž Nejvyšší soud poukázal, tak prozatím nesvědčí pro právní závěr o uvedení poškozené společnosti v omyl a o „srozumění s tím“ u obviněného F. H., tedy že jednal minimálně v nepřímém úmyslu. Doposud provedené dokazování naznačuje, že dovolatel skutečně mohl ještě i v době, kdy odebíral pohonné hmoty od poškozené Bítešské dopravní společnosti, spol. s r. o., předpokládat, že vymůže alespoň z podstatné části od švýcarské společnosti úhradu za dodané zboží. Soudy nižších stupňů tak svým postupem spíše presumovaly, že dovolatel pod bodem 1. výroku rozsudku jednal minimálně v nepřímém úmyslu, aniž by tento úmysl náležitě prokázaly a svůj závěr dostatečně odůvodnily. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/2009, uveřejněn pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále k tomu srov. i č. 6/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tedy opětovně zdůrazňuje, že závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, publikovaný pod č. 49 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), jako tomu bylo v projednávané trestní věci obviněného F. H.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání rozhodnutí obou soudů nižších stupňů i obsahu spisu shledal, že je ohledně všech tří přečinů kladených mu za vinu naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutků pod body 1. až 3., které byly právně kvalifikovány jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1. rozsudku nalézacího soudu), přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku nalézacího soudu) a přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku (bod 3. rozsudku nalézacího soudu), a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 To 165/2014, kterým bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. odvolání obviněného F. H., a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 2 T 150/2013, a to v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc obviněného F. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání, přičemž pokud jde o přikázání věci obviněného F. H. k dalšímu projednání nalézacímu soudu, byl Nejvyšší soud veden především tím, že podstata pochybení má svůj původ již v řízení vedeném před tímto soudem, neboť tento soud se shora uvedených důvodů dostatečně nevymezil posuzované skutky, ve vztahu k nim se ani v potřebném rozsahu nevypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi pro jejich právní kvalifikaci a v konečném důsledku ani náležitě neposoudil všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku.
V novém řízení se Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou bude především zabývat všemi shora vytknutými pochybeními. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na své právní závěry a pokyny (zejména výslech insolvenčního správce Mgr. Vladimíra Turoně jako svědka), a to pokud se týká potřebných skutkových zjištění pro právní posouzení jednotlivých skutků jako uvedených přečinů, jejich jednotlivých znaků (včetně zavinění obviněného F. H.), které je třeba náležitě vyjádřit jak v popisu skutku, tak i v právní větě, a to ve vztahu ke všem bodům 1., 2. a 3. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu.
V návaznosti na to bude třeba se i k dovolací námitce obviněného také zabývat uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, která jako jedna ze základních zásad trestního práva (§12 odst. 2 tr. zákoníku), vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě jen v případech společensky škodlivých, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, tedy je taková ochrana nedostatečná, neúčinná nebo nevhodná, a kde porušení chráněných vztahů, hodnot či zájmů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Nejvyššího soudu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn. 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013) a Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 563/2008 nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 315/2010). V daném případě je tedy třeba, aby nalézací soud v případě posuzování jednání obviněného F. H. pod body 1. až 3. výroku rozsudku znovu zvážil a posoudil všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku ve smyslu shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu, a pokud dospěje znovu k závěru, že formální předpoklady pro trestní odpovědnost za všechny tyto přečiny jsou u obviněného F. H. splněny, v návaznosti na to posoudil u každého přečinu zvlášť i všechny zmíněné konkrétní okolnosti, jež jsou spoluurčující z hlediska uplatnění principu „ultima ratio“ vyplývajícího z obecně platné zásady subsidiarity trestní represe (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou v neposlední řadě také upraví znění skutkových vět zejména pod body 2. a 3. výroku rozsudku v souladu se shora učiněnými pokyny Nejvyššího soudu.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a to samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Závěrem je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Podobně také z případného navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným (popř. i dalšími odvolateli) v odůvodnění odvolání, a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Těmto požadavkům obě rozhodnutí napadená dovoláním obviněného zatím zcela nevyhověla, a proto je třeba, aby i z tohoto hlediska byla v dalším řízení zjednána náprava.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2015
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.