ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.573.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 573/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 426/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 82/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 21 T 82/2014, uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dva a půl roku.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 426/2014, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný J. V. podal dne 31. 3. 2015 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen „že napadený rozsudek poskytuje nesoulad mezi skutkovými zjištěními“, jakož i „že rozhodnutí soudů svědčí o určité libovůli v rámci jejich rozhodování.“ Na podporu výše uvedeného tvrzení pak argumentuje především porušením základních zásad trestního řízení, mezi kterými vyzdvihuje zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obviněným je tak soudům vytýkáno především nesprávné hodnocení důkazů, zapříčiněné zejména ignorací argumentace obhajoby vyvracející závěr o spáchání předmětného trestného činu, přičemž k jednotlivým, nesprávně soudy vyhodnoceným důkazům se obviněný podrobně vyjadřuje. Následně obviněný vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením jeho obhajoby soudem druhého stupně jako „naivní“, s označením předmětného vozidla jako „nákladní“, neboť se jedná o vozidlo dodávkové, a konečně se obviněný taktéž ohrazuje k přihlížení k záznamům v evidenční kartě řidiče za účelem stanovení výše trestu. Závěrem svého dovolání navrhuje, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl a obviněného obžaloby zprostil.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil k dovolání obviněného pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit tento dovolací důvod prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká procesní pochybení stran nedodržení vybraných základních zásad trestního řízení, jakož i nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu).
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K námitce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy, a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Vytýká-li obviněný soudům nižších stupňů nedostatečné „vypořádání s obhajobou“ považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů, včetně výpovědí svědků, stop zanechaných na místě činu, znaleckých posudků, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku. Obhajobu obviněného, založenou pouze na vyvracení každého jednotlivého důkazu s tvrzením, že se jedná o důkaz, který není možné považovat za usvědčující, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
V souvislosti s tvrzeními uvedenými shora Nejvyšší soud uzavírá, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125, §134 tr. ř. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
V souvislosti s obviněným zmiňovanou judikaturou Ústavního soudu, ze které má vyplývat, že z neúplných skutkových zjištění nelze vyvodit správný právní závěr, Nejvyšší soud připomíná, že zmiňovaná judikatura (např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02) se vztahuje zejména na případy, kdy obecné soudy důkazy navržené jednou ze stran neprovedly, aniž by následně toto svoje počínání v souladu s požadavky zákona řádně odůvodnily. Za neúplné skutkové zjištění v tomto smyslu ovšem nelze považovat neúčinnost obhajoby, jak se obviněný mylně domnívá. V této souvislosti je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04 uvedené výše.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr ohledně dosahu dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž pak Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal, že Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.
K poznámce obviněného týkající se nemožnosti užití záznamů z evidenční karty řidiče pro stanovení druhu a výměry trestu, neboť v době spáchání předmětného trestného činu neobsahovala tato karta žádné záznamy, Nejvyšší soud pouze dodává, že mezi okruh okolností, ke kterým soudy přihlíží při stanovení druhu trestu a jeho výměry dle §39 odst. 1 tr. zákoníku patří mimo jiné také chování pachatele po činu. Takovéto chování se logicky nemohlo projevit v době, kdy byl páchán trestný čin, ovšem může svědčit o pozitivním obratu pachatele v jeho vztahu k zákonem chráněným zájmům a hodnotám, které ohrozil nebo porušil spáchaným trestným činem, nebo naopak o tom, že ani poté si neuvědomil své pochybení nebo se nechce podřídit obecně uznávaným společenským pravidlům a nehodlá respektovat stanovené právní normy. V situaci, kdy se obviněný i přes jednání, které je mu kladeno za vinu, nadále opakovaně dopouštěl přestupků či trestných činů v dopravě, kdy ve třech případech mu byl odebrán i řidičský průkaz, lze zhodnotit postup nalézacího soudu, kdy vzal tyto skutečnosti do úvahy při stanovení druhu a výměry trestu za zcela správný a vyhovující zákonným požadavkům.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu