ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1310.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1310/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný D. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 221/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 72/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 221/2015, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 T 72/2014, kterým byl D. P. (dále jen obviněný nebo dovolatel) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců, zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 66 T 157/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 5 To 221/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podaném dovolání uvádí, že si je vědom nemožnosti podat dovolání, v němž by napadal skutková zjištění, avšak s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu lze jim uvedené námitky subsumovat pod zásadu spravedlivého procesu. Nejvyšší soud pak může do rozhodnutí soudů nižších stupňů zasáhnout v případě tzv. extrémního rozporu, který spočívá v tom, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy. Zásadní rozpor (tedy porušení zásady spravedlivého procesu) spatřuje obviněný v tom, že „jeho odsouzení bylo založeno zejména na jednom stěžejním důkazu, a to výpovědi nezletilé“. V návaznosti na tuto argumentaci pak obviněný poukazuje na nezákonnost uvedeného důkazu, kterou spatřuje „zejména ve zjevných vnitřních rozporech ve výpovědi poškozené a dále na značném množství sugestivních otázek pokládaných poškozené“, což podle mínění obviněného měla potvrdit také soudní znalkyně. Současně však v zásadě spravedlivého procesu podle obviněného odporuje i jeho námitka k nestrannosti zmíněné znalkyně. Soudu druhého stupně dále vytýká, že se nezabýval jeho námitkami, které v odvolání uplatnil a v této souvislosti odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývají otázkou práva na spravedlivý proces a v jeho rámci pak problematikou odůvodnění rozhodnutí. Poslední zásadní porušení zásad spravedlivého procesu obviněný spatřuje v tom, „jakým způsobem soud II. stupně v rámci svého dřívějšího rozhodnutí v dané věci ovlivnil nestrannost soudu I. stupně, když v rámci svého rozhodnutí, kterým zrušil předchozí zprošťující rozsudek soudu I. stupně…. dal nepřímý závazný pokyn, s jakým výsledkem má soud prvního stupně důkazní situaci hodnotit, čímž narušil zásadu volného hodnocení důkazů. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby nejen dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno, ale aby bylo zrušeno také rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto soudu věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude s ohledem na obsah námitek věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, lze konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s obhajobou uplatněnou obviněným v řízení před soudem prvního stupně a rovněž shodné s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci řízení o řádném opravném prostředku, tj. odvolání. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
V souvislosti s tímto rozhodnutím však považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zatímco soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozsudku postupoval důsledně ve smyslu §125 tr. ř. a rozvedl své hodnotící úvahy (§2 odst. 6 tr. ř.), nelze ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně uvést, že by tento soud adekvátně dle představ obviněného reagoval na jeho námitky, které v odvolání uplatnil.
Soud druhého stupně konstatoval, že po doplnění dokazování provedeném v hlavním líčení neshledal žádné podstatné vady či nedostatky v řízení a pokud jde o skutková zjištění, neshledal žádné důvody k pochybnostem o jejich správnosti. V další části odůvodnění svého usnesení soud druhého stupně zdůvodnil své postavení a své kompetence. V samém závěru se vyjádřil k některým okolnostem, které charakterizují osobu obviněného, prostředí, ve kterém nezletilá vyrůstala apod. Právě s ohledem na skutečnost, že soud druhého stupně nereagoval podle představ obviněného na jeho námitky, dospívá obviněný k závěru, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně neodpovídá parametrům spravedlivého procesu, a to ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu, která ve svém dovolání zmiňuje. Vzhledem k tomuto pochybení dovozuje možnost přezkoumání rozhodnutí Nejvyšším soudem s odkazem na tzv. extrémní nesoulad, byť si uvědomuje, že jeho námitky jsou skutkového charakteru.
Nejvyšší soud sdílí názor, který byl mj. vyjádřen např. v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/05, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Nejvyšší soud však již shora konstatoval, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné nejen s námitkami uplatněnými obviněným před soudem prvního stupně, ale také s námitkami uplatněnými před soudem druhého stupně.
Ve vztahu k těmto námitkám (oproti soudu druhého stupně, který aniž by alespoň odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, která se uvedené problematice věnují a umožňují postup, který byl aplikován soudem druhého stupně, za situace, že na námitky obviněného bylo již vyčerpávajícím způsobem reagováno soudem prvního stupně) považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12. V tomto usnesení Ústavní soud mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud, se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (věc Garcia Ruiz proti Španělsku). Pokud uvedený postup lze uplatnit v řádném opravném řízení, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud v reakci na námitky obviněného, které obviněný sám řadí do kategorie procesních a s tímto názorem se ztotožnil ve svém vyjádření také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že po seznámení se s obsahem uplatněných námitek se nebude k dovolání věcně vyjadřovat, musí uvést, že jde o námitky, kterými obviněný primárně nenapadá hmotně právní ustanovení, ale jeho výhrady směřují primárně proti hodnocení důkazů, jejich použitelnosti a procesnímu postupu soudu druhého stupně poté, co mu věc byla znovu předložena k projednání a rozhodnutí po předchozím zrušení a vrácení soudu prvního stupně. Obviněný v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku tedy prosazuje vlastní verzi skutkového děje – nedopustil se jednání, pro které byl odsouzen a pokud by soudy hodnotily důkazy, jak měly, tj. podle představ obviněného, musely dospět k totožnému závěru, který v dovolání obviněný prosazuje. Na případ, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, dopadá usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
V reakci na námitky obviněného (na které nereagoval dostatečně soud druhého stupně), lze uvést následující. Obviněný trestnou činnost popírá a nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Z dovolání vyplývá, že má výhrady ke znaleckému posudku znalkyně PhDr. et. Bc. Terezy Soukupové a v návaznosti na tento posudek a vystoupení znalkyně u hlavního líčení, vznáší výhrady k zásadnímu přímému důkazu – výslechu poškozené. Nejvyšší soud musí konstatovat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvádí nejen výpověď obviněného, ale také celé řady svědků, nejen tedy poškozené, dále znalecké posudky a další provedené důkazy. Soud prvního stupně správně uvedl, že jediným přímým důkazem v předmětné trestní věci je výpověď poškozené a tuto výpověď se obviněný snaží svými námitkami po celou dobu trestního řízení zpochybnit. V rámci objektivity je však nutno zmínit, že odsouzení obviněného není vybudováno pouze na tomto přímém důkazu, jak se obviněný snaží Nejvyšší soud přesvědčit, ale je vybudováno také na řadě nepřímých svědeckých výpovědí, kterými je obviněný ze svého jednání usvědčován a nejde přitom o osoby, které by na odsouzení obviněného měly mít zájem (např. svědkyně V. R. – pracovnice OSPOD, svědkyně N. B.). Zájem na odsouzení obviněného není evidentní ani z výpovědi např. svědkyně Š. S. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že tento mj. uvádí, že „poškozená je schopna zapamatovat si emočně významné detaily prožívaného děje a přiměřeně věku je schopna tyto detaily popsat a vyjádřit k nim svůj postoj. Konkrétní věrohodnost, kdy nezletilá uvádí, že jí obviněný sahal na přirození, není z psychologického hlediska snížená“. Znalkyně PhDr. et. Bc. Tereza Soukupová mj. také uvedla, že podnětové vlastnosti poškozené jsou v pásmu podprůměru, tzn. že tato intelektová kapacita dostatečně umožňuje, aby poškozená byla schopna vyjádřit nebo popsat svoje prožitky, které zažila. Znalkyně považuje nezletilou – poškozenou v části výpovědi o pohlavním zneužití v důsledku emočního prožitku za věrohodnou. Pokud jde o námitky obviněného ke kladení sugestivních otázek poškozené, znalkyně uvedla, že byla přítomna výslechu a nedošla k závěru, že by byly nadměrně používány sugestivní otázky. Podstatné je z výpovědi znalkyně i to, že „pokud nezletilá vypovídala o předmětném zážitku opakovaně před pěstouny, kamarády, orgánem OSPOD a pak na policii, mělo to vliv na vnímání opravdové reality“. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na námitky, které jsou obsahem nejen podaného dovolání, ale byly rovněž obsahem podaného odvolání. Přehlédnout rovněž nelze hodnotící úvahy soudu prvního stupně k provedeným důkazům (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). V samém úvodu hodnocení důkazů poukazuje soud prvního stupně na tu skutečnost, jaké okolnosti bral v úvahu při posuzování hodnověrnosti a použitelnosti výpovědi poškozené (viz námitka obviněného k procesní použitelnosti tohoto důkazu vzhledem k tomu, že poškozené byly pokládány sugestivní otázky). Zmíněný soud uvádí, že nejen z výpovědi znalkyně, ale i dalších svědků vyplynulo, že nezletilá měla na svůj věk velmi omezené vyjadřovací schopnosti, což pak vysvětluje složitost komunikace s poškozenou. Soud uvádí, že s ohledem na omezenou míru komunikace nezletilé a její neschopnost líčit spontánně své prožitky, „jakou jinou formou jí měly být otázky pokládány“, přitom odsouzení obviněného nebylo založeno pouze na výpovědi poškozené před policejním orgánem, jak se snaží obviněný přesvědčit Nejvyšší soud, ale také na dalších korespondujících důkazech, které byly soudem prvního stupně provedeny (viz stručně shora, blíže rozsudek soudu prvního stupně str. 3-9).
Výhrady obviněného k procesnímu postupu soudu druhého stupně s odkazem na znění §254 tr. ř. jsou výhradami procesního charakteru, když zmíněné ustanovení upravuje postup a rozsah přezkumné povinnosti soudu druhého stupně a obviněný soudu druhého stupně vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí pouze obecně uvedené ustanovení konstatuje a tohoto se dovolání, aniž by se důsledně vyjádřil k námitkám obviněného.
Za právně relevantní nelze považovat ani námitku obviněného, že soud druhého stupně zavázal soud prvního stupně při zrušení věci a jejím přikázání soudu prvního stupně soud nižšího stupně závazným právním názorem k odsouzení obviněného. Obviněný záměrně přehlíží, že věc byla soudu prvního stupně mj. vrácena k doplnění dokazování a na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně oproti svému prvnímu zprošťujícímu rozsudku k výroku o vině obviněného. Zmíněný postup soudu druhého stupně v žádném případě striktně nepřikazoval ani nepodmiňoval další výrok rozhodnutí soudu prvního stupně odsouzením obviněného. Pokud došlo k uznání obviněného vinným, stalo se tak na základě doplněného dokazování a v rámci tohoto doplněného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný v rámci svého dovolání podřazuje skutkové námitky (což sám připouští) pod termín „extrémního rozporu“, jehož prostřednictvím, s ohledem na výklad Ústavního soudu, lze rozhodnutí soudu druhého stupně napadnout dovoláním i v případě porušení procesních předpisů trestního práva. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
Vzhledem k tomu, že v případě dovolacích námitek obviněného jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, které hodnotil způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, a to včetně naplnění požadavku náležitého odůvodnění formulovaném v §125 tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu