Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 08.12.2016, sp. zn. 6 Tdo 1223/2016 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1223.2016.3

6 Tdo 1223/2016-I.-110 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. prosince 2016 o dovolání, které podal obviněný J. G. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 2. 2016, č. j. 14 To 363/2015-3618, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 132/2012, takto: I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 2. 2016, č. j. 14 To 363/2015-3618, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 2015, č. j. 1 T 132/2012-3105 , byl obviněný J. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 1), trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 2), trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. (ad 3) a zvlášť závažným zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 4). Uvedených trestných činů se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že 1) v průběhu let 2007 a 2008, opakovaně, na různých místech v H. B. a P., vstupoval do občanskoprávních vztahů s poškozenými, kterým se smluvně zavázal poskytnout peněžní prostředky na vyplacení jejich v té době existujících dluhů, od počátku však byl rozhodnut nedostát všem svým ze smlouvy vyplývajícím závazkům a v průběhu realizace smluvního vztahu dílem vědomě využíval nahodile vzniklých situací, které mu umožnily se na úkor poškozených obohatit a dílem si cíleně průběžnými manipulacemi s doklady o vzájemných peněžních plněních mezi smluvními stranami vytvářel podmínky pro obohacení se na úkor poškozených při konečném vyúčtování vzájemných plnění ze smluvního vztahu, když konkrétně - dne 22. 10. 2007 v H. B., v advokátní kanceláři JUDr. Josefa Košmidera, na adrese K. n. č. p. …, H. B., jako jednatel a jediný společník společnosti GORPROFIN s.r.o., se sídlem Muchova č. p. 3466, Havlíčkův Brod, IČ: 27509478, uzavřel s L. F., smlouvu o půjčce, na základě níž se jménem uvedené společnosti zavázal půjčit L. F. finanční částku 150.000,-Kč, což učinil dne 26. 10. 2007 vkladem na účet L. F. u Komerční banky a.s., který si za tímto účelem musel na jeho pokyn L. F. zřídit, a současně s L. F. jménem společností GORPROFIN s.r.o. téhož dne 22. 10. 2007 na stejném místě uzavřel smlouvu o zajišťovacím převodu práva a dohodu o uznání dluhu, na základě níž L. F. bezplatně převedl podle §553 občanského zákoníku na společnost GORPROFIN s.r.o. své vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV … a LV … pro k. ú. Ž. n. S. (bytová jednotka č. … v budově na adrese O. …, Ž. n. S., spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a pozemku) s rozvazovací podmínkou spočívající v tom, že pokud půjčku s dohodnutým 6% úrokem ve výši 2.250,-Kč vrátí nejpozději do 31. 1. 2008, smlouva o zajišťovacím převodu práva se od samého počátku ruší a L. F. se opět stane vlastníkem shora uvedených nemovitostí, pokud by L. F. byl v prodlení s vrácením půjčky, společnost GORPROF1N s.r.o. je oprávněna uvedené nemovitosti prodat a rozdíl mezi utrženou kupní cenou a pohledávkou ze smlouvy o půjčce spolu s příslušenstvím je povinna L. F. uhradit do 30 dnů ode dne převzetí celé kupní ceny za nemovitost, přičemž L. F. finanční prostředky v dohodnutém termínu společnosti GORPROFIN s.r.o. nevrátil, obviněný uvedené nemovitosti dne 16. 5. 2008 prodal jménem společnosti GORPROFIN s.r.o. I. R., za celkovou částku 800.000,-Kč, avšak rozdíl mezi utrženou kupní cenou a pohledávkou ze smlouvy o půjčce, který ve vyúčtování kupní ceny získané prodejem nemovitostí vyčíslil dne 2. 6. 2008 na částku 467.863,-Kč, L. F. do dnešního dne neuhradil, ačkoli podle prohlášení obsaženého v tomto vyúčtování kupní ceny měl L. F. vyplatit v den jeho podpisu, t. j. 2. 6. 2008 částku 300.000,-Kč a zbývajících 167.863,-Kč mu měl vyplatit do 7 dnů od podpisu tohoto prohlášení, namísto toho si dosud přesně nezjištěným podvodným způsobem opatřil výdajové pokladní doklady s pravými podpisy L. F. jako příjemce mající prokazovat finanční vyrovnání mezi ním a společností GORPROFIN s.r.o., a to výdajový pokladní doklad s datem 2. 6. 2008 na částku 300.000,-Kč a výdajový pokladní doklad s datem 12. 6. 2008 na částku 167.863,-Kč, přestože v nich uvedené peněžní prostředky poškozenému nikdy nepředal, čímž L. F. způsobil škodu v celkové výši 467.863,-Kč, - dne 27. 3. 2008 v H. B., v advokátní kanceláři JUDr. Josefa Košmidera, na adrese K. n. č. p. …, H. B., jako jednatel a jediný společník společnosti GORPROFIN s.r.o., se sídlem Muchova 3466, Havlíčkův Brod, IČ: 27509478, uzavřel s manželi J. Š., a J. Š., smlouvu o úvěru, na základě níž se jménem uvedené společnosti zavázal půjčit manželům Š. peněžní prostředky ve výši 680.000,-Kč, které jim měl vyplatit z části formou úhrady jejich závazků z nařízených exekuci a zbývající část jim měl vyplatit v hotovosti do rukou nebo vkladem či převodem na jejich účet, současně téhož dne 27. 3. 2008 na stejném místě uzavřel s manželi Š. smlouvu o zajišťovacím převodu práva a dohodu o uznání dluhu, na základě níž manželé Š. bezplatně převedli podle §553 občanského zákoníku na společnost GORPROFIN s.r.o. své vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV …, LV … a LV … pro k. ú. D. (bytová jednotka č. … v budově na adrese F. …, D., okr. P., spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a pozemku) s rozvazovací podmínkou spočívající v tom, že pokud úvěr s dohodnutým 6% úrokem ve výši 6.800,-Kč vrátí nejpozději do 16. 6. 2008, smlouva o zajišťovacím převodu práva se od samého počátku ruší a manželé Š. se opět stanou vlastníky shora uvedených nemovitostí, pokud by manželé Š. byli v prodlení s vrácením úvěru, společnost GORPROFIN s.r.o. je oprávněna uvedené nemovitosti prodat a rozdíl mezi utrženou kupní cenou a pohledávkou ze smlouvy o úvěru spolu s příslušenstvím je povinna manželům Š. uhradit do 30 dnů ode dne převzetí celé kupní ceny za nemovitost, přičemž katastrální úřad řízení o zápisu vkladu vlastnického práva z této smlouvy o zajišťovacím převodu práva dne 17. 4. 2008 zastavil z důvodu zpětvzetí návrhu na vklad ze dne 14. 4. 2008, mezitím obviněný z titulu smlouvy o úvěru vyplatil ve dnech 7. 4. 2008 a 9. 4. 2008 exekuce manželů Š. v celkové částce 399.532,- Kč, zbývající část poskytnutého úvěru ve výši 280.468,- Kč však manželům Š. nevyplatil, namísto toho si dosud přesně nezjištěným způsobem opatřil výdajový pokladní doklad s jejich pravými podpisy jako příjemců mající prokazovat finanční vyrovnání mezi nimi a společností GORPROFIN s.r.o., a to výdajový pokladní doklad s datem 14. 4. 2008 na částku 280.468,-Kč, následně manžele Š. přiměl k uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě o úvěru, který s nimi uzavřel dne 15. 4. 2008 opět v H. B. v advokátní kanceláři JUDr. Josefa Košmidera, a na základě kterého se jim jménem společnosti GORPROFIN s.r.o. zavázal půjčit další 540.000,- Kč s tím, že část těchto finančních prostředků jim měl vyplatit formou úhrady jejich závazků vyplývajících z další nařízené exekuce a zbývající část jim měl vyplatit v hotovosti do rukou nebo vkladem či převodem na jejich účet do 7 dnů po doručení nové smlouvy o zajišťovacím převodu práva s vyznačeným povolením vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na adresu advokátní kanceláře JUDr. Josefa Košmidera, kterou s nimi současně téhož dne 15. 4. 2008 na stejném místě uzavřel se stejnou rozvazovací podmínkou a lhůtou pro vrácení celého úvěru 1.220.000,- Kč s celkovými úroky 12.200,- Kč do 16. 6. 2008, a na základě níž katastrální úřad dne 15. 5. 2008 již povolil zápis vkladu vlastnického práva společnosti GORPROFIN s.r.o. k předmětným nemovitostem, na umoření exekuce obviněný zaplatil dne 16. 4. 2008 částku 246.299,- Kč a zbývající část poskytnutého úvěru ve výši 293.861,- Kč vložil dne 29. 5. 2008 manželům Š. na jejich účet u České spořitelny a.s., ze kterého tyto peníze bezprostředně po provedeném vkladu na jeho pokyn vybrali v částce 293.600,- Kč a bez potvrzení mu je téhož dne 29. 5. 2008 předali, načež si je obviněný ponechal u sebe s tvrzením, že je zahrne do konečného vyúčtování, když ještě předtím manžele Š. přiměl, aby přistoupili k prodeji předmětných nemovitostí, ačkoli lhůta pro vrácení úvěru ještě neuplynula, a za tím účelem dne 21. 5. 2008 podepsali jako vedlejší účastníci smlouvu zprostředkování uzavřenou mezi realitní kanceláří SNARK s.r.o. jako zprostředkovatelem a společností GORPROFIN s.r.o. jako zájemcem o zprostředkování prodeje předmětných nemovitostí, které pak obviněný jménem společnosti GORPROFIN s.r.o. dne 30. 7. 2008 prodal Ing. J. S., za celkovou částku 1.700.000,- Kč, avšak rozdíl mezi utrženou kupní cenou a pohledávkou ze smlouvy o úvěru a jejího dodatku č. 1, který ve vyúčtování kupní ceny získané prodejem nemovitostí vyčíslil dne 11. 8. 2008 na částku 157.944,- Kč, manželům Š. do dnešního dne taktéž nevyplatil, ačkoli podle prohlášení obsaženého v tomto vyúčtování kupní ceny tak měl učinit v den jeho podpisu tj. 11. 8. 2008, namísto toho si opět nezjištěným podvodným způsobem opatřil výdajový pokladní doklad s pravými podpisy manželů Š. jako příjemců mající prokazovat finanční vyrovnání mezi nimi a společností GORPROFIN s.r.o., a to výdajový pokladní doklad s datem 11. 8. 2008 na částku 157.944,-Kč, dále si obviněný do konečného vyúčtování kupní ceny jako své náklady spojené s prodejem nemovitostí započetl i úhradu daně z převodu nemovitostí ve výši 100.000,- Kč, ačkoli Finančnímu úřadu v Dobříši na této dani následně uhradil pouze 76.032,- Kč, tedy o 23.968,- Kč méně, když na dani z převodu nemovitostí ze smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí Ing. J. S. uhradil dne 30. 9. 2008 částku 51.000,- Kč a na dani z převodu nemovitostí ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva uhradil dne 13. 10. 2008 částku 25.032,- Kč, rozdílných 23.968,- Kč manželů Š. do dnešního dne nevyplatil, nýbrž si je k jejich škodě ponechal pro své potřeby, protože si však v konečném vyúčtování opomněl do svých nákladů zahrnout finanční prostředky v celkové výši 106.866,- Kč, kterými musel vyplatit ještě další dvě exekuce manželů Š. neuvedené v dodatku č. 1 ke smlouvě o úvěru ze dne 15. 4. 2008 a ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva ze dne 15. 4. 2008, způsobil manželům Š. celkovou škodu ve výši 649.114,- Kč, - dne 19. 9. 2008 v H. B., v advokátní kanceláři JUDr. Josefa Košmidera, na adrese K. n. č. p. …, H. B., jako jednatel a jediný společník společnosti GORPROFIN s.r.o., se sídlem Muchova 3466, Havlíčkův Brod, IČ: 27509478, uzavřel s E. D., smlouvu o úvěru, na základě níž se jménem uvedené společnosti zavázal půjčit E. D. peněžní prostředky ve výši 480.000,- Kč s tím, že část úvěru ve výši 240.000,- Kč mu poskytne v hotovosti do rukou či vkladem nebo převodem na jeho účet do 15 dnů od vyznačení plomby ve vkladovém řízení před katastrálním úřadem ohledně smlouvy o zajišťovacím převodu práva a zbývající část úvěru ve výši 240.000,- Kč mu poskytne v hotovosti do rukou či vkladem nebo převodem na jeho účet do 10 dnů po doručení uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu práva s vyznačeným povolením vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na adresu advokátní kanceláře JUDr. Josefa Košmidera, když téhož dne 19. 9. 2008 na stejném místě současně s E. D. uzavřel zmiňovanou smlouvu o zajišťovacím převodu práva a dohodu o uznání a splnění dluhu, na základě níž E. D. bezplatně převedl podle §553 občanského zákoníku na společnost GORPROFIN s.r.o. své vlastnické právo k nemovitostem zapsaným na LV … pro k. ú. S. n. S. (rodinný domek na adrese B. N. č. p. …, S. n. S., okr. H. B., pozemek, zahrada) s rozvazovací podmínkou spočívající v tom, že pokud úvěr s dohodnutým 6% úrokem ve výši 7.200,- Kč vrátí nejpozději do 19. 12. 2008, smlouva o zajišťovacím převodu práva se od samého počátku ruší a E. D. se opět stane vlastníkem shora uvedených nemovitostí, pokud by E. D. byl v prodlení s vrácením úvěru, společnost GORPROFIN s.r.o. je oprávněna uvedené nemovitosti prodat a rozdíl mezi utrženou kupní cenou a pohledávkou ze smlouvy o úvěru spolu s příslušenstvím je povinna E. D. uhradit do 30 dnů od dne převzetí celé kupní ceny za nemovitost, prvních 240.000,- Kč obviněný E. D. vyplatil dne 24. 9. 2008 vkladem na jeho účet u Komerční banky a.s., který si za tímto účelem musel E. D. na jeho pokyn zřídit, druhých 240.000,-Kč mu pak na tento jeho účet vložil dne 7. 10. 2008, jelikož E. D. finanční prostředky v dohodnutém termínu společnosti GORPROFIN s.r.o. nevrátil, obviněný uvedené nemovitosti dne 6. 2. 2009 prodal jménem společnosti GORPROFIN s.r.o. I. R., za celkovou částku 1.400.000,-Kč, avšak rozdíl mezi utrženou kupní cenou a pohledávkou ze smlouvy o úvěru, který ve vyúčtování kupní ceny získané prodejem nemovitostí vyčíslil dne 18. 2. 2009 na částku 635.176,- Kč, E. D. nezaplatil v plné výši, nýbrž mu pouze dne 15. 4. 2009 vyplatil převodem na účet částku 135.176,- Kč, zbývajících 500.000,- Kč, které mu měl podle prohlášení obsaženého ve vyúčtování kupní ceny vyplatit nadvakrát, a to v částce 300.000,- Kč v den podpisu tohoto prohlášení a v částce 200.000,- Kč do 7 dnů od podpisu tohoto prohlášení, mu do dnešního dne neuhradil, namísto toho si přesně nezjištěným podvodným způsobem opatřil výdajové pokladní doklady s pravými podpisy E. D. jako příjemce mající prokazovat finanční vyrovnání mezi ním a společností GORPROFIN s.r.o., a to výdajový pokladní doklad s datem 18. 2. 2009 na částku 300.000,- Kč a výdajový pokladní doklad s datem 24. 2. 2009 na částku 200.000,- Kč, dále si obviněný do konečného vyúčtování kupní ceny jako své náklady spojené s prodejem nemovitostí započetl i úhradu daně z převodu nemovitostí výši 135.000,- Kč, ačkoli Finančnímu úřadu v Ledči nad Sázavou měl následně uhradit pouze 71.085,- Kč, tedy o 63.915,- Kč méně, než kolik činila do konečného vyúčtování zahrnutá záloha, když daň z převodu nemovitostí ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva byla vyměřena ve výši 29.085,- Kč a daň z převodu nemovitostí ze smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí I. R. byla vyměřena ve výši 42.000,- Kč, rozdílných 63.915, - Kč použil obviněný pro svoji potřebu a E. D. je do dnešního dne nevrátil, čímž poškozenému E. D. způsobil celkovou škodu ve výši 563.915,- Kč, - dne 1. 12. 2008 v P., v sídle společnosti ACM Money ČR a.s., na adrese Č. …, P. – Č., uzavřel s manželi P. Š., a I. Š., smlouvu o převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu Filipova 2019, Praha 4 - Chodov za dohodnutou kupní cenu 1.250.000,- Kč, kterou na něho přešlo právo k nájmu k jejich družstevnímu bytu č. … nacházejícímu se v domě č. p. … v ul. F., P. - Ch., přičemž část kupní ceny se zavázal zaplatit formou úhrady dlužného nájemného manželů Š. vůči uvedenému bytovému družstvu ve výši 111.681,- Kč, což učinil dne 1. 12. 2008, další část kupní ceny ve výši 730.329,- Kč se zavázal uhradit tím způsobem, že tuto částku vloží v den podpisu smlouvy o převodu členských práv a povinností na účet M. V., vůči níž měli manželé Š. dluh z předchozí doby, což dne 1. 12. 2008 také učinil, avšak zbytek kupní ceny ve výši 407.840,- Kč manželům Š. do dnešního dne neuhradil, namísto toho si přesně nezjištěným podvodným způsobem opatřil výdajový pokladní doklad s jejich pravými podpisy příjemců mající prokazovat finanční vyrovnání mezi ním a manželi Š. ohledně doplatku kupní ceny, a to výdajový pokladní doklad s datem 1. 12. 2000 na částku 407.840,- Kč, a tímto jednáním manželům Š. způsobil škodu v celkové výši 407.840,- Kč, celým skutkem tak způsobil celkovou škodu ve výši 2.088.732,- Kč, 2) dne 11. 12. 2009 v H. B., v advokátní kanceláři JUDr. Josefa Košmidera, K. n. č. p. …, H. B., po předchozím ústním příslibu poskytnutí úvěru k vyřešení špatné finanční situace poškozeného K. J., zneužívaje v této době již laicky rozpoznatelné rozumové slabosti poškozeného, který je postižen duševní poruchou - lehkou mentální retardaci, předložil mu k podpisu kupní smlouvu o prodeji nemovitostí zapsaných na LV … a LV … pro obec P., k. ú. Ž., (bytová jednotka č. … v domě č. p. …, P. a spoluvlastnický podíl ke společným částem domu a k pozemku), kterou se K. J. zavázal k prodeji zmíněných nemovitostí kupujícímu J. G. za kupní cenu 900.000,- Kč, ta dle smlouvy měla být a následně také byla uhrazena ve prospěch poškozeného dílem úhradou jeho existujícího závazku a zbytek (částka ve výši 62.473,- Kč) bezhotovostním převodem na poškozeným určený bankovní účet, po podpisu smlouvy tuto obratem předložil k provedení vkladu vlastnického práva na příslušném katastrálním úřadu, přestože ústně slíbil poškozenému, že uzavření smlouvy má být jen zajištěním ústně přislíbeného úvěru a smlouva nebude k provedení vkladu na příslušný katastrální úřad předložena, získané nemovitosti pak dne 19. 4. 2010 prodal J. L., za částku 2.160.000,- Kč, rozdíl v hodnotě vzájemného plnění do současné doby poškozenému nedorovnal, ani nesnížil a získal tak prospěch ve výši 1.260.000,- Kč, 3) jako svědek, při výslechu před policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Havlíčkův Brod, oddělení hospodářské kriminality, který konal trestní řízení pod č. j. ORHB-5/TČ-2008-80, týkající se trestního stíhání obviněného Z. K., opakovaně vědomě uvedl nepravdu o okolnostech důležitých pro konečné rozhodnutí ve věci, když konkrétně - dne 23. 1. 2009 vypověděl, že dne 30. 8. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 350.000,- Kč, ke kterému mělo dojít na schodišti v budově na adrese K. n. č. p. … v H. B. mezi Z. K. a K. K., a dále vypověděl, že asi měsíc po popsané události byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši přesahující hodnotu 400.000,- Kč, ke kterému mělo dojít v domě v ulici D. č. p. …, L. n. J., mezi předávajícím Z. K. a K. K., ačkoliv ani k jedné z událostí nikdy nedošlo, - dne 17. 2. 2009 vypověděl, že dne 4. 12. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 400.000,- Kč, ke kterému mělo dojít v čekárně advokátní kanceláře v budově na adrese K. n. č. p. … v H. B. mezi Z. K. a J. Š., dále vypověděl, že 13. 12. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 400.000,- Kč, ke kterému mělo dojít v zaparkovaném vozidle před budovou Katastrálního úřadu pro Vysočinu, pracoviště Havlíčkův Brod v ulici N. P. č. p. … v H. B. mezi Z. K. a J. Š., dále vypověděl, že dne 14. 12. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 300.000,- Kč, ke kterému mělo dojít v kanceláři Z. K. v domě č. p. … v ulici B. v H. B. mezi předávajícím Z. K. a J. Š. a dále vypověděl, že dne 21. 12. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 363.000,- Kč, ke kterému mělo dojít v domě v domě č. p. … v obci V. mezi předávajícím Z. K. a J. Š., ačkoliv ani k jedné události nikdy nedošlo, - dne 19. 2. 2009 vypověděl, že dne 22. 12. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 110.000,- Kč, ke kterému mělo dojít ve vozidle na parkovišti před budovou vlakového nádraží v ulici N. v H. B. mezi Z. K. a L. P., ačkoliv ve skutečnosti Z. K. předal L. P. na uvedeném místě pouze částku 20.000,- Kč, 4) dne 4. 2. 2010 jako svědek, při výslechu před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě, ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 4012009, týkající se trestního stíhání obžalovaného Z. K., v jednací síni soudu, opakovaně vědomě uvedl nepravdu o okolnostech důležitých pro konečné rozhodnutí ve věci, konkrétně vypověděl, že - dne 4. 12. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 400.000,- Kč, ke kterému mělo dojít v prostorách advokátní kanceláře pana JUDr. Košmidera, K. n. č. p. … v H. B. mezi Z. K. a J. Š., - v přesně neuvedený den v době do 14 dnů od předchozí události byl na blíže neurčeném místě přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 400.000,- Kč mezi Z. K. a J. S. a následující den byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 300.000,- Kč, ke kterému mělo dojít na blíže neupřesněném místě mezi předávajícím Z. K. a J. S., - dne 21. 12. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti v neuvedené výši, ke kterému mělo dojít v domě v domě č. p. … v obci V. mezi předávajícím Z. K. a J. Š.; - dne 30. 8. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 350.000,- Kč, ke kterému mělo dojít na schodišti v budově na adrese K. n. č. p. … v H. B. mezi Z. K. a K. K., a dále uvedl, že asi měsíc po předchozí události byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši přesahující hodnotu 400.000,- Kč, ke kterému mělo dojít v domě v ulici D. …, L. n. J., mezi předávajícím Z. K. a K. K., ačkoliv ani k jedné z popsaných událostí nikdy nedošlo a dále vypověděl, že - dne 22. 12. 2006 byl přítomen předání peněžní hotovosti ve výši 110.000,- Kč, ke kterému mělo dojít ve vozidle na parkovišti před budovou vlakového nádraží v ulici N. v H. B. mezi Z. K. a L. P., ačkoliv ve skutečnosti Z. K. předal L. P. na uvedeném místě pouze částku 20.000,- Kč, a s ohledem na hmotnou a společenskou situaci poškozených, kterou podrobně znal, kteří zejména neměli k dispozici prostředky na hrazení svých aktuálních potřeb, spojených zejména s bydlením, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že pokud orgány činné v trestním řízení vezmou za skutkový stav věci ten, který uvedl ve své výpovědi, výrazně se tím do budoucna zhorší hmotné a sociální postavení poškozeného K. K., poškozených manželů J. Š., a R. Š., a poškozené L. P., neboť v rámci adhezního řízení nebudou moci prokázat své existující pohledávky vůči Z. K. v souhrnné výši 1.855.872,- Kč. 2. Obviněný byl odsouzen podle §346 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárních orgánů a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu čtyř let. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v podobě dvou specifikovaných nemovitostí v H. B. a Ch. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu: - L. F. ve výši 467.863 Kč, - J. Š. a J. Š. ve výši 649.114 Kč, - E. D. ve výši 563.915 Kč, - P. Š. a I. Š. ve výši 407.840 Kč, - K. J. ve výši 1.260.000 Kč, přičemž podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. Š.a I. Š. odkázáni s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 2 tr. ř. byli J. Š., P. Š. a I. Š. odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 14 To 363/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájců Mgr. Tomáše Novotného a JUDr. Karola Hrádely dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), g), h) a l) tr. ř. 5. V dovolání zpracovaném Mgr. Tomášem Novotným (dále též jen „D-1“) namítá, že (ad II./A) senát, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, byl nesprávně obsazen. Popisuje, že pro podjatost se vyloučili soudci ze senátu 1 T a 2 T, a aniž by pro to byl důvod, opakovaně došlo ke změně přísedících, a to bez rozhodnutí soudu. K obsazení senátu, který ve věci rozhodl, potom došlo v rozporu s rozvrhem práce, když mezi Evou Jirákovou a Josefem Topolovským byla v pořadníku zařazena Marie Suchomelová. Není mu zřejmé, proč tato v senátu jako přísedící nefigurovala. S touto námitkou, ani s výhradou, že není možné, aby se v případě podjatosti předsedy senátu měnilo celé oddělení, které ve věci jedná, se odvolací soud nevypořádal. Dovolává se čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), protože došlo k nedůvodnému odnětí zákonnému soudci. V případě trestu propadnutí věci (ad II./B) obviněný s poukazem na §70 tr. zákoníku soudům vytýká, že se nezabývaly tím, jak předmětné bytové jednotky nabyl, čímž se odchýlily od rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 156/2013. 6. Nesprávné právní posouzení věci (ad II./C/1.1.) spatřuje u zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku v tom, že nebyl poučen o právu odepřít výpověď, což je součástí práva na spravedlivý proces. Dovolává se rozhodnutí ESLP č. stížnosti 41269/08. Pokud nebyl poučen o právu odepřít výpověď, je v rozporu se základními zásadami trestního řízení, aby byl následně za tento skutek odsouzen. Namítá, že (ad II./C/1.2.) se soudy odchýlily od závěrů vyslovených v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, když nevyslechly svědka J. Š. stran předání částky 700.000 Kč. Soudy současně neprovedly žádné jím navrhované důkazy o tom, že na policii uváděl pravdu. Připomíná závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu (č. 25/1969 Sb. rozh. tr., č. 39/1970 Sb. rozh. tr., rozsudek ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 Tz 47/2011, usnesení ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 11 Tcu 130/2004). 7. Pokud jde o trestný čin lichvy a podvodu (ad II./C/2.1), vyjádřuje nesouhlas s tím, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že znalec prof. Goldman při svém výslechu změnil závěry svého znaleckého posudku proto, že při jeho vypracování vycházel z nesprávných nebo neúplných informací. Závěry znalce, které cituje, neprokazují, že by měl povědomost o rozumové slabosti poškozeného K. J., čímž není prokázána subjektivní stránka trestného činu. Rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se těchto dvou trestných činů (ad II./C/2.2) spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, jednak pro nesprávné a pozměněné závěry znaleckého posudku, jednak pro mylný výklad obou skutkových podstat. Jednání kvalifikované podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. by mohlo vykazovat nanejvýš znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 tr. zák. Dovolává se toho, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku trestného činu lichvy, protože není dán znak hrubého nepoměru vzájemných plnění. Zdůrazňuje, že posouzení znaku hrubého nepoměru je závislé na vzájemném srovnání hodnot obou plnění a nikoli na výši způsobené škody. Podotýká, že mimořádná výhodnost uzavřené smlouvy nenaplňuje znak hrubého nepoměru (ad II./C/2.3). Aby mohl být shledán vinným trestným činem lichvy, muselo by být zřejmé, že již v okamžiku koupě věděl, že předmětný byt má hodnotu 1.800.000 Kč. Tuto znalost popírá a na podporu tohoto závěru připomíná, že byt kupoval tzv. na slepo, protože se před jeho koupí na něho nebyl podívat. Vycházel z výpisu listu vlastnictví a nabývacího titulu – usnesení soudu o dědictví, kde byl byt oceněn částkou 750.000 Kč. Ve skutkových závěrech soudů (ad II./C/2.4) spatřuje extrémní nesoulad (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 521/05). 8. Orgánům činným v trestním řízení vytýká (ad II./C/3), že rezignovaly na svoji zákonnou povinnost zabývat se důvodným podezřením ze spáchání trestného činu poškozenými manžely Š. V této souvislosti poukazuje na e-mail svědka V., z něhož plyne, že byl tento svědek J. Š. požádán, aby mu stvrdil skutečnost rozhodnou pro oprávněnost vyúčtování smluvní pokuty, na což svědek reagoval, že takovému jednání přítomen nebyl, zatímco manželé Š. vypověděli, že tomu svědek přítomen byl. Tato skutečnost zakládá důvodnou pochybnost o jejich věrohodnosti. 9. Obviněný požádal, aby předseda senátu podle §265o tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání. 10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a případně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a vrátil věc odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 11. V dovolání zpracovaném JUDr. Karolem Hrádelou ( dále též jen „D-2“) obviněný vymezil základní důvody dovolání, které spatřuje primárně v tom, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 521/05), pokud nevyhodnotily jeho tvrzení o trestné činnosti poškozených. Soudy neposoudily přiměřenost mu uložené trestní sankce, neposkytly mu ochranu jeho základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 LZPS a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Dále jen „Úmluva“) a dovolává se o ochrany ve smyslu čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie. Skutkové závěry soudů pokládá za extrémně nesouladné s důkazy, které soudy měly ve věci reálně k dispozici. 12. Jednání orgánů činných v trestním řízení označuje za mstivé, což vyvozuje mimo jiné z toho, že chtěl přispět k ochraně nespravedlivě trestně stíhaného Z. K. Má za to, že přes rozhodnutí odvolacího soudu byla předsedkyně senátu podjatá (což vyvozuje mimo jiné z jejích vyjádření týkající se jeho osoby). Dle slov obviněného se mstivost orgánů činných v trestním řízení projevila mimo jiné v tom, že nedostatečně prověřovaly možnou trestnou činnost ze strany poškozených. O zlovůli svědčí i postup předsedy Krajského soudu v Hradci Králové týkající se naložení s jeho stížností proti předsedkyni soudu prvního stupně (v dalším přednesl svoji úvahu o kárném provinění předmětných soudců, jakož i ve věci činných státních zástupců). Soudy se vyhýbaly provedení důkazů, které by prokázaly jeho nevinu a možnou podjatost předsedkyně senátu. Obviněný odmítá úvahu odvolacího soudu, že by změna předsedy senátu znamenala i změnu soudního oddělení, což nevyplývá z rozvrhu práce. Podotýká, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, když nebyl respektován rozvrh práce soudu. 13. Připomíná, že se dlouhodobě snažil zjistit, zda svědci v jeho věci byli trestně stíháni, protože byl přesvědčen o jejich křivých výpovědích. Nalézací soud mu však bránil ve svobodném přístupu k informacím. Přednáší výhrady proti protokolaci. Soudům dále vytýká, že se nezaobíraly realitou tvrzení svědkyň N. a P. 14. Dovolatel (bod 2.5.) s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 namítá, že soudy postupovaly v rozporu s právem, když mu znemožnily klást otázky rozhodujícím svědkům, ani „neustanovily soudního znalce, který by prokázal, že vypovídal pravdivě“ . Současně namítá, že soud nedokončil výslech soudního znalce, čímž mu znemožnil prokázat důležité skutečnosti ve vztahu k údajně poškozeným ve věci Z. K. (dovolává se usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 91/2011 a sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Následkem toho (s odkazem i na rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1132/2014) má za to, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Skutkový stav je podle jeho názoru vyvrácen svědky R., P., C., úředními záznamy bankovních úřednic Č. a L., bankovním pokladním dokladem o vkladu 150.000 Kč obviněným na účet svědka F., bankovním výběrným pokladním lístkem, nájemní smlouvou s R. a dokladem o zaplacení nájmu ve výši 40.000 Kč svědku R. I kdyby „cokoli falšoval, nemohl nijak přesvědčit bankovní úřednice, další svědky, vyhotovit bankovní lístek, nájemní smlouvu atd.“. 15. Nesprávné právní posouzení skutků týkajících se trestných činů lichvy a podvodu spatřuje v tom (bod 2.6.), že soudy vycházely ze závěrů znaleckého posudku, od kterého se později znalci odchýlili. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli konstatuje vylákání podpisů, nebylo prokázáno, jakým způsobem tyto podpisy byly vylákány. Soud se nevypořádal s pochybností o účelovosti jednání poškozených. Vylákání podpisů (bod 2.9.) podle jeho názoru vylučuje i skutečnost, že podpisy byly vylákány nejen ve velkém množství, „ale i před úředními činiteli - Czech Point, Banka, atd.“ . 16. Co se týká jednotlivých svědků, připomenul výpověď L. F. a závěry znalce Veselého (bod 2.10.). Co se týká role svědků (manželů) Š. (bod 2.11.), vytýká soudům, že nezajistily výslech svědka V. a svědkyně V., kteří mohli prokázat křivou výpověď těchto svědků a navádění ke křivé výpovědi. Stran svědků D. (bod 2.12.) a manželů Š. (bod 2.13.) připomíná jejich trestní minulost a pochybnosti vznáší i stran výpovědi svědka K. a Š. Pokud jde o výpověď svědka K. J. (bod 2.14.), namítá, že z usnesení odvolacího soudu není patrné, z čeho soud dovozuje, že poškozený J. pozemek, který prodal, nepotřebuje, že jej od počátku prodat chtěl a že poškozený podstatu této transakce chápal, zatímco u prodeje bytu nikoli. Soudy nedokázaly vysvětlit, jak je možné, že desítky osob včetně státních orgánů, včetně notáře, nerozpoznaly údajnou duševní neschopnost poškozeného. Odvolací soud současně nezkoumal skutečnou cenu bytu, a proto nezkoumal skutečnost zásadní pro lichevní jednání, neboť nelze vyloučit, že obviněný prodal byt následně za cenu vyšší než obvyklou (namítá absenci znaku hrubého nepoměru plnění). Nesouhlasí ani s tím, že je odsouzen k povinnosti zaplatit náhradu škody, když se poškozený v civilním řízení domáhá určení, že je vlastníkem nemovitosti. Pokud by uspěl, svědčil by mu nárok na náhradu škody a byl by současně vlastníkem nemovitosti. Soud měl proto odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Současně nesouhlasí ani s tím, že je mu soudy vyčítáno, že se s poškozenými dohodl na způsobu vypořádání. 17. Ohledně trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §364 odst. 2 tr. zákoníku (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1374/2015 a rozh. č. 39/1970 Sb. rozh. tr., sp. zn. 6 Tz 47/2011) akcentuje (bod 2.14.), že se jej nemohl dopustit, protože z hlediska objektivní stránky tohoto trestného činu může uvést nepravdu o okolnosti významné pro rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, popř. může zamlčet takovou okolnost, pouze osoba rozdílná od osoby pachatele trestného činu, nikoli samotný pachatel (usnesení sp. zn. 11 Tcu 130/2004). 18. Právní závěr o spáchání trestného činu podvodu zpochybňuje s tím, že by mohlo jít toliko o trestný čin lichvy a namítá neprokázání zavinění. Soudy zároveň nevzaly v potaz zásadu ultima ratio trestního práva. 19. O „zlovůli svědčí i nehumánní trest“ (bod 2.20), který mu byl uložen. Naplněn je i podle jeho názoru dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť se soudy nezabývaly aplikací §70 tr. zákoníku, když zejména nezkoumaly, z jakých prostředků byly byty pořízeny (jeden na základě poskytnutého hypotečního úvěru, druhý získaný jako dar). 20. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Havlíčkově Brodě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň podal návrh, aby rozhodl „dle §265h odst. 3 tr. ř. či in eventum dle §265o tr. ř. o přerušení výkonu trestu“ . 21. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten po zopakování výhrad tvrzených dovolatelem uvedl, že dovolatel opakuje svoji obhajobu z přípravného řízení, z řízení před nalézacím soudem i z odvolání zamítnutého soudem odvolacím. K téměř všem zde vysloveným argumentům se podle něj již vyjádřil nalézací soud ve svém rozsudku a zejména pak odvolací soud na str. 20 až 53 svého usnesení. Státní zástupce považuje za neúčelné doplňovat zcela přiléhavé úvahy obou uvedených soudů úvahami dalšími. Pouze konstatoval, že tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou odpovídat jen námitky hmotně právní a nikoliv námitky procesní. Z tohoto hlediska odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu jen ta část námitek dovolatele, v nichž vyslovuje nesouhlas s právním posouzením skutku. Rozvedl, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. pak odpovídají námitky dovolatele proti podjatosti soudců a obsazení soudních senátů. Ve všech těchto případech se ovšem podle jeho mínění jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání pokládá za zjevně neopodstatněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). 22. Státní zástupce míní, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále odpovídá námitka dovolatele proti uložení trestu propadnutí věci – dvou bytů. V této části se mu dovolání jeví jako důvodné, neboť z odůvodnění soudních rozhodnutí není patrný konkrétní zdroj financování předmětných bytů. Ohledně bytu v H. B. odvolací soud v odůvodnění na str. 47 svého usnesení vyslovil úvahu, že cena bytu byla uhrazena z výtěžku prodeje bytu poškozeného J. Pokud oproti tomu nyní dovolatel dokládá, že cena bytu měla být uhrazena z úvěru od Komerční banky, a pokud by skutečně takto uhrazena byla, což ovšem z předložené smlouvy o úvěru patrno není, skutečně by se nejednalo o věc získanou trestným činem nebo jako odměnu za něj ve smyslu §70 odst. 1 tr. zákoníku. Ohledně tohoto bytu by tak podle jeho přesvědčení byla nesprávná i úvaha odvolacího soudu, že podle listu vlastnictví dovolatel bytem neručil. Podle dokladů nyní předložených dovolatelem totiž dovolatel ručil za úvěr jinou nemovitostí v katastrálním území Ř. u P. K nabytí bytu v Ch. se pak nevyjádřil ani odvolací soud. 23. Ohledně tohoto druhu trestu považuje státní zástupce za podstatné, že dovolatel měl podle úvah na str. 23 usnesení odvolacího soudu získat jen z rozdílů kupních a prodejních cen opatřených bytů zisk přes 2 miliony Kč a celkem měl způsobit škodu ještě vyšší. Přitom mu nebyl uložen trest peněžitý. Je proto zřejmé, že i kdyby byly v dalším řízení zrušeny tresty propadnutí předmětných věcí podle §70 tr. zákoníku, byl by namísto nich uložen trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku, a to opět obou předmětných bytů. Dovolatel by se tak nacházel ve stejném postavení jako před zrušením předmětného trestu. Přitom nelze zformulovat žádnou zásadní otázku, kterou by bylo nutno v této věci řešit. V této části dovolání je proto dle státního zástupce zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. 24. Státní zástupce shrnul, že obviněným konkrétně vznesené námitky převážně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud dovolání důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. ř. odpovídá, je zjevně neopodstatněné. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je jeho dovolání sice důvodné, ale není způsobilé zásadně ovlivnit jeho postavení, přičemž ani nemůže vést k řešení zásadní právní otázky. 25. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání ve veřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání IV/A obecná východiska 27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody. 28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27 , §31 a 35 zákona o soudech a soudcích . Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu. 29. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení. 30. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta . Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 31. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. 32. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). 33. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 34. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 36. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. 37. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 38. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou. 39. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 40. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. IV/B Posouzení vlastní důvodnosti dovolání 41. Přestože obviněný ve svém mimořádném opraveném prostředku uplatnil i takové námitky, jež z hlediska obsahového vymezení neodpovídají žádnému z jím uplatněných důvodů dovolání, avšak současně ani žádnému z dalších dovolacích důvodů upravených ustanovením §265b tr. ř., vznesl současně ve svém dovolání i takové výhrady, jež jím deklarované důvody dovolání naplňují. Protože již z jejich zevrubného posouzení bylo zřejmé, že je ve svém souhrnu nelze označit za námitky, jež by odůvodňovaly rozhodnutí dovolacího soudu způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí dovolání, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. na podkladě dovolání obviněného jím napadená rozhodnutí a dospěl k následujícím zjištěním. 42. Protože obviněný své námitky vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů vyjádřil ve dvou podáních, přičemž však tato nekoncipoval tak, že by své výhrady uplatnil chronologicky v pořadí deklarovaných dovolacích důvodů (resp. že by zcela jednoznačně vymezil, které ze svých četných výhrad vztahuje k tomu či onomu z nich), dovolací soud je na základě jejich vyhodnocení v následujícím textu ve stručnosti připomíná, a posléze k nim zaujímá své stanovisko. 43. Reakce dovolacího soudu však nepokrývá veškeré výhrady, které ve svém dovolání obviněný uplatnil. Pokud by tak učinil, sám by se pasoval do role soudu třetího stupně, jež mu nepřísluší. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí omezuje na argumentační vypořádání se s takovými námitkami dovolatele, jež z hlediska své obsahové náplně odpovídají některému z jím uplatněných dovolacích důvodů, případně na reakci na ty námitky, jejichž zodpovězení vyžaduje jeho postavení garanta ochrany základních práv (ve smyslu závazných kompetenčních norem obsažených v čl. 4 a čl. 95 Ústavy). V daném směru Nejvyšší soud připomíná, že dovolací řízení je do značené míry řízením formalizovaným (jeho okruh je vymezen jak zákonným taxativním výčtem typů rozhodnutí, jejichž zákonnost a odůvodněnost může být dovolacím soudem posuzována, tak taxativním výčtem dovolacích důvodů, o něž lze tento mimořádný opravný prostředek opřít), přičemž případný přesah daný potřebou zajištění práva obviněného na spravedlivý proces není bezbřehý. 44. Stran námitek, jež dovolacím důvodům neodpovídají, je pozice Nejvyššího soudu podobná té, která je vymezena roli Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud stran svého rozhodování Ústavní soud zastává názor, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a v důsledku toho mu ani nepřísluší opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavně právní relevanci (viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14), pak obdobné nutně platí i o rozhodování dovolacího soudu. I ten je oprávněn ke svému procesnímu zásahu za obdobných podmínek, tj. jen za situace, že by postup soudů nižších stupňů vybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a takovým vybočením by došlo k porušení základních práv a svobod obviněného (přiměřeně srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79 SbNU 255)]. Ačkoli i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor na vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Ústavou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16). 45. Není proto povinností dovolacího soudu argumentačně reagovat zejména na takové námitky obviněného, jež s posuzovanou věcí nesouvisí bezprostředně (např. námitky vůči postupu předsedy Krajského soudu v Hradci Králové – D-2, bod 2.3.3.), či takové námitky, jež ústavní úrovně nedosahují a jsou jen formou prosazováním jeho vlastní skutkové verze, resp. pokračující polemikou s přístupem, jenž při provádění důkazního řízení, hodnocení důkazů a následné konstrukci skutkových zjištění zaujaly soudy nižších stupňů. Současně je třeba konstatovat, že formulace některých výhrad dovolatelem je na takovém stupni obecnosti, že konkrétní reakci dovolacího soudu vylučuje (např. D-2, bod 2.3.3 tvrzení, že „soudní rozhodnutí… jsou v hrubém rozporu s konstantní judikaturou. Odklon od konstantní judikatury přitom nebyl řádně a logicky zdůvodněn.“ ), neboť nelze-li určit, k čemu se v konkrétnosti vztahují, nelze na ně reagovat způsobem, který by zřejmě dovolatel považoval za žádoucí. 46. Jak již uvedeno výše, dovolací soud, ve snaze se dostatečným způsobem s dovoláním obviněného argumentačně vypořádat, opětovně připomíná jeho námitky v pořadí dovolání zpracovaného Mgr. Tomášem Novotným (D-1) a dovolání vyhotoveného JUDr. Karolem Hrádelou (D-2) a následně se k nim vyjadřuje způsobem níže uvedeným. IV/B-1 K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. 47. Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje (D-1, bod A) v alternativě spočívající v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Toto své tvrzení opírá o skutečnost, že jednak ve věci rozhodovali soudci zařazení do soudního oddělení 12 T soudu prvního stupně, jednak se na rozhodování nepodílela přísedící Marie Suchomelová, ač nebylo zjištěno, zda tomu vůbec bránily nějaké skutečnosti. Z toho, že se s námitkami obhajoby o nesprávném obsazení soudu prvního stupně odvolací soud náležitě nevypořádal, dovozuje obviněný nezákonnost celého řízení. Namítá porušení práva na spravedlivý proces, když podle něj došlo k jeho svévolnému a nedůvodnému odnětí zákonnému soudci. 48. Tuto námitku obviněný rozvádí (D-2, bod. 2.4) tvrzením, že zohlednění potřeb soudu a zájmů přísedících nesmí nepřípustně, svévolně a účelově převážit tak, aby zasáhlo nepřípustným způsobem jeho práva. Osoba soudce ve složení senátu musí být proto předem jistá a musí být objektivně zjistitelné, proč v konkrétní věci rozhodoval konkrétní soudce. S oporou o znění §42 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích dovozuje, že změna soudce neznamená změnu soudního oddělení, přičemž se dovolává i úpravy obsažené v rozvrhu práce v bodě 4 pod písm. e). V jeho věci měli proto rozhodovat přísedící z oddělení 1 T. Podle tvrzení obviněného, tak jak došlo k manipulaci s důkazy, došlo i k manipulaci s výběrem vhodných přísedících. 49. K takto vzneseným námitkám je vhodné se vyjádřit nejprve v obecnosti, následně pak v konkrétnosti s poukazem na příslušnou argumentaci odvolacího soudu, příp. poznatky, které lze získat ze spisového materiálu. 50. Sám obviněný si je vědom toho (viz i jeho poukaz na předcházející rozhodnutí řešící obdobnou problematiku), že v požadavcích na jasné určení soudce podílejícího se na rozhodování věci, zejména k okamžiku nápadu věci u příslušného soudu, nelze klást rovnítko mezi soudce z povolání a soudce přísedící. Zatímco v případě soudce z povolání lze na základě příslušné konkretizace rozdělení věcí do příslušných soudních oddělení v rozvrhu práce daného soudu nastavit taková pravidla, na základě nichž lze učinit zpravidla nezpochybnitelný závěr o tom, který ze soudců příslušného soudu se má věcí zabývat (a kdo tedy je zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 LZPS), v případě soudce přísedícího je takový závěr k okamžiku nápadu věci u soudu prakticky vyloučen. Je to dáno tím, že zatímco u soudce z povolání s výjimkami, s nimiž zákon počítá (např. i otázka vyloučení soudce z důvodů upravených v §30 tr. ř.), by nemělo ke změně v osobě soudce zásadně dojít (rozhodovat by tedy měl soudce, do jehož soudního oddělení věc napadla), v případě přísedícího ke dni nápadu věci u soudu takové určení učinit nelze. Osoba soudce přísedícího (volba konkrétní osoby) totiž vstupuje „do hry“ v zásadě až v okamžiku nařizování věci předsedou senátu k projednání (v době nařízení hlavního líčení či jiné formy zasedání soudu, na níž se přísedící podílí), přičemž ani toto nemusí být pravidlem (z důvodu optimálního využití přísedících se nepředvolávají ke každé jednotlivé věci jiní přísedící, neboť je-li již na daný den nařízeno jednání ve věci senátní, podílí se na rozhodování všech věcí v průběhu celého dne – s výjimkami danými nutností dodržet stejné složení senátu ve věcech již rozjednaných – titíž přísedící). Požadavek, aby osoba soudce přísedícího byla zjevná již v den nápadu věci na soud, by v důsledku tohoto konstatování bylo lze dodržet jen za situace, že by dané soudní oddělení bylo obsazeno jen dvěma přísedícími, což je požadavek zcela nereálný. V takovém případě by totiž, při respektování požadavku, že se soudce přísedící, z důvodu výkonu vlastních aktivit, podílí na rozhodování jen v časově přijatelném rozsahu (zpravidla několika dnů v roce), nebylo možno senátní věci u soudů vůbec projednat a rozhodnout. Z pohledu takto nastaveného požadavku – posouzení otázky namítaného nesprávného obsazení soudu proto, že se na rozhodování nepodíleli soudci přísedící, jejichž osobu by bylo lze určit ke dni nápadu obžaloby na soud – tedy věc vůbec nelze posuzovat. 51. Stejně tak nelze důvodnost námitky dovolatele založit na faktu, že se na rozhodování podíleli soudci přísedící, kteří jsou odlišní od osob tvořících seznam přísedících soudního oddělení, jemuž věc napadla, v rozvrhu práce pro rok, kdy obžaloba u soudu napadla (tj. pro rok 2012). Tento požadavek by byl důvodný jen tehdy, pokud by k meritornímu projednávání věci, tj. rozhodování o podané obžalobě v hlavním líčení, resp. alespoň k jeho nařízení (spojenému s určením přísedících, kteří věc budou rozhodovat) došlo v průběhu označeného roku. Protože však k tomuto nedošlo, nelze (obecně) uplatňovat požadavek na to, aby se výběr, resp. rozvrhem práce nastaveným podmínkám odpovídající předvolání konkrétního přísedícího dělo ve vztahu k osobám uvedeným v seznamu, jenž je součástí rozvrhu práce pro rok nápadu věci u soudu (pro rok 2012), neboť změny kolektivu, tvořícího přísedící daného soudu, jsou očekávatelné (mimo jiné jsou dány i časově omezeným mandátem zvoleného přísedícího) a v rozvrhu práce se (aniž by za tím bylo namístě hledat jakýkoli zájem) nutně běžně projevují. 52. Jen na okraj se podotýká, že pokud dovolatel upozorňoval na fakt, že při předcházejícím rozhodování (tj. při rozhodování soudu o podjatosti předsedů senátů) se na přijetí rozhodnutí podíleli rozdílní přísedící, pak sám si byl vědom i toho, proč tomu tak bylo, neboť sám ve svém odvolání ze dne 27. 11. 2015 uvedl (bod 99), že [i]usnesení o podjatosti soudkyně Mgr. Panské bylo přijato senátem v jiném složení, než později rozhodoval ve věci samé, když soudce přísedící Topolovský vůbec ještě nebyl soudem přísedícím“. 53. V souvislosti s povoláním konkrétního přísedícího k zasedání lze konstatovat, že obecně nelze pokládat za vadu, jež by měla nabýt ústavního rozměru, pokud je k rozhodování přizván jiný přísedící, než ten, jenž by – bez uvážení dalších souvislostí, které je třeba zohlednit – se zdánlivě měl na rozhodování podílet. Vyjma případů, kdy se nemůže zvažovaný (nastaveným podmínkám odpovídající) přísedící na rozhodování daného dne podílet například z důvodu svého aktuálně nepříznivého zdravotního stavu, může konkrétní složení senátu ovlivnit celá řada dalších případů. Není úkolem dovolacího soudu, aby všechny možné varianty bránící předvolání daného přísedícího uváděl, příkladmo dostačuje uvést např. již vyčerpanou kvótu dnů, po kterou se má přísedící na rozhodování podílet, příp. jeho účast ve věci již projednávané, která jej v tomto směru plně vytíží, končící volební období a reálný předpoklad toho, že rozsah věci neumožní tomuto přísedícímu věc dokončit apod. Nejvyšší soud usuzuje, že pokud pro takto závažné důvody se rozhodování věci účastní soudce v pořadí následující, případně další (je-li na jeho straně rovněž důvod, aby věc nerozhodoval), pak není důvod učinit závěr, že obviněný byl odňat svému zákonnému soudci. 54. Dovolatel tvrdí, že při obsazení senátu, který v jeho věci rozhodl, došlo k manipulaci s výběrem vhodných přísedících. Takové vyjádření nutně vede k závěru, že obsazení senátu bylo svévolné a záměrné, tj. takové, jemuž je nezbytné – z důvodu znemožnění zneužití výběru soudce, od něhož lze očekávat určitý typ rozhodnutí či předvídatelné hodnocení skutkových okolností či důkazních prostředků – zabránit. Nejvyšší soud usuzuje, že k takovému hodnocení postupu soudu při obsazení senátu není důvodu, když obviněný ani nevysvětluje (k jeho námitkám ještě níže), z čeho takový závěr vyvozuje. Poukázat je nezbytné na to, že otázku zaujatosti přísedících vůči své osobě ani nevznesl, naopak ještě krátce před rozhodnutím senátu se naopak vyjádřil způsobem (v podání obhájce na č. l. 2999 uvedl: „i všichni přísedící jste velice korektní“ ), který není slučitelný s následným tvrzením o účelovosti obsazení senátu, jenž ho má poškozovat. 55. Na straně druhé je třeba připustit důvodnost námitky dovolatele, že závěr odvolacího soudu o správnosti povolání přísedících zařazených do soudního oddělení 12 T není dostatečně argumentačně podložen odkazem na příslušnou právní úpravu (zejm. §40 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., vyhl. č. 37/1992 Sb., příp. Instrukci Ministerstva spravedlnosti č.j. 505/2001-Org.) a stejně tak konkrétní část rozvrhu práce okresního soudu (v důsledku čehož nelze posoudit správnost takového vývodu). Stejně tak se poněkud zjednodušujícím způsobem odvolací soud postavil k další odvolací námitce obviněného vztahující se ke složení senátu. Uvedená zjištění vedou k poznatku, že učiněné závěry nemohou být dosud jako správné aprobovány soudem dovolacím (k důsledkům dosavadního vypořádání se s odvolacími námitkami obviněného soudem druhého stupně viz, část IV/C-3 odůvodnění tohoto usnesení) . IV/B-2 K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm b) tr. ř. 56. Dovolatel naplněnost tohoto dovolacího důvodu shledává (D-1, bod A) v tom, že k prokázání podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně předložil novinový článek a navrhl výslech svědka, ani jedním se však odvolací soud nezabýval. 57. Objektivně i subjektivně podjatá, a to „i ve smyslu vybrané judikatury Evropského práva pro lidská práva“ je podle dovolatele (D-2, bod 2.2) předsedkyně senátu již proto, že „nedodržela elementární zásady práva na spravedlivý proces, když její pochybení… kryl nadřízený soud…“. Navíc (D-2, bod 2.7) o její podjatosti svědčí způsob jejího vyjádření před vynesením rozsudku, a faktické vyloučení veřejnosti pro způsob, jímž jí byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Pochybení odvolacího soudu shledává v tom, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s obsahem novinového článku. V důsledku postupu odvolacího soudu, jenž se zaměřil na vypořádání s dalšími námitkami v tomto směru (tj. stran podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně), podle dovolatele nelze prokazovat podjatost označené soudkyně, pokud soudy odmítají provést relevantní navržený důkaz. 58. K uplatněné námitce je z pohledu procesních náležitostí její přípustnosti ( jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta ) třeba uvést, že ač pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu měl dovolatel již v řízení před soudem prvního stupně (viz již zmíněné podání obhájce na č. l. 2999, doručené soudu dne 23. 6. 2015), námitku podjatosti – i vzhledem k vyjádření předsedkyně senátu při hlavním líčení dne 24. 6. 2015 (č. l. 3034 verte) – nevznesl a ani neuplatnil důkazní návrh, který by měl vést k dalšímu objasňování otázky, zda důvody pro vyloučení předsedkyně senátu z rozhodování věci jsou dány či nikoli. Naopak, v rozporu s tím, co následně tvrdí v podaném dovolání (podjatost předsedkyně senátu), vyjádřil ve svém podání, jež učinil po provedení podstatné části důkazního řízení, tj. provedení důkazů v deseti hlavních líčeních, přesvědčení o korektním přístupu soudu ( „jsem přesvědčen o tom, že vy i všichni přísedící jste velice korektní“ ). 59. Skutečností však zůstává, že v rámci opravného prostředku podanému proti rozsudku soudu prvního stupně námitku podjatosti předsedkyně senátu uplatnil (body 96 a násl.) a že uplatnil i důkazní návrh v podobě výslechu svědka (bod 100: „Pro posouzení věrohodnosti předsedkyně soudu a její případné podjatosti navrhuje obžalovaný i výslech redaktora F. B. … „ ). Třeba rovněž připomenout, že ústy svého obhájce na takto uplatněném důkazním návrhu setrval obviněný i u veřejného zasedání konaného o odvolání dne 14. 1. 2016 (č. l. 3592). Odvolací soud i ohledně tohoto důkazního návrhu sice procesním způsobem rozhodl při veřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 (č. l. 3603), avšak důvod svého zamítavého rozhodnutí ve vztahu k tomuto důkaznímu návrhu (na rozdíl od návrhů dalších) nevyložil (ověřeno poslechem přiloženého CD záznamu o průběhu veřejného zasedání o odvolání ze dne 10. 2. 2016, čas záznamu 13.59 min. a násl.). 60. Uvedené konstatování vede k závěru, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnil právně relevantním způsobem a věcně důvodně, neboť otázka (ne)podjatosti předsedkyně senátu není v dovoláním napadeném usnesení vyřešena způsobem umožňujícím Nejvyššímu soudu učinit závěr, že ve věci rozhodl nepodjatý orgán. 61. Obviněný namítl podjatost předsedkyně senátu s ohledem na obsah novinového článku, jehož kopii předložil a jež je založena na č. l. 3026. Z jeho odvolací argumentace je zřejmé, že důvod pro vyloučení předsedkyně senátu spatřuje v tom, že se ve vztahu k hromadným sdělovacím prostředkům, konkrétně redaktoru Havlíčkobrodskému deníku měla vyjádřit následujícím způsobem: „Současně se zavázal, že část kupní ceny uhradí formou dlužného nájemného manželů vůči bytovému družstvu a dalším věřitelům. G. však uhradil jen část dluhů manželů Š. a více než čtyřista tisíc korun do dnešního dne neuhradil …Obžalovaný si také opatřil výdajový pokladní doklad s podpisy manželů, které dokazují, že dlužná částka byla již uhrazena.“ 62. Nedostatek napadeného usnesení odvolacího soudu je třeba spatřovat v tom, že tento soud při vymezení odvolacích námitek obviněného (byť rozsáhle citovaného – viz str. 9-16) opomenul takto formulovanou odvolací námitku zmínit, a což je zásadní, v následné pasáži věnované zhodnocení důvodnosti řádného opravného prostředku se s ní žádoucím způsobem nevypořádal. Byť se k námitce o podjatosti předsedkyně senátu ve svém rozhodnutí vyjádřil (str. 51 a násl.), je třeba s dovolatelem souhlasit v tom, že tak neučinil z aspektu namítaného v jeho dovolání, jenž je sám o sobě (viz i jím citovaná judikatura) způsobilý zpochybnit soudem učiněný závěr. Vytýkaný nedostatek, jenž má podobu tzv. opomenutého důkazu (v případě jakékoli reakce soudu na důkaz a důkazní návrh, jež mohou mít podstatný význam pro rozhodnutí – konkrétně vyřešení otázky, zda rozsudek soudu prvního stupně byl či nebyl vydán nepodjatým orgánem), jehož existence bezprostředně souvisí s posouzením otázky, zda při vydání dovoláním napadených rozhodnutí bylo či nebylo zachováno právo obviněného na spravedlivý proces. 63. Uvedený nedostatek nemůže překlenout dovolací soud svým vlastním rozhodnutím, neboť nemůže za soudy nižších stupňů řešit otázky, jejichž řešení se ony samy (v daném případě soud odvolací) vyhnuly. Dovolací soud nemůže pominout to, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení …, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Zdůrazňuje, že v takovém případě může pochybení soudů dosáhnout ústavně právních rozměrů a zavdat důvod ke kasaci. Stejně tak nelze pomíjet, že odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práva a svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, pokud ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (srov. nález sp. zn. II. ÚS 122/96 z dne 24. 3. 1998). Pominout lze v zásadě jen ty námitky odvolatele, jež lze označit za bezobsažné či zjevně redundantní, tedy takové, na které by odvolací soud právem nemusel vůbec reagovat (srov. např. nález ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12). Tím samozřejmě není zpochybněno oprávnění odvolacího soudu přistoupit k vypořádání se s odvolacími námitkami způsobem, který – s oporou o judikaturu Ústavního soudu citovanou na str. 19 napadeného usnesení – soud druhého stupně zvolil. Jakkoli je jeho přístup jinak plně akceptovatelný (stran způsobu reakce na ostatní odvolací námitky obviněného), ve výše vymezeném okruhu je napadené rozhodnutí zatíženo vyloženým deficitem. 64. Výše konstatované zjištění vede dovolací soud k závěru, že stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podal obviněný své dovolání důvodně, což má za následek, že již proto není jím napadené usnesení soudu druhého stupně udržitelné a musí být postupem podle §265k tr. ř. zrušeno. IV/B-3 K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 65. Tento dovolací důvod vztahuje obviněný ke všem čtyřem trestným činům, jimiž byl uznán vinným (z důvodu nesprávného hmotně právního posouzení skutku ), a vůči výroku o náhradě škody (z důvodu jiného nesprávného hmotně právního posouzení ). IV/B-3a) Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. 66. Vada právního posouzení spočívá podle dovolatele (D-1, C/bod 2.2) v mylném výkladu skutkové podstaty, jeho jednání mohlo vykazovat nejvýše znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy. 67. Stejným způsobem vymezil obviněný svou námitku vůči správnosti této právní kvalifikace i v druhém vyhotovení dovolání (D-2, bod 2.17). 68. Protože ani v jednom písemném zpracování nevymezil, jaké skutečnosti by měly podporovat jeho názor, a protože dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele tyto důvody domýšlel či sám formuloval, odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění této právní kvalifikace soudy nižších stupňů. 69. Pokud jde o skutkové a procesní námitky, jež dovolatel rozsáhlým způsobem ve vztahu ke zjištěním soudů uplatnil (D-2, body 2.6, 2.8, 2.9, 2.10, 2.11, 2.12, 2.13, 2.18), odporovalo by výše vymezenému postavení dovolacího soudu, pokud by na ně zejména rozsáhlejším způsobem reagoval. Problematice námitek vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a způsobu jeho hodnocení důkazů se podrobně věnoval soud odvolací a není proto žádoucí opětovně reagovat na pokračující polemiku dovolatele. V dané souvislosti lze opakovaně připomenout to, co zastává rovněž Ústavní soud, tj. že i ve vztahu k dovolacímu soudu je nutné konstatovat, že tento soud v zásadě není povolán ke zkoumání skutkového stavu, a od tohoto pravidla se může odchýlit pouze v případech zcela zjevných pochybení nalézacího či odvolacího soudu, která by ústila v očividný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jenž by zakládal porušení práva odvolatele na spravedlivý proces (viz např. usnesení ze dne 17. 10. 2013, III. ÚS 4464/12). V daném směru (tvrzeného extrémního nesouladu) dovolací soud u výše označených dovolacích námitek takovou vadu napadených rozhodnutí neshledává. 70. Z pohledu výhrad, jež by mohly být vnímány jako námitky o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, se jeví vhodným vyjádřit ke dvěma námitkám obviněného. 71. Pokud jde o námitku, že představa odvolacího soudu, jak se dovolatel měl bránit vnímanému obsahovému rozporu vyhotovených protokolů z hlavního líčení, je nereálná proto, že protokolace probíhala dodatečně, pak jde o naprosté nepochopení toho, co odvolací soud vyjádřil na str. 53-54 svého rozhodnutí ( „Pokud se obžalovaný rozhodl nevznášet jednotlivé námitky proti protokolaci, měl tak učinit vůči okresnímu soudu, který by námitky obžalovaného musel posoudit a rozhodnout o nich. Proti rozhodnutí okresního soudu by navíc byla přípustná stížnost, o které by rozhodoval krajský soud.“ ). Tímto vyjádřením odvolací soud obviněného zřetelně směřoval na ustanovení §57 odst. 1 tr. ř. Obviněnému samozřejmě nic nebránilo v tom, zejména bylo-li hlavní líčení konáno opakovaně, aby po obdržení protokolu o jednání (zejména pokud sám pořizoval doslovné přepisy), v konkrétnosti za užití cit. ustanovení namítl jím pociťované zřejmé nesprávnosti vyhotoveného protokolu a zákonem předvídaným způsobem se domáhal nápravy. Pokud snad obviněný sdílí přesvědčení, že protokol o jednání by měl být v podobě, kterou zakládal do spisu (tj. doslovný přepis), pak v tomto směru je jeho očekávání liché, neboť k doslovné protokolaci výpovědi může dojít jen za podmínek upravených v §55b odst. 3 tr. ř. 72. Výhrada, že soud obviněnému bránil v získávání relevantních informací podle zákona o veřejném přístupu k informacím, musí být hodnocena z toho pohledu, na jaké informace má obviněný podle jím zmiňovaného zákona právo. Pokud je vytýkáno, že opisy rejstříků trestů konkrétních osob byly zajištěny „těsně před vynesením odsuzujícího rozsudku“ (do spisu zařazeny na čl. 2975-2990, jako důkaz podle §213 tr. ř. provedeny u hlavního líčení dne 18. 6. 2015), pak tento časový moment je pro posouzení věci (z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces) nerozhodný, neboť důkaz opatřen byl a obviněný měl možnost jím po jeho provedení soudem operovat v rámci své obhajoby. 73. Otázkou subsidiarity trestní represe a nemožností řešení věci prostřednictvím ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se v dostatečném rozsahu zabýval soud odvolací (viz str. 49 jeho usnesení). Dovolatel sice ve svém mimořádném opravném prostředku (D-1, bod C-2.2) namítá, že pod jím uplatněný dovolací důvod je „podřaditelná i námitka „ultima ratio“, resp. užití trestně právních norem jako krajního prostředku řešení, nelze-li použití norem soukromého práva“, avšak dále již nijak nerozvádí (shodně D-2, bod 2.17), proč by ve vztahu ke skutku, jenž byl kvalifikován jako trestný čin podvodu v podobě kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neměl být trestní zákon aplikován. 74. Pouhé tvrzení dovolatele (D-2, bod 2.19), že „trestní řízení nebylo vedeno v souladu se zásadou „ultima ratio“, tj. nebylo krajním prostředkem k řešení sporů mezi poškozenými a dovolatelem“, není způsobilé kasaci dovoláním napadených rozhodnutí vyvolat. I při odhlédnutí od té skutečnosti, že zákon, jenž byl z hlediska časové působnosti soudy užit (zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), výslovné ustanovení obdobné znění §12 odst. 2 tr. zákoníku neobsahoval, dostačuje odkázat na to, že posuzovaný případ se ničím nevymyká svými charakteristikami od běžně se vyskytujících případů podvodného jednání tak, aby odůvodňoval přijetí závěru, že z hlediska okolností rozhodných pro určení jeho konkrétní závažnosti či škodlivosti nedosahuje ani nejnižší úrovně odůvodňující vyvození trestní odpovědnosti jeho pachatele. 75. Stejně tak lze poukázat na to, že sama skutečnost, že věc lze řešit i prostřednictvím norem práva soukromého, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti pachatele. Možnost řešení věci způsobem předvídaným v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nastává totiž jen tehdy, lze-li od tohoto řešení očekávat splnění všech funkcí, kterých má být trestním postihem dosaženo [ „… i Ústavní zastává názor, že … trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splněním všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12)]. Tak tomu ve věci posuzované zjevně není. IV/B-3b) Trestný čin lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zák. 76. Vada výroku podle dovolatele spočívá (D-1, body C/2.1, 2.2, 2.3) v tom, že soudy změnily závěry znaleckého posudku týkajícího se posouzení poškozeného J., v mylném posouzení skutkové podstaty tohoto trestného činu soudy (podřaditelnost námitky „ultima ratio“ ) a v nenaplnění objektivní stránky tohoto trestného činu (chybné posouzení hrubého nepoměru). Namítána je i nevědomost dovolatele o rozhodných skutečnostech (o obvyklé ceně bytu v době uzavírání smlouvy). 77. Obsahově shodně vyznívají i námitky uplatněné v druhém vyhotovení jeho mimořádného opravného prostředku (D-2, bod 2.14). Vyjma skutečnosti, že soudy nezkoumaly skutečnou cenu bytu (proto dle dovolatele nelze ani usuzovat, zda šlo či nikoli o smlouvu lichevní), vytýká těmto, že přesvědčivě nevyložily svůj závěr, že zneužil duševní nedostatečnost poškozeného J., a nevysvětlily, proč státní orgány nebyly v minulosti schopny tuto jeho duševní nedostatečnost zjistit. 78. Podle dovolatele (D-2, bod 2.19) nenaplnil objektivní stránku trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, 2 tr. zák. proto, že v právním vztahu mezi ním a poškozenými nebyl dán hrubý nepoměr vzájemného plnění. Obviněný poukazuje na to, že pro jeho posouzení „záleží jen na hodnotě obou plnění a na jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši škody, protože toto kritérium zákon neuvádí jako znak trestného činu lichvy“. Z pohledu subjektivní stránky poukazuje na to, že „[n]ení vysvětleno, … jak měl poznat, že se jedná o duševní nedostatečnost svědka J. …“. 79. K námitce, že při uzavření smlouvy s poškozeným J. nebyl dán hrubý nepoměr vzájemného plnění, se připomíná, že skutkové zjištění soudu prvního stupně je založeno na zjištění, že v souvislosti s uzavřením specifikované kupní smlouvy „se K. J. zavázal k prodeji zmíněných nemovitostí kupujícímu J. G. za kupní cenu 900.000,- Kč“, přičemž obviněný „získané nemovitosti pak dne 19. 4. 2010 prodal J. L., za částku 2.160.000,- Kč, rozdíl v hodnotě vzájemného plnění do současné doby poškozenému nedorovnal, ani nesnížil a získal tak prospěch ve výši 1.260.000,- Kč“. 80. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, jaké skutečnosti vedly označený soud k závěru o naplnění obviněným popíraného zákonného znaku, neboť na str. 35 rozsudku se k odůvodnění užité právní kvalifikace uvádí jen to, že „obžalovaný dne 11. 12. 2009 v H. B. s poškozeným K. J. uzavřel kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky poškozeného, ačkoli mu bylo přislíbeno, že uzavřením kupní smlouvy bude pouze zajišťován poskytnutý úvěr a tato nebude příslušnému katastrálnímu úřadu uplatněna, ačkoliv již v době uzavírání kupní smlouvy muselo být obžalovanému zřejmé, že poškozený trpí duševní poruchou a není schopen tomuto právnímu úkonu porozumět“. Z této citace plyne, že se v ní nalézací soud otázkou hrubého vzájemného nepoměru plnění nezabýval. Následně se k odůvodnění právní kvalifikace vztahuje část obsažená na str. 39, v níž soud mimo jiné uvedl, že „obžalovaný jako zkušený podnikatel v oblasti týkající se realit si musel být vědom, že koupě bytové jednotky v P. za částku 900.000,- Kč je mimořádně výhodná. Následně byl byt prodán za částku 2.160.000,- Kč, a to po pouhých čtyřech měsících po jeho koupi.“ 81. Podstatně podrobněji se k důvodnosti právního posouzení skutku popsaného v bodě 2 rozsudku vyjádřil ve svém usnesení soud odvolací (viz str. 31 až 36). Ačkoli explicitně pojem hrubého nepoměru stran vzájemného plnění neužil, z toho, co uvedl na str. 32, implicitně plyne, že ho spatřoval ve zjištění, že kupní cena na nemovitost poškozeného J. byla stanovena v částce 900.000,- Kč, ač následně byla její hodnota stanovena znaleckým posudkem na částku 2.100.000,- Kč. 82. Přestože s tímto údajem neoperuje soud prvního stupně (v popisu skutku uvádí prodejní částku 2.160.000,- Kč), je podle skutkových zjištění soudů nesporné, že kupní cena určená pro dovolatele jako nabyvatele nemovitosti byla hrubě neodpovídající její skutečné hodnotě (obvyklé ceně ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák.). Hodnota nemovitosti (bytu) byla stanovena na částku 2.100.000 Kč, zatímco poškozený (za toto své plnění) obdržel od obviněného protiplnění v hodnotě 900.000 Kč. Jinými slovy vyjádřeno, obviněný poskytl za plnění, které získal od poškozeného plnění o 133 % vyšší oproti jím poskytnutému protiplnění. Závěr o naplnění kvalifikačního znaku lichvy podle §253 tr. zák. se takový závěr nikterak nevymyká ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť se pohybuje v mezích hodnotových relací, v jejichž rámci v dřívějších rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl o naplněnosti znaku hrubého nepoměru. Tak např. v usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 834/2014, shledal hrubý nepoměr vzájemných plnění v rozsahu 108%, v usnesení ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016, v rozsahu 131% nebo v usnesení ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1483/2012, v rozsahu 89%. Za tohoto stavu – z hlediska procentuálního vyjádření hrubého nepoměru – se soudy nikterak neodklonily od ustálené praxe. Aniž by se tedy touto otázkou odvolací soud explicitně zabýval, správnost jeho závěru nemůže sama tato skutečnost zvrátit. 83. Ve vztahu ke zneužití duševní nedostatečnosti poškozeného má námitka obviněného skutkový charakter a jako taková, stejně jako tvrzení, že soudy tento svůj závěr neodůvodnily (námitka vůči odůvodnění rozhodnutí), obviněným uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. Ve stručnosti lze pouze konstatovat, že daný skutkový závěr soudů nelze pokládat za důkazním řízením nepodložený, tj. takový, jenž by nabýval rozměru extrémního nesouladu ve vztahu k soudem provedeným důkazům. IV/B-3c) Zvlášť závažný zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku 84. Dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku shledává (D-1, bod C/1) ve třech skutečnostech. První je to (C/1.1), že při svém výslechu nebyl jako svědek poučen o právu odepření výpovědi, ač „jedním z důvodů, pro které by měl právo odepřít výpověď jako svědek v předmětné věci, je právě nebezpečí, že by si svou svědeckou výpovědí přivodil trestní stíhání“. To se podle něj stalo, když si svou výpovědí přivodil trestní stíhání a byl pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin. Druhý důvod (C/1.2) nesprávnosti právního posouzení skutku podle dovolatele spočívá v tom, že nebyla vyřešena otázka, zda uvedl nepravdu (posouzení svědecké výpovědi jako nevěrohodné ještě neznamená, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou). Třetí skutečností (C/1.3) je to, že trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku se nedopouští osoba, která spáchala trestný čin (zákaz donucování k doznání). 85. Obsahově shodně s posledně dvěma zmíněnými námitkami vyznívá i argumentace vznesená dovolatelem i ve druhém zpracování jeho mimořádného opravného prostředku (D-2, str. 21-22). 86. První námitka nemůže být považována ani za formálně naplňující obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť je ryze procesního charakteru. Se stejnou námitkou uplatněnou v odvolání obviněného se zcela dostatečným způsobem vypořádal již soud odvolací (viz 39-42). Ten zejména poukázal na to, že v důkazním řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že dovolatel vystupující jako svědek v trestní věci obviněného Z. K. byl osobou oprávněnou k odepření svědecké výpovědi nejen z důvodu §100 odst. 1 tr. ř. (tedy pro bližší vztah k obviněnému), ani z důvodu §100 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud dostatečně přesvědčivě vyložil, proč mu právo odepření výpovědi nepříslušelo. 87. Namítá-li dovolatel nesprávnost tohoto závěru s poukazem na to, že výpovědí učiněnou v procesním postavení svědka si přivodil nejen trestní stíhání, nýbrž i pravomocné odsouzení pro zvlášť závažný zločin [zjevně míněn zvlášť závažný zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku vymezený pod bodem 4 odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně], pak toliko účelově uplatňuje desinterpretace obsahového významu ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Obsah tohoto ustanovení nelze vykládat způsobem, jaký zvolil dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Právo odepření výpovědi v tomto ustanovení upravené poskytuje svědku možnost nevypovídat za situace, kdy by součástí jeho výpovědi, v níž by se vyjadřoval k okolnostem významným pro rozhodnutí v trestní věci obviněného (v rámci jehož trestního stíhání má být podána), bylo i uvedení takových údajů, jež by svědčily byť o participaci svědka na spáchání činu, který je kladen za vinu obviněnému, či o spáchání jiného trestného činu a pro obsahovou souvislost by údaje, jež by měl svědek uvést ve vztahu k danému obviněnému, byly neoddělitelné od těch, jež by vedly k sebeobvinění svědka. Jinými slovy vyjádřeno, svědek má právo odepřít výpověď, pokud by v rámci své výpovědi byl nucen pravdivě hovořit o skutku, jenž se udál v minulosti, jehož se sám (případně s dalšími osobami) dopustil a jenž vykazuje znaky trestného činu. 88. Právo odepření výpovědi tak zákon poskytuje osobě (svědkovi), jež by svou pravdivou výpovědí mohla přivodit nebezpečí trestního stíhání sobě či osobám v §100 odst. 2 tr. ř. uvedeným. Rozhodně nelze citované ustanovení interpretovat tak, že má poskytnout možnost odepření výpovědi svědkovi proto, že by si nebezpečí svého trestního stíhání mohl přivodit svou nepravdivou výpovědí. Nepravdivou výpovědí týkající se skutečností, ohledně nichž mu při uvedení pravdivých údajů žádné nebezpečí vyvození trestní odpovědnosti nehrozí (neboť se sám žádného skutku, v němž by bylo lze spatřovat trestný čin, nedopustil). Právo odepření výpovědi mu nepřísluší, jak se naopak snaží dovolací soud přesvědčit obviněný, mělo-li by se nebezpečí trestného stíhání týkat skutku, jenž má teprve nastat, majícího podobu uvedení vědomě nepravdivých údajů svědkem v rámci jeho výslechu orgánem činným v trestním řízení (v daném případě při výslechu před soudem v rámci hlavního líčení). 89. Ostatně v souladu s těmito vývody je i stávající judikatura týkající se otázky, kdy se svědek svou nepravdivou svědeckou výpovědí nemůže dopustit trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (např. rozhodnutí publikovaná pod č. 25/1969 či pod č. 59/2006 Sb. rozh. tr.). Základním východiskem, z něhož se takový závěr dovozuje, je to, že osoba nemůže být – prostřednictvím jejího ustanovení do procesního postavení svědka – donucována k doznání vlastní trestné činnosti. Takovým postupem by docházelo k porušování zásady zákazu nucení k sebeobviňování vyplývajícímu z čl. 37 odst. 1 LZPS. I v těchto případech tak jde o osoby, jejichž případný trestní postih se pojí se spácháním trestného činu v období předcházejícím podání svědecké výpovědi (osoba z trestného činu již obviněná či podezřelá). 90. S ohledem na zjištění odvolacího soudu lze učinit opodstatněný závěr, že žádné nebezpečí z porušení zákazu sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare), jehož vymezení je obsaženo jak v čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tak v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 LZPS, v souvislosti s výslechem dovolatele, co by svědka v trestní věci obviněného Z. K., nehrozilo. Odvolací soud proto nepochybil, uzavřel-li, že právo odepření výpovědi dovolateli (v procesním postavení svědka vyslýchaného v rámci trestního stíhání vedenému proti jmenovanému obviněnému) nepříslušelo. Z uvedeného plyne, že byť lze s dovolatelem souhlasit v tom, že poučení provedené předsedkyní senátu nebylo vyčerpávající, nemá jím vytýkaný nedostatek vliv na závěr o možnosti využití takto získaného důkazu. 91. Dodat lze, že závěr o procesní využitelnosti výpovědi dovolatele není budován na argumentaci, že dovolatel byl dlouhodobý příslušník Městské police Havlíčkův Brod – to ostatně z vlastního odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne ( „… soud si je vědom toho, že uvedená skutečnost nemůže nahradit řádné poučení svědka…“ ). Obviněným poukazované nedostatečné poučení, jehož se mu dostalo před jeho výslechem, tak sice může být vnímáno jako procesní vada, avšak s ohledem na zjištění, že právo odepření výpovědi dovolateli nepříslušelo, nenabyla tato vada podoby upravené zněním §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (podstatná vada, jež má vliv na správnost rozhodnutí), jež by měla z tohoto důvodu odůvodnit kasaci napadeného rozsudku odvolacím soudem. Jako taková nemá rovněž vliv na právní posouzení skutku, nezakládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 92. Druhá námitka je založena na nerespektování skutkového zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily. Již odvolací soud v reakci na odvolání obviněného zcela transparentně vyložil odůvodněnost závěru o prokázání znaku uvedení nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, když uvedl (str. 38), že „výpověď obžalovaného v trestní věci odsouzeného K. v pozici svědka před policejním orgánem, ale i okresním soudem ohledně předání finanční hotovosti odsouzeným K. poškozeným, je nepravdivá a nikoli pouze nevěrohodná, neboť obžalovaný opakovaně popisoval situace, ke kterým vůbec nedošlo“. 93. Rovněž s třetí námitkou se již vypořádal soud odvolací (viz str. 41, odstavec druhý a třetí jeho usnesení), když poukázal na to, že v době, k níž se výslech dovolatele upínal, se žádného trestného činu nedopustil. Dovolací argumentace obviněného se tudíž zjevně míjí se skutkovými zjištěními. 94. Skutečnosti uplatňované dovolatelem (D-2, body 2.15. a 2.16) stran posuzování věrohodnosti svědků K. K. a J. Š. nenabývají rozměru, jenž by vyžadoval reakci dovolacího soudu. Navíc ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která učinily soudy nižších stupňů ve věci již odsouzeného Z. K. lze odkázat na to, že byly přezkoumány na podkladě ústavní stížnosti jmenovaného. Ústavní soud, jenž své rozhodnutí vydal až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o žádosti odsouzeného o povolení obnovy řízení, dospěl k závěru, že „rozhodnutí obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě“. I s přihlédnutím k tomuto faktu není důvodu se k věci dále vyjadřovat. 95. Zcela mimo skutková zjištění a právní posouzení skutku je námitka dovolatele (D 2, bod 2.17), v níž v návaznosti na osobu L. P. „zpochybňuje správnost právního posouzení svého jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. s tím, že …“ , neboť ve vztahu k ní se podle zjištění soudů nižších stupňů měl dopustit jednání popsaného v bodech 3) a 4) rozsudku, tj. skutků, jež nebyly kvalifikovány způsobem, vůči němuž obviněný svou argumentací brojí. 96. Uvedené poznatky ústí do závěru, že vadou spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku skutek popsaný v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně netrpí. IV/B-3d) Trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. 97. Z dovolání obviněného nelze zjistit, zda a jaké výhrady uplatňuje vůči právnímu posouzení skutku uvedenému pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu. Lze učinit poznatek, že ve vztahu k němu neuplatňuje námitku nesprávného (nedostatečného) poučení dovolatele před jeho výslechem policejním orgánem. Má-li nesprávnost právního posouzení zakládat to, co je obsahem druhé a třetí námitky uplatněných vůči posouzení skutku popsaného v bodě 4) rozsudku jako zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pak dovolací soud odkazuje na údaje výše uvedené. IV/B-3e) Výrok o náhradě škody 98. Nutno zdůraznit, že dovolatel v konkrétnosti explicitně nevymezil, který z výroků o náhradě škody svým dovoláním napadá. Lze však usoudit, že tak činí, neboť krom toho, že (D-1, bod 1) „napadá pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé“ , současně sděluje, že „je napadán rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ve spojitosti s usnesením odvolacího soudu“ , aniž by omezil napadení rozsudku soudu prvního stupně jen na některé výroky. V odůvodnění svého dovolání však obviněný konkrétní námitku vznáší (D-2, bod 2.14) jen ve vztahu k výroku zakládajícímu jeho povinnost nahradit škodu poškozenému J. Konkrétně namítá, že „je velmi sporné, jak může být odsouzen dovolatel k povinnosti uhradit panu J. škodu, když se tento v civilním řízení domáhá určení, že je vlastníkem nemovitosti. Pokud by v civilním řízení uspěl, měl by jak nárok na výplatu údajné škody, tak by byl i vlastníkem nemovitosti. V konkrétním aspektu měl soud odkázat poškozeného J. na řízení ve věcech občanskoprávních.“ 99. S ohledem (D-1, bod 1) na vymezení dovolacích důvodů, resp. jeho alternativ, obviněným je možno usuzovat, že citovanou námitkou uplatňuje alternativu spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 100. Nejvyšší soud musí konstatovat, že takto vymezenému dovolacímu důvodu argumentace dovolatele nevyhovuje. Ten totiž nevznáší námitku, jíž by brojil vůči nesprávnosti samotného právního základu odpovědnosti obviněného za vznik škody, k jejíž náhradě byl zavázán. Své výhrady buduje na skutečnostech jiných (viz bod 94.), ve vztahu k nimž usuzuje, že mělo dojít k odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Protože se dovolatel svou argumentací s obsahovým vymezením uplatněného dovolacího důvodu míjí, není třeba na jeho námitku dále reagovat. IV/B-4 K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 101. Dovolatel vytýká (D-1, bod B), že se soudy nezabývaly otázkou, jak předmětné byty nabyl, zda mu náleží a zda jde o věci ve smyslu §70 tr. zákoníku. 102. V podrobnostech (D-2, bod 2.20) soudům vytýká, že se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že žádný ze soudů „se nezabýval ve smyslu §70 tr. zákoníku otázkou, zda věc, které bylo užito k spáchání trestného činu a o jejímž propadnutí bylo rozhodnuto, je skutečně věcí ve smyslu §70 tr. zákoníku“, že skutkové závěry soudů a jejich nedostatečné odůvodnění jsou v natolik extrémním nesouladu, že zakládající nepřípustné denegatio iustitiae. Namítá, že nebyl předložen jediný důkaz, že tento majetek byl opatřen v důsledku trestné činnosti (to je dovozováno ze skutečnosti, že se tak stalo v době, která bezprostředně následovala po spáchání některé trestné činnosti), vytýká, že nebylo zkoumáno, z jakých prostředků byly byty fakticky pořízeny. O nesprávnosti učiněných závěrů podle něj svědčí i obsah spisového materiálu. 103. Tato námitka podřaditelná pod obviněným uplatněný důvod dovolání je důvodná. Přestože se dovolatel dopouští dílčí nepřesnosti, pokud tvrdí, že soud řádně nezkoumal splnění požadavků upravených v §70 tr. zákoníku ve vztahu k věci, jíž bylo užito ke spáchání trestného činu ( „zda věc, které bylo užito k spáchání trestného činu a o jejímž propadnutí bylo rozhodnuto“ ), ač soudy nižších stupňů o propadnutí věci rozhodly podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy jako o věci, kterou pachatel, byť i jen zčásti, nabyl za věc uvedenou v odstavci 1 … a nikoli o věci, které bylo užito k spáchání trestného činu, podstata jeho argumentace je opodstatněná. Tvrdí totiž, že soudy neučinily řádná skutková zjištění o původu finančních zdrojů, jež sloužily k úhradě kupní ceny předmětných bytů. V důsledku toho pak namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky aplikace soudem užitého ustanovení tr. zákoníku. 104. Tvrzení dovolatele je třeba přisvědčit, jelikož z odůvodnění tohoto výroku (co se týče splnění podmínek, za nichž lze trest propadnutí majetku uložit) obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit ve své podstatě nic. Nalézací soud se totiž omezil na kusé konstatování spočívající v tom, že „soud rozhodl o trestu propadnutí věci, a to dvou nemovitostí konkrétně specifikovaných ve výrokové části rozsudku, které obžalovaný získal byť jen z části v souvislosti s trestným jednáním“. Jinými slovy, omezil se pouze na citaci příslušného aplikovaného ustanovení, aniž by jeho obsahovou naplněnost jakkoli vymezil. 105. Soud druhého stupně, v reakci na odvolací námitku obviněného, sice soud prvního stupně argumentačně podpořil (str. 47 usnesení), avšak učinil tak pouze ve vztahu k jednomu z bytů, a navíc způsobem, který s přihlédnutím k dovolací námitce obviněného nelze pokládat za adekvátní. 106. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl naplněn i materiálně. Výrok o trestu propadnutí věci nemůže obstát, neboť není zdůvodněn (a zejména ani skutkově podložen) způsobem, který by bylo lze označit za zákonu vyhovující. 107. Nejvyšší soud současně dospěl k přesvědčení, že na vadu, jež objektivně dovoláním napadená rozhodnutí zatěžuje, nelze reagovat způsobem, jenž navrhl ve svém vyjádření státní zástupce. Přihlédl totiž k právnímu názoru vyslovenému Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2301/14, který je podle dovolacího soudu třeba analogicky vztáhnout i na případ posuzovaný. V označené věci Ústavní soud vyslovil, že „[z]abere-li obecný soud v trestním řízení věc či jinou majetkovou hodnotu užitím zákonného ustanovení, které svým zněním a smyslem nedopadá na druh zabíraného majetku, poruší tím ústavně zaručené právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Současně zdůraznil, že „[z] rozhodnutí obecných soudů, jimiž se zabírá věc či jiná majetková hodnota dle ustanovení §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, musí být zřejmé, z jakého důvodu lze zabíranou věc chápat jako hodnotu získanou trestným činem či jako odměnu za něj.“ 108. Z citovaného nálezu lze dovodit, že pro vyslovení trestní sankce (v daném případě majetkové povahy, ať již v podobě trestu či ochranného opatření) jsou nutná taková skutková zjištění, jež aplikaci příslušné normy odůvodňují. Nejsou-li součástí odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci posuzované taková skutková zjištění zakládající důvodnost aplikace §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, avšak ani taková, která by oprávněně vedla k závěru, že je důvod pro aplikaci §71 tr. zákoníku, pak je podle dovolacího soudu postup spočívající v odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. vyloučen již z tohoto důvodu. Současně by navrženým procesním postupem došlo k tomu, že by dovolateli bylo odepřeno právo uplatnit obhajobu k nové alternativě právního řešení, a to v situaci, kdy v řešené části nesplnil odvolací soud bezezbytku svou roli přezkumného orgánu a nereagoval adekvátně na zjevnou vadu odvoláním napadeného rozsudku. IV/B-5 K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 109. V prvém dovolání (D-1) neuplatnil obviněný nic, co by mělo svědčit o naplnění tohoto jím deklarovaného dovolacího důvodu. 110. Pokud ve svém pozdějším dovolání (D-2, bod 1,) tento dovolací důvod uplatnil ve variantě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, pak tak učinil zjevně neopodstatněně. Tato varianta, vztahující se na rozhodnutí vydaná odvolacím soudem při aplikaci §253 odst. 1, event. odst. 3 tr. ř., nemohla být naplněna již z toho prostého důvodu, že odvolací soud žádným z uvedených způsobů nerozhodl. Důvodně však dovolatel uplatnil variantu druhou spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Jak již bylo uvedeno výše, pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že o odvolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v §256 tr. ř., přestože rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o trestu propadnutí věci byl zatížen vadou zakládající důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a písm. h) tr. ř. IV/C Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu a důsledkům z něj plynoucím 111. Z výše uvedených důvodů, tj. naplnění dovolacích důvodů upravených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. přistoupil Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ke zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, přičemž zrušil současně i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. 112. Pro komplexní vypořádání se s dovolacími námitkami obviněného, resp. i jím učiněnými návrhy, považuje dovolací soud - nad rámec dosud uvedeného - za vhodné uvést ještě následující skutečnosti. IV/C-1 K extrémnímu nesouladu 113. Dovolatel sice (D-1, bod C/2.4.) v obecnosti vymezuje jeho obsahové vnímání a tvrdí (s oporou o princip presumpce neviny) jeho existenci, v konkrétnosti však neuvádí, čeho se týká a ve vztahu k jakým trestným činům se tvrzená vada projevuje. 114. Již z výše uvedeného vyplynulo, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku (D-2) vztáhl tuto námitku k výroku o trestu propadnutí věci. S ohledem na to, že soudy svá skutková zjištění, jež by právní závěr o zákonnosti uložení daného druhu trestu měla odůvodnit, buď vůbec nevyložily (soud nalézací), případně tak učinily způsobem, jenž obsahu důkazů (ať již provedených, či proveditelných) odporuje, lze v této části hodnocení rozhodnutí soudů nižších stupňů ze strany dovolatele přisvědčit. 115. Pokud stejnou námitku uplatnil v souvislosti s důkazním řízením (D-2, bod 2.5), pak zejména akcentuje to, že soudy „k prokázání skutkového stavu neprovedly i jiné, dovolatelem navrhované důkazy ….“. V daném směru však pomíjí tu skutečnost, že jak judikatura obecných soudů, tak Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, aj.) vychází z toho, že soudy nejsou povinny vyhovět veškerým důkazním návrhům procesních stran. Samotné neprovedení navrženého důkazu rozhodnutí soudu samo o sobě nediskvalifikuje. Jako pochybení, jež by mohlo nabýt až rozměru porušení práva obviněného na spravedlivý proces, by mohlo být hodnoceno při absenci smysluplného zdůvodnění tohoto procesního postupu soudem. 116. Obviněný prostřednictvím obhájce uplatnil rozsáhlou důkazní iniciativu. Některé jeho návrhy byly soudem akceptovány, v případě jejich nevyhovění soud vyložil, proč navržené důkazy neprovedl (srov. usnesení odvolacího soudu str. 34, 42, 43, 44 a 53). Pokud vůči způsobu zdůvodnění tohoto postupu nevznáší (snad výjimkou námitky podjatosti předsedkyně senátu, kde je jeho výhrada důvodná – viz výše body 62. a 63.) konkrétní výhrady, pak samotný stesk, že soudy všechny jeho důkazní návrhy neakceptovaly, nemá rozměr, jenž by měl odůvodnit kasaci dovoláním napadených rozhodnutí. Pouhý odkaz, že v souvislosti s tzv. opomenutým důkazem, „je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy i skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci“ , nedostačuje, není-li v konkrétnosti vztažen k té či oné argumentaci, jež se důvodností odmítnutí provedení navrženého důkazu zaobírá. Namítá-li v jiných částech dovolání (D-2, bod 2.3.2), že se soudy dopustily zlovůle, pokud „odmítly provést znalecké zkoumání“ v souvislosti s trestným činem křivé výpovědi, pak je třeba upozornit na to, že problematikou nemožnosti řešit danou otázku (tj. zda je obviněný věrohodnější než poškození) se odvolací soud, v souvislosti s odůvodněním zamítavého postoje k jeho důkaznímu návrhu na doplnění dokazování zpracováním znaleckého posudku, zaobíral (str. 44 usnesení) a řešení, k němuž dospěl, nelze nic vytknout. Stran namítaného nesprávného zjištění se zaobíral i důkazním návrhem dalším (viz str. 42, odstavec třetí jeho usnesení). 117. Uplatňuje-li obviněný závěr o existenci extrémního nesouladu (D-2, bod 2.19) v souvislosti se skutkovými a právními závěry týkajícími se skutků popsaných pod body 3) a 4) rozsudku, pak tak činí primárně na tom základě, že odmítá přijmout nejen skutkové závěry učiněné v přezkoumávané věci, nýbrž i skutkové závěry soudy učiněné ve věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 40/2009 (obv. Z. K.), ač tyto byly shledány opodstatněnými nejen obecnými soudy (tj. včetně soudu dovolacího – viz usnesení ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 35/2012), nýbrž i Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. IV ÚS 1741/12). Ostatně od tohoto východiska se odvíjí i dovolatelem tvrzená mstivost státních orgánů vůči němu (D-2, bod 2.2.). Ani v tomto směru, tj. extrémní rozpornosti uplatňované k výrokům pod bodem 3) a 4) dovolací soud hodnocení obviněného nesdílí. IV/C-2 K návrhu na přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie 118. Nejvyšší soud nevyhověl obviněnému, aby řízení o dovolání přerušil ve smyslu §9a tr. ř. a položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku podle §267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Tento svůj návrh totiž obviněný uplatňuje v tom směru, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku k výkladu je nedostatečná a vzhledem k tomu, že Česká republika je součástí Evropské unie, platí pro ni čl. 6 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, podle kterého „[z]ákladní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie.“ Obviněný se dovolává mimo jiné výkladu pojmu podstatná vada řízení obsaženého v čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; podle č. 4 odst. 1 „[n]ikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“ podle odst. 2 „[u]stanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově zjištěné skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.“ 119. K návrhu dovolatele je nezbytné uvést, že v něm vůbec nevymezil, v jakém směru a z jakého pohledu by jím nastíněný problém měl být řešen ve formě předběžné otázky, tj. nikterak neformuloval návrh předběžné otázky k SD EU. Obviněný pouze lakonicky uplatnil požadavek, aby Nejvyšší soud „předložil předběžnou otázku k SDEU … ohledně výkladu pojmu‚ podstatná vada řízení‘ a to z aspektu, zda náprava podstatných vad řízení požívá přímého účinku“ . 120. V této souvislosti lze připomenout, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby za dovolatele domýšlel způsob jeho obhajoby, jakož i formulaci otázky, která by měla být v rámci řízení o předběžné otázce před SD EU vznesena. K výše citovanému vymezení otázky dovolatele lze uvést následující skutečnosti. 121. Pokud jde o znak „podstatná vada řízení“ , tato formulace odpovídá znaku obsaženému v čl. 4 odst. 2 EÚLP. Z dovolání obviněného ovšem nikterak neplyne jakákoli vazba mezi dovoláním napadenými rozhodnutími a jim předcházejícím řízením na straně jedné a předmětným čl. 4 odst. 2 EÚLP na straně druhé. V daném ohledu obviněný opomíjí vlastní obsah a smysl předmětu trestního řízení, ve kterém by bylo nezbytné jakkoli pojem „podstatná vada v předešlém řízení“ vykládat (ve smyslu odlišném o výkladu zastávaného vnitrostátní soudní praxí) a v případě nejasnosti položit předběžnou otázku k SD EU. 122. Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání. Z judikatury SD EU navíc jasně plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem vznášení hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků řízení před soudem členského státu. 123. Podání předběžné otázky v podobném případě by znamenalo vlastně zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v. Novello (1981) ECR 3045, bod 18; cit. „artikel 177 dem Gerichtshof nicht die Aufgabe zuweist, Gutachten zu allgemeinen oder hypothetischen Fragen abzugeben, sondern daß er nach dieser Vorschrift einen Beitrag zur Rechtspflege in den Mitgliedstaaten zu leisten hat. Daher wäre der Gerichtshof nicht für die Beantwortung von Auslegungsfragen zuständig, die ihm im Rahmen konstruierter Verfahren vorgelegt würden, mit deren Hilfe die Parteien den Gerichtshof zur Stellungnahme zu gemeinschaftsrechtlichen Fragen veranlassen wollen, deren Beantwortung für die Entscheidung eines Rechtsstreits nicht objektiv erforderlich ist.“ ; tj. „čl. 177 Soudní dvůr nepovolává k tomu, vyjadřovat se k obecným nebo hypotetickým otázkám, nýbrž podle tohoto předpisu musí přispívat k řádnému výkonu justice v členských státech. Proto by Soudní dvůr nebyl příslušný k zodpovězení výkladové otázky, která by soudu v průběhu řízení vyvstala a s jejíž pomocí by se strany obrátily na Soudní dvůr za účelem jeho stanoviska týkající se otázky práva společenství, jejíž zodpovězení není pro rozhodnutí právního sporu objektivně potřebné.“ ; stejný závěr srov. i ve věci 126/80 Maria Salonia proti Giorgiu Poidomanimu a France Baglieri, rozené Giglio (1981) ECR 1563). IV/C-3 K důvodu vrácení věci odvolacímu soudu a k jeho dalšímu postupu 124. V souvislosti se zrušením rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodl dovolací soud současně podle §265 l odst. 1 tr. ř. o přikázání věci tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrácení věci soudu druhého stupně je odůvodněno tím, že Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání zrušil toliko jeho rozhodnutí (a nikoli též rozsudek soudu prvního stupně). 125. Úkolem odvolacího soudu je opětovně projednat podaná odvolání a vypořádat se s nedostatky, na něž poukázalo toto usnesení. Protože primárním důvodem, jenž odůvodnil zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, bylo nevypořádání se uvedeného soudu s odvolací námitkou obviněného, již uplatnil v souvislosti se svým tvrzením o podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, bude nezbytné, aby na ni ve svém rozhodnutí reagoval. V daném směru to předpokládá posouzení obsahu obviněným předloženého novinového článku z toho úhlu pohledu, zda v něm obsažené údaje jsou způsobilé zpochybnit nestrannost předsedkyně senátu, a to za předpokladu, že by jeho obsah vznikl způsobem odvolatelem tvrzeným (tj. odlišným od jejího vyjádření obsaženého na č. l. 3034 verte). V dané souvislosti bude muset zvážit, zda své rozhodnutí může učinit na podkladě dosud provedeného dokazování, či za jeho doplnění. V každém případě se bude muset vypořádat s důkazním návrhem vzneseným odvolatelem. V této souvislosti se (patrně nadbytečně) připomíná, že soud důkazním návrhům nemusí vyhovět, avšak toliko za splnění předpokladů, jež jsou dostatečně jasně vymezeny jak judikaturou obecných soudů, tak zejména judikaturou Ústavního soudu. 126. Z části IV/B-1 tohoto usnesení se podává, že dovolací soud shledává nedostatečným dosavadní způsob zdůvodnění závěrů odvolacího soudu, že při rozhodování věci dovolatele byl soud prvního stupně řádně obsazen. Pokud na tomto závěru odvolací soud setrvá, je žádoucí, aby své stanovisko lépe vyložil (např. za užití metod interpretace) ve vztahu k obecné právní úpravě a konkrétní úpravě obsažené v rozvrzích práce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Důkazní možnosti zůstaly nevyčerpány i v otázce důvodů povolání přísedícího vedeného v seznamu pod č. 5, namísto přísedícího pod č. 4. Nabízí se možnost zjištění, zda na soudu prvního stupně byly vedeny záznamy o účasti přísedících na soudních jednáních, které by mohly být využity k posouzení této dílčí otázky. 127. Na soudu odvolacím záleží, zda (případně i s ohledem na výsledky řešení výše označených okruhů problémů) doplní dokazování i v dalším rozsahu, při respektu k stanovení §263 odst. 6 věta první tr. ř., aby mohl učinit nezbytná skutková zjištění umožňující mu rozhodnutí o dalších otázkách (např. týkajících se podmínek pro uložení toho či onoho druhu trestní sankce). 128. Ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. se připomíná, že orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Pro soud odvolací to znamená, že se musí odpovědně (tj. i formou případného doplnění dokazování) vypořádat zejména s těmi nedostatky, na které je poukázáno v bodech 125. a 126. tohoto usnesení. IV/C-4 K tomu, proč dovolací soud při zrušení rozhodnutí odvolacího soudu nerozhodoval o vazbě obviněného. 129. Obviněný dne 2. 6. 2016 (č. l. 3762 verte) nastoupil výkon mu uloženého trestu odnětí svobody a ve svém dovolání uplatnil návrh, aby v souvislosti s rozhodováním o jeho dovolání bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu, který mu byl dovoláním napadenými rozhodnutími uložen. Protože předseda senátu dovolacího soudu tomuto podnětu obviněného vyhověl a rozhodl o něm samostatným usnesením ze dne 23. 11. 2016, jímž výkon obviněnému uložených trestů přerušil podle §265o odst. 1 tr. ř. a následně vydal příkaz, aby byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn na svobodu, odpadl důvod k tomu, aby Nejvyšší soud v souvislosti se zrušením napadeného usnesení odvolacího soudu rozhodoval o vazbě obviněného podle §265 l odst. 4 tr. ř. IV/C-5 Ke zvolené formě jednání dovolacího soudu 130. Nejvyšší soud dovolání obviněného projednal a rozhodnutí o něm vydal v neveřejném zasedání, neboť tento způsob projednání a rozhodnutí umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 8. prosince 2016 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu