ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.956.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 956/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2016 o dovolání obviněného D. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 To 824/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 63/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 7 T 63/2015, byl obviněný D. Z. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod 1), přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2), přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 4) a zločinem podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod 5), a to na podkladě skutkového zjištění, že:
1 / v době od 10. 12. 2014 do poloviny měsíce června roku 2015 v Č. B., ul. S. č. ... bezúplatně poskytl nejméně ve čtyřech případech drogu pervitin v množství vždy 0,1 gram P. W., přičemž drogová látka metamfetamin (pervitin) je uvedena v příloze č. 5 zákona č 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění do 31. 12. 2013, a v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a k nakládání s ní předpokládá zákon zvláštní povolení, které však obžalovaný neměl,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu České Budějovice ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 4 T 164/2011, který nabyl právní moci dne 9. 8. 2013, odsouzen za zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 10 měsíců, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 10. 12. 2014,
2/ v době od 10. 12. 2014 do dne 8. 7. 2015 do 6.45 hodin v místě trvalého bydliště v Č. B., S. č. ..., v místě rekreační chalupy v obci M. – F. č. ..., okr. P. a ve svém osobním motorovém vozidle tov. zn. Ford Focus černé barvy, RZ ..., VIN: ..., neoprávněně přechovával soubor předmětů, ve kterých byla zjištěna přítomnost kyseliny chlorovodíkové, hydroxidu sodného, fosforu a kyseliny fosforečné, organických rozpouštědel a dalších chemikálií, dále lékové přípravky s obsahem účinné látky pseudoefedrinu (624 ks tablet lékového přípravku Nurofen, 182 ks tablet lékového přípravku Panadol Plus Grip, 2114 ks tablet lékového přípravku Cirrus), dále chemickou instrumentaci, např. teploměry a varné baňky, tedy předměty a suroviny, které jsou podle své povahy způsobilé k výrobě psychotropní látky pervitinu, a dále pro svou potřebu přechovával 1 ks bílé válcové plastové dózy o průměru cca 6 cm a výšce cca 7,5 cm s nakresleným motivem tří šípů, obsahující modrou plastovou lžičku a bílou pevnou krystalickou látku o hmotnosti 3 416 mg a 1 ks bílé válcové plastové dózy, o průměru cca 6 cm a výšce cca 7,5 cm s nakresleným motivem dakotského kříže, obsahující bílou pevnou krystalickou látku o čisté hmotnosti 8 238 mg, když bílé pevné krystalické látky z obou dóz obsahovaly hydrochlorid metamfetaminu o koncentraci 73,8 % metamfetaminové báze, což je 8.601 mg metamfetaminu, přičemž drogová látka metamfetamin (pervitin) je uvedena v příloze č 5 zákona č 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění do 31. 12. 2013, a v příloze č 5 nařízení vlády č 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a k nakládání s ní předpokládá zákon zvláštní povolení, které však obžalovaný neměl,
3 / dne 2. 8. 2015 v 22.55 hod. ve svém osobním automobilu tov. zn. FORD FOCUS, rz: ... barvy šedé-pastel VIN: ..., neoprávněně přechovával soubor předmětů, ve kterých byla zjištěna přítomnost kyseliny chlorovodíkové, hydroxidu sodného, organických rozpouštědel a dalších chemikálií, dále pak přítomnost lékových přípravků s obsahem pseudoefedrinu a přítomnost chemické instrumentace, např. teploměry a varné baňky, tedy předměty a suroviny, které jsou podle své povahy způsobilé k výrobě psychotropní látky pervitinu, a dále 1 ks čiré skleničky s kovovým uzávěrem stříbrné a černé barvy s bílou etiketou s ručně psaným nápisem „II“ o celkové výšce cca 6 cm obsahující světlou pevnou krystalickou látku o hmotnosti 4.736 mg a 1 ks čiré plastové dózičky s černým plastovým uzávěrem s nápisem“MANUFAKTURA“ o celkové výšce cca 2,5 cm, obsahující žlutou pevnou krystalickou látku o čisté hmotnosti 767 mg, když světlá a žlutá pevná krystalická látka z obou dóz obsahovala hydrochlorid metamfetaminu, přičemž drogová látka metamfetamin (pervitin) je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění do 31. 12. 2013, a v příloze č 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a k nakládání s ní předpokládá zákon zvláštní povolení, které však obžalovaný neměl,
4/ dne 2. 8. 2015 kolem 22.55 hod. v Č. B. po ul. L., ve směru od ul. J. K. Ch. do ul. S., kde zastavil před domem č. ..., jednajíce se záměrem nerespektovat rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, Správní odbor, oddělení dopravních přestupků, sp. zn. 3983/2015 - Ja, které nabylo právní moci dne 28. 7. 2015, a jímž mu byl kromě jiného uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, tedy od 28. 7. 2015 do 28. 7. 2016, řídil osobní automobil tov. zn. Ford Focus, rz: ..., barvy šedé-pastel a byl posléze v ul. S. před domem č. ... kontrolován hlídkou Policie ČR, OHS České Budějovice ve složení pprap. J. G., OEČ ... a nstržm. M. F., OEČ ...,
5/ dne 2. 8. 2015 v 22.55 hod. v Č. B., ulice S. před domem č. ... poté, co byl jako řidič osobního automobilu tov. zn. Ford Fokus, rz: ..., barvy šedé-pastel kontrolován hlídkou Policie ČR OHS České Budějovice a nepředložil řidičský průkaz, odmítl se podrobit testu Drug Wipe 5S a rovněž se odmítl podrobit lékařskému vyšetření, jehož součástí je odběr biologického materiálu, a se záměrem vyhnout se zákonnému projednání svého deliktu, nabídl pprap. J. G. OEČ .... finanční částku ve výši 5.000 Kč, kterou měl v peněžence s tím, zda by jeho jednání nešlo vyřešit jiným způsobem, což zakročující policista odmítl a výslovně jej upozornil, že se dopouští protiprávního jednání.
Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 4 výroku rozsudku. Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že propadlé věci připadají státu. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 (třicetišesti) měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. Z., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že je usnesením ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 To 824/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí ve výroku o vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (skutek pod bodem 1) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž současně napadá i výrok o trestu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvádí, že soudy obou stupňů neshromáždily dostatek důkazů svědčících o jeho vině tímto skutkem. Je přesvědčen, že soud prvního stupně vycházel toliko z výpovědi svědkyně P. W. z přípravného řízení ze dne 7. 10. 2015, podle níž jí drogu pervitin nikdy neprodával, ale tuto od něj ve čtyřech případech vždy asi po 0,1 gramu, celkem tedy 0,4 gramu drogy dostávala, a to i přesto, že ji svědkyně v řízení před soudem odvolala s tím, že od něj žádnou drogu nikdy nedostala, když její výpověď v přípravném řízení byla ovlivněna jednak obavami z prozrazení jejího milostného poměru s obviněným, jednak vypovídala pod nátlakem orgánů činných v trestním řízení. Domnívá se tedy, že za situace, kdy P. W. v průběhu trestního řízení svou výpověď třikrát změnila, měl soud prvního stupně za účelem posouzení její věrohodnosti a pravdivosti porovnat nejenom její výpověď z řízení před soudem s výpovědí z přípravného řízení ze dne 7. 10. 2015, že jí drogu nikdy přímo nedal, ale vzala si ji celkem ve 4 případech z krabičky pod stolkem, ale též, i když si je vědom, že úřední záznam nemá povahu procesně použitelného důkazu, s jejím prvotním tvrzením, jež je obsahem úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 8. 7. 2015, podle něhož od něj měla dostat drogu celkem v 10 případech, kdy jí tuto měl dávat osobně ze sáčku, který měl při sobě. V tomto směru poukazuje na pochybení odvolacího soudu, pokud akceptoval závěr soudu prvního stupně, jenž shledal výpověď svědkyně P. W. ze dne 7. 10. 2015 věrohodnou konstatováním, že byla vyslechnuta za dodržení všech procesních pravidel. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, se dovolatel domnívá, že se oba soudy neřídily východisky z něj vyplývajícími, když závěr o pravdivosti výpovědi P. W. ze dne 7. 10. 2015 by bylo možno dovodit pouze za situace, když by tyto její výpovědi byly zcela totožné a konzistentní. Odmítá též argumentaci odvolacího soudu, pokud v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. opřel své odůvodnění o důkaz, který nebyl ani jím ani soudem prvního stupně proveden konstatováním, že se ve své výpovědi o vazebním zasedání ze dne 5. 8. 2015 sám usvědčil z výroby a distribuce omamné a psychotropní látky tvrzením, že pervitin vařil spíše pro vlastní potřebu. Pokud tedy odvolací soud učinil závěr o jeho vině na základě důkazu, který nebyl v trestním řízení proveden a bez jakýchkoli důkazů uzavřel, že k prokázání viny je nejdůležitějším hlediskem jeho osoba a skutečnost, že již v minulosti spáchal obdobnou trestnou činnost, porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 36 Listiny základních práv i svobod. Rovněž vytýká, pokud soud druhého stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v rozporu se svými proklamacemi neusiloval o protidrogovou léčbu, ale začal drogu vyrábět, což dovodil z množství drogy u něj nalezené a z jeho výpovědi z vazebního zasedání, aniž by se zabýval úvahou, jakým způsobem drogu získal, když se mohlo jednat o jeho staré zásoby z doby, kdy skutečně drogu vyráběl či ji získal jako dar či protiplnění. Dovolatel nepopírá, že poznatky stran osoby pachatele včetně jeho trestní minulosti jsou podstatné pro určení druhu a výměry trestu, nesouhlasí však s obecnou paušalizací, které se dopustil odvolací soud tvrzením, že když již jednou „vařil“ pervitin, je jasné, že jej nyní „vaří“ opět. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, se proto domnívá, že pokud za této situace obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily i princip presumpce neviny garantovaný ustanovením §2 odst. 2 tr. ř. a vyplývajícím z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je přesvědčen, že odvolací soud dospěl na základě předložených důkazů k nesprávnému právnímu posouzení věci. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2016, č. j. 4 To 824/2015-467 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2015, č. j. 7 T 63/2015-424 a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzením, že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď svědkyně P. W. z přípravného řízení, kterou označuje za nevěrohodnou, že byl odsouzen na základě své trestní minulosti pro obdobnou trestnou činnost), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že soudy neshromáždily dostatek důkazů svědčících o jeho vině dovoláním napadeným skutkem), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňovala znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jinak posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpověď svědkyně P. W. z přípravného řízení ze dne 7. 10. 2015, která nestojí osamoceně, ale je též podporována dalšími, zejména listinnými důkazy, které ve svém souhrnu usvědčují obviněného D. Z. mj. v bodě 1) výroku z trestné činnosti spočívající v tom, že v době od 10. 12. 2014 do poloviny měsíce června roku 2015 v Č. B., ul. S. č. ..., bezúplatně poskytl nejméně ve čtyřech případech drogu pervitin v množství vždy po 0,1 gramu P. W. Tomuto závěru pak odpovídají i ve věci vypracovaná odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, z oboru kriminalistika, odvětví chemie a z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie. Lze dodat, že při domovní prohlídce konané dne 8. 7. 2015 v místě trvalého bydliště obviněného v Č. B., ulice S. č. ... a v rekreační chalupě v obci M. – F. č. ..., okres P., byly zajištěny věci sloužící k výrobě pervitinu, a to chemikálie, skleněné nádoby a další součásti vybavení varny, což prokazuje protokol o domovní prohlídce a navazující fotodokumentace. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, Odboru Kriminalistické techniky a expertíz, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje se podává, že na zajištěných předmětech sloužících k výrobě hydrochloridu metamfetaminu, byly zjištěny stopy pseudoefedrinu, toluenu a hydroxidu sodného, stejně jako přítomnost kyseliny chlorovodíkové a jódu, což jsou látky, které lze využít pro výrobu drogy pervitin. Jednoznačně tak byla vyvrácena obhajoba obviněného, že žádné drogy P. W. neposkytl, že tato je osobou závislou a svou dávku měla vždy při sobě z vlastních zdrojů, kteroužto nalézací soud označil za nevěrohodnou. Soud prvního stupně se rovněž přesvědčivým způsobem vypořádal s rozpory v tvrzení této svědkyně u hlavního líčení a logicky zdůvodnil, proč neuvěřil této její účelově změněné výpovědi oproti jejímu svědectví v přípravném řízení. Námitky obviněného zpochybňující její věrohodnost označil jako účelové, když podle jeho názoru takovéto poznatky z obsahu spisu nevyplývají. Taktéž lze zmínit opis Rejstříku trestů, jakož i obsah soudního rozhodnutí o předchozím odsouzení obviněného, z něhož plyne, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 4 T 164/2011, právní moc téhož dne, odsouzen mimo jiné za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 10 měsíců, z jehož výkonu byl dne 10. 12. 2014 podmíněně propuštěn. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že v posuzovaném případě byly v případě dovoláním napadeného skutku znaky objektivní stránky obviněnému přisouzené skutkové podstaty bezezbytku naplněny a v rozsudku soudu prvního stupně i přiléhavě vyjádřeny. Po subjektivní stránce bylo v jednání obviněného správně shledáno zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což koresponduje s tím, že věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem na ochraně života a zdraví lidí a společnosti proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného šíření omamných a psychotropních látek a jedů a nedovoleného nakládání s nimi, a s takovým jednáním byl srozuměn. Nejvyšší soud soudům nižších stupňů rovněž přisvědčil, pokud takto zjištěné skutkové okolnosti vyhodnotily ve smyslu znaků skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil tím, že „neoprávněně jinému opatřil psychotropní látku, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán.“ Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z hmotněprávních vad, s nimiž dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je obviněným s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 532/01 a ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, namítáno. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 6 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 až 8 usnesení odvolacího soudu.
Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného D. Z. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Jen pro úplnost tak lze dodat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, když současně bylo v souladu se zákonem shledáno též uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jakož i vyslovení trestu zákazu činnosti ve smyslu §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného D. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu