ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.88.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 88/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. ledna 2015 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2014, č. j. 5 To 336/2014-162, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 75/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2014, č. j. 5 To 336/2014-162, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2014, č. j. 10 T 75/2013-142, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců; podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2014, č. j. 5 To 336/2014-162, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s uplatněním dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný soudům vytýká, že pro svůj závěr o jeho vině neměly dostatek podkladů, proto považuje rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně za nezákonná a za extrémní vybočení ze zákonnosti trestního procesu. Dále konstatuje, že se sice k jednání doznal, ale nemůže již přijmout závěry soudů a způsob, jakým si upravily skutkovou větu, jakým způsobem hodnotily důkazy a věc posoudily po stránce právní, tj. z hlediska subjektivní stránky a otázky příčetnosti. Poukazuje na to, že požadoval provést rekonstrukci, aby bylo zřejmé, jaké množství zábradlí měl vlastně rozřezat a termín použitý soudem „od přesně nezjištěné doby“ považuje za zásah do totožnosti skutku. Dále poukazuje na to, že v minulosti byly u něj shledány zdravotní problémy psychického rázu, a ty byly zkoumány znalcem. Také v předmětné trestní věci byl přibrán znalec z odvětví psychiatrie, který sice shledal, že obviněný trpí duševní poruchou, však ta neměla vliv na spáchaný skutek. Soudy řádně nevyhodnotily závěry z tohoto posudku plynoucí, neboť on (obviněný) nabyl dojmu, že předmětné zábradlí je na místě nepotřebném, tudíž nikomu nepatří. Je tedy toho názoru, že soudem měl být pro předmětné jednání také zproštěn. S ohledem na místo, kde se měl jednání dopustit, bylo potřebné také jednání posuzovat z pohledu ustanovení §12 tr. zákoníku. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K námitkám obviněného je nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel již vypořádat v rámci obhajoby obviněného soud prvního stupně a následně i soud odvolací. Pokud jde o námitky, které obviněný uplatnil sám – těmito doplnil dovolání podané prostřednictvím obhájce, pak Nejvyšší soud pouze konstatuje, že k těmto námitkám nepřihlížel, neboť v jejich případě nebylo postupováno ve smyslu trestního řádu. Dále Nejvyšší soud uvádí, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky a z toho důvodu je nutno posuzovat také naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze zvažovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jak se toho obviněný domáhá.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí spolu se soudem druhého stupně poukázaly na důkazy, kterými je vina obviněného prokázána a rovněž shodně konstatovaly, jaké skutečnosti je vedly k závěru, že obviněným navrhovaná rekonstrukce není z hlediska posouzení viny obviněného nezbytná. Správně bylo poukázáno na okolnosti, za kterých se obviněný jednání dopustil, jeho výpověď jako podezřelého k případné době, kdy se na místo dostavil, a to vybaven mechanickou ruční řezačkou, důvody, které obviněného měly k jednání vést – stav nouze apod. V této souvislosti lze na hodnotící úvahy soudu prvního, resp. druhého stupně, který se s hodnotícími závěry Okresního soudu v Ostravě ztotožnil, odkázat. Rovněž lze odkázat i na závěry, ke kterým soudy dospěly stran hodnocení znaleckého posudku, který byl k osobě obviněného vypracován, kdy znalec vycházel také z posudku, který byl k osobě obviněného již v minulosti vypracován, vyšetření znalce a přes námitky obviněného dospěl k závěru, že obviněný v době spáchání skutku, byl plně schopen ovládat své chování a byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Tvrdí-li pak obviněný v dovolání něco jiného, sám sebe staví do pozice znalce jedině schopného vyjádřit se ke svému duševnímu stavu, a to plně v zájmu svých představ. Vzhledem k tomu, že s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy nižších soudů, lze v plném rozsahu odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí a dále uvést, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
V souvislosti s dovolací argumentací obviněného je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat na námitku obviněného ohledně tzv. „extrémního vybočení - nesouladu“. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale také Nejvyššího soudu, která se uvedenou problematikou, stejně jako teoretické publikace zabývají. V této souvislosti lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad-rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Pokud jde o otázku opomenutého důkazu je Nejvyšší soud toho názoru, že obdobně jako v případě extrémního nesouladu, tak ani v případě argumentace opomenutého důkazu (např. ve světle rozhodnutí nálezu sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003, usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14), nelze argumentaci obviněného přisvědčit. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že upravením časového termínu doby, kdy měl obviněný začít páchat trestnou činnost termínem „od přesně nezjištěné doby“ došlo k zásadnímu zásahu do totožnosti skutku, což mělo mít podle něj význam pro posouzení celého jeho jednání. K otázce zachování totožnosti skutku upozorňuje Nejvyšší soud obviněného pouze stručně např. na rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr. Z obou rozhodnutí mj. vyplývá, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo následku. V případě obviněného zůstalo zachováno místo, kde se jednání dopustil, stejně jako následek jednání a v neposlední řadě i den, kdy k jednání došlo – upřesněna byla tedy pouze doba. Námitka obviněného je tedy v daném směru nedůvodná. Okolnosti, za kterých došlo ke spáchání přečinu i způsobená škoda vylučují případný postup podle §12 tr. zákoníku.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann