ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1082.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1082/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2015
o dovolání obviněného M. C h. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 7 To 113/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 248/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2014, sp. zn. 89 T 248/2014, byl obviněný M. Ch. uznán vinným trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku formou spolupachatelství (společně s M. J.), za což mu byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Obviněným byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (dvou tašek a pákových kleští)) a podle §228 odst. 1 tr. řádu jim byla uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou nahradit škodu poškozené společnosti Skanska, a. s. ve výši 600 Kč.
Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že „v době kolem 21:10 hodin dne 3. prosince 2014 v B. na T. n. v prostoru vedle budovy číslo ...., společně (s obviněným M. J.) vnikli po odstranění tří visacích zámků a po odsunutí kovové lžíce zaparkovaného pracovního stroje, který tvořil zábranu proti otevření křídel dveří, do stavebního kontejneru, který slouží jako příruční sklad nářadí, odcizili odtud elektrickou sbíječku zn. Atlas copco cobra pro, kotoučovou motorovou pilu zn. Husqvarna K 750 XTROQ, kotoučovou motorovou pilu zn. Husqvarna dual charge, motorovou pilu zn. Stihl M5231 a červený plastový kufr s bouracím kladivem zn. HIlti (TE 1000-AVR) v celkové hodnotě 106.325 Kč a tyto věci ukryli za unimobuňkou vzdálenou od stavebního kontejneru 40 m, čímž poškozené obchodní společnosti Skanska, a. s., IČ:26271303, divize Silniční stavitelství závod Morava, Brno, Bohunická 50 se sídlem Praha 4, Líbalova 2348/2046, způsobili škodu celkem 106.525 Kč, přičemž odcizené věci, mimo visacích zámků v hodnotě 200 Kč, byly vráceny zpět poškozenému“.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podali oba obvinění odvolání, jež byla usnesením Krajského soudu v Brně podle §256 tr. ř. sp. zn. 7 To 113/2015 zamítnuta.
Obviněný M. Ch. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání nejdříve zevrubně shrnul dosavadní průběh řízení a následně obecně vymezil zákonné předpoklady uplatněných dovolacích důvodů. Namítá, že odvolací soud nepřezkoumal dostatečným způsobem zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku soudu nalézacího a vytýká, že rozhodl o zamítnutí odvolání, aniž pro to byly splněny procesní podmínky. Ve svém dovolání hojně cituje nálezy Ústavního soudu, na které odkazuje, aniž by však vymezil konkrétní námitky, jež by odůvodnily opodstatněnost použitých dovolacích důvodů. Obviněný je přesvědčen, že se soudy obou stupňů neřídily zákonnými pravidly, na základě čehož došlo k extrémně nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, (v čem konkrétně spatřuje pochybení soudů však neuvádí). Závěrem navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo proto nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, a v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí a samotného obsahu dovolání, kde obviněný rozvádí jednotlivé námitky toliko ve vztahu k jeho obhajobě v řízení před nižšími soudy. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu), a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V souvislosti se zcela obecným odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu obviněným, je vhodné zmínit, že přestože extrémní nesoulad není dovolacím důvodem, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V souvislosti s těmito skutečnostmi Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl. Nad tento rámec považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že není povinností Nejvyššího soudu domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku uplatnit.
Nejvyšší soud proto na tomto místě rekapituluje, že ačkoliv dovolatel uplatnil ve svém podání formálně důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je jeho argumentace věcně podložena jen výhradami proti správnosti či úplnosti zjištěného skutkového stavu a proti správnosti hodnocení důkazů, tj. jde o dovolání domáhající se odlišného právního posouzení jen na podkladě jiné skutkové verze (předkládané obviněným) založené na odchylných důkazních závěrech. V řízení před Nejvyšším soudem se však na základě dovolání nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející rozhodnutí, ani přehodnocení provedeného dokazování. Za takové situace je nezbytné, aby dovolací soud rozhodl o opravném prostředku ve smyslu jeho zamítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pouze stručně pak lze doplnit, že Nejvyšší soud se plně ztotožnil s oběma rozhodnutími soudů prvního a druhé stupně, kdy pro stručnost lze odkázat na jejich odůvodnění. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.