ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1160.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1160/2015-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2015
o dovolání, které podal obviněný T. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 1 To 3/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 6/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. J., společně se spoluobviněnými R. A. a I. P., byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2013, č. j. 32 T 6/2011-3928 uznán vinným, a to trestným činem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným v bodě 1. výroku o vině citovaného rozsudku (spoluobvinění byli v bodě 1. výroku o vině uznáni vinnými přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku).
Za tento trestný čin byl podle §168 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro účely tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2. tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný spolu s dalšími spoluobviněnými A. M., R. A., I. P. a státní zástupce odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 1 To 3/2014 rozhodl ohledně obviněného T. J. tak, že odvolání obviněného dle §265 tr. ř. jako neodůvodněné zamítnul. Ve vztahu k obviněnému tak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný T. J. podal prostřednictvím svého obhájce „proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 To 3/2014-4135 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2013, č. j. 32 T 6/2011-3928) dovolání“, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „[p]rakticky žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi dle ust. §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku není uveden v popisu skutku v rozsudku Krajského soudu v Ostravě pod bodem 1).“ Na podporu tohoto svého tvrzení pak argumentuje především absencí znaků „použití lsti“ a „přimění“ skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu, jakož i jeho subjektivní stránky, a to zejména ve vztahu k úmyslu obviněným poskytnutou nabídkou práce obelstít poškozenou M. (u poškozené V. skutečnost, že by vůči její osobě formuloval jakoukoliv nabídku práce, zcela odmítá), což následně odůvodňuje chybnými skutkovými zjištěními soudů a nesprávným či zcela absentujícím hodnocením jednotlivých důkazů. Ve vztahu k výpovědi poškozené V. obviněný, vyjma pochybností vyjádřených k jejímu samotnému obsahu, upozorňuje především na nepřípustnost pořízení této výpovědi coby neodkladného a neopakovatelného úkonu. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem proto obviněný spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a jimi provedenými důkazy, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí v částech, které se obviněného týkají, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a pro případ vyhovění jeho návrhu žádá obviněný rovněž propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a neuvalení vazby na jeho osobu.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřila k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Dále konstatovala, že přestože lze námitky týkající se možnosti posouzení předmětného jednání obviněného jako trestného činu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku pod uplatněné dovolací důvody podřadit, má za to, že zákonné znaky výše specifikovaného trestného činu obchodování s lidmi obviněný zjevně naplnil. Státní zástupkyně se tak plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů o tom, že obviněný zamlčel poškozeným skutečnou povahu účelu jejich cesty, a sice provozování prostituce na území České republiky. Státní zástupkyně také odmítla tvrzení obviněného, že zásadním pro posouzení jeho jednání nejsou skutečnosti, které se odehrály na území České republiky, kdy naopak tyto skutečnosti lze považovat pro správné právní posouzení konkrétního činu za zcela relevantní. Nesouhlas státní zástupkyně byl vyjádřen rovněž ve vztahu ke zpochybnění výpovědi poškozené V., kdy jak provedení tohoto úkonu podle §158a tr. ř., tak jeho hodnocení považuje za zcela správné a vyhovující zákonným požadavkům. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a fakt, že obviněný pouze předkládá vlastní verzi skutkového děje a interpretuje jednotlivé svědecké výpovědi, nelze, dle vyjádření státní zástupkyně, přisvědčit ani námitce vzneseného extrémního rozporu, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítnul podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně státní zástupkyně vyjádřila taktéž svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv obsahuje formální chyby v datu vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 3/2014, kdy namísto 22. 1. 2015 je obviněným chybně uváděno datum 23. 1. 2015, je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V souvislosti s těmito skutečnostmi Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu, popř. spáchání trestného činu odlišného od toho, jímž byl uznán vinným, avšak na základě jiného skutkového zjištění, nikoli na základě skutkového zjištění zjištěného v rozhodnutí soudů, které je dovoláním napadeno. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání, zejména námitku extrémního rozporu, Nejvyšší soud nad rámec připomíná, že trestného činu obchodování s lidmi se podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku dopustí ten, kdo jinou osobu než dítě za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo užito jiným k pohlavnímu styku s tím, aby jí bylo užito k prostituci.
Pojem „přimět jiného“ není založen na násilí nebo pohrůžkách a neobsahuje v sobě ani žádné jiné prvky agresivity. Nejčastěji půjde o různé druhy přemlouvání, žádostí či působení vlivem, který vyplývá ze vztahu mezi pachatelem a obchodovanou osobou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 160/2012).
Lstí se v daném případě rozumí vyvolání omylu u jiné osoby s úmyslem užít tuto osobu prostřednictvím jiného k prostituci.
Obviněný v rozporu se závěry soudů nižších stupňů uvádí, že poškozené M. zcela podrobně popsal náplň nabízené práce, tedy práce prostitutky, ačkoliv ji výslovně tímto výrazem neoznačil. Z následného jednání poškozené M. (především z jejích dotazů stran zajištění lékaře v případě poskytování sexuálních služeb atd.) se tak obviněný domníval, že skutečnou povahu výše uvedené práce poškozená M. zcela chápe a akceptuje ji, přičemž tato skutečnost vyvrací závěr soudů nižších stupňů o formulaci nabídky práce obviněným v úmyslu poškozenou M. obelstít. Ve vztahu k poškozené V. obviněný odmítá závěr o tom, že by jmenované poškozené učinil jakoukoliv nabídku práce, přičemž opačný závěr soudů nižších stupňů je odvozován pouze na základě výpovědi této poškozené, která ovšem není jako důkazní prostředek při rozhodování v konkrétní trestní věci přípustná.
Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se nejprve k námitkám obviněného vzneseným vůči poškozené V.
Předně je třeba připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě
i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy, a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, a to včetně naplnění požadavku náležitého odůvodnění formulovaném v předchozím odstavci.
Nelze přisvědčit argumentům obviněného o tom, že výpověď a rekognice učiněná poškozenou V. je ve vztahu ke skutečnosti, zda se obviněný na území Honduraské republiky s touto poškozenou, vůči níž učinil níže specifikovanou nabídku práce, skutečně setkal, jediným důkazem. Nadto důkazem, o němž obviněný tvrdí, že jeho relevance je skutečnostmi jako nepřesný popis osoby, s níž se poškozená V. na území Honduraské republiky setkala, realitě neodpovídající tvrzení, že vyjadřování obviněného ve španělském jazyce bylo na nízké úrovni, rozpor výpovědi poškozené V. s výpovědí poškozené M. atd. značně snížena. Závěr o tom, že se obviněný na území Honduraské republiky vskutku setkal s poškozenou V. je, kromě výsledků rekognice, jež vyvrací obviněným vyjádřené pochyby stran „povrchního“ popisu osoby výše uvedené, opodstatněn také celou řadou nepřímých důkazů, včetně skutečností, že dle výpovědi poškozené V. bylo jméno osoby, s níž se na území Honduraské republiky setkala, T., že byli seznámeni společnou známou, s níž obviněný udržoval kontakt a která s ním prokazatelně téměř totožným způsobem již nejméně jednou spolupracovala, shodným zněním nabídky práce s nabídkou učiněnou poškozené M. a v neposlední řadě také faktem, že obviněný pro poškozenou V. zajistil a uhradil letenku, jakož i další náklady cesty do České republiky. Co se týče zmiňovaného rozporu mezi výpovědí poškozené V. a výpovědí poškozené M., Nejvyšší soud připouští, že se v tomto směru určité rozpory vyskytují, nicméně v kontextu s ostatními zde zmiňovanými důkazy a také v kontextu s obsahem výpovědi svědka R., nemohou nijak diskvalifikovat v tomto odstavci popisovaný skutkový závěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani argument stran úrovně znalosti španělského jazyka osoby, s níž se poškozená V. na území své vlasti setkala, v porovnání s osobou obviněného, zvláště pak uvážíme-li možná hodnotící kritéria poškozené coby rodilé mluvčí. Obhajoba obviněného je tak založena pouze na vyvracení každého jednotlivého důkazu s tvrzením, že se jedná o důkaz, který není možné považovat za usvědčující, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
S uvážením okolností uvedených shora považuje Nejvyšší soud za prokázanou rovněž skutečnost, že obviněný uvedl neúplné informace ve vztahu k povaze práce, jež měly poškozené M. a V. na území České republiky vykonávat, což u nich vedlo k vyvolání omylu, že za předpokladu přijetí zmíněné nabídky bude náplní jejich práce obsluha hostů příslušných restauračních zařízení s možností eventuálního poskytování sexuálních služeb pouze v závislosti na osobním uvážení obou poškozených. Odlišnou představu poškozených M. a V. o povaze pracovní činnosti na území České republiky ostatně potvrzuje, kromě výpovědi obou poškozených a svědka R., také negativní reakce zmiňovaných poškozených po zjištění faktu, že honorovanou činností je nikoliv obsluha hostů, ale výhradně poskytování sexuálních služeb, jakož i pocity křivdy vyvolané lstivým jednáním obviněného, přičemž alespoň ve vztahu k poškozené M. pocity bezpráví a nespravedlnosti prokazuje také znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie.
Jestliže obviněný namítá neexistenci subjektivní stránky ve vztahu ke znaku „použití lsti“ skutkové podstaty předmětného trestného činu, Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 tr. zákoníku se k jeho spáchání vyžaduje úmyslné zavinění .
Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu (výjimkou jsou samozřejmě znaky subjektivní stránky), přičemž postačí, že pachatel zná reálné skutečnosti (fakta), které se těmto znakům podřazují. Pokud by se zavinění k některé z požadovaných skutečností nevztahovalo, není dána subjektivní stránka trestného činu, a proto je vyloučena trestní odpovědnost pachatele. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu nestačí, že pachatel vůbec úmyslně jednal, ale je třeba, aby úmyslně porušil nebo ohrozil zájem chráněný tímto zákonem způsobem v tomto zákoně uvedeným (srovnej rozhodnutí č. 92/1951 Sb. rozh. tr.).
Závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srovnej rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný svůj úmysl použít lest popřel, dovozovat, že zjištění takového úmyslu již nepřichází do úvahy. Tento úmysl může být zjištěn i na podkladě jiných důkazů (srovnej rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Ve shodě s tímto obecným konstatováním poukazují na úmysl obviněného obelstít poškozené M. a V. nepřesnou formulací nabídky práce dle přesvědčení Nejvyššího soudu především skutečnosti jako umístění obou poškozených do zcela neznámého a odlišného kulturního prostředí bez reálné možnosti svobodně zvolit způsob své obživy či vyvolání pocitu zavázanosti v důsledku nutnosti splacení cestovních nákladů uhrazených obviněným či lhostejnost k požadavkům vzneseným poškozenou M. k zajištění práce, kterou nebude poskytování sexuálních služeb. Nelze přehlédnout rovněž fakt, že obviněný se prostřednictvím svých kontaktů nacházejících se přímo na území Honduraské republiky orientoval v tamním prostředí, a to především ve vztahu k potřebám a mentalitě tamních občanů, čemuž napovídá i jím zvolený výběr osob, které měly s ohledem na svou finanční gramotnost a ekonomické a sociální poměry velmi ztíženou možnost reálně zhodnotit své komunikační schopnosti na území jiného státu, případnou rentabilitu vynaložených nákladů, a konečně též zvolená formulace vět nabídky práce, která ve španělštině nutně nezahrnuje sexuální služby a ani se běžně pro tento typ aktivit neužívá.
Domnívá-li se obviněný, že nebyl naplněn ani další znak skutkové podstaty předmětného trestného činu, zjednodušeně řečeno přimění poškozených M. a V. k prostituci, neboť nebyl zjištěn žádný vliv obviněného na uvedené poškozené v okamžiku dokonání konkrétní trestné činnosti, kterým byl dle mínění obviněného okamžik nabídky práce na území Honduraské republiky, upozorňuje Nejvyšší soud především na skutečnost, že předmětný trestný čin nebyl, jak se obviněný mylně domnívá, dokonán jím učiněnou nabídkou práce (pro doplnění lze uvést, že takovéto jednání odpovídá pojmu „najme“ uvedeném v §168 odst. 2 tr. zákoníku), nýbrž momentem, kdy obviněný přiměl poškozené M. a V. k naplnění účelu uvedeného v §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Jinými slovy, k dokonání výše specifikovaného trestného činu ve vztahu k přimění poškozených M. a V. došlo mimo jiné v okamžiku, kdy obviněný působil svým vlivem na popisované poškozené takovou intenzitou, že tyto svolily k provozování prostituce, což, jak obviněný ve svém dovolaní také sám připouští, se uskutečnilo již na území České republiky.
Ve všech doposud zmíněných ohledech neshledal Nejvyšší soud žádný odklon od obecných zásad logiky, kdy prakticky veškeré důkazy svědčí o zaviněném jednání obviněného způsobem popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a nelze tedy ani připustit obviněným zmiňovanou možnost posoudit předmětné jednání s přihlédnutím ke skutkovým námitkám jako trestný čin kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak již bylo Nejvyšším soudem výše připomenuto, nepřísluší mu v rámci dovolacího řízení hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., (vyjma případu extrémního rozporu – avšak pouze za situace k výkladu tohoto pojmu uvedeném výše), čehož se obviněný ve vztahu k výpovědi poškozené V. učiněné coby neodkladný a neopakovatelný úkon nepochybně domáhá. I přes tuto skutečnost Nejvyšší soud konstatuje, že se s argumenty použitelnosti konkrétního důkazního prostředku v předmětném trestním řízení, uvedenými v odůvodnění rozsudku prvního i druhého stupně, plně ztotožňuje. V souladu s vyjádřením státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství lze také podotknout, že „podle ustanovení §89 odst. 1, §160 odst. 1, 2 a 4 tr. řádu dokazování lze v trestním řízení provádět toliko po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění. Jedinou výjimku z uvedené zásady představuje neodkladný nebo neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání, jehož obsahem je provedení důkazu. Smyslem a účelem zásady přípustnosti dokazování toliko po zahájení trestního stíhání je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§165 tr. řádu) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy tr. řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 376/01). Dodržení zmiňované míry také v konkrétní věci je pak především založeno na respektování zásady kontradiktornosti ve vztahu k poškozené M. a faktu, že obviněný byl usvědčen uceleným řetězcem důkazů a nikoliv pouze na základě jím rozporované výpovědi poškozené V. atp.
Pro úplnost Nejvyšší soud konečně doplňuje, že obviněným deklarované chybějící části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (kdy a kde ke spáchání předmětného trestného činu mělo dojít, kolika a kterých žen se domnělý trestný čin týkal atd.) bez jakékoliv další argumentace, vyjma již obviněným anoncovaných skutkových námitek, z několikráte v tomto rozhodnutí Nejvyšším soudem zmiňovaných důvodů taktéž nespadají pod uplatněné dovolací důvody a eventuálně ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť k jeho naplnění nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze napravit ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. zákoníku, ale jen v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud ovšem s ohledem na požadavky vyjádřené v §120 odst. 3 tr. ř. shledává skutkovou větu výroku o vině soudu prvního stupně zcela odpovídající jak zákonným požadavkům uvedeného ustanovení, tak i stávající judikatuře (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1157/2007) a v dotčené části rozhodnutí soudu prvního stupně absenci obviněným uvedených faktů naopak nespatřuje.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu